2. týden:

z knihy Scala paradisi: Osmitýdenní škola modlitby

„Když se Ježíš modlil, otevřelo se nebe...“ (Lk 3,12)

aneb Ježíšova modlitba k Otci

Žalm týdne: Ž 22

Doprovodná četba: KKC 2598 - 2606

Minulý týden jsi pozoroval(a) velké postavy Starého zákona a pokoušel(a) ses spolu s nimi „putovat s Hospodinem“ inspirován(a) jejich vztahem k Bohu, do kterého se často v biblických textech shrnula celá dějinná zkušenost Izraele. Toto „drama smlouvy“ se však v plnosti zjevuje teprve ve Slově, které se stalo tělem a přebývá mezi námi. On je ta Jákobova „brána nebeská“ (Gn 28,17), v něm je ono místo, kde Bůh nalézá člověka a kde se nechává člověkem nalézt. On je onen Jákobův žebřík (viz J 1,35-51), po němž sestupují a vystupují andělé. On je cestou k Otci (J 14,4-11). On je tím vrcholným a posledním výkřikem Boha hledajícího člověka (srov. Lk 15), on je vrcholným Otcovým „Kde jsi?“ (srov. KKC 2606). On je však zároveň člověkem objevujícím v sobě pramen živé vody, vztah k Otci v Duchu svatém: učí se dětské důvěře k Otci od své matky Marie, která „uchovávala ve svém srdci“ „všechny velké věci“, které učinil Všemohoucí (Lk 1,49; 2,19.51). Ježíš je zároveň zcela proniknut modlitbou svého lidu Izraele a plně se účastní jejích rytmů v nazaretské synagoze i v jeruzalémském chrámě (Lk 2,49). Jeho modlitba má však v sobě radikální novost: ani ne tak v obsahu, jako v intenzitě. Dětinná modlitba, kterou Otec očekával od svých dětí, začíná být konečně prožívána samým jednorozeným Synem v jeho lidství, s lidmi a pro lidi (srov. KKC 2599).

Proto budeme tento týden naslouchat svědkům Ježíšovy modlitby, abychom se tak přiblížili ke Kristu jako k hořícímu keři (srov. KKC 2598). „Jednoho dne se Ježíš na nějakém místě modlil. Když skončil, řekl mu jeden z jeho učedníků: 'Pane, nauč nás modlit se'„ (Lk 11,1). Nevyrůstá tato touha po modlitbě v srdci učedníka právě z pohledu na modlícího se Mistra? Ano, právě tím, že budou nazírat Syna a naslouchat jeho modlitbě, se děti naučí modlit k Otci (srov. KKC 2601). Tento týden tedy (1.) pozoruj jak, kdy, kde a v jaké situaci se Ježíš modlí, naslouchej jeho osobním modlitbám a přivlastni si je (modli se spolu s Ježíšem k Otci). Zároveň se (2.) pokus rozhodněji vydat na cestu následování, protože jen na ní můžeš Ježíšovu modlitbu (=Ježíšův vztah k Otci) nejen pozorovat a obdivovat, ale také do ní vstoupit.

1. den: Při křtu v Jordánu

Lk 3,21-22

Touhou každého, kdo se modlí, je proniknout k Bohu, smět zakoušet jeho blízkost a přebývat u něj. V Ježíši Kristu jsi i ty milovaným Božím synem (milovanou Boží dcerou). Sestup dnes při této modlitbě do vody svého vlastního křtu, do Kristovy smrti a jeho vzkříšení, a zakus, že se i teď nad tebou „otevírá nebe“ (tj. že máš otevřený přístup k Otci), sestupuje na tebe Duch svatý, proniká Boží láskou celou tvoji bytost (i „tělesně“ - viz holubice) a i nyní zaznívá Otcův hlas. Naslouchej mu dnes velmi pozorně. Chce i tebe vyzbrojit hlubokou zkušeností s Duchem a provést tě pouští až k plnému „dnes“ služby

(Lk 4,1.13.21).

(Lk 4,1.13-21; Mt 3,13-4,17; Mk 1,9-15; KKC 2600)

2. den: Časně ráno na pustých místech

Mk 1,32-39

Potom, co jej Duch provedl pouští, Ježíš začal své veřejné působení čtením Písma a modlitbou na sobotní bohoslužbě v synagoze v Kafarnaum (Mk 1,21.29; srov. Lk 4,14nn). Celé jeho působení vychází z modlitby nesené onou zkušeností s Otcem a s Duchem svatým u Jordánu. Na více místech čteme v evangeliích (viz dnešní i zítřejší odkazy), že Ježíš večer, v noci nebo časně ráno odešel, aby se v tichu modlil, promýšlel svoji cestu, čerpal ze setkání s Otcem sílu pro sebe i své dílo. Zkus i ty objevit bohatství noci či časného rána pro svoji modlitbu. Zkus si dnešní tichou chvíli udělat uprostřed spánku, třeba i někde na procházce „pustými místy“ nočního města.

(Mk 6,46n; Lk 4,14-21; 5,15n; KKC 2602)

3. den: Na hoře proměnění

Lk 9,18-36

Ježíš se rád chodil modlit do samoty a na výšiny. Jen zřídka bral s sebou učedníky. Tentokrát se z tiché modlitby rozpřede rozhovor o tajemství Kristovy smrti a vzkříšení a o následování. Vydej se dnes znovu na cestu následování Krista, takového jaký je. Na cestu, o které víš, že je to cesta kříže (tj. cesta lásky vydávající se do krajnosti). Nech se i ty dnes vyvést Ježíšem na horu proměnění (opět by to bylo hezké prožít někde venku) a v dnešním slově prožij jeho spřízněnost s modlitbou otců (v. 30, 1. týden) i jistotu cíle v Kristově zářivém vzkříšení. V čem máš ty osobně dnes Ježíše „poslechnout“?

(Lk 6,12-16; 22,31n; KKC 2600)

4. den: „Velebím tě, Otče!“

Lk 10,20-24

Ježíšova jásavá modlitba chvály je nesena Duchem svatým (v. 21), ale i hlubokým poznáním Otce (v. 22). I tvá modlitba bude tím hlubší, čím víc se otevřeš Duchu svatému, a čím hlouběji budeš znát a zakoušet Boží slovo z meditativního čtení Písma a z následování Krista. Prosté srdce „maličkých“ je nezatížené náročnými spekulacemi, a tak zcela otevřené pro Boží Otcovskou lásku. Přivlastni si i ty dnes tuto prostou Ježíšovu jásavou chválu, která vrcholí v postoji odevzdanosti („Ano, Otče!“) vyjadřujícím hluboké Ježíšovo přilnutí k tomu, co se Otci „zalíbilo“. Je to jakási ozvěna ke „staň se“ jeho matky ve chvíli početí a předehra k tomu konečnému „ano“, které řekne Otci při svém smrtelném zápase v Getsemanech. Toto „ano“ je jádrem vší Ježíšovy modlitby.

(Lk 1,26-38; 2,41-52; Lk 22,41-44; Mt 11,25-27; KKC 2603)

5. den: „Otče, děkuji ti, žes mne vyslyšel!“

J 11,1-5.17-44

Dnes sleduj Ježíše, jak velmi lidsky reaguje na bolest svých přátel (v. 3.33.35.38) a je zcela spojen s Otcem. Tato jeho vnitřní modlitba pak opět vytryskne v díkůvzdání s ujištěním, že Otec vyslyší každou Ježíšovu prosbu (v. 41n). Ježíš prosí vytrvale a ještě dříve, než je dar udělen, se sjednocuje s tím, který dává a který dává sám sebe ve svých darech. I prosebná modlitba nemá za cíl dar, ale Dárce samotného („Boží království“; Mt 6,21.33). A ten se daruje vždy. Zkus i ty dnes prosit za konkrétního Lazara.

(Mt 6,21.33; Fp 4,6; KKC 2604)

6. den: „Abba, Otče!“

Mk 14,32-42

V hodině největší nouze, kdy s jistotou věděl, že bude svým lidem odmítnut a usmrcen, nenalezl Ježíš nic lepšího než se modlit. Zápasil s Bohem o smysl a osud svého poslání a probojovával se současně k tomu, aby přijal vrchol svojí cestu lásky (srov. Jákobův zápas u Pení-elu). A právě v této hodině temnoty zaznívá ono typicky Ježíšovské oslovení Otce: „Abba“ (dosl. „tati“ zahrnující v sobě dětinskou důvěru i synovskou úctu). Právě v tomto aramejském slově, které si prvotní církev uchovala jako modlitební výraz, je nepřekonatelným způsobem vyjádřeno to nové, co Ježíš přinesl na svět. Každý, kdo se spojí s Ježíšem, smí se stejně jako on zcela spolehnout na Boží lásku a věrnost a oslovovat jej jako „Abba, tati“. A v hodině temnoty si smí dovolit vyslovit před Bohem všechny své pochybnosti, strachy a výčitky. Zkus i ty, v této chvíli, nahlas použít v modlitbě toto krásné oslovení, které doširoka otevírá srdce tvé i Boží. A to přes všechny tvé případné nedobré zkušenosti s pozemskými otci.

(Ř 8,14-17; Ga 3,26 - 4,7; Žd 5,7-9; Lk 22,41-44; KKC 2600)

7. den: Na kříži

Lk 23,34.43.46

V hodině, v níž Ježíš dovrší plán Otcovy lásky, nám obzvlášť dává nahlédnout do nezbadatelné hloubky své synovské modlitby. V posledních Kristových slovech na kříži totiž modlitba a sebeobětování splývají v jedno. Do poslední chvíle se stále dívá na Otce a zároveň je zcela otevřen potřebám lidí kolem sebe: prosí za odpuštění, zve do svého srdce zločince a svěřuje Marii Janovi a Jana Marii (J 19,26nn). V pocitu opuštěnosti a výkřiku všeho lidského hledání („Kde jsi - Bože!?“; Mk 15,34) bere na sebe a prožívá všechnu lidskou ztracenost a zoufalost. Ve slově žízně (J 19,28) se naopak ozývá vrcholné Boží hledání („Kde jsi - člověče?“). Drama vzájemného volání, drama smlouvy, drama modlitby, drama celých dějin spásy se zde dovršuje a zachvacuje lidské i Otcovo srdce. Nejhlubší opuštěnost je následována nejhlubším svatebním spojením. Ježíš „odevzdává svého ducha“ (srov. v. 46 a J 19,30b s pozn.), svůj dech, Ducha svatého. Otec se opět sklání v polibku lásky jako na počátku (Gn 2,7) a v Kristově vzkříšení nyní vdechuje nový život celému světu (Ž 2,7n). A to je opět ta nejhlubší modlitba. Dýchej zhluboka!

(J 19,26-30 Mk 15,34.37; KKC 2605)

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Autor: Petr Hruška

Témata: Modlitba

Přihlášení

Správa mailinglistů

Bible na neděli

24. 11. 2024, 17. 11. 2024

Čtení z dnešního dne: Čtvrtek 21. 11. 2024, Čtvrtek, Památka Zasvěcení Panny Marie v Jeruzalémě

Zj 5,1-10;

Komentář k Zj 5,1-10: Jan naříká nad tím, že se nenajde nikdo vhodný k tomu, aby otevřel svitek. Na konci církevního roku mohu i já litovat nevyužitých šancí. Ale nezávisle na mně: vítězství je konečné!