08. Příprava na biřmování 1

z knihy Příprava na biřmování , vydal(o): PaSTORAČNÍ STŘEDISKO Praha

A. Účastníci přípravy a její základní myšlenky

Účastníci by měli být starší patnácti let a počítá se s tím, že mají zažitou jak praxi svátosti pokání, tak přijímání eucharistie, modlí se a byli přinejmenším jako děti uvedeni do základů víry. Rozhodnutí přijmout svátost biřmování musí vycházet z vlastní víry a touhy účastníků - ne z víry a touhy rodičů či prarodičů.

Celá příprava je nesena myšlenkami na službu biřmovanců v církvi a zažití skutečnosti, že církví jsou oni sami. Dál se vine jako niť všemi 21 setkáními to, co zaznělo při křtu každého z nich při modlitbě před mazáním křižmem: pomazání na kněze, proroka a krále (Křestní obřady, čl. 62, KKC 783-786). Kristus stojí v centru katechese i života (podle pokynů encykliky Tertio millennio adveniente na rok 1997, odst. 39-43).

Příprava vychází z předpokladu, že všichni účastníci mají základní náboženské vědomosti.

Každé setkání je rozděleno do dvou částí. První je katecheticko-formační a druhá modlitebně-formační.

1. Katecheticko-formační část

Tato část začne přivítáním a modlitbou, která je krátká a obsahuje hlavní myšlenku setkání. Modlí se ten, kdo má následující katechezi. Forma a délka modlitby má za vzor mešní oraci. Katecheze by měla trvat maximálně 45 minut. Během každé katecheze by několikrát mělo zaznít Boží slovo k danému tématu. Úryvky Písma by měly najít sami účastníci, aby byli zapojeni a naučili se pracovat s Písmem. Sám obsah katechezí čerpá na prvním místě z Katechismu katolické církve, dále z liturgických knih, Křestních obřadů, Biřmovacích obřadů, Obřadů pokání a Uvedení do křesťanského života. U obřadů čerpá jak z úvodů tak z textů modliteb a hlavně rozboru vlastního svátostného znamení a slov, která je provázejí.

Po každé katechezi je velmi vhodné otevřít diskusi k danému tématu. Během této diskuse je třeba hlídat rámec tématu a včas ukončit. K nevyřešeným otázkám nabídnout soukromý rozhovor, při větším počtu účastníků přizvat spolupracovníky a rozdělit se do skupin.

2. Modlitebně - formační část

V této části jde především o to, aby se o modlitbě příliš nemluvilo, ale do ní samé uvádělo. Modlitbu vede ten, kdo vedl setkání, nebo jiný člen případného týmu. Zahájí oslovením Boha, vzýváním a přejde k modlitbě chvály, velebení a klanění (předmětem chvály by měl být obsah katecheze). Každý z účastníků by se měl spontánně zapojit vlastní chválou. Ten, kdo vede modlitbu, ukončí chvály písní (shrnující modlitbou) a přejde k prosbám (téma setkání). Další prosby jsou na jednotlivcích a samozřejmě mohou aktuálně přesáhnout rámec tématu, který je na pořadu dne. Prosby se ukončí vhodnou písní (shrnující modlitbou). Vedoucí shrne chvály a prosby do společné Modlitby Páně. Modlitební část se zakončí písní. Vedoucí dbá na to, aby čas modlitby byl maximálně 45 minut.

Uvedené schéma modlitby je vhodné několikrát zaměnit za Denní modlitbu církve, která se vhodně modifikuje písněmi a rozšířením proseb. U Denní modlitby církve je nutné vysvětlit její význam pro život církve jako celku i život křesťana jako jednotlivce. Použití se přímo nabízí u tématu „Církev, do které patřím“ a „Panna Maria a svatí“.

B. Katecheze

1. Kdo jsem

Genesis 1,27
Bůh potřebuje člověka, aby mohl sdílet svůj vnitřní život lásky. Lidé jsou tu z vůle trojjediného Boha, ne z rozmaru, ale z nekonečné lásky. Člověk je důležitý, je vrcholem stvoření, a to i se všemi riziky svobodné vůle. Má takovou cenu, že Bůh riskuje i naši hříšnost. Větší než anděly nás stvořil (Žalm 8,6). Vybavenost andělů je na první pohled veliká a lidská zdánlivě ubohá (Kol 1,15).

Bohu nejde jen o celek lidstva, ale konkrétně o tebe. Sv. Alfons z Liguori říká: „Kdyby jediný člověk potřeboval vykoupení, Bůh by se stal člověkem v Ježíši Kristu a zemřel pro něj na kříži.“ Každý má cenu krve Kristovy a je milován až do této krajnosti. Bůh čeká s otevřenou náručí na každého člověka a touží po tom, aby každý jeho lásku opětoval. To je základní odpověď na otázku „Kdo jsem“.

2. Proč jsem katolík

Je třeba se zmínit o církvi Kristově a jejím založení. Tím, když se v Písmu mluví o církvích, míní se místí obce (Zj 1,20nn).

Význam slova „církev“: Kyriaké - Pánova; svolání, společenství - Eklésia.
Z Apoštolského vyznání víry a z Nicejsko-cařihradského vyznání víry je třeba rozebrat pojmy: „jedna“, „svatá“, „všeobecná“, a „apoštolská církev“. Je třeba připomenout, že nauka o církvi v katolické teologii zná jen jednu jedinou církev „církev Kristovu“. A všichni pokřtění v jiných církvích jsou různým způsobem na tuto jedinou církev napojeni. Teologie protestantská pod pojem „církev Kristova“ rozumí všechny křesťanské církve dohromady. Napojení odloučených bratří na církev je přímo závislé na nabídce prostředků spásy v jejich církvi (svátosti, Písmo svaté, LG l5). Dějinná cesta církve, její rány i úspěchy ukazují na lidský rozměr, kterému jsou všechny nedokonalosti vlastní. To proto, že je pro hříšníky a je z hříšníků vytvořena. Církev katolická, tzn. všeobecná, je jednotou v mnohosti (rasy, stavy, kultury, rity). Je třeba zdůraznit, že pravdy víry vycházejí z teologie, která je skutečnou vědou a učitelský úřad díky tomu má možnost nalézání a definování pravd víry a morálky. Tato jednota a kontinuita má svůj viditelný výraz v osobě Petra, který je garantem těchto hodnot.

3. Církev, do které patřím

Církev je viditelnou organizací a zároveň duchovní veličinou. Je to místo pro spojení lidí s Bohem, místo realizace Božího plánu s lidstvem a prostor pro spásu v Kristu, který sám je svou církví. Je všeobecnou svátostí spásy (Kol 1,18). Kristus svým vtělením na sebe bere lidství se vším všudy a církev - mystické tělo Kristovo - má tíhu tohoto lidství přirozeně zahrnutou v sobě (hříšnost, nedokonalost, nevěrnost, viz. Katolicismus). Církev je Boží lid ze všech národů, lid nové smlouvy vytvořený křtem (1Petr 2,9). Je lidem kněžským (zákon, svědomí a vlastní odevzdání se Bohu), prorockým (Boží slovo, radostná zvěst a svědectví), královským (zaměřený do budoucnosti, věčnosti a vlastnící naději na skvělé dědictví) (2Kor 6,16). Církev je také chrámem Ducha svatého složeným z nás, kamenů. Jako každá stavba, ve které je každý prvek jiný a má rozdílnou funkci, tak i v církvi každý člověk je legitimně rozdílný, má jiná obdarování (1Kor 12,7). Všichni tvoří dohromady jediný chrám, kde Kristus drží stavbu dohromady jako nárožní kvádr a láska je svorníkem dokonalosti. To by mělo vést každého pokřtěného k vědomí sounáležitosti a zodpovědnosti. Zároveň také k toleranci vůči projevům a hledání: jednotlivců, skupin, spiritualit, řádů, služeb, kultur a ritů.

4. Kdo je Ježíš

Ježíš Kristus je zcela Bohem a zcela člověkem, je na straně naší jako jeden z nás - přímluvce u Otce, na straně Boží jako soudce. Spojil dvojí v jedno, už není odsouzení v Kristu Ježíši (Sk 8,33). Je Emanuel - Bůh s námi, Ježíš - Bůh zachraňuje a Kristus, Mesiáš - Pomazaný.

Ježíš je vtělené Boží slovo s velkým S. (Jan 1). On je ten, který je zcela PRO, totálně se vydávající v lásce PRO Boha a PRO člověka. Jestliže o Bohu říkáme, že JE a on sám JSEM, člověk sám sebe označuje JÁ. Ježíš Kristus je ten, který má růst a my se máme menšit a jeho postoj vydanosti se má stát i naším postojem.

5. Co je spása

Gn 3,1-22
Cílem katecheze je ukázat velmi tvrdě jedinou možnost spásy, jak se uskutečnila v Kristu (1Jan 5,11-12). Tato slova Písma postavit jako naprosto slovo od slova platná. Jde o to zbořit představu, že dobrými skutky, pobožnostmi a naplňováním Zákona si můžeme zasloužit nebe. Zpravidla dojde k prudké reakci posluchačů, která je ale velmi žádoucí, protože je znakem změny představ. Jako pomůcka k této katechezi se nakreslí rovná čára jako zem, na ní se nakreslí stojící postava (člověk, Adam a Eva), vedle člověka trojúhelník značící Hospodina. To je první obraz společenství člověka a Boha v ráji (Iz 59,2).

Obraz druhý: člověk a Bůh mají mezi sebou propast (hřích). Na jedné straně hříšný člověk (věčná a časná smrt), na druhé Svatý Bůh s nabídkou věčného života (Ef 2,2-9).

Třetí obraz: člověk se pokouší postavit přes propast hříchu mosty k Bohu a věčnému životu. Jeho nedokonalost a hříšnost mu nedává možnosti překonat tuto propast dobrými skutky, oběťmi, přísným morálním kodexem, dlouhými modlitbami. Nic není schopno dát náhradu za hřích jednou spáchaný. (1Petr 3,18; Jan 5,24).

Čtvrtý obraz: jedině člověk bez hříchu by mohl přejít do života. Bůh sám musí jednat a vyjít vstříc přes propast rozdělení. Kříž - Ježíš Kristus - je tím mostem, který jediný překlene propast (Jan 1,12).

Křest je možností, jak se připojit k vykoupenému lidu (jak být z otroctví hříchu vykoupen Pánem). (Jan 10,27-29, 2Kor 5,17; 1Jan5,11-12).

Uvedené poznání musí dozrát. Proto je potřeba přijmout diskusi v klidu a včas ukončit.

6. Já a nevěřící okolí

V evangeliu nás Kristus vybízí, abychom byli solí, světlem a kvasem (Mt 5,13-16; 13,33-34). Smyslem života křesťana je spása vlastní, ale i přispět ke spáse celku. Kristus umírá za všechny (text proměnění, Český misál). Nemáme se uzavřít, ale být ve světě: stačí špetka soli (hrudka kvasu) a polévka (těsto) světa mění chuť (tvar). Zachovat se slaný při neustálém rozpouštění; křesťan napájený nevysychajícím pramenem milosti svého křtu zůstává sám sebou i při neustálém vydávání se (Jan 12,24). Nemáme moralizovat, stavět se lepšími, ale ukazovat se lidmi plnými naděje zaměřenými do budoucnosti (1 Petr 3,15b; 3,8-22; 4,1-19).

7. Panna Maria a svatí

Tvoříme rodinu Božích dětí (křtem) spolu s Kristem v jeho těle. Bratři a sestry, kteří nás předešli na cestě vykoupení jsou hodni následování pro radikálnost svého života v Kristu. Stálé spojení v Kristu umožňuje žádat o jejich přímluvu (Řím 14,7; 1Kor 12,26-27).

Zemřelí, procházející očistcem, vyžadují naší lásku a službu církve (2Mak 12,45). Maria je zosobněním nadějí každého křesťana. Základní výpovědi o ní, ke kterým křesťané dospěli během dějin, mají osobní naději křesťanů.

Matka Boží - Ježíš prvorozený, který byl dříve než všechno ostatní, a nové lidstvo zrozené v Kristu z Marie. To jasně ujišťuje o jejím mateřství i pro Ježíšovy bratry a sestry. Ježíš, pravý Bůh - Matka Boží - matka toho, který přináší Boží království, jehož my budeme jednou spoludědici, a tak musí být a je skutečně v Kristově těle naší matkou.

Maria Panna a její ustavičné panenství - před, při, po. Osobní rozměr této pravdy jak v duchovní plodnosti, o které vypovídá. Pravé hodnoty jsou tam, kde je zloději nekradou a rez a mol neničí. Plodnost člověka je v otevřenosti Božímu slovu (Staň se mi podle tvého slova). Z takové otevřenosti se v každém počíná Ježíšův charakter. Kdo slyší Slovo, je bratr a matka. Upřímné, čisté slyšení Božího slova a život podle vůle Boží přináší plody, trvalé hodnoty, neporušitelné.

Neposkvrněné početí (Lk 1,28) - „Milostiplná“ - tím je řečeno vykoupena z hříchu již při početí. Zvláštní zahrnutí rozmanitými dary (Ef 1,3-10). Jak může anděl Marii nazvat milostiplnou v čase před vykoupením? Jen tak, že již mimo čas je neposkvrněna hříchem a nese celý pozemský život bílé roucho (Zj 7,9-17).

Nanebevzatá (Fl 3,21) - On přemění naše ubohé tělo, aby nabylo podoby jako jeho tělo oslavené. Maria je realizací toho, co Bůh měl v úmyslu od počátku při stvoření Adama a Evy. Je restaurací Božího obrazu, který je díky Kristu věrnější podobou, než Adam.

8. Jak mám žít

Křesťanský životní styl je životem z milosti. Všechny skutky mají hodnotu zase jen díky milosti (KKC 1697). Ten, který nám daroval milost (vykoupil nás z otroctví hříchu vlastní krví), je tedy Pánem našeho života. Patříme mu, protože chceme být křesťany (být Kristovi). Buď je Pánem anebo Kristovi nejsme. Přivlastnění milosti vykoupení se realizuje ve svátostech, a to především ve křtu, který je celoživotním zdrojem „nového života“ (Řím 6,4). Křesťan žije z pokrmu eucharistie, která ho váže k jeho Pánu a neustálého Smíření, ve kterém se obnovuje následování a věrnost vykoupení křtem. Modlitba je především vděčnost a prosba a otevření se Božímu řešení. Ona je vlastním vnitřním životem křesťana, vychází ze svátostí a je inspirována Božím slovem (Slovem). Každý by měl mít podíl na vnitřním životě církve (svátosti - liturgie - modlitba), ale i na vnějším svědectví (nová evangelizace) a službě (nejen charita, ale i veřejné záležitosti, či účast na životě společnosti). To vše se realizuje jen ve spojení s celým Kristem, to je Jeho tělem, kterým je církev.

9. Hřích a odpuštění

Žít tak, že jsem Kristův, neznamená ani tak, že se jednou obrátím a budu (1Jan 1,8-9) ho následovat, ale stále se obracet, znovu vstávat k novému následování.

Přijmout svoji stálou (opakovanou) hříšnost je podkladem pro opravdové přijetí milosti (vysvětlit pojem milost na milosti jak ji chápeme v právním řádu). Kristus přichází a čeká hříšníka, ne toho, který se chce ospravedlnit sám a pak přijít. Žijeme z naděje na skvělou budoucnost, proto se neohlížíme zpět, ani nezůstáváme na místě (Lk 9,62). Jsme na cestě za Pánem, i když jsme zablácení a často si pleteme cestu. Je to cesta za ním, a on, když mu nestačíme, se pro nás vrací a vrátí (Lk 15,3-7; Zj 22,17.20). Svátost smíření je vrcholem vnitřního procesu obrácení. Součástí katecheze by měl být rozbor rozhlašovací formule (Obřady pokání), s položením důrazu na službu církve.

Desatero - úvod

Čtyři setkání, která mají téma Desatera, jsou pojata jako sdělení vnitřního Božího života lásky a poznání pravdy. Sdělení o obsahu jednotlivých příkazů je postaveno jako nabídka pro člověka, který se rozhoduje stále prožívat život podle Boží vůle. Katecheze se snaží ukázat každý příkaz jako ochranu jednotlivých hodnot. Příkazy jsou tu pro uchování skvělosti a jedinečnosti. Vychází se z předpokladu, že účastníci vyslechli a přečetli již dříve informace o tom, co všechno je hřích a proti jakému přikázání. Naplnění Zákona je jen v Kristu a Zákon je nedílnou součástí následování (Mt 5,17).

Přikázání I. - V jednoho Boha věřit budeš
Iz 45,2-6; Dt 6,4

Bůh je ten jediný, On nám nabízí možnost jediné reálné důvěry (víra), je oporou, která nezklame. Sám je budoucností a definitivním cílem člověka, „nadějí“, která jediná má opodstatnění a bude splněna. „Láska“, která touží být opětována. Bůh chce říci jen já jsem ten, podle něhož je možné se řídit, poměřovat a ke mně směřovat. Všechna další přikázání vycházejí z tohoto bodu.

Přikázání II. - Nevezmeš jméno Boží nadarmo
Mt 29,19

Všichni ve křtu jsme byli vyvolení v Jeho jménu, to pojmenování nás provází. Proto veškerá činnost jeho těla začíná ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. I jméno Trojice je vlastním jménem křesťana. Je označením, které nám přivlastnilo účast na milosti. Jde o to, abychom ho nevzali nadarmo a svůj bělostný kamínek neztratili (Zj 2,17; Zj 14,1; Iz 45,2-6).

11. Přikázání III. - Pomni, abys den sváteční světil
Žalm 118,24

Sváteční den, je den, který vytvořil Bůh pro člověka jako dar (Mk 2,27). Každá oslava soboty v Izraeli byla radostná, protože se věřilo, že po ní již přijde Mesiáš. Již zítra - tato mentalita oslavy sabatu by měla být i naší mentalitou s tím rozdílem, že my se již dočkali. Sváteční den je splnění soboty, neboť již přišel a je s námi, pro nás. Činí nás svatými (světí nás) slyšení Božího slova, sytí nás sebou a je přítomný v mystickém těle. Bohoslužba je místem pro posvěcení člověka a pro svou jedinečnost vyžaduje, aby byla zasazena do klidu klíčení - očekávání, zrání a naslouchání.

Přikázání IV. - Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi
Ef 5,21-33; 6,1-9

Vztahy mezi lidmi a jejich řád vychází z rodiny. Otcovství a mateřství je dar pro základ rodiny od níž se odvíjí osobní vybavenost jedinců, kteří vytvářejí společnost. Nejde tedy jen o úctu k otci a matce, ale k celému společenskému řádu. Důležité je také ctít otcovství a mateřství, kterého jsme my nositeli (i když jen třeba potencionálně). Rozvíjet tato základní povolání člověka je celoživotním úkolem křesťana.

12. Přikázání V. – Nezabiješ
Ex 23,7

Život je dar od Stvořitele. Hodnota každého lidského života vyžaduje, aby ho společnost respektovala od začátku až do konce. Svět, ve kterém žijeme, je oživován různými formami života, které si zasluhují respekt, neboť jsou chtěné Stvořitelem (ekologie). Život omezený ve své kvalitě nemocí, úrazem, tělesným a duševním postižením je stále více než smrt (Jer 1,5). Život věčný byl koupen za cenu krve, tedy má obrovskou cenu a každé ohrožení spásy je také napadením daru života (Lk 17,1).

Přikázání VI. - Nesesmilníš
Milovat tělesnými projevy, vnímat fyzicky lásku a prožívat příjemné skrze tělo je jedno z největších dober, které jsme obdrželi při stvoření.

Smilnit je něco, co ruší pravé milování, jakoby smazává to dobré. Pravá láska je stálá, nekončí, a proto i její fyzický projev je třeba chránit (Mt 19,6). Láska spolu s životem jsou nejvyššími dary, proto k sobě neoddělitelně patří. Když mluvíme o lidské osobě, není na prvním místě, co dělá, jak vypadá, nebo jaká je, ale to, že je Božím stvořením, Bohem povolaným (Gn 1,27; Jer 1,5). Tato danost a její přijetí je základní osobní povolání od Boha.

13. Přikázání VII. – Nepokradeš
Gn 1,26-29

Něco mít, vlastnit je bránou ke kvalitnějšímu životu na zemi. Majetek je dar Stvořitele pro jednotlivce a jejich skupiny. Přesto všechno stvořené patří celému lidstvu. Respektovat jakýkoliv druh vlastnictví je požadavek, který v důsledku chrání každého z nás. Dar vlastnictví patří k ostatním Božím darům a to zejména k lásce a životu. Jakmile dojde k nakládání s majetkem bez lásky k bližnímu, bez ohledu na život, stane se to hříšným.

Přikázání VIII. - Nepromluvíš křivého svědectví
Ex 20,16 (Jak 5,1-6; Lk 3,11; Lk 11,41; Jak 2,15-16; Dt 15,11)

Tímto příkazem Bůh hájí pravdu jako hodnotu. Bůh také chce říci, že pravda je a je poznatelná lidskými schopnostmi. Není to tedy rozhodně tak, že každý má svou pravdu, že pravdy mohou být rovnocenné, nebo že jde jen o relativní pojem. Křesťanský pohled na skutečnost počítá s možností pravdu uchopit (Mdr 7,25-30). On sám je pravda (Jan 14,6; Jan 8,32) a následovat Krista znamená žít v pravdě. Podle KKC jsme tedy povoláni „žít v pravdě“ a „vydat svědectví pravdě“ (2Tim 1,8; Mt 18,16). Tento příkaz klade nejen požadavek střežit pravdivost toho, co z nás vychází (Mk 7,15), ale i požadavek zkoumat pravdu, jak je nám předkládáno v médiích, rozhovorech apod. Tedy kritická kontrola informací všeho druhu při zachování „dobré víry“ a smyslu pro „hierarchii pravd“.

Přikázání IX. a X. - Nepožádáš manželky bližního svého a nepožádáš statku bližního svého
Ex 20,17; Mt 6,21

Touhy, naděje a konečné štěstí člověka nenasytí nikdy věci tohoto světa. Naopak odvedou od toho, co je podstatné a co je v Božím řádu, který vede k blaženosti (Kaz 5,9). Slovo nezřízenost jasně ukazuje, že jde o jednání proti řádu. Je nutné si urovnat pořadí tužeb podle toho, jak nás vedou ke Kristu (Mk 8,35; 2Kor 8,9). Duch světa je ten, který poměřuje cenu člověka podle auta, peněz, moci a krásné ženy. Mít více než druhý, postoupit v zaměstnání, snaha vzbudit obdiv a závist (úctu) díky hodnotám pomíjejícím, to je smýšlení světa (Gal 5,24; Řím 7,23; 8,14-27). Žízeň člověka se dá uhasit jen vodou věčného života (Jan 4,14).

14. Liturgie svatého týdne

Během této katecheze se s pomocí Misálu projdou liturgické dny s jejich zvláštními obřady, vysvětlí se smysl obřadů a zdůrazní se hlavní myšlenky modliteb a čtení z Písma. (Klemens Richter - Liturgie a život, Vyšehrad, Praha 1996)

15. Kříž a vzkříšení

V této katechezi se znovu zdůrazní myšlenky z katecheze č. 5 o tom, co je spása. Svou smrtí nás Kristus osvobodil od hříchu tím, že ho vzal na sebe a ten s ním zemřel. Svým vzkříšením nám zjednává přístup k novému životu (Řím 4,25). To je jasně obsaženo v symbolice křtu ponořením. I náš život je vítězstvím skrze křižování vlastních hříchů a vstávání k nové milosti (Ef 2,4-5; 1Petr 1,3). Kříž a vzkříšení je to, co je ve středu našeho křesťanského života, jako zdroj neustálé obnovy (2Kor 2,15). Kristus oživí naše smrtelná těla, aby nabyla podoby jako jeho tělo oslavené (Řím 8,11).

16. Co naše budoucnost?
Řím 8,19-23

Naše vzkříšení a proměnění všeho je to jediné s čím můžeme reálně v budoucnosti počítat. Každý z nás má budoucnost jen díky Kristu a jeho vzkříšení (Žid 9,11). Být bez Krista znamená život bez budoucnosti, nebo alespoň bez takové, co by za něco stála. Očekávání naplnění a splnění nadějí je neustálým předmětem našich tužeb a proseb. Stále od Boha něco žádáme, očekáváme a často je to množství zcela scestných tužeb. Někdy ovšem mohou vypadat náramně duchovně (Mt 6,9-13). Apoštolové, lidé jako my, přišli za Ježíšem a plni tužeb, plánů a touhy hlásat, s mocí uzdravovat žádají: „Pane, nauč nás modlit se“. On, který žil ve spojení s Otcem, jim odpovídá zcela jinak, než asi očekávali. Obrací jejich pozornost do budoucnosti (Žid 3,12-15). Tam je splnění všech tužeb, které mají podstatnou hodnotu a tady je třeba toužit jen po tom, co je nutné, abychom došli k budoucímu naplnění: Chléb obojího druhu, abychom uchovali druh života, neustálé smíření a očištění, nepodlehnutí v boji s hříchem (Kol 2,12; 3,1-4; Fil 1,21-23; Mt 25,31.32.46; 2Petr 3,13; Ef 1,10; Zj 21,4).

17. Eucharistie

Její slavení tajemně zpřítomňuje dílo vykoupení a účast na slavení umožňuje vrcholné setkání s Kristem. Při slavení eucharistie mají křesťané možnost se setkat s Kristem ve všech formách jeho tajemné přítomnosti. Je přítomen ve Slově, které je čteno a hlásáno. Je přítomný zcela zvláštním a přesto reálným způsobem ve způsobách chleba a vína a zároveň ve shromáždění křesťanů, kteří sami tvoří jeho tajemné tělo (Mt 18,20).

Z KKC se proberou všechny názvy eucharistie s jejich významy. Eucharistie je tělem a krví, která se za nás prolévá a zpřítomňuje oběť kříže. Je pokrmem, který je životem duše a posiluje v boji s hříchem. Jím jsme syceni a jsme víc spojeni s Kristem jako hlavou a víc spojeni mezi sebou v jeho těle. Svojí přítomností ve svátosti Kristus zůstává trvale s námi i mimo vlastní slavení a umožňuje osobní střetnutí v modlitbě.

18. Písmo svaté

Boží slovo je tím chlebem, který by měl denně sytit duši. Modlitba by měla z Písma vycházet a inspirovat se jím a zpětně se vracet k Božímu slovu a očekávat z něj odpověď na modlitbu. Když dříve byla řeč, že jsme povoláni křtem a biřmováním k prorocké službě, je Boží slovo tím slovem, které se „k nám stalo“. Písmo by nám mělo být otevřeno jako živé Boží slovo, které je zdrojem našeho hlásání a vydávání svědectví. Měli bychom si uchovat na prvním místě tento vztah k němu a historicko-kritický rozbor by měl být jen doplňkem pro hlubší porozumění. Každý by měl vlastnit výtisk Písma a pokud možno denně být osloven jeho obsahem (byť jen jediným veršem).

19. Hledání osobního povolání

Na otázku, co je Boží vůle, je jednoduchá odpověď: „Toto je vůle Boží, vaše posvěcení“. Cesta k nalezení vlastního místa v životě a vlastního místa v církvi je především v reálném pohledu na sebe. Osobní vybavenost schopnostmi a obdarováním je to na co mám a k čemu mě tedy Bůh může povolat. Rozhodnutí, je-li uvážené a trvalé, je podstatou povolání k jakémukoliv stavu. A Bůh mu neodepře svou pomoc a požehnání. Věčné čekání v nerozhodnosti (třeba i v modlitbě) na to, až zazní hlas z nebe, může být marné a vést k naprosté neschopnosti pro čin. V povolání jde většinou o konkrétní rozhodnutí pro Františka nebo pro Marušku, o řeholní život v konkrétním řádu nebo komunitě a ne jen obecně o ten nebo onen stav.

20. Liturgie svátosti biřmování

Podle knihy Obřady biřmování se proberou texty a obřady udílení svátosti. Dál je třeba projít všechny praktické kroky, které biřmovance čekají při jejím přijetí.

21. Bohoslužba pokání

Bohoslužba pokání by měla obsahovat čtení Božího slova, promluvu a možnost smíření. Podle počtu biřmovanců pozvat víc zpovědníků, aby byla možnost plného prožití slavení smíření. Bohoslužbu pokání by měl vést někdo jiný, než kdo vedl přípravu, aby účastníci byli nově osloveni.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Témata: Pastorace, pastorační péče

Přihlášení

Správa mailinglistů

Bible na neděli

24. 11. 2024, 17. 11. 2024

Čtení z dnešního dne: Čtvrtek 21. 11. 2024, Čtvrtek, Památka Zasvěcení Panny Marie v Jeruzalémě

Zj 5,1-10;

Komentář k Zj 5,1-10: Jan naříká nad tím, že se nenajde nikdo vhodný k tomu, aby otevřel svitek. Na konci církevního roku mohu i já litovat nevyužitých šancí. Ale nezávisle na mně: vítězství je konečné!