6. týden:

z knihy Scala paradisi: Osmitýdenní škola modlitby

„Zakořeněni a zakotveni v lásce“ (Ef 3,17)

aneb Růst na cestě modlitby

Žalm týdne: Ž 131

Doprovodná četba: KKC 2697 - 2719

„Modlitba je životem nového srdce. Musí nás oživovat v každé chvíli. My ale zapomínáme na toho, který je náš Život a naše Všechno. Proto otcové duchovního života... zdůrazňují modlitbu jako 'vzpomínku na Boha', časté probuzení 'paměti srdce': 'Je třeba si vzpomenout na Boha častěji, než se dýchá' (sv. Řehoř Naziánský). Člověk se ale, i když chce, nemůže modlit 'neustále', nemodlí-li se s pevnou vůlí v určitou dobu; je to čas vyhrazený pro intenzivní a déle trvající křesťanskou modlitbu“ (KKC 2697).

Pán vede všechny lidi různými cestami a různými způsoby, tak, jak on uzná za vhodné a jak to odpovídá jejich životní situaci, založení a potřebám. Každý věřící mu odpovídá podle svobodného rozhodnutí svého srdce a osobními výrazovými formami své modlitby. Křesťanská tradice však mluví o čtyřech hlavních výrazových formách života modlitby: ústní, rozjímavá, afektivní a vnitřní modlitba (KKC mluví o třech formách, přičemž afektivní je zde částečně zahrnuta do modlitby ústní a rozjímavé). „Usebranost srdce“ je jejich základním společným rysem. Bdělost, která uchovává Boží slovo a nechává nás spočívat v Boží přítomnosti, z těchto výrazových forem dělá intenzivní chvíle života modlitby (srov. KKC 2699). Tomuto přibližně odpovídají čtyři stupně tzv. „lectio divina“ (duchovní, dosl. „božské“ čtení) praktikovaného od prvních staletí mnichy: lectio (čtení), meditatio (rozjímání), oratio (modlitba) a contemplatio (nazírání) (viz KKC 2654; Guigo I.). Vše směřuje k operatio (jednání), k další cestě.

Tento týden se pokus tyto rozměry objevovat i ve své osobní modlitbě na základě úvodů, Katechismu a nádherného textu středověké mystiky Scala paradisi,zkratka „Guigo“ + kapitola.Biblický text by tě měl celý týden doprovázet jen jeden: Ef 3,14-21 nebo nějaký tvůj oblíbený text, text použitý jako příklad přímo v Scala paradisi (Mt 5,8), či příběh Samařanky z Jan 4 (úvodní texty jsou zpracovány podle 1. části knihy Hanse Buoba: Růst v modlitbě - Cesta obrácení, kterou velmi doporučujeme k prohloubení).

1. den: Ústní modlitba a „lectio“

KKC 2700 - 2704; Guigo II.

Ústní modlitba je modlitbou, která je ve tvém nitru přítomna tak, že ji můžeš dát tvar vnějšího nebo vnitřního slova. Je to tedy způsob modlitby, ve kterém můžeš slovy vyjádřit něco z toho, co zakoušíš ve svém nitru. Ústní modlitba není jen odříkáváním modlitebních formulek. Je to spíše milující přebývání s Bohem doprovázené prostým pozorným (i hlasitým, případně opakovaným) čtením biblického textu („lectio“) nebo vyjádřené našimi slovy. Různé způsoby ústní modlitby a četby Písma (společná či soukromá recitace či zpěv pevně formulovaných modliteb, žalmů, veršů z Písma apod., breviář, růženec, litanie nebo hlasité či tiché vyslovování všeho, co máme v srdci) jsou na druhé straně také berličkami, které ti pomohou jít hlouběji. Podle KKC i Ježíšova příkladu je ústní modlitba nezbytnou součástí křesťanského života (viz KKC 2701- 2703). Je výrazem toho, že tvá láska k Bohu (jejíž je modlitba výrazem) proniká celou tvojí bytost (srov. Mk 12,29-30) a posvěcuje i tvé tělo (modlitba „celého člověka“ - viz 5. den 1. týdne - je pak zvláštní formou takovéto ústní modlitby). Protože je ústní modlitba nasměrovaná navenek, a tak se stává dokonale lidskou, je také především modlitbou Božího lidu, modlitbou společenství. I ústní modlitbě se je však třeba učit a být při ní otevřen hlubším formám modlitby: nemodlit se příliš rychle, dělat pomlky, nebát se opakovat, objevovat kvalitní modlitební poklad církve, při volné ústní modlitbě být poctiví a upřímní. Tou měrou, jakou si uvědomujeme toho, k němuž mluvíme, se i ústní modlitba stává vnitřní, stává se cestou k modlitbě kontemplativní (nazíravé; srov. KKC 2704).

2. den: Rozjímavá modlitba - „meditatio“

KKC 2705 - 2708; Guigo III.

Ústní modlitba, především pevně formulovaná modlitba a četba („lectio“), sama od sebe většinou odkazuje na modlitbu rozjímavou („meditatio“). Ta je pak především činností rozumu, který se snaží pochopit ono „proč“ a „jak“ křesťanského života ve světle rozjímaného Božího slova, činností fantazie, pomocí které můžeš vstoupit doprostřed rozjímaného děje a činností vůle, která vede ke konání poznaného (tak je zajištěn přechod od myšlení ke skutečnosti, viz KKC 2706). Důraz je zde tedy na vlastní přemýšlení, na vlastní vnitřní spolupráci, na vlastním rozhodnutí vůle. Je to rozumový proces, skutečná námaha, při které může rozbolet i hlava. S pravidelným rozjímáním jsou proto častěji spojeny city nudy a únavy než radosti. Je to však cesta k otevření se hlubší modlitbě a k rozšíření srdce skrze vnímání širokého bohatství Božího slova. Pomůckou pro toto rozjímání je nejčastěji samo Boží slovo v Písmu („lectio“), někdy doprovázené pracným hledáním původního smyslu čteného textu pomocí různých komentářů či odkazů v Bibli, ale mohou to také být ikony, liturgické texty, spisy duchovních otců, duchovní literatura a velká kniha stvoření či dějin (srov. KKC 2705). Metody rozjímavé modlitby jsou tak rozličné jako jejich učitelé. Jde však spíše o rozdíly v důrazu (dominikánská metoda zdůrazňuje spíše rozumovou práci, ignaciánská zapojuje více fantazii, františkánská vůli a mnišské „lectio divina“ zas klade důraz na prosté zapadnutí slova do srdce, jakési jeho „přežvykování“ - „ruminatio“ - a vnitřní „okoušení“). Podle papeže Řehoře je třeba meditací v Božím slově odhalit Boží srdce. Všem metodám je společná nutnost vzdálené a blízké přípravy, dobrý výběr látky, vlastní meditace a vyústění do modlitby („oratio“). Velikou školou ústní a rozjímavé modlitby vedoucí k modlitbě kontemplativní je růženec. Zde se může rozvinout celý postupný řád života modlitby.

3. den: Afektivní modlitba - „oratio“

KKC 2708; Guigo IV. a VI.

Rozjímáním Boží slovo vniká do nitra a tím rozdmýchává touhu srdce po samotném Bohu. Rozumová práce je pak dále překážkou a srdce samo, zcela jednoduše bez dlouhé přípravy, se otevírá Boží lásce a touží po jejím zakoušení. Afektivní modlitba je pak modlitbou lásky a touhy, neustále opakovaným, Duchem proniknutým vyznáním lásky, které milence neunavuje. Nemusí nutně vycházet až z rozjímání, ale může navázat i na volně formulovanou ústní modlitbu. Je v nás velmi často uvolněna po hlubokém zasažení Božím slovem v Duchu svatém, po úplném odevzdání se, po tzv. „druhém obrácení“. Není to modlitba jen na základě citů. Citová modlitba a nadšení existují i bez druhého obrácení. Zde však je zapojen celý člověk, i to nejhlubší v něm. Vychází z vnitřního zasažení, z Božího doteku, a proniká všechny oblasti člověka (včetně oblasti citů a těla). Třeba po dlouhé vyprahlosti ve věrné ústní modlitbě nebo v rozjímání jsi najednou zasažen(a) jedním Božím slovem. Srdce má náhle mnoho co říci. Je zde radost z Boha, který ti je velmi blízko, ve tvém srdci. Z hloubky najednou vychází čistá láska a touha po Bohu. Modlitba se stává silnou radostí a útěchou. Často vytryskne formou jásavého chvalozpěvu nebo modlitby či zpěvu v jazycích. Někdy můžeš být k takovéto modlitbě disponován(a) uprostřed modlícího se společenství, protože se tak stáváš součástí těla Kristova, kde dary ostatních jsou i dary tvými. Je dobře se takovéto modlitbě nebránit, ale je třeba být připraven(a), že ti Pán afektivní modlitbu třeba zase na čas odejme, protože tě chce vést do hloubky, kde teprve bude tvé srdce očištěno od egoismu a bude se učit milovat Boha i „na poušti“ (viz téma příštího týdne).

4. den: Vnitřní modlitba - „contemplatio“

KKC 2709 - 2719; Guigo V. a VII.

„Vnitřní modlitba, podle mého názoru, není nic jiného než důvěrný vztah přátelství, v němž člověk důvěrně hovoří mezi čtyřma očima s tím Bohem, o němž ví, že je jím milován“ (sv. Terezie z Avily).Katechismus nazývá vnitřní modlitbu modlitbou Božího dítěte, modlitbou hříšníka, který ví, že je milován, darem přijímaným v chudobě a pokoře, vztahem smlouvy, společenstvím s Trojicí, vrcholem modlitby, nazíráním, kontemplací, nasloucháním, mlčením, účastí na Kristově mystériu a společenstvím lásky v noci víry (viz KKC 2712 - 2719). K této modlitbě můžeš být veden(a) ze všech předchozích stupňů modlitby, a to již velmi brzy, i když pak přirozeně jen ve svých počátcích. I při ústní modlitbě, dáš-li Bohu prostor třeba i v krátkých pomlkách, můžeš být veden(a) ke spočinutí v něm, k milujícímu prodlévání v jeho přítomnosti (srov. KKC 2704). Proto je dobře nezahltit Boha ani sebe odříkáváním všech možných i nemožných naučených modliteb a být schopni přerušit naplánovanou modlitbu (třeba růženec), jestliže jsme vedeni hlouběji. Vnitřní, kontemplativní modlitba je darovaným přebýváním v Boží přítomnosti, přijímáním Boží lásky, vyhříváním se v jejím slunci. Toto spočinutí, kde už nejsou třeba slova, může však také navázat na jásavou afektivní modlitbu, která se tak velmi přirozeně skrze klanění prohloubí a tryskající pramen živé vody se změní v klidnou, ale hlubokou řeku. Běžnou cestou je však vytrvalé a trpělivé „zalévání zahrady“ v rozjímání, které se po čase stane suchým a často i nemožným. Je totiž nemožné zároveň rozjímat i nazírat: „Vlastní modlitba je totiž bytostné setkávání se s Bohem v důvěře a lásce. Čím se toto společenství stává hlubším, tím těžší je překlad do slov a tím náročnější je pouhé rozumové pochopení. Najednou se chcete modlit, ale nedostanete ze sebe ani slovo. Každé slovo se vám protiví, protože se vám zdá prázdné proti tomu, co nesete v sobě. Cítíte odpor i k analyzujícím myšlenkám rozjímání. Jste nyní v bodě, kdy musíte mlčet. Mlčet před Bohem. Nechat mluvit srdce. To znamená: jednoduše milovat a nechat se milovat, dívat se v lásce. Tím v náznacích začíná vyšší stupeň modlitby. Ale musíte ho připustit! Mnozí ho nepřipustí a chtějí se násilím modlit tak, jako dřív. Násilně chtějí vyjádřit, co vyjádřit nemohou. Tak ubíjejí vyšší milost modlitby, která jim byla v začátcích darována (Hans Buob: Růst v modlitbě).

5. den: Cesta vnitřní modlitby - „operatio“

KKC 2710 a 2719; Guigo VIII. a IX.

Vnitřní, nazíravá, kontemplativní modlitba nemá co dělat s mimořádnými věcmi. Není to žádné vznášení se nebo extáze. K tomu může dojít, ale není to její podstatou. K životu vnitřní modlitby je povolán každý, kdo se znovuzrodil z Krista. Není to nic jiného než plné rozvinutí milosti křtu. Důležité je tvé jasné a hluboké rozhodnutí k této cestě, růst ve věrnosti v čase pro modlitbu (viz KKC 2710 - 2711!) i ve všedních věcech a vztazích a citlivost na jemné vedení Duchem při všech ostatních způsobech tvé modlitby. Znameními, které tuto cestu budou provázet (a kterých se nemusíš lekat) jsou: neschopnost radovat se ze stvořených věcí jako dříve, neschopnost vyjádřit se před Bohem, zkušenost hlubokého pokoje a Boží přítomnosti v tobě. Vnitřní modlitba je cílem a vrcholem našeho života s Kristem, jeho královskou cestou, ale i jeho nejprvotnějším základem: „Není vždy možné rozjímat. Vždy je však možné vstoupit do vnitřní modlitby, nezávisle na zdravotním stavu, pracovních podmínkách, únavě a náladě. V chudobě a ve víře je zde naše srdce místem hledání a setkání“ (KKC 2710). Důležité je jediné: věrně vytrvat i přes tvojí zdánlivou neschopnost se modlit, přes třeba stupňující se pokušení, přes veškeré tvé nezdary a pády. Cesta modlitby je totiž cestou prostého následování Ježíše, na kterou ses již vydal(a).

6. den: Shrnutí

Guigo X. a XI.

Jsou různé stupně modlitby. Není ale pravda, že musíme jeden stupeň modlitby natrvalo opustit, abychom dosáhli druhého. Jestliže z ústní modlitby přecházíš do modlitby rozjímavé, afektivní nebo nazíravé, neznamená to, že by ses již nepotřeboval(a) modlit ústně. Na začátku modlitebního života vypadá modlitba často jako mluvení s Bohem o počasí. Pokoušíš se nalézt kontakt s Bohem a mluvíš s ním o obyčejných záležitostech. Ústní modlitba, která později vychází z modlitby afektivní, může být nezvykle hluboká. Nižší stupně modlitby se prohloubeným způsobem vynořují znovu a znovu. Tak se může stát, že během hodiny projdeš všemi stupněmi modlitby. Modlitba je dynamika, je to život. Stupně modlitby jsou do této dynamiky zcela zasazeny. Prolínají se. Nové způsoby modlitby se vynořují třeba jen na krátkou dobu. Přitom dochází do hlubšího uvedení do vnitřního Božího života v tobě. Ani rozjímání není kontemplací zcela odsunuto (i když to nejde najednou). Ponechává si své místo. Ten, kdo je uveden do vnitřní modlitby, obdrží teprve následujícím rozjímáním schopnost vyjádřit lidskými slovy to, co směl „nazírat“ (ne ve smyslu obrazů a vidění, ale milujícího pohledu). Potom to teprve je schopen sdělit jiným. Tak i ten, kdo je již hluboce uveden do vnitřní modlitby, potřebuje ještě rozjímání, aby mohl obsah nazírání hlásat. A potřebuje také prostou četbu a ústní modlitbu, aby rozšiřoval své srdce a stával se celým člověkem.

7. den: Volno

(Guigo XII.)

Dnešní den máš k dispozici (do)prožít se „svým“ textem v srdci vše, co tě během týdne oslovilo a cos nestačil(a) „dotáhnout“ do hloubky. Textem z Guiga se pak můžeš nasměrovat k tématu příštího týdne.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Autor: Petr Hruška

Témata: Modlitba | Terezie z Avily

Zj 5,1-10;

Komentář k Zj 5,1-10: Jan naříká nad tím, že se nenajde nikdo vhodný k tomu, aby otevřel svitek. Na konci církevního roku mohu i já litovat nevyužitých šancí. Ale nezávisle na mně: vítězství je konečné!