7. týden:

z knihy Scala paradisi: Osmitýdenní škola modlitby

„Buďte bdělí a proste v každý čas“ (Lk 21,36)

aneb Zápas o modlitbu

Žalm týdne: Ž 27

Doprovodná četba: KKC 2725 - 2751

Modlitba je dar milosti i rozhodná odpověď z naší strany. Vždy předpokládá úsilí. Velcí mužové Starého zákona, sám Ježíš, Matka Boží i světci nás učí, že modlitba je zápasem. Proti všemu temnému v nás, proti pokušiteli, který dělá vše pro to, aby nás od modlitby, od spojení s Bohem odvrátil. Člověk se modlí, jak žije, protože žije, jak se modlí. Jestliže nechce denně jednat podle Kristova ducha, nemůže se ani denně modlit v jeho jménu. „Duchovní boj“ křesťanova nového života je neoddělitelný od zápasu o modlitbu (srov. KKC 2725).

Tento zápas zpočátku (po „prvním obrácení“, po tom, co nás Ježíš oslovil a my jsme se vydali na cestu následování Krista), vyžaduje velkou rozhodnost a aktivitu v boji o vnější věrnost modlitbě (jde zde především o boj s různými pokušeními a roztržitostmi). Avšak později (po tzv. „druhém obrácení“, po tom, co jsme řekli své plné „ano“ k Božímu plánu s námi, co jsme řekli „ano“ k Bohu své minulosti, přítomnosti i budoucnosti, po tomto celostném „vzdání se“ Bohu a darování se ke službě) je tento zápas charakterizován spíše pasivním přijímáním okolností a snášením různých vnitřních „trápení“, která se pak v naší modlitbě objevují (vyprahlost, omrzelost, nechuť, neschopnost vyjádřit se...). Není to Bůh, kdo působí bolest. Bůh nás chce spíše osvobodit - a my pak toto odpoutávání se od věcí a vztahů, na kterých jsme ulpěli, a od našeho sobeckého „já“ prožíváme bolestně.

Každý křesťan je po cestě modlitby veden k tomuto „druhému obrácení“ a křesťanem se plně stává vlastně teprve při jeho přijetí. Je mu nabídnuto ve křtu, ale není mu vnucováno. Bůh čeká na jeho svobodné ano. Je pak veden k tomu, že se nechává proměňovat Bohem, který se postupně, právě uprostřed různých „trápení“ provázejících jeho modlitbu, stává Pánem větší a větší části jeho srdce, jeho „vnitřního obydlí“, a nechává v něm vyrůst ovoci Ducha (viz Ga 5,22n).

Toto obrácení, obrácení srdce, je tím nejdůležitějším krokem v životě křesťana. Bez něj nemůžeme plně prožívat žádné specifické povolání, žádnou zvláštní spiritualitu, bez něj nebudeme postupovat ani v životě modlitby. Smyslem této cesty hlubšího obrácení je uvedení do svobody Božích dětí, očištění od hlubších závislostí na našich citech, na našem já, na věcech kolem nás a uvedení do čisté víry nezávislé na vnějších „berličkách“ (viz 2. část knihy Hanse Buoba: Růst v modlitbě - Cesta obrácení).

Tento týden by sis měl(a) v nabídnutých textech a výkladech projít základní druhy těchto „trápení“ (opět zpracováno podle 1. části knihy Hanse Buoba: Růst v modlitbě - Cesta obrácení), která tvoji modlitbu provázejí nebo budou provázet, jestliže věrně vytrváš na této cestě i dále. Druh „trápení“, která zasahují či budou zasahovat tebe osobně, vyplývá z tvé přirozenosti, tvých slabostí a nedostatků, z tvého duchovního života i tvého okolí. Každý je pročišťován právě tam, kde to nejvíce potřebuje. Proto ani zde nelze vše zevšeobecňovat, a není dobré se srovnávat s druhými. Lze však upozornit na nejčastější projevy tohoto „očistného procesu“. I v Katechismu jsou některé z nich zmíněny a jsou zde také ukázány základní postoje, o které je třeba pak bojovat: pokora, důvěra, vytrvalost (KKC 2728). Vždy se však předpokládá, že jdeš po cestě věrné modlitby a snažíš se žít z Ježíšova učení o modlitbě (viz 3. týden).

1. den: Roztržitosti

Mt 6,19-34

Roztržitosti si často způsobujeme sami. Jestliže celý svůj den prožíváš zcela bez vzpomínky na Boha, aniž bys „chodil(a) s Hospodinem“, pak je večerní modlitba velmi náročná. Vše, co přes den prožiješ, může být obsahem tvých „roztržitostí“, tvé „rozptýlenosti“ (1 K 7,35). Avšak mohou to být i hlubší zranění. Roztržitosti ti ukazují, na čem ještě příliš lpíš (srov. KKC 2729). Léčkou by pak bylo snažit se proti nim příliš aktivně bojovat, „snažit se“ na nic nemyslet apod. To se stále ještě točíš kolem sebe! Ber roztržitosti jako hejno komárů. Stačí jen mávnout rukou, a jsou pryč. Jinak si jich nevšímat, netrápit se nad nimi. Nanejvýš z nich udělat modlitbu, říci o své starosti Bohu a vrátit se k modlitbě srdcem. Tam roztržitosti totiž nemohou, ty jsou záležitostí rozumu a fantazie. Vůle a srdce mohou být u Boha. Není důležité, jak se ti modlitba daří. Důležité je, že jsi před Pánem. Prvotní je ne to, co děláš ty, ale co dělá Bůh. „Nedařící“ se, rozptýlená modlitba tě vede k pokoře a důvěře, že se i takto můžeš nechat milovat. Tato pokorná bdělost srdce (srov. KKC 2730) „hledající Boží království“ (v. 33) a ne svoji vlastní dokonalost, je pravým postojem v době roztržitostí.

(Lk 8,7.14; 1 Kor 7,29-35; Ž 27,8; KKC 2729 - 2730)

2. den: Smyslová pokušení

Mk 14,32-42

Také pokušení mohou být někdy následky hříchů, za které si často sami můžeme, nebo i následky našeho starého života. Mohou to být pokušení smyslová nebo pokušení duchovní. Smyslová pokušení často souvisejí se silným afektivním životem modlitby. V afektivní modlitbě totiž začíná žít celý člověk, všechny oblasti jsou v pohybu. Přitom může být v pohybu i tělesná sféra a nižší smyslovost, aniž bys to chtěl(a). Někdy právě v období afektivní modlitby často přicházejí zvrácené, nečisté představy. Je dobře o tom vědět a neznepokojovat se tím, pokud vím, že si v těchto věcech vědomě nelibuji a že vědomě setrvávám na cestě obrácení. Sv. Jan Maria Vianey dokonce řekl: „Kdo nezná smyslnost a pýchu, ten nemá tušení o duchovním životě.“ I zde si řekni - „To je opět ten komár, s tím nemám nic společného!“ - a modli se dál. Srdce je s Bohem, i když fantazie produkuje všechny možné i nemožné obrazy. Při déletrvajícím intenzivním smyslovém pokušení je však možné, že je to pro tebe pozvání k hlubší modlitbě za vnitřní uzdravení, třeba v rámci svátosti smíření. Často stačí věci pojmenovat pravým jménem, zříci se jich a předat Pánu (Ef 5,9-14). Potom si můžeš být jist(a), že všechna ostatní pokušení jsou zároveň toužebným voláním celé tvé bytosti být chrámem Ducha svatého a nechat „Boží slávu zářit v celém tvém těle“ (1 K 6,19n).

(Ef 5,9-14; 1 K 6,12-20; KKC 2733)

3. den: Duchovní pokušení

Mk 4,35-41

Duchovní pokušení jsou často spojena s cestou druhého obrácení, s plavbou „na druhý břeh“ (v. 35), s cestou vnitřní modlitby srdce. Zde lze zmínit pokušení proti víře (pochybnosti; srov. KKC 2732), proti důvěře (pocit nehodnosti a úzkosti), pýchu a ješitnost (zaměřenost na sebe), proti lásce (problémy s konkrétní láskou k bližnímu). Ve všech případech je třeba konat kroky víry a poslušnosti, konat Boží vůli a nestarat se o to, co pociťuješ. Tato pokušení tě totiž vedou od citové víry k víře čisté, která již tolik nepotřebuje vnější opory. Opět i zde platí: Nech se milovat a miluj takový(á), jaký(á) právě jsi! Nepřestávej se modlit, když máš dojem, že „toho nejsi hoden(na)“. Takto bys padl do léčky toho, který krade zrna padlá „podél cesty“ (Lk 8,5.12). Právě tehdy se vrhni do náruče milujícího Otce a vše mu řekni. A důvěřuj, že Ježíš je i v této tvé „bouři“ Pánem situace, i když se zdá, že spí (Mt 8,24).

(Mt 8,23-27; Mt 14,22-33; Lk 22,39-46; Lk 8,5.12; KKC 2732)

4. den: Vyprahlost (nedostatek citů)

J 12,23-26

I vyprahlost v modlitbě může být způsobena naší vinou - jestliže Boží slovo necháme stále padat na „skalnatou půdu“ (srov. Lk 8,6.13) a nenecháme jej ve věrné a vytrvalé tiché modlitbě zakořenit. Avšak právě po delší cestě věrné modlitby a naslouchání Božímu slovu přichází vyprahlost také, nyní však jako nutný úsek tvé cesty do nitra, k modlitbě srdce (srov. KKC 2731). Vyprahlost se často objevuje nejprve v náznacích, později v delších a delších obdobích, až se roztáhne třeba na léta. Rozjímání začne být velikou námahou, afektivní modlitba se stane nemožnou, pocit Boží přítomnosti v nás ustupuje, radost z modlitby se ztrácí. Avšak právě všechny tyto hluboké city a radostné zážitky, které nás často nesou při počátku našeho života modlitby a umožní nám odpoutat se od nepodstatného a darovat se celým srdcem Bohu, jsou a musí být pouze dočasné. Tato počáteční zkušenost je jen přechodnou blažeností. Bůh tě chce vést k hlubší, opravdové a trvalé blaženosti, a proto musí tyto počáteční city odejmout (srov. Lk 4,1), aby tě mohl vyzbrojit něčím hlubším (Lk 4,14). Zůstáváš-li i přesto v modlitbě věrný(á), může v této vyprahlosti, v mlčení citů, růst to vlastní, to důležité - hluboký pokoj nezávislý na vnější situaci, plody Ducha (Ga 5,22n), pokora a jistota Boží věrnosti. Jediný správný postoj je pak zůstat věrný(á) v jistotě, že skrze toto umírání v tobě roste nový život, „druhé obrácení“ (Lk 22,32). Zde nelze nic jiného dělat, než zůstat věrně u svých tichých chvílí (nezkracovat je, snad naopak) a nechat v sobě pracovat Boha. Je možné vzít si na pomoc nějaké texty, číst slovo za slovem a zkusit modlitbu naplnit vlastním obsahem. Nebo prostě sedět, mlčet a nechat na sobě spočívat Kristův milující pohled.

(Lk 4,1.14; 22,31-38; Mk 4, 26-29; Lk 8,6.13; Ž 42; KKC 2731)

5. den: Omrzelost a nechuť k modlitbě

Žd 10,35-12,4

Omrzelost a malomyslnost, může být někdy důsledkem naší povýšenosti a pýchy. Jestliže se nám pak něco nepodaří, upadáme do depresí. To je známka neobráceného srdce (srov. KKC 2733). Někdy je však tato „nuda“ při modlitbě spojena s vyprahlostí na věrné cestě modlitby. Je to jakási „tupost“, ve které se člověk na nic nezmůže a zdá se mu modlitba zbytečná. Tvá pýcha se bude bránit čekání, nemohoucnosti, pocitu ubohosti před Bohem. A právě odstranění této pýchy je smyslem všeho tříbení v modlitbě: Vyjít ze sebe k Bohu. I „nudné“ čekání totiž může být čekáním na milovaného. Avšak někdy může tato nuda vyústit až k velké nechuti modlit se, k odporu vůči jakékoli modlitbě. Dochází k jakési vnitřní vzpouře: Už dál nechci! Stěží se nám podaří vykoktat, že tuto vzpouru vlastně vůbec nechceme. V našem nejhlubším nitru je však i přes tuto mohutnou revoltu pokoj a jistota. Nic z toho, co se v nás vzpírá, nás od Boha nemůže odvést (Ř 8,38n). Zde je možné utéci si k prosté větě: „Pane, přijmi mne!“ Nebo si jen kleknout a říci: „Pane, tady jsem!“ Či sepnout ruce a říci: „Pane, už nemohu nic říci.“

(Ř 8,26-39; Ž 42-43; KKC 2733)

6. den: „Němá duše“ a „němý Bůh“

Mk 15,33-41

Neschopnost Bohu cokoli říci se někdy může vyskytovat nezávisle na odporu vůči modlitbě. Zvláště po delší cestě vnitřní modlitby. Recitace naučených modliteb pak působí jako prázdné tlachání. Ústní modlitba se stává nemožnou (na rozdíl od počáteční vyprahlosti, kdy mohla být pomocí). Vše v tobě je němé. A právě toto je nutné, aby se Boží slovo mohlo postavit na místo tvého slova. Bohu jde o to, aby ses naučil(a) být tím (tou), kdo přijímá, kdo je obdarováván. Pak se zas budeš moci modlit, a to mnohem hlouběji. Často Bohu pořád chceme něco darovat. Ale nyní se ti chce darovat on sám. Otec chce svým Duchem skrze tebe milovat Syna a Syn Otce - tak jsi vtahován(a) do vnitřního života trojjediného Boha. S „němou duší“ může pak naši modlitbu začít provázet trápení někdy nazývané „němý Bůh“. Člověk má dojem, že mluví ke zdi. Koktám sice ještě modlitbu, ale nepřichází žádná ozvěna. Toto trápení může být tak silné, že člověk prožívá něco z Ježíšovy opuštěnosti na kříži. Vynořuje se otázka, zda tento Bůh vůbec existuje. Avšak v normálním případě nás dál nese světlo, ve kterém jsme si Bohem jisti, i přes jeho mlčení. Zbývá jen holá víra. Můžeme volat spolu s Ježíšem: „Bože můj, proč jsi mne opustil?“ Ale spolu s ním také máme jedním dechem pokračovat: „Do tvých rukou odevzdávám svého ducha!“ To je naplnění veškeré odevzdanosti: přenechat se tomuto Bohu, který ti připadá, jako by nebyl. To je poslední forma odevzdanosti před nejhlubším spojením s Bohem, které již nezná konce - také již v tomto životě. Avšak již v počátcích duchovního života můžeš mít dojem, že Bůh mlčí. Právě tehdy modlitbu nezanedbávej. Řekni: „Tobě, mlčícímu Bohu, který mi připadáš, jako bys nebyl, přádávám svůj život!“ Tak se budeš učit žít čistou víru. Ježíš po ní žízní (J 19,28). A dává ti (nejen) pro tyto chvíle průvodkyni, která touto nocí již prošla (J 19,27). Přijmi ji k sobě! Může se totiž stát, že najednou zmizí i ostatní jistoty. Pak lze se sv. Terezií z Lisieux pouze říci: „Již nemohu věřit, mohu již pouze milovat.“

(Lk 23,46; J 19,25-30)

7. den: Vytrvalost v lásce

Jan 17

Smyslem a cílem celého vývoje modlitby je růst čisté víry, protože teprve na této základně víry je milostiplné spojení s trojjediným Bohem možné. Mnohé z toho, co bylo tento týden řečeno, bude pro lidi, kteří se nevydali na cestu následování, nesrozumitelné. Avšak i ty „porozumíš“ jen do té míry, do jaké budeš tyto kroky uskutečňovat. Znáš cíl. Neztrácej ho z očí! Jdi vědomě po své cestě víry. Bůh jde s tebou a povede tě dopředu, jsi-li ochoten(na) se mu přenechat. Toto „martyrium lásky“ je však, jak říká sv. Jana de Chantal, určeno „jen pro lidi širokého srdce, kteří si nic nevyhrazují pro sebe a zůstávají lásce věrni. Neboť všechny, kteří mají jen málo lásky a vytrvalosti, Pán k martyriu nepřivede. Aby se od něho neodchýlili, nechá je žít jejich průměrný život, protože nikdy neznásilňuje naši svobodnou vůli.“ Avšak tato cesta prostřednosti, kterou Bůh připouští, protože chce spasit všechny lidi, je velmi nudná a nikoho neosloví. Bůh hledá lidi, kteří jej milují vášnivě. A je podivuhodné, co připravuje pro ty, kteří jej takto milují (1 K 2,9). Ne teprve v nebi, nýbrž již nyní, ve všech životních situacích. Život modlitby je pak neoddělitelně spjat se životem lásky (srov. KKC 2745). A tato vzájemná láska ústí do nepřetržité modlitby srdce (srov. KKC 2742 - 2743) v srdci Trojice.

(J 14; Ž 40; 1 Te 5,16-24; KKC 2742 - 2751)