Předmluva a podněty pro vedoucí

z knihy Scala paradisi: Osmitýdenní škola modlitby

„Tajemství víry je veliké.“
Církev je vyznává v apoštolském vyznání víry
a slaví je ve svátostné liturgii,
aby život věřících
byl ve shodě s Kristem v Duchu svatém, ke slávě Boha Otce.
Toto tajemství vyžaduje,
aby v něj věřící věřili,
aby je slavili,
aby z něj žili
v živém a osobním vztahu k živému a pravému Bohu.
Takovým vztahem je modlitba.
(KKC 2558)

Škola modlitby „Scala paradisi“ (Stupně k ráji) „zdědila“ svůj název po jednom ze svých inspiračních zdrojů, malém spisku středověké mystiky, dopisu mladého kartuziána a budoucího převora Velké Kartouzy jménem Guigo, ve kterém svému příteli Gervasiovi vykládá čtyři stupně duchovního života vedoucí k Bohu: čtení, rozjímání, modlitbu a kontemplaci.

„Škola“ původně vznikla jako pokus doplnit Duchovní seminář 2 „Pane, nauč nás modlit se!“ od Prof. Dr. Otto Knocha četbou čtvrté části Katechismu katolické církve: Křesťanská modlitba. Základní témata se zde totiž překrývala a nabízelo se tak plodné spojení krásné a hutné katechismové nauky o modlitbě s praktickým biblickým základem duchovního semináře rozvrženým na konkrétní úseky každodenní práce s Písmem. Při dalším přepracovávání se však ukázalo, že bude vhodnější držet se základní struktury Katechismu, která pak byla doplněna často zcela novými texty lépe odpovídajícími tématu. Duchovní seminář tak zůstal spíše základní inspirací, ze které byl převzat pouze upravený úvod a několik dalších textů ve 2. a 3. týdnu. Konečná podoba „školy modlitby“ je tedy spíše pokusem poskytnout modlitebním společenstvím i jednotlivcům pomůcku uvádějící učení o modlitbě do konkrétní praxe a doplňující jej především v 6. a 7. týdnu o další texty tradice. Jde především o texty od Hanse Buoba z knihy jeho přednášek Růst v modlitbě a Cesta obrácení (Portál) a již zmíněný od bratra Guiga Scala paradisi (Scala claustralium) neboli Stupně k ráji.

Podklad pro „osmitýdenní školu modlitby“, který takto nakonec vznikl, je skutečně pouhým papírovým podkladem. „Školou“ se může stát až díky zasazení do živého společenství bratří a sester žíznících po „vodě života“. Školu, nebo snad případněji seminář modlitby (z lat. „seminare“ = zasévat) z něj učiní teprve konkrétní vytrvalé naslouchání Božímu slovu i živé tradici církve a pravidelné setkávání se k výměně bohatství, které každý z účastníků od Boha dostává. Jak se píše v úvodu, „cílem této 'školy modlitby' je prostřednictvím Božího slova a svědectví tradice církve ukázat význam modlitby pro křesťana a uprostřed modlitebního společenství jej vést k hlubší modlitbě v Ježíšově jménu a v síle Božího Ducha... 'Škola modlitby' pak má každému pomoci, aby si uvědomoval a prožíval celou šíří a celé bohatství daru modlitby, onoho 'živého a osobního vztahu k živému a pravému Bohu' (srov. KKC 2558)“.

Je vhodné, jestliže ve společenství, ve kterém se „škola modlitby“ pořádá (nebo alespoň v užším kontaktu s ním), je k dispozici někdo zkušenější, kdo by byl schopen nejen do jednotlivých témat živě uvádět, ale také osobně doprovázet účastníky po jejich vlastní cestě. Nejde totiž o to, aby všichni účastníci teď právě v těchto naplánovaných dvou měsících udělali nějaké přesně naplánované zkušenosti na cestě jejich modlitby. Hodně řečeného bude účastníkům jistě známé a blízké (pak si to alespoň mohou lépe zařadit do širšího celku), mnohé bude naopak velmi vzdálené a zatím pouze teoretické (slyšené a pochopené se však může stát velkým bohatstvím tehdy, až se podobná zkušenost objeví). Díky textům, katechezím a společným rozhovorům se však v mnohých jistě vytvoří prostor pro to, aby právě teď a tady udělali na své osobní a jedinečné cestě modlitby nějaký konkrétní krok. A k tomu je dobré mít po ruce zkušeného duchovního průvodce.

Lze si také představit, že někdo bude „školu modlitby“ absolvovat „dálkově“ a bude texty používat čistě pro svoji osobní četbu a osobní modlitbu nezávisle na nějakém společenství. Přesto, že zde pak odpadá jeden z důležitých prvků „školy“ - vzájemné sdílení charizmat - je to jistě cesta schůdná. Avšak i tehdy by bylo dobré procházet školou spolu s někým, kdo mě bude (alespoň během ní) doprovázet v osobních rozhovorech.

Jestliže se „škola modlitby“ pořádá ve své řádné „denní“ formě, osvědčil se klasický model každotýdenních setkání (trvajících asi 2 hod.): úvodní delší společná modlitba (pokaždé zahájená prosbou: „Pane, nauč nás modlit se!“ Lk 11,1 a vrcholící Magnificatem - viz liturgický překlad v závěru sešitu), katecheze uvádějící do tématu dalšího týdne, malé skupinky ke sdílení zkušeností z minulého týdne, přímluvná modlitba na závěr vrcholící modlitbami Otče náš a Zdrávas Maria (dle zvážení lze katechezi zařadit až za sdílecí skupinky - zjednoduší se tím sled témat, ale odpadne možnost krátce ve skupince reagovat na případné nejasnosti v katechezi).

Navíc lze (je-li k dispozici zkušenější vedení a méně zkušení účastníci) se školou osobní modlitby při setkáních spojit jakousi „školku společné modlitby“ a každém setkání v krátkém úvodu vysvětlit jeden z rozměrů společné modlitby a ten pak „na zkoušku“ více do hloubky prožijeme i v praxi. Sled témat „školky společné modlitby“ může být např. následující: 0. Modlitební postoje 1. Chvála, chvalozpěv, žalmy (společné polohlasité recitování či zpěv každý ve svém rytmu) 2. Svědectví, naslouchání druhým a děkování 3. Klanění, adorace, naslouchání Bohu 4. Modlitba s Písmem (začátek podle metody „sedmi kroků“, „řetězec asociací“ apod.) 5. Růženec (modlený jako společná kontemplativní modlitba) a Zdrávas Maria 6. Sdílení problémů, vyznávání (pocitů, hříchů vůči společenství, vzájemné smiřování), prosby (vzájemná služba modlitbou jeden za druhého) 7. Přímluvy za okolní svět (rozvíjení, zasažení srdce - nejen „seznam“) 8. Denní modlitba církve a Otčenáš...

V průběhu školy jsou dvě vhodné příležitosti k zařazení zvláštní bohoslužby či slavení eucharistie: V půlce - tj. na konci 4. týdne, a na závěr - na konci 8. týdne. „Nultý“ týden má posloužit k „záběhu“ a k připomenutí základních témat radostné zvěsti, o kterých se předpokládá, že je účastníci školy modlitby mají již nějakým způsobem zažity (0.). První čtyři týdny jsou zaměřeny na biblické prameny modlitby: po exkursu mezi hlavní modlitebníky Starého zákona (1.) dále sledujeme modlitbu samotného Ježíše (2.), jeho učení o modlitbě (3.) a modlitbu v prvotní církvi (4.). Na konci 4. týdne je pak vhodné zařadit slavení eucharistie nebo modlitební bohoslužbu s možností vyprošovat si navzájem oživení daru modlitby v našich životech. Další tři týdny budeme více čerpat z tradice církve a ze spisů církevních učitelů modlitby, abychom našli a obnovili praktické opory naší modlitby (5.), hledali, kudy a kam směřuje naše modlitba jestliže dozrává, (6.) a přemýšleli, jak o modlitbu zápasit v dobách pokušení (7.). Závěrečný týden pak v modlitbě Páně shrnuje celou cestu následování, cestu životního vztahu ke Kristu, cestu modlitby (8.). Měl by být zakončen závěrečnou bohoslužbou, při které budou mít účastníci možnost zasadit své konkrétní rozhodnutí pokračovat po cestě modlitby do společenství a vyprošovat si požehnání na další cestu.

Všem, které základní myšlenky a hlavní linie této „školy modlitby“ zaujaly, přeji, aby měli odvahu se na tuto cestu modlitby skutečně osobně vydat a nejen získávat nějaké další informace o modlitbě. Neboť, jak píše sv. Ignác z Loyoly ve svých Duchovních cvičeních, „nenasycuje a neuspokojuje duši, jestliže mnoho ví, nýbrž pociťuje-li a zakouší-li věci vnitřně“ (DC 2).

P. Petr Hruška
Chodov, léto 1998

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Autor: Petr Hruška

Témata: Modlitba | Malá skupinka

Přihlášení

Správa mailinglistů

Bible na neděli

24. 11. 2024, 17. 11. 2024

Čtení z dnešního dne: Čtvrtek 21. 11. 2024, Čtvrtek, Památka Zasvěcení Panny Marie v Jeruzalémě

Zj 5,1-10;

Komentář k Zj 5,1-10: Jan naříká nad tím, že se nenajde nikdo vhodný k tomu, aby otevřel svitek. Na konci církevního roku mohu i já litovat nevyužitých šancí. Ale nezávisle na mně: vítězství je konečné!