Sekce: Knihovna
3. ´Charisma - charismatický´
z knihy Dary ducha Ježíšova III
3.2. "Charisma - charismatický"
Být člověkem znamená vědomě a s vnitřním souhlasem konat to, čím jsme. Člověk je v první řadě tvor a jako křesťan je "nové stvoření". Je dítětem Otcovy lásky. Proto k sobě najde cestu jen do té míry, v jaké s touto základní skutečností svého bytí - vše prožívat jako dar a vše stále nově přijímat - vědomě a rád spolupracuje. Sám sebe přijímat z příklonu věčné darující se lásky a této lásce "celým svým srdcem a všemi silami" odpovídat, to je kořen vykoupeného života. Tento charakter daru, který je vlastní křesťanské existenci, Pavel nazývá "milující příklon", řecky "charisma".
3.2.1. Historie pojmu a dnešní diskuse
Slovo "charisma" bylo v teologické řeči dlouhý čas na okraji. Jeho renesance v našem století započala tezí Rudolfa Sohma, že kategorie "církevního práva" odporuje podstatě církve. Jako dílo Ducha je prý církev spíše pouze "charismatické" povahy. Tím byla vytvořena polarita mezi charismatem a právem (úřadem), která zatížila celou další diskusi. Další obtíží této teologické diskuse bylo, že Max Weber tento pojem zavedl do sociologie, aby rozlišil různé druhy autority v lidské společnosti:57 autoritu tradicionální, legalistickou a charismatickou. Ta poslední se prý zakládá na iracionální inspiraci individua, která je uznávána příslušnou skupinou. V každodenní běžné řeči má dnes slovo "charisma" význam "přirozený talent, nadání", zatímco adjektivum "charismatický" znamená např. to, co vyplývá "z volné inspirace a spontaneity", mnohdy s negativním podtextem: "nerozvážný, nesouvislý, nevypočitatelný". Přestože všechna tato užití slova "charisma" vycházejí z teologické řeči, ztratila své duchovní jádro. Jestliže se teologie nechce tohoto slova vzdát, musí se pokusit přinejmenším ve svém interním jazyce o určité vymezení. To se dnes děje vždy s ohledem na Nový zákon. Zatím však ani zde nelze mluvit o jednomyslnosti.
Exegeze je někdy v nebezpečí, že jednotlivá slova biblického poselství přetíží. Pak jsou do nějakého slova vkládány významové elementy, které se sice tu a tam mohou vyskytnout vzhledem ke kontextu, ale které ještě nepatří k samotnému dotyčnému pojmu. Často se tvrdí, že Pavel řecké slovo "charisma" používal jako teologický odborný termín ve smyslu: "Bohem svobodně poskytnuté milostivé uschopnění ke službě pro spásu druhých." Je jistě správné, že mezi dary sloužící ke spáse a Pavlem označované výrazem "charisma" jsou počítána i taková uschopnění jako proroctví nebo síly k uzdravování. Avšak Pavel také nazývá "charismatem" přímo nový řád spásy (Ř 5, 15n), věčný život (Ř 6, 23), povolání Izraele (Ř 11, 29), povolání k manželství nebo k celibátu (1 K 7, 7), záchranu ze smrtelného nebezpečí ((2 K 1, 11), nebo i víru, naději a lásku (1 K 12, 31) stejně jako provždy ustanovený apoštolský úřad nebo uznávané úřady v obci jako je učitel, prorok, pastýř (1 K 12, 28; srov. Ef 4, 11; podobně 1 Tm 4, 14; 2 Tm 1, 6). Používá tedy Pavel toto slovo vždy podle souvislosti v různém smyslu, nebo má pro něj toto slovo vždy jen tehdy běžný, všeobecný význam "dar"? Požadovaný "technický" význam nelze u jiných současných autorů doložit58 a ani u Pavla není prokázaný.59 Spíš budeme vycházet z tohoto: Pavel řeckým slovem "charisma" míní z "milosti" (charis) přicházející dar. Protože se jedná o "dar", je to vždy "ze svobodné vůle" (1) "zdarma" (2) "dané" (3) "dobro" (4). K tomu v naší souvislosti přistupuje: dobro přicházející "od Boha" (5), a sice většinou dobro "řádu spásy" (6); potud jde o dary "milosti" na rozdíl od darů stvoření.
Nesmrtelný život vzkříšení, který jsme přijali v Kristu, je tedy u Pavla "dar" Boží, stejně jako božská ctnost lásky, apoštolský úřad či spásná znamení křtu a eucharistie. Křest a eucharistii sice u Pavla nenacházíme přímo pod tímto označením, ale ukazuje na to prodloužená linie od Ř 9, 4 a Ř 11, 29. Není tedy divu, že řečtí otcové příležitostně označovali křest a eucharistii jako "charisma". Toto řecké slovo by se tedy v českém překladu bible mělo vždy opisovat výrazem "dar" a nemělo by se používat jako cizí slovo ("charisma"). U pojmu "dar milosti" by si člověk měl být vědom, že se nesmí zúžit pouze na "nadání", nýbrž musí se chápat v nejširším slova smyslu - "dárek" nebo "dar", příležitostně se zvláštní blízkostí k Duchu svatému. Potud je podstata církve zásadně "charismatem" = "božským darem" - je vždy tvořena Duchem, ve všech svých elementech.
Přestože v bibli neexistuje onen specifický "technický" pojem charisma, je to, co dnešní teologie míní "učením o charismatech", v dopisech apoštola Pavla věcně obsaženo.60 Jenom je nutné sjednotit se na tom, jak chceme ten dnešní pojem "charisma" chápat. K tomu je nezbytný pohled do dějin teologie. Zatímco latinské překlady bible toto řecké slovo zpravidla překládají (donum, donatio, gratia), bylo už od dob Tertuliánových také příležitostně přejato jako cizí slovo a objevuje se v latinské Vulgátě v 1 K 12, 31. Tím se však ještě nevytváří žádný speciální teologický termín; je zde obsažen podobný široký význam jako u řeckých autorů (u nich se však již také postupně tlačí do popředí subjektivní stránka onoho daru, tedy subjektivní uschopnění). Tomáš Akvinský toto slovo ("charisma") používá, když cituje 1 K 12, 31 nebo řecké autory, ale ani on mu nedává žádný speciální význam. Na druhé straně vyvíjí ve svém učení o milosti termín "gratia gratis data" jako "od Boha navíc dané (tj. není nutné k vlastní spáse) vždy individuálně udělované uschopnění ke spolupůsobení na spáse druhých", a sice aniž by jej někdy jakýmkoli způsobem spojoval s cizím slovem charisma! Takovýmito "milostmi zdarma danými" mohou být jak různé církevní úřady (disponovatelné, t.j. vázané na lidské "traditio"), tak různé síly konat zázraky (nedisponovatelné, bezprostředně Duchem darované). Teprve počátkem 17. stol. začíná pomalá terminologizace cizího slova charisma. Estius toto slovo nyní výslovně ztotožňuje s tomášovskou "gratia gratis data". A teprve v průběhu 19. století se pojem charisma jasně ohraničil i vůči církevnímu úřadu.
Tento odborný termín tedy nyní zahrnuje:
1. od Boha
2. ze svobodné vůle
3. zdarma
4. dané
5. dobro (=concretum)
6. řádu spásy, které spočívá v nějakém
7. od (Boha) Ducha svatého
8. vždy individuálně přiděleném (=zvláštním)
9. uschopnění (subjektivní schopnost)
10. dané navíc (tj. není nutné k vlastní spáse),
11. určené ke spolupůsobení na spáse druhých
12. nedisponovatelné (vždy nově, událostně dávané, nevázané na "traditio")
13. a mimořádné (zázraky).
Prvních 6 významových prvků odpovídá naší analýze použití slova charisma u Pavla a ranných řeckých otců. Další tři prvky (do 9) přistoupily u pozdějších řeckých otců a ve středověku - včetně Tomáše Akvinského. O další dva prvky (do 11) se pak termín rozšířil díky jeho ztotožnění s "gratia gratis data" (Estius, 17. stol.). Poslední dva prvky (do 13) jsou pak dílem vývoje v 19. stol.
Přitom je výrazem "nedisponovatelné" (tento prvek je podle smyslu obsažen v "gratis") myšleno ohraničení vůči "ctnostem, úřadu a životním stavům" ("charisma" tedy již nezahrnuje 1 K 12, 28a.31; 1 Tm 4, 14; 2 Tm 1, 6; 1 K 7, 7). Výrazem "uschopnění" se pojem ohraničuje vůči bytí v milosti a výrazem "spolupůsobení na spáse druhých" je vedeno ohraničení vůči "milosti posvěcující" (naproti tomu Ř 5, 15; 6, 23 a 11, 29) a zároveň se pojem zužuje na službu druhým. To by mělo za následek, že nejen "vykoupení" a "věčný život", ale také mnohé milosti a modlitby, jako je převážně soukromě používaná modlitba v jazycích (1 K 12, 10; 14, 2.4) a povolání k celibátu (které v 1 K 7, 7 nemá základ ve službě společenství, ale v panenském "zalíbení se Pánu") by již nemohlo být označováno jako "charisma". Je ovšem hned zřejmé, že toto neodpovídá ani biblické, ani dnešní řeči. Jako v mnoha dalších případech i zde vyvinula scholastická teologie odborné termíny, které se značně odchylují od řeči Písma. Druhý vatikánský koncil tuto terminologii částečně přijal, když rozlišuje "charismata" od "svátostí, služeb (ministeria, úřady) a ctností" (LG 12) nebo na jiném místě proti sobě staví "charismatické dary" (dona) a "hierarchické dary" (LG 4).
Bylo by nesmyslné chtít zvrátit tento jazykový vývoj. Teologická diskuse se však dále musí snažit o definici, která by danou problematiku jednoznačně vyjádřila. A tak se zdá smysluplné přidržet se dnes toho, že v teologické řeči stále pod pojmem "charisma" rozumíme "vždy individuální" (8), "nedisponovatelné" (12) "uschopnění k jednání" (9), jež je zvláštním způsobem působeno Duchem svatým. Ale musí to být vždy uschopnění "ke spolupůsobení na spáse druhých" (11), tedy uschopnění, která mají svým projevem jednoznačně služebný charakter? Zde se autoři rádi odvolávají na pavlovské použití slova charisma, ale jak jsme viděli, tento argument je velmi problematický.
Většina dnešních pokusů o definici zdůrazňuje tento prvek "k budování církve" tak silně,61 že schopnosti, skrze které člověk "buduje sám sebe" (1 K 14, 2.4), by se již vlastně nemohly označovat jako charismata. To znamená, že horizontála by v tomto pojmu byla tak určující, že uschopnění k důvěrnému styku s Bohem pro mě osobně by již nemohla být označována jako "charismata". A skutečně existuje mnoho pokusů postavit tento osobní rozměr jako "mystiku" do protikladu k vlastní "charismatice". V praxi se však toto rozlišení nikdy neprosadilo a je také neuspokojivé.
Tato kontroverze je nejvýraznější u otázky, zda má být charisma nadřazeným pojmem, který zahrnuje jak úřad, tak celibát a snad i manželství, nebo zda od sebe musí být odděleny alespoň "úřad" a "charisma", aby jedno nemohlo pojmově vést zpět k druhému. Jenom tak může být v pojmu "charisma" obsažena aktuální "nedisponovatelnost" a pojmy "úřad" a "svátost" si mohou podržet svoji "disponovatelnost" (ex opere operato). Prakticky přitom jde o otázku, zda "úřad" v církvi je pouze charisma mezi ostatními, které se zakládá jen na aktuálně dané síle Ducha. Jeho "autorita" by pak spočívala pouze v aktuální osobní plné moci a nebyla by chráněna skrze stálé předávání úřadu.
3.2.2. Systematické úvahy
Vyjděme z toho, že každé spásné Boží působení má dva aspekty: Je to ve svém původu vždy svobodné, z Boží iniciativy vycházející působení Ducha, který "vane, kde chce", a potud je "událostí". Na druhé straně je veškeré působení Ducha založeno na tom, že má být inkarnováno a inkorporováno do těla Kristova, čímž v jednotlivci a v církvi přijme "tvar". A tak musí "víra srdce" vést k "vyznání ústy" (Ř 10, 10). Ústní zvěstování a slovo Písma svatého, které z něho vzniklo, znamení křtu, stejně jako všechny svátosti církve proto vždy mají svůj původ v nějaké "události": Eucharistie vznikla z Kristovy lásky a dodnes je nesena novou, událostní láskou Zmrtvýchvstalého k jeho věřícím, i když se skrze svátostná znamení stává "tvarem" a je tak dána k "dispozici" církvi. Na druhé straně je každé událostní osobní obrácení, povolání nebo uschopnění založeno na tom, že má být začleněno do církve a tak se stát "tvarem". V tomto nejširším smyslu je možné chápat "událost a tvar" jako všepronikající základní prvky křesťanského života.
Naší otázkou bude, do jaké míry zůstane v jednotlivých spásných procesech událostní dimenze tak určující, že člověk může vše vždy jen nově přijímat od Boha, a kde Duch určité procesy do našich rukou vložil tak, že s nimi můžeme - jeho jménem - "disponovat". To první by pak byla oblast, do které je zasazen i pojem "charisma", jak ho používal Druhý vatikánský koncil, to druhé naproti tomu označuje mezi jiným svátostný řád. Dalo by se také říci: Prostředky spásy, které nám Bůh dal k "dispozici", leží v linii Božího vtělení, jsou tedy ve specifickém slova smyslu pokračováním jeho inkarnace (ztvárnění), zatímco to, co je nám vždy nově událostně darováno, může být zvláštním způsobem připsáno působení Ducha. Samozřejmě pneumatologické a kristologické linie nemohou být od sebe nikdy odděleny, nýbrž jsou k sobě stále vztaženy, podobně jako událost a tvar.
V dalším ohledu je možné různé Boží spásné příklony rozlišovat podle toho, zda v člověku ovlivňují jeho bytí, nebo ho uschopňují k jednání. Pokud nás křest začleňuje do těla Kristova a zprostředkovává posvěcující milost, zakládá v nás nové bytí. Podobně to také platí o některých ostatních svátostech. I když je křest samozřejmě současně základem nového jednání, existují přece i jiné spásné příklony, které jsou přímo a bezprostředně zacíleny na různé osobní funkce. Mezi nimi jsou schopnosti, které jsou nabízeny všem lidem, a způsoby jednání, které jsou všem lidem uloženy: teologické a mravní ctnosti. Potud jsou víra a láska, odvaha a pokora dary universální, i když jsou v každém jednotlivci uskutečňovány jen postupně a u některých vystupuje jedno nebo druhé zvlášť výrazně do popředí. Ostatní schopnosti jsou rozdělovány podstatně individuálně - např. povolání k manželství a celibátu ("jednomu tak, druhému jinak", 1 K 7, 7), různé úkoly uvnitř církve nebo osobní poslání a nadání.‚
I mezi těmito individuálními obdarováními ještě existují rozdíly, a to podle způsobu předávání: Některé individuální (= ne všem dané) poslání a schopnosti jsou předávány od člověka k člověku a potud jsou lidem k "dispozici" skrze církev - např. vzájemné udělení svátosti manželství nebo úřad, který je předáván volbou a vkládáním rukou. Naproti tomu může člověk mnoho individuálních uschopnění očekávat pouze událostně a vždy nově - např. poznání, proroctví, zvláštní dar "milosrdenství v radosti" (Ř 12, 8) a jiné. Tato uschopnění proto budou jasněji zakoušena jako aktuální "dary". Není možné např. někomu naordinovat, aby se stal prorokem. Pro taková uschopnění, která nejsou člověku k dispozici a která Duch individuálně "uděluje jak sám chce", by se dnes měl - s Druhým vatikánským koncilem a s ohledem na 1 K 12, 11 - rezervovat název "charisma" (také proto, že toto dnes asociuje prvky spontánnosti, což u Pavla nebylo). Přitom by pak ale neměly být takto označovány jenom dary ke službě druhým, nýbrž i odpovídající dary Ducha k vlastnímu budování (srov. 1 K 14, 2.4).
Pochopitelně každý dar, který buduje jednotlivce, je určitým způsobem vždy příspěvkem k růstu obce a na druhé straně je každý dar k službě druhým Bohem zamýšlen jako pomoc ke spáse příjemce. Podle projevu jsou ale přece jenom oba druhy odlišného typu. Zvláště Pavel právě pod tímto zorným úhlem staví do protikladu modlitbu v jazycích a proroctví (1 K 14). Z toho je zřejmé, že služebný charakter nemusí nutně patřit k druhu darů, které Pavel vypočítává v 1 K 12, 8 - 10. Slovo moudrosti, poznání nebo zvláštní dar víry může někdo dostat také sám pro sebe, pro své vlastní budování. Potřeba vyjádřená dnešním zdůrazňováním onoho "k budování církve" bude lépe zabezpečena poukazem na to, že všechny tyto dary musí být používány "ve společenství církve", že tedy ke správnému používání každého individuálně propůjčeného daru ke spáse patří určitá komunikace. Pavel zde pokaždé poukazuje na obraz těla Kristova (1 K 1, 12; Ř 12, 4; Ef 4, 4 - 11). Jednotlivá charismata, i ta, která jsou darovaná primárně k vlastní spáse, opravdu potřebují prověření a začlenění do těla Kristova, aby se mohla zdravě rozvíjet. Všechna charismata jsou z vlastní podstaty založena na komunikaci a odumřou nebo zakrní, chybí-li jim přiměřená míra vzájemné výměny. Toto by pak byl "nosný moment", který patří ke každému charismatu.
Tato pravidla vyjadřování na jedné straně obsahují možnost označit jako "charismata" i dary Ducha, které slouží primárně vlastnímu budování (např. zvláštní schopnost rozlišování pro směr osobního života, individuální povolání - třeba poustevníci nebo zakladatelé řádů, kontemplativní milosti modlitby nebo modlitba v jazycích, která je přece v praxi většinou označována jako charisma.64 Na druhé straně je možné jasné a jednoduché ohraničení vůči "svátostem, službám a ctnostem", takže můžeme v tomto bodě zůstat u terminologie Druhého vatikánského koncilu.
V tomto smyslu je v textu "Erneuerung der Kirche"65 řečeno: "Na rozdíl od ’charis’ v obecném slova smyslu (= přízeň, laskavost, vlídnost, milost) označuje slovo ’charisma’ (dar milosti) z milosti plynoucí aktuálně Bohem zvlášť přidělované uschopnění k životu a službě v církvi a ve světě". Vzhledem k zařazení "k životu" je možné sem zahrnout i dary určené k vlastní spáse. To je pro praxi důležité, protože jinak jsou mnohá charismata lehce zpochybněna, jestliže je už předem požadováno, aby byla ke službě druhým. Nepřímo slouží samozřejmě vše, co jednotlivci umožňuje nový život, také celku a naopak. Vyjádření, že charismata jsou "aktuálně Bohem zvlášť přidělovaná" zdůrazňuje událostní dimenzi a ohraničuje je od ctností propůjčených a zadaných všem lidem, stejně jako od svátostí a úřadů, jejichž předávání je dáno k dispozici církvi.
Ve shora citovaném textu je charisma také ohraničeno na jedné straně od "ospravedlňující" milosti a na druhé straně od "svátosti a úřadu". Vzhledem k naposled uvedenému rozlišení tam čteme: "Charismata mají v církvi samostatnou, ve svém původu na úřadu nezávislou burcující a kritickou funkci (srov. LG 4). Toto obojí působení jednoho Ducha není odvoditelné jedno z druhého a stojí k sobě v základním vztahu doplnění". 66 Toto je obsahově zcela biblické, neboť když Pavel nepřímo počítá apoštolský úřad mezi "charismata" - "dary" a víru a lásku označuje jako "vyšší dary" (1 K 12, 31), pak tím nemyslí "charisma" v dnešním technickém smyslu. Spíše je pro něho apoštolský úřad právě jednou provždy založený v setkání se Zmrtvýchvstalým (1 K 15, 1 - 11) a právě tak láska je všeobjímající a všem společná na rozdíl od toho, co Duch "uděluje každému osobně" (1 K 12, 11).
Poslední otázka se týká pořadí mezi charismaty: Už položení takové otázky je proti duchu 1 K 12, kde Pavel právě skrze obraz těla Kristova přisuzuje každému na svém místě stejnou vážnost a brání se tomu, aby charismata stavěl proti sobě navzájem a jednotlivě je hodnotil. Díky snahám zabránit každému blouznění a díky nesprávnému pochopení textu 1 K 14 je často dar jazyků označován za "nejmenší z darů". Někdy je to zdůvodněno tím, že "je méně bezprostředně zaměřen na budování církve".67 Jestliže jsou v 1 K 12, 28 zmíněni "za prvé apoštolové, za druhé proroci, za třetí učitelé", je to myšleno ve zcela jiné rovině, a sice v rovině zařazení funkcí v církvi, ale ne ve smyslu hodnoty (o kterou jde ve vv. 12, 12 - 26). Jinak by verše 1 K 12, 28.31 diametrálně odporovaly intenci toho, co předcházelo! A v 1 K 14 jde Pavlovi pouze o to, za jakých okolností má být používán dar modlitby v jazycích. Potud je proroctví ve shromáždění církve "důležitější" (ne: "větší"!). Co je však "důležité" pro jednotlivce, o tom nakonec rozhoduje dárce, ne lidský princip užitečnosti. Člověk zde může být pouze otevřen. Jinak by se mohlo stát, že to, co považuje za větší, nedostane, protože si nevšímá toho "nepatrného"
Podle zkušenosti dnešní Charismatické obnovy je vskutku modlitba v jazycích často branou k proroctví, aniž by tím byla nějak "menší". A tak to vidí také Pavel: "Nadchněte se pro ’duchovní’ (dary), ale především, abyste prorokovali" (to znamená, abyste jejich horlivým používáním dospěli k daru proroctví; 1 K 14, 1), tedy abyste pak na této cestě mohli být také k užitku jiným. Stejně tak 1 K 14, 5: "Nemám nic proti tomu (tj.: nakonec to považuji za správné), když všichni mluvíte jazyky, ale především (proto), abyste prorokovali",68 a 14, 12: "Protože si tak vysoko ceníte 'duchů' (tzn. vnímatelných projevů Ducha; 12, 7), snažte se kvůli budování církve, abyste v tom rostli" = buďte v tom znamenití a ještě lepší, totiž pokračujte od dříve zmíněné modlitby v jazycích k jejímu výkladu a ke proroctví, tedy určitým způsobem se v takových projevech Ducha přibližujte k vynikající míře zralosti (srov. dále 14, 5.13.18.39). Podle toho tedy u projevů Ducha existuje vnitřní, objektivní řád růstu, to ale neodporuje stejné vážnosti jednotlivých stupňů, zvláště když Bůh jednotlivcům v každé době neuděluje totéž, takže při souhře členů obce se mohou a mají vyskytnout všechny stupně růstu. A tak ani v jednotlivcích nebude to, co se člověk naučil používat nejprve, bezcenné, nýbrž bude to i nadále vytvářet jakousi základnu. Zralost jednotlivců konečně spočívá v tom, aby uměli zacházet s tím, co je jim právě svěřeno, tedy aby věděli, kdy, kde a jak to mají vnést do obce.
3.2.3. Závěrečná definice: charisma - charismatický
U ohraničení, které jsme zde zavedli, je odborný termín "charisma" vyhrazen na základě jeho dějinného vývoje určitému druhu dober spásy, které jsou ve svém projevu určovány událostní dimenzí, bezprostředností a skutečností, že jsou vždy nově a překvapivě darovány Bohem. Přesto jsme si vědomi, že i u těchto charismatických fenoménů můžeme často zakoušet jisté trvání a stabilizaci. Lidé pak mohou určitá, jim osobně darovaná uschopnění také "používat". Proroctví pak nemusí být jednorázovou událostí, ale může se u mnohých vyskytovat častěji, takže tito lidé mohou být - alespoň po delší čas - označováni právě jako "proroci". U jiných může nějaké charisma určovat celou jejich pozemskou existenci. Tak může mít charisma jako individuální dar velmi dobře silný "tvarový" moment, moment inkorporace, což je, jak jsme se už zmínili, každému spásnému působení vlastní. O každém charismatu platí, co už na jiném místě bylo řečeno o zkušenosti s Duchem:69 Je "často probuzeno nebo zprostředkováno skrze jiné lidi a kvůli výkladu je na jiné odkázáno. Přivádí k církvi a teprve v ní dosahuje své plné jasnosti a jednoznačného tvaru". Také momentální charismata jsou odkázána na to, že mají být potvrzována a příjímána společenstvím věřících, alespoň v rozhovoru s duchovním pastýřem nebo ve stálé malé církevní skupině. Nicméně díky tomuto jim vlastnímu "tvarovému" momentu nejsou člověku k "dispozici", tzn. zůstávají i nadále "charismaty".
Jiné je to u nadání, která jsou církví nejen potvrzena, ale kde někdo může být i pověřen, aby jimi sloužil (např. když ten, kdo má zvláštním způsobem charisma pomáhat, je pak oficiálně pověřen charitativní službou). Zde se charisma a úřad sbíhají. Takové "charisma" je vždy předpokladem "úřadu", protože ten smí být přenesen pouze na toho, kdo má k tomu také způsobilost a osobní povolání! Potud musí každý úřad zahrnovat charisma - a přesto s ním není identický. Neboť ne každý, kdo má sklon a způsobilost k nějaké službě, je tím už nositelem pověření. Právě tak musí člověk po převzetí úřadu (např. po ordinaci - kněžském svěcení) tuto službu "charismaticky" vykonávat tím, že aktuálně naslouchá Božímu hlasu. Jestliže mluvíme o "charismatu úřadu", je tím míněno obojí: předcházející, událostní způsobilost a povolání, právě tak jako vykonávání tohoto úřadu pod vedením Božího Ducha. Není tím však míněna samotná plná moc úřadu! Jak je vidět, nejsou svátost a úřad v žádném případě pouze "tvar" nebo "instituce", nýbrž obsahují ve svém konkrétním uskutečnění vždy také událostní moment.70 Jestliže v římském dialogu s letničními křesťany bylo katolickou stranou řečeno, že "Duch svatý působí nejen vertikálně v charismatu, ale také horizontálně v církvi a ve svátostech",71 bylo by pak onou vertikálou událostní působení Ducha, horizontálou proti tomu skutečnost, že i předávání a samotné vykonávání úřadu je dílem Ducha stejně jako udělování a přijímání svátostí - "ex opere operato", jednou provždy od Boha svěřené, nezávislé na zbožnosti udělovatele (příjemce), ale skrze něho vykonávané.
Tímto rozlišováním jsme nyní vytvořili rámec, ve kterém se stane srozumitelnějším i adjektivum "charismatický". Ve své aplikaci jde dále než substantivum a není používáno pouze tam, kde je řeč o vykonávání nějakého "charismatu". K "charismatickému působení" Ducha svatého patří spíše jeho celé, vždy nové "nedisponovatelné" jednání (také v aktuálních milostech, v úkonu víry, naděje a lásky a v každodenních "vnuknutích"). "Charismatickým" je tedy míněno každé "vertikální", přes všechno zprostředkování v jádru bezprostřední Boží působení v člověku. Přitom si člověk okamžitě jasně uvědomuje, že "přijímá dar". To se může stát v mravním jednání (srov. Ef 2, 10) stejně jako ve vykonávání přenesené služby. Na druhé straně je možné mluvit také o charismatických "zkušenostech". V praxi tím není primárně míněno přijetí charismat, nýbrž setkání s Bohem, které je jasně pociťováno jako "darované". Většinou je zde myšleno na větší stupeň intenzity, zatímco prostější zkušenosti víry nejsou mnohými označovány jako "charismatické". Teologicky by však toto označení bylo správné i zde, neboť mezi těmito zkušenostmi nevzniká žádný podstatný rozdíl. Jakmile je z pojmu "charisma" uvolněna kategorie "mimořádného", není již možné ani toto adjektivum omezit na zvláštní nebo zvlášť intenzivní zkušenosti. V každém případě je zde nutno vycházet z kontextu, abychom pochopili, co je myšleno.
3.2.4. "Prostá" a "zářivá" charismata
Charismata mohou být skrytá, nebo mohou vystupovat zřetelněji jako působení Ducha. Druhý případ nastává, jestliže sám dotyčný, nebo někdo jiný si silněji uvědomí, že zde působí Bůh. To se může v podstatě přihodit při zcela všedních jednáních. Když konstituce Lumen gentium rozlišuje "zářivá" (vynikající) charismata od těch, která jsou "prostá a všeobecně rozšířená" (LG 12), budeme zde snad myslet především na rozdíl "obvyklý - neobvyklý", nebo "nápadný - nenápadný". Podle zkušenosti jednotlivců pak každý nepovažuje za neobvyklé totéž. Nejde zde však ani tak o vnější "nápadnost" - taková by mohla pocházet i od přirozených sil, ale o nápadnou duchovní kvalitu. Nepoměr k "normálním" schopnostem člověka může být větší nebo menší, rozhodující je, jestli působení Ducha "září" (vzpomeňme si třeba na Terezii z Lisieux). To poznáme na typických známkách Ducha: na síle a radosti, lásce a pokoji, které nemohou být v jejich božské jedinečnosti s ničím srovnatelné, nýbrž prokazují se skrze sebe sama (1 K 2, 14; dar rozlišování). Charisma nečiní "zářivým" nápadné a zvláštní rysy nějakého nadání, ale odraz Boží záře. Zdá se tedy, že je správné používat tento pojem, který užívá Druhý vatikánský koncil ("dona clarissima" - zářivé dary), v teologickém a spirituálním smyslu. Odtud je potom ovšem možné označovat nápadná (pravá) znamení jako "zářivá", protože mají většinou silnou signální funkci. Bez duchovní kvality by ale již nebyla znamením Božího království, nýbrž něčeho jiného, a proto by to už nebyla charismata.
Nezřídka je slovo charisma zúženo na devět darů, které vypočítává Pavel v 1 K 12, 8 - 10. Tyto "projevy Ducha", při kterých je člověk vnímatelným způsobem Duchem uchopen, také rádi označujeme v užším slova smyslu jako dary "Ducha". Tím se nechce ostatním charismatům upírat působení Ducha, ale chce se jen vyzvednout, že si je při těchto projevech jasně uvědomujeme. Ale zdá se, že je lepší používat slova charisma a dary Ducha stále v širším smyslu, tj. jako synonyma. Tak je spíše dána možnost, že postupně každý křesťan rozpozná své charisma a také je tak pojmenuje. Německá synoda říká právem, že "každý křesťan má sobě zvláštní charisma".72 Zcela nezávisle na tom, jak dalece lze nyní v obecném charismatickém působení Ducha ohraničit jednotlivé impulsy jako zvláštní charismata, i na tom, kde se vede hranice mezi "prostými" a "zářivými" dary, jsou nyní ty druhé zařazeny do širokého spektra darů,73 které jsou v základě všechny stejného druhu.
Tak se např. takové "slovo poznání" (1 K 12, 8) uskutečňuje stejných kolejích a stejnou cestou, jakou i jinak v duchovním životě získáváme vhled do duchovních věcí; tento vhled je zde jen navíc nesen jasným světlem a všepronikající silou, takže je "zřejmější", odkud přichází. "Dar rozlišování" není v podstatě nic specificky jiného, než každé poznání svědomí, pouze přichází s takovou bezprostředností a jasností, že se ve své vynikající formě odklání od jiných obvyklých soudů svědomí.
Modlitba v jazycích staví na schopnosti mluvícího, ale nyní už ne podle naučených řečnických formulací, nýbrž v podobné původnosti jako mluví dítě, ještě než se naučí plynně hovořit. Modlitbou se stává v té míře, v jaké vyrůstá z "přijímání" a je výrazem Božího uctívání. Duchovní význam tedy nemá sama v sobě jako izolovaný fenomén, ale je ji třeba hodnotit (jako každou modlitbu) podle pravosti víry a vnitřního postoje. Svým původem je řečí lásky a tou musí vždy zůstat. Pro mnohé znamená velkou pomoc. Modlitba v jazycích má v psychologii duchovního života podobnou funkci jako modlitba růžence nebo dlouhá recitace žalmů. Markantní je to třeba na chórové modlitbě mnichů, která probíhá dlouhou dobu v (často nesrozumitelné) cizí řeči (latině): vytváří tak prostor, ve kterém může člověk lehčeji a usebraněji zůstat u Boha. A zpívání v jazycích je vnitřně příbuzné gregoriánskému jubilu a vůbec chorálu.
Přímluvná modlitba ve svém základě spočívá na všeobecné lidské schopnosti obracet se na Boha. Toto obrácení se zde ale děje skrze jasnější podnět Ducha, který daruje aktuální víru a hlubší sílu. A někdy člověk dostane jistotu o tom, jak chce Bůh odpovědět. Potom - a jenom potom - to smí vyslovit (např. přislíbit uzdravení a už předem za ně děkovat).
Dar proroctví, který se dnes opět hojně objevuje, je založen na schopnosti vnitřního vidění nebo vnitřního naslouchání. Jeho kvalitu poznáme mimo jiné podle toho, co v tom, komu je určena, působí, zda se např. stává Božím nástrojem, skrze který Bůh "zasahuje" lidi a vede je k obrácení a posvěcení. Podobným způsobem mluví Bůh v Písmu a také ve snu. Prorocká dimenze hraje nějakou roli ve všech náboženstvích, jak by tedy mohla chybět v církvi, která je "stavbou, jejímž základem jsou apoštolové a proroci" (Ef 2, 20)? Zde nejsou míněni proroci Staré, ale Nové smlouvy.
Nakonec je třeba se zmínit o tzv. "spočinutí v Duchu", fenoménu, který se v poledních letech častěji objevuje, ale v zásadě není nový. V dějinách spirituality jsou tu a tam zprávy o tom, že někdo v rozhodujícím okamžiku duchovního životního procesu zůstane ležet neschopen pohybu ("jako mrtvý"), ale najednou je zase zcela bdělý a ve svém nitru pociťuje velkou sílu, hluboký pokoj a klid. Je to, jako by v tomto okamžiku vnitřní proces Ducha, kterému se dlouho vědomě odevzdával, zesílil tak, že je dočasně omezena tělesná schopnost pohybu. Toto ještě není mystická "extáze", nýbrž nanejvýš nějaký předstupeň nebo proces, který tímto směrem ukazuje.
Něco podobného se vyskytuje také dnes, když se lidé modlí nad druhými. U některých se to stává častěji, takže se dá mluvit o zvláštním daru: Když se modlí nad jinými, přijde někdy jakási síla na toho, za koho se modlí; ten upadne a zůstane několik minut nehybně ležet. Tento člověk pak prožije vnitřní uvolnění a zároveň soustředění. Často je to jako nový začátek a vždy velký pokoj. Mnoho pozitivních vlivů trvajících i po dlouhý čas, o nichž je stále referováno, opravňuje k závěru, že i toto může být způsob, kterým Bůh v lidech obnovuje řád a uzdravuje je. Je třeba dát pozor, aby se vše dělo v nějakém chráněném rámci a nebylo to nesprávně vykládáno jako show.
Je zřetelné, že také tento fenomén staví na psychosomatických procesech a zapojuje je do služby. Podobné vlohy by mohly snad být zneužity třeba k sugesci a fixaci. Ale taková možnost zneužití nesmí svádět k tomu, aby bylo Bohu zamezováno jejich používání. Jako vždy v duchovním životě je i zde rozhodující ryzí postoj modlitby u všech zúčastněných. Podstatné je, kterému duchu se člověk otevře. To však nespočívá v nějakých technikách, ale v čistotě srdce a ve vyznání Ježíše Krista. Tak i tento fenomén nesmíme vidět izolovaný, nýbrž začleněný do mnohotvárné duchovní zkušenosti. V této síti vztahů pak obdrží "relativní" význam.
Tak by bylo možné pokračovat a celý křesťanský život "charismaticky" prosvítit ve všech jeho prostých i vynikajících formách. Takovéto zářivé dary jistě nepřijímají všichni křesťané, ale aby se tyto dary vyskytovaly v obci, to je pro církev podstatně nutné. A jestliže jsou dnes opět bohatěji rozdělovány, je to důvod pro děkování. Téměř nenápadně se Boží přítomnost, která je ve všech oblastech tou vlastní a poslední realitou, stává opět nově poznatelná; Bůh se najednou stává konkrétním a zcela blízkým - nebo právě "zřetelnějším". Cílem jeho působení je zcela a úplně nás vykoupit a přijmout tvar v našem životě. My se ale musíme znovu učit počítat s tak širokou škálou darů milosti, jako je široký a mnohotvárný sám život.
Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:
Autor: Norbert Baumert
