Sekce: Knihovna

Norbert Baumert

5. Boží dílo v naší době

z knihy Dary ducha Ježíšova III

3.4. Boží dílo v naší době

Dosud jsme se pokoušeli porozumět svědeckým příspěvkům dnešních lidí z hlediska všeobecně platných teologických kategorií a tak si je zařadit do širších souvislostí. Nyní nám zbývá otázka, zda tato dnešní svědectví také mají své dějinné zvláštnosti. Jakmile je přeci řeč o nějakém "novém probuzení (hnutí)" a "proudu" v církvi, vždy se také předpokládá, že se zde určité fenomény zbožnosti odlišují od okolí a od obecných dějin. Již dříve (3.1.3. a 3.1.4.) jsme rozlišili různé druhy působení Ducha, které se všechny mohou setkat v tomtéž člověku. Nyní je třeba se ptát, do jaké míry působí Duch svatý v jednotlivých lidech a v jednotlivých dějinných periodách rozdílně.


3.4.1. Dějinné formy působení Ducha

Při pohledu zvenčí je jasné, že jednotliví lidé přijímají rozličné dary, podobně jako jsou velmi rozličné i přirozené vlohy. Podle toho se pak jednotlivci cítí být vedeni k různým formám zbožnosti a křesťanského života, takže pozvolna vznikají různé typy: spíše meditativní nebo aktivní, spíše samotářštější nebo komunikativní, spíše spontánní nebo svéráznější formy, žijící v klášterech nebo "uprostřed světa".

Vedle různých funkcí jednotlivců existují v celku těla Kristova také různé skupiny, jejichž společné působení je také možno charakterizovat obrazem různých orgánů. Důvěra ve vedení Duchem svatým se ukazuje v tom, že každý nejlépe slouží celku, jestliže zůstává věrný tomu daru a úkolu, které mu byly dány. Posledním důvodem specifikace nejsou různé přirozené předpoklady jednotlivců nebo skupin, ale je to Duch, který každému dává milost "podle míry Kristova obdarování" (Ef 4, 7).85 Bůh také nejprve vyvolil jeden z mnoha národů za svůj lid - samozřejmě s výhledem na spásu všech.

Tento "princip vyvolení" zůstává i nadále základním zákonem Božího jednání v dějinách spásy. I když Bůh nabízí svoji spásu všem lidem a nakonec chce všechny přivést do svého království, konkrétní cesta je přesto určena tím, že Bůh stále znovu dává jednotlivcům a skupinám zvláštní úkoly a že kromě toho v průběhu doby nechává zazářit různým stránkám "nevystižitelného Kristova tajemství". A tak je spiritualita církve při vší kontinuitě v základních pravdách a rysech přece jen vždy znovu různě formována. Již v prvotní církvi existovaly odlišné formy vyjádření jediného poselství v různých teologických akcentech knih Nového zákona, které měly základ v různých duchovních zkušenostech v jednotlivých obcích.

Jestliže je zbožnost prvních staletí dalekosáhle určována situací pronásledování a mučednictví, musí se pozdější doba učit široce otevřít brány a být kvasem pro "mnohé". To také znamená novým způsobem nést a snášet "slabé" (Ř 14, 1). Postupné pronikání do "světa" a rozšíření křesťanství v oblasti Středozemního moře a do celé Evropy s sebou přináší nebezpečí povrchnosti. Od clunyjské reformy vždy znovu existují duchovní a teologické směry, které jsou jistě formovány svou dobou, ale nakonec jsou objasnitelné pouze vždy novým působením Božího Ducha. Přes "devotio moderna" v 14. - 15. století, reformaci a tridentskou reformu až k liturgickému a ekumenickému hnutí našeho století a Druhému vatikánskému koncilu, lze vždy znovu zjistit životní impulsy, které zasáhly církev jako celek a modifikovaly její spiritualitu.

Přitom jsou často více do středu posunuta jednotlivá tajemství víry, např. kristologické aspekty v rozjímání o dějinném Ježíši ve vrcholném středověku, v eucharistické úctě a v úctě k srdci Ježíšovu, nebo pneumatologické aspekty u spirituálů vrcholného středověku ve svých ortodoxních i heterodoxních formách právě tak, jako v duchovní zkušenosti a "rozlišování" svatého Ignáce z Loyoly a ve spiritualitě exercicií, která z toho vyrostla, a konečně liturgické, ekleziologické a ekumenické aspekty v našem století. Do této řady patří i výrok Pavla VI., že "právě prožíváme údobí, kdy Duch svatý v církvi obzvlášť působí".

Základní témata tak postupně přestávají být pouhou "literou" a pronikají hlouběji do života křesťanů. Pokud takové impulsy dají nějaké době nebo skupině zvláštní ráz, může se pak pokaždé mluvit o různé spiritualitě: "Spiritualita se pokouší vyjít od některých určitých bodů, a tak celek křesťanské víry udělat plodným pro život. Skrze různou volbu a zdůraznění výchozích bodů vznikají různé spirituality". Tato východiska nejsou obvykle hledána teoreticky, nýbrž jsou poskytována skrze duchovní zkušenosti. Čím centrálnější pravdy a zkušenosti přitom stojí ve středu pozornosti, tím je taková spiritualita otevřenější a tím je více spojitelná s rozličnými formami křesťanského života. Je třeba si všimnout, že je zde vždy utvářen celek křesťanské víry, nejen nějaká určitá pravda víry.

Slovo "spiritualita" se však může používat i v úzkém smyslu, třeba ve vztahu k charismatu zakladatele nějakého řádu, takže je pak jasné, že touto spiritualitou nejsou osloveni všichni křesťané. Je třeba si ovšem všimnout toho, že v dějinách církve byly takovéto zvláštní skupiny často zároveň nositeli nějaké všeobecné výzvy a naléhavé potřeby. Např. redemptoristé přesně rozlišují mezi formou života, která je vlastní jejich řádu, a poselstvím, které mají zvěstovat při lidových a farních misiích.





3.4.2. Specifika Charismatické obnovy

Jestliže se mluví o "spiritualitě" současného charismatického hnutí, můžeme tomuto slovu jistě rozumět v širším smyslu, protože jsou zde ve skutečnosti ztvárňovány velmi centrální zkušenosti a pravdy víry. Tuto spiritualitu můžeme také označit jako dějinně nový "proud",88 protože nejen v životě svých jednotlivých příslušníků představuje jakýsi mezník, nýbrž i v celku církve se jeví jako počátek čehosi nového, jako určité nové probuzení či hnutí. Tento proud nemá žádného zakladatele, ale má svůj základ jednoznačně v tom, že mnoho lidí svědčí o zkušenosti s Duchem, která je pro ně nová. Přitom jsou zasaženi jak lidé, kteří se již vědomě vydali na cestu následování a jdou po ní, tak i křesťané, kteří dosud neměli ke Kristu živý vztah, a dokonce i nevěřící. Všichni shodně svědčí o podobných zkušenostech s Bohem. Nové a specifické tedy asi není to, že se dospělí lidé obracejí (to se dělo v každé době), že člověk opět vnímá milost Ducha (Duch svatý byl v dějinách církve zakoušen nejrůznějšími způsoby) a ani to, že je zde Duch intenzivněji prožíván (podle jakého měřítka bychom chtěli porovnávat zkušenosti druhých křesťanů nebo celých generací? - spíše zde platí stará zásada: "Světce nelze mezi sebou vzájemně srovnávat."

Jestliže chceme určit, co je specifické na dnešní "Charismatické obnově" (a tato otázka je oprávněná a nutná, vždyť je řeč o určitém dějinném hnutí), neměli bychom to hledat ani tak v obsahu zkušenosti s Duchem, ale spíše v druhu a způsobu jejího vnímání a ztvárnění. Alespoň počátek tohoto pohybu byl vyvolán skrze lidi, kteří svědčili o letniční zkušenosti s Duchem. Tom Forrest, CSsR, bývalý vedoucí Mezinárodní rady Charismatické obnovy, píše: "Prožíváme vylití Ducha svatého, jeho moc a jeho dary přesně tímtéž způsobem, jak to prožívali prvotní křesťané... prožíváme osobní letnice". I když v německy mluvících oblastech to o charismatických skupinách nemůžeme říci v takové míře, přece existují mnozí, jimiž bylo takové vylití Ducha darováno. Na tento druh zkušeností, při kterých člověk prožívá jakýsi průlom, v církvi minulých generací v této šíři nenarazíme. Jejich zvláštností je zkušenost "naplnění", často doprovázená hluboko zasahující proměnou a obrácením, silným impulsem ke klanění a chválám, ke spontánnímu výrazu a tělesnému projevu zbožnosti, právě tak jako novým vztahem ke společenství. Toto "naplnění" má s ostatními formami duchovní zkušenosti společné to, že bývá počátkem vnímatelné proměny ve smyslu rozhodného následování Ježíše. Navíc je ale často charakterizováno dary Ducha, které zčásti ze života církve vymizely a zčásti se objevovaly pouze občas: modlitba v jazycích, prorocké pokyny při bohoslužbě i ve všedním životě obce, dary uzdravování, misionářské poslání a jiná, často velmi konkrétní uschopnění k životu a službě v církvi.

Novost a mnohost takových zkušeností v naší době opravňuje k tomu, abychom mohli mluvit o historicky nové formě vylití Ducha, i když mnohé z těchto projevů Ducha v mírnější nebo jiné formě nebyly církvi nikdy cizí. A protože je Boží milost vždy konkrétní, může se zachytit pouze na konkrétních lidech, v našem případě třeba na skupině těch, kteří se sešli pod názvem "Charismatická obnova (obce)" a se kterými se "Bůh Abrahámův, Izákův a Jákobův", "Otec našeho Pána Ježíše Krista", jenž seslal apoštolům o Letnicích svého Ducha, setkal novým způsobem ve svém jednání v dějinách spásy. I když se tedy člověk se všemi výše uvedenými prvky (co se týče obsahu) mohl v církvi tu a tam setkat, přece je tato dnešní "letniční" zkušenost s Duchem samostatným dějinným faktem.

V anglosaské oblasti a v protestantských církvích se tato zkušenost nazývá "křest v Duchu svatém". Jistě má mnoho společných rysů s tím, co katolická tradice nazývá "druhým obrácením", ale zůstávají i jisté odlišnosti. Anglikánský teolog Michael Harper při vatikánském dialogu zdůrazňoval, že prý "křest v Duchu není obrácením ani charismatickou, ani mystickou zkušeností, nýbrž právě křtem v Duchu", a obhajoval zachování tohoto pojmu. A David du Plessis, vedoucí delegace letničních křesťanů při tomto dialogu, zastával názor, že prý "letniční hnutí nepatří k protestantismu a také není žádným odštěpením od protestantských církví, nýbrž je to zcela nové hnutí, které má základy ve zkušenosti znovuzrození a křtu v Duchu svatém." Tím se zde v podstatě odvolává na specifický způsob působení Ducha svatého v naší době, tedy na dějinný fakt, který jsme my chtěli popsat pojmem "letniční zkušenost". Podobně se také vyjádřil francouzský mariolog René Laurentin na Mezinárodním katolickém charismatickém kongresu v Dublinu 1978: "Problém křtu v Duchu svatém byl exegety a teology často vědomě komplikován. A přece je to velmi jednoduché, jestliže se držíme svědectví a neproměnné zkušenosti v životě církve. Každý angažovaný křesťanský život je založen na vylití Ducha, které se znovu a znovu obnovuje, a to se někdy může dít formou letnic."

Potud je míněno tím, co my v úzkém smyslu slova označujeme jako "letniční zkušenost" totéž, co se chce mezinárodně vyjádřit pojmem "křest v Duchu". Jestliže si člověk nepřestává být vědom, že "křest" je v této souvislosti pojmem pro zkušenost, pojmem, který se váže na pocit "ponoření" (řecky baptizó = ponořuji, křtím; pozn. překl.), pak tento výraz může být pochopen zcela správně. Musíme tedy při jeho užívání vědět, že se zde nevyjadřujeme sakramentálně - jako by to bylo viditelné znamení, které by zprostředkovávalo neviditelnou milost, kdykoliv by ho lidé použili, a tak by konkurovalo křtu a biřmování. Aniž bychom tedy chtěli snižovat skutečnost, že Duch svatý je v iniciačních svátostech spolehlivě, i když zárodečně zprostředkováván, chce pojem "křest v Duchu" popsat prožitek, v němž člověk jasně pociťuje plnost Ducha. U pokřtěného to může být interpretováno jako oživení a vyzdvižení milosti křtu a biřmování. V mnoha případech se však nemusíme bát mluvit i o novém seslání Ducha, 93 podobně jako apoštolové byli po letnicích nově "naplněni Duchem svatým" (Sk 4, 31). Tím se nezpochybňuje základní funkce vylití Ducha na apoštoly o Letnicích a na nově pokřtěné po jejich křtu (Sk 2, 38).

Nemá však tím být řečeno, že v charismatických skupinách (ať už farnostních nebo nadfarnostních) je možné najít pouze lidi, kteří jsou formováni takovou letniční zkušeností; všichni jsou snad tomu otevřeni. Všichni však zakoušejí sdílení a společnou volnou modlitbu v této skupině jako velkou pomoc pro svůj vlastní duchovní život a často také jako Boží výzvu. Potud je oním principem, podle kterého se tito lidé vzájemně nacházejí, jistá afinita nebo příbuznost jejich duchovního života. Vždyť darovaná zkušenost a způsob modlitby, svědectví a zprostředkování, musí být ve vnitřním vztahu. Je legitimní, že lidé s odpovídající zkušeností také rozvíjejí nové formy ve společných chválách, v pozvedání rukou, společném zpěvu v jazycích nebo v modlitbě spojené s vkládáním rukou a s prorockými prvky. Ale právě proto nejsou tyto prvky automaticky přenosné na každého křesťana. Spíše se dotyční zároveň s jejich používáním učí i rozlišovat, kdy a kde mají tyto formy používat a kde ne (1 K 14).

Jestliže lidé nejsou osloveni tzv. "charismatickou" bohoslužbou nebo se nepřipojí k "charismatické" skupině, není to v žádném případě vždy způsobeno nedostatečnou připraveností, nýbrž může to mít nejrůznější příčiny: protože ona základní zkušenost a používané formy neodpovídají jejich druhu vztahu k Bohu, protože po nějaké době účasti jsou vedeni jinak, nebo protože v životě a projevu konkrétní skupiny, se kterou se setkali, si forma a obsah vzájemně neodpovídaly. Někteří jdou po svojí cestě bez začlenění do nějakého zvláštního seskupení, a přece se cítí být spojeni s touto novou spiritualitou v církvi, aniž by ji mnohdy uměli jasně charakterizovat. Hranice jsou plynulé, především směrem k rozličným duchovním obnovným hnutím. "My nejsme jedinou obnovou v církvi", řekl Tom Forrest na IV. mezinárodní konferenci vedoucích,95 "nýbrž jsme částí Božího plánu. Je pouze důležité, abychom byla takoví, jaké nás Bůh ve svém plánu chce mít, ne jiní, nic víc a nic méně."

Mnozí křesťané, i uvnitř charismatických skupin, zakoušejí působení Ducha svatého stále stejně, bez oněch "osobních letnic", a mnozí světci dřívějších dob neznali ani modlitbu v jazycích, ani proroctví, ale měli samozřejmě živý vztah k trojjedinému Bohu. Na druhé straně tato specificky letniční zkušenost s Duchem neexistuje teprve ve 20. století, ale i po období prvotní církve se vždy znovu občas vyskytovala v některých duchovních hnutích, i když tato hnutí byla někdy vytlačena na okraj nebo šla vlastní cestou.96 Tato zkušenost mohla být v mnohých obdobích dějin církve živá jen v jednotlivých osobnostech nebo malých skupinách. V letničním hnutí našeho století a nakonec v "Charismatické obnově" se z ní ale stal nečekaně široký proud. Vždyť i u jednotlivých lidí odpovídá různým životním úsekům různý způsob působení Boží milosti a v žádném případě to není vždy vina člověka, jestliže tu nebo onu milost nepřijal dříve.

Při takovém pohledu se vyhneme nebezpečí příliš rychle nařknout minulá období církevních dějin z toho, že "pozapomněla" na Ducha. Spíše je to všeobecný symptom lidské slabosti, který se může ukrývat právě tak pod výrazně charismatickými formami (srov. Mt 7, 21n). Zároveň chrání tento pohled před sebepřeceňováním, jako by teprve teď byla konečně znovu "odkryta" ona prvokřesťanská plnost Ducha. Spíše stojíme ve vděčném úžasu před skutečností, že Bůh nově "navštívil svůj lid". Potud je třeba nejen rozličné dary milosti, nýbrž i druh této zkušenosti s Duchem označit ve výše popsaném smyslu jako nedisponovatelný Boží dar, jako "charismatickou" skutečnost, zatímco dar samotného Ducha je každému člověku skrze křest a ostatní svátosti Bohem jednoznačně přiřčen (je mu zde "k dispozici"). Přitom se zdá, že rozličnost a osobní zabarvení oné zkušenosti má něco společného s rozličností charismatických uschopnění, která člověk přijímá nebo má přijmout. Vždyť každé charisma je jakoby vloženo do základní zkušenosti s Duchem, tedy do uvědomování si oné "charis" (milosti), skrze které se člověk cítí být ukryt v Bohu. Tím by se pak objasnilo to, že zkušenosti s Duchem jsou v církvi tak odlišné, a na druhé straně i to, že prožití "křtu v Duchu" je často spojeno s modlitbou v jazycích. Skrze různé druhy zkušenosti s Duchem Bůh zcela jasně připravuje jednotlivé lidi pro různé dary (úkoly): "Jsou snad všichni apoštoly? Jsou všichni proroky? Mluví všichni v jazycích?" (1 K 12, 29n). Toto rozlišování pak asi neplatí jen pro jednotlivce, nýbrž analogicky i pro různé dějinné podoby křesťanství.

V této souvislosti je třeba ještě jednou zdůraznit: To, co jsme zde doposud řekli, nemá znamenat, že všichni, kteří se dnes počítají k "Charizmatické obnově (obce)", prožili osobní letnice. Ale toto uskupení v celé světové církvi obdrželo od takových letničních zkušeností svůj impuls, a tím i svůj typický ráz.97 V žádném případě však nestačí popisovat "Charismatickou obnovu (obce)" pouze poukazem na zkušenost s Duchem. Něco takového totiž samozřejmě existuje ve všech oblastech církevního života, i když moment zkušenosti nevystupuje vždy tak jasně do popředí. Ostatní křesťané, zvláště v jiných obnovných hnutích, by jinak měli pocit, že jsou buď odsunuti na okraj, nebo pohlceni.

Tím jsme naši otázku, co je specifické pro současné charismatické hnutí, ohraničili ze dvou stran. Na jedné straně existuje dosud ohraničený jev, že dnes u některých křesťanů překvapivě započalo letniční působení Ducha, na druhé straně patří k podstatě církve, že každý křesťan musí být svým způsobem otevřen Duchu svatému a všem charismatům pro něj určeným.





3.4.3. Lidská dispozice a Boží vyvolení

Tímto nadpisem je vyslovena otázka, v čem je třeba vidět základ tohoto charismatického hnutí. Počátky byly jednoznačně vždy překvapivými obdarováními. Dotyční lidé snad ze své strany udělali nějaký krok, který jim byl v jejich situaci ukázán, ale duchovní zkušenost, která pak následovala, daleko přesahovala obvyklá měřítka. A tak se jeden z axiomů teologie mnohým objasnil i ze zkušenosti: Boží spásu si člověk nemůže zasloužit svým výkonem a Boží milost nelze odvodit z žádného lidského snažení. I když nám Bůh svoji spásnou milost dal ve svátostech "k dispozici", abychom ji mohli do jisté míry "přiřknout" jednotlivým lidem, přece ji nikdy nemůžeme ani tímto svátostným znamením nějak jakoby magicky vyvolat nebo způsobit. A to samozřejmě platí i o oněch "nedisponovatelných" darech, které jsme označili jako charismatický příklon.

Člověk je vyzván, aby spolupracoval s milostí, která mu byla momentálně udělena - především s "předcházející milostí" (gratia praeveniens), aby se tak disponoval pro ospravedlnění a pro další milosti. V tomto smyslu je v Charismatické obnově kladen velký důraz na to, aby jednotlivec vědomě uskutečňoval své křestní rozhodnutí a aby je eventuálně osobně obnovil. Zda a v jaké míře je po tomto kroku darována zkušenost s Duchem, to zůstává tajemstvím milostivého Božího vedení a lidmi to není disponovatelné. Proto otázka, zda se objeví letniční zkušenost s Duchem nebo konkrétní charismata, musí také stále zůstat v lidském očekávání otevřená, i když člověk o to smí Boha prosit. Zde je spíše třeba mít na zřeteli hiatus (odstup), který stále existuje mezi lidskou prosbou a Boží odpovědí. On je Pán.

V této souvislosti je ovšem po celém světě zřetelný jeden teologický spor; úzce to souvisí s tím, jak široce člověk chápe pojmy "křest v Duchu" a "zkušenost s Duchem". Ze strany letniční teologie trvá silná tendence očekávat tzv. křest v Duchu pro každého člověka a jeho objevení se dělat silně závislým "na teologickém postoji (důrazu), na větší otevřenosti pro Ducha svatého a očekávání konkrétních charismat".99 Zde vzniká nebezpečí, že se základní křesťanská zkušenost ztotožní se "křtem v Duchu", jež má charakter prožitku, takže tento pohled pak nezůstává dost otevřený pro mnohotvárné Boží působení jiného druhu v dějinách církve. Aby se zabránilo tomuto zúženému pohledu, bylo společně oběma stranami na vatikánském dialogu zdůrazněno, že "Duch svatý je ve svém působení zcela suverénní a svobodný".

Také dokumenty z Mechelen zdůrazňují Boží suverenitu, na druhé straně však tak silně vyzdvihují souvislost mezi očekáváním a naplněním, že může vzniknout dojem, jako by důvodem malého výskytu určitých charismat v minulých staletích byla nedostatečná připravenost křesťanů tyto dary přijmout. Kdybychom např. celek charismat rozdělili na řadu od A do Z, pak by církev sice vždy zakoušela charismata od A do P a počítala s nimi, ale oblast od P do Z jí dlouho zůstala uzavřena. Proč? Protože chyběly subjektivní dispozice?

Musíme přece dobře rozlišovat mezi duchovní otevřeností celostného odevzdání se a subjektivním očekáváním, které s tím někdo spojuje. Zkušenost s Bohem s sebou vždy přináší překvapení, často kříží naše představy a vede nás do země, o které se člověku předem ani nesnilo. Tak to bylo v každé době. Skutečnost, že při zásadní otevřenosti udělá jeden tuto a druhý onu zkušenost, tedy primárně nezávisí na jeho představách a očekáváních a také ne na konkrétnosti jeho prosby, ale především na svobodném Božím daru. To, že se v dnešní církvi opět objevují podobné duchovní fenomény jako v prvotní církvi, se tedy nesmí příliš rychle spojovat s (lepšími?) subjektivními dispozicemi dnešních lidí (tedy s dispozicemi pro ona charismata "P-Z"), jinak by člověk mohl všem světcům (i duchovním hnutím) po řadě vyčítat, že nebyli otevřeni tomu, co bylo darováno v jiných dobách.

Rozhodující je, že se křesťan před Boha staví s neomezenou důvěrou; a o to se snažili angažovaní křesťané ve všech dobách. Z toho však neplyne, že jim byla v každé době všechna charismata ("od A do Z") k dispozici (srov. 1 K 12, 28 - 30). Výskyt těchto darů v naší době je především neočekávaným Božím obdarováním, jak to vyplývá z mnoha svědectví. Právě tak je chybné, jestliže se k vysvětlení těchto darů ihned argumentuje zvláštními potřebami naší doby nebo speciálními antropologickými a dějinnými předpoklady dnešního člověka. Dřívější doby snad něco takového nepotřebovaly? Potom, co se jasně ukázala neodvoditelnost těchto fenoménů, mohou takové úvahy nabídnout jen sekundární pomoc k porozumění. Ani biblický pojem "plnost času" nelze stanovit takto zdola.

Je proto zavádějící, jestliže v dokumentech z Mechelen stojí: "Jestliže někdo ke slavení eucharistie přichází s otevřeností velkou jako náprstek, pak je to měřítko pro to, co přijme, ačkoliv Bůh zde nabízí nekonečnost svého života a své lásky." Je samozřejmě pravda, že "subjektivní dispozice mají vliv na to, co člověk přijme",102 ale byli bychom velmi chudí, kdyby nás Bůh svojí láskou vždy znovu a znovu neobdarovával více, než jsme "připraveni" a "hodni" přijmout. Na druhé straně se Bůh sice vždy nabízí zcela a tím v celé své nekonečnosti, ale to neznamená, že nám stále "in concreto" (nyní a zde) servíruje všechny myslitelné a pro člověka možné dary a že jen naše uzavřenost je příčinou toho, že nám je nemůže dát. Jestliže Bůh dává každému milost podle své míry, pak je tato milost v konkrétním vedení jednotlivce vždy dávkována Boží výchovnou moudrostí, i když nám Bůh pak někdy nemůže dát vše, co by chtěl, protože se člověk vůči tomu uzavře.

Nediferencovaný způsob myšlení a řeči v tomto bodě často vede k napětím a přepjatostem, které nejsou nutné. Takže může člověk nezřídka slyšet: "Bůh by ti tuto zkušenost nebo ono charisma daroval, jen kdybys byl otevřený." Odkud ten druhý tak přesně ví, co Bůh v konkrétním případě "nabízí"? Bez prorockého přispění není takový výrok nic jiného než lidské přání. Co můžeme druhému slíbit, to jsou všeobecné spásné dary - a ty jsou rozhodující. Nepomáhá ani poukaz na slova Písma: "Když budeš věřit, obdržíš to" (srov. Mk 11, 24), protože právě tato víra je darem, který Bůh dává podle svých měřítek. Křesťan, jestliže všechny své prosby a záležitosti vystaví Božímu světlu, takovou jistotu víry pro jednotlivé věci obdrží jen tu a tam.

Tím vším se má člověk učit, že Bůh je vždy ještě větší než všechny jeho dary a že štěstí a spása člověka nespočívá v té či oné zkušenosti, v tom či onom charismatu, nýbrž v Nové smlouvě, kterou mu Bůh přislíbil. Právě tato jistota jej bude disponovat k tomu, aby Boha ze srdce miloval a aby se bez nějakého tlaku otevřel v neomezené důvěře pro všechno, co mu pomáhá k růstu v této lásce. Protože dnes s vděčností poznáváme, jak Bůh na mnoha místech nově rozněcuje oheň svého Ducha a opět bohatěji rozděluje nezvyklá charismata, jistě je v tom pro mnohé křesťany ukrytá otázka, zda i je nechce Bůh vést novými cestami. A komu byl Bůh cizí, ten tak snad poprvé najde cestu k víře. Belgičtí biskupové píší: "Existují dějinné okamžiky, kdy Duch působí zvláštní silou. Obnova (tj. dnešní Charismatická obnova), jež si nedělá na Ducha žádný monopol, je milost, která se ubírá kolem (nás). Nikdo nemůže říci, jak dlouho se zkušenosti tohoto druhu budou v takové šíři vyskytovat. Je to pak vždy vinou lidí, jestliže se tato šíře opět změní? Právě tak by měl být člověk opatrný při tom, jestliže se ústup mnohých charismat v církvi 3. - 4. století chce příliš rychle vztáhnout na selhání křesťanů té doby nebo na to, že úřad stále více a více zatlačoval charismata do pozadí. Ignác z Loyoly zdůrazňuje, že lidská vina nemusí být nutně ve hře, jestliže pomine útěcha. To platí jak pro jednotlivce, tak pro velká probuzenecká hnutí. Jestliže si toto dost jasně neuvědomíme, ocitají se lidé pod jakýmsi náboženským tlakem být výkonní a mít úspěch (= mít zkušenost). Je právě nebezpečné, jestliže se vzmach prvních období požaduje stejným způsobem i po pozdějších generacích. To je subtilní pokušení, které chce odvést od věrnosti, jež je právě úkolem těchto dalších generací.

Komu se však zdá, že se těmito úvahami oslabuje misionářská údernost, protože lidé všeobecně potřebují naléhavé pozvání a očekávání, ten přehlíží, že tento způsob neodpovídá Ježíšovu zvěstování. Ježíšovo radostné poselství bylo vždy výzvou ke svobodné lidské lásce. "Pravda vás učiní svobodnými" (J 8,32).





3.4.4. Otázka univerzálnosti

Úkol těch, kteří jsou novým způsobem uchopeni Duchem, spočívá v tom, že teď také mají s novou silou a svěžestí dále předávat poselství o Ježíši Kristu. V tom jsou vždy obsaženy dva aspekty: svědčící zvěstování a osobní svědectví.

Tito lidé mají na základě Písma a učení církve zvěstovat Boží vůli spasit všechny lidi a každému člověku přiměřeně jeho situaci zprostředkovat Boží příslib. Tak má každý podle míry, která mu byla dána, dosvědčovat evangelium určené všem lidem. K tomu patří i výzva k obrácení a - ve vhodné době - také výzva k plnému odevzdání se Ježíši Kristu jako Spasiteli a Pánu, ať už při křtu nebo biřmování, nebo jako odpověď na určitou životní situaci nebo na konkrétní Boží výzvu. Ale druh a způsob toho, jak se jednotlivec učí toto odevzdání uskutečnit, musí odpovídat jeho situaci. Misionářská horlivost proto potřebuje jemný takt a velkou úctu před Božím působením v jednotlivci. Jestliže někdo vykoná své odevzdání před druhými během modlitby a vkládání rukou, zůstává to stále jen jednou z možností.

Druhý aspekt spočívá v tom, že člověk smí a má kvůli aktualizaci a umocnění všeobecného poselství také svědčit o tom, co Bůh dnes mezi námi působí. Tyto osobní příběhy mají charakter příkladu. Nikdo nemůže druhému říci: "Budeš mít stejnou nebo srovnatelnou zkušenost jako já." Může jej jen povzbudit, aby důvěřoval tomu, že Bůh mu dá svoji odpověď. Ovšemže pak mezi posluchači budou i takoví, kteří skrze takové svědectví zakusí Boží pozvání k tomu, aby se s tímto člověkem nebo s určitým společenstvím modlili za nové přijetí Ducha svatého a jeho darů. Pro některé to dokonce může být jakousi zavazující výzvou, zatímco jiní jasně poznávají, že je Bůh vede jiným způsobem. Proto v praxi musí stále vládnout velká vnitřní i vnější svoboda jít cestou, kterou dotyčný poznává jako svou vlastní, a nesmí vzniknout dojem, jako by po té naší cestě vlastně měli jít všichni, protože je přece "otevřená pro všechny". Belgičtí biskupové o "této duchovní zkušenosti", která je v Charismatické obnově "potvrzena mnohými svědectvími", říkají: "Tato prožitá realita je zakoušena jako drahocenná, vybraná milost."

Zde narážíme na základní otázku univerzálnosti této zkušenosti s Duchem. Vše zde závisí na jasné terminologii. Z Boží vůle spasit všechny lidi vyplývá, že Bůh o své milosti uvědomuje každého člověka (ať už je křesťanem nebo ne) do té míry, do jaké je to nutné k jeho spáse. Žádného, kdo jej hledá, tedy nenechá bez odpovědi. To je ovšem velmi formální popis. I když má být spása v Kristu hlásána lidem, nevyplývá z toho ještě, že každý člověk bude jednou ve svém životě před touto otázkou stát tak konkrétně, že by měl reálnou možnost a povinnost stát se křesťanem. Proto bychom měli jasně rozlišovat mezi všeobecným posláním zvěstovat evangelium a mezi mnoha cestami, kterými Bůh uskutečňuje svoji vůli spasit všechny lidi. To by mohl být důvod, proč Balthasar Fischer při vatikánském dialogu považuje za "falešnou koncepci" (dokonce i ve vztahu ke křesťanům) to, že "každému křesťanu musí být dáno vědomí, že obdržel Ducha a to se musí projevit prožitkem v konkrétním okamžiku".109 Nicméně alespoň o první části citované věty smíme říci, že vědomé věřící poznání a zasaženost Božím příslibem patří k podstatě plného křesťanství. Kdy a kde se to pro jednotlivce stane skutečností, musí zůstat otevřené.

Při pohledu na celosvětově rozšířené charismatické hnutí, které nalezneme ve všech konfesích, je ovšem pochopitelná otázka, zda se zde přece jenom neohlašuje spiritualita, kterou je možné chápat jako všeobecnou Boží nabídku, ačkoliv v minulých periodách církve nic takového nelze nalézt. Proč by Bůh nemohl tuto novou dějinnou formu duchovní zkušenosti nabídnout všem, kteří jej upřímně prosí o jeho Ducha? Vždyť ve skutečnosti se zdá, že toto nové charismatické Boží působení stále ještě roste, a nás to při pohledu na tento růst svádí mluvit o "milostivém létu Páně". Pohled do církevních dějin ukazuje, že různá probuzení často rozhodující měrou spoluvytvářela tvář tehdejší církve. Každý křesťan však přesto v tomto probuzení nebyl angažován, nýbrž mnozí zůstali určováni formami zbožnosti dřívějších dob. A tak i v dnešní církvi existuje mnoho projevů duchovního života, které jsou vlastně důsledky různých "charismatických" probuzení minulosti. A samozřejmě že mohou i dnes vzniknout nové autentické začátky, které se nebudou moci chápat jakou součást tohoto charismatického hnutí.

Jakmile tedy člověk mluví o specifické formě zkušenosti s Duchem v nějakém určitém období, nemůže již tato forma mít univerzální charakter. Je pravda, že každý křesťan se má zcela otevřít Duchu svatému a že smí počítat s jeho odpovědí. Ale vede to nutně k "této formě"? Správné je asi i to, že současné charismatické hnutí má úkol, aby toto základní tajemství křesťanského života platné pro všechny nechalo nově zazářit v celém křesťanstvu. Ale stanou se všichni, kteří žijí z této pravdy, automaticky součástí tohoto hnutí? Dále je jisté, že celá církev musí být otevřená pro vše, i pro nové způsoby působení Ducha ve svém středu a pro nezvyklá charismata jako je modlitba v jazycích a proroctví, aby tomu vymezila legitimní místo v církevním společenství. Potud všechny tyto jevy (s odpovídající diskrétností) patří do církve/farní obce a neměly by být vytlačovány na okraj, nýbrž všichni by je měli stále více přijímat jako stálou integrující součást. Přesto má každé duchovní hnutí v církvi (nezáleží na jeho označení) jakožto konkrétní historická událost na rozdíl od prvních letnic vždy partikulární charakter, i když nově poukazuje na obecné pravdy. Toto napětí nelze zrušit.

V našem případě k tomu přistupuje skutečnost, že se zde mluví o nové podobě zkušenosti s Duchem, tedy ne o dogmatických pravdách nebo o všeobecném Božím jednání pro spásu lidí. Jde zde o nový druh Božího jednání v naší době (tím pak není ani tak míněn křest v Duchu, nýbrž to, co vcelku vyplývá z mnohotvárných zkušeností uvnitř charismatického hnutí nebo i ze zkušeností všech obdobných hnutí). Konkrétní příklady však nesmíme nikdy zevšeobecňovat, i když jich je tolik. Je to ovšem velké pokušení říci: "Jestliže tak mnoho lidí zakusilo tuto cestu jako velmi plodnou, pak je jistě míněna pro všechny." Nebo: "Jestliže je křestní spiritualita, se kterou jsme se zde seznámili, oživením centrálních pravd, jež se týkají každého, pak je to cesta, která je každému konkrétně přístupná." To však jsou chybné závěry. Takovou univerzálnost nelze odvodit ani z Písma, ani z učení církve. Spíše jde o konkrétní podobu oživení, a to sice na základě individuálních darů milosti a ne katechetického způsobu uvedení do víry.

Tím vzniká otázka, jak se toto charismatické hnutí včleňuje do farních obcí. Z předchozích výkladů se objasnily mnohé impulsy pro základní pastoraci. Jestliže farář a pastorační spolupracovníci sami tuto cestu prošli, budou svoji službu vykonávat s velkou citlivostí pro duchovní procesy a s novou duchovní silou. To se především projeví v celé jejich pastorační službě, aniž by to muselo obdržet nějakou zvláštní nálepku. Zvláštními výchozími body v obci jsou třeba farní rada, dny ztišení (rekolekce) nebo farní misie. S vlastní biblickou nebo modlitební skupinou budou začínat jen tehdy, jestliže to vyplyne z okolností a jestliže v tom rozpoznají Boží vedení. Když s takovou skupinou začnou jiní věřící (bez faráře), budou po nějakém čase tichého růstu před Bohem hledat, jak by se měli zapojit do farní obce (např. skrze duchovní impulsy ve stávajících skupinách a spolcích, při spolupráci na přípravě prvního svatého přijímání a biřmování, při ztvárňování bohoslužeb a při jiných společných službách). Účastníci nadfarnostních skupin musí jistě dbát na to, aby tím, co tam získají, obohatili místní obec.

Podle našeho výše uvedeného výkladu by se takový duchovní proces růstu mohl označit jako "charismatická" obnova obce v širokém smyslu slova. Mohlo by se také říci, že v některých krystalizačních bodech dochází k tomu, co je třeba v užším smyslu slova označit jako charismatické hnutí. "Zda a v jaké míře se pak taková obnova v obci stane v průběhu delšího času postupující obnovou obce, zůstává tajemstvím milostivého Božího vedení".Taková obnova obce pak samozřejmě vzniká tím, že každý člen obce přináší své charisma, aniž by se proto cítil automaticky začleněn do tohoto "nového hnutí". Proto také nelze takový celkový proces dost dobře označit názvem "Charismatická obnova obce". Vždyť tento vlastní název, který je obvyklý v německy mluvících oblastech, označuje především určité seskupení, které chce něčím přispět k obnově obce. Zde je naopak řeč o obecné duchovní obnově obce. Právě tento partikulární přínos je třeba dobře rozlišovat od celkového procesu.

Jak ale máme potom rozumět tomu, když kardinál Suenens jménem Charismatické obnovy řekne: "My jsme normální křesťané", nebo když Tom Forrest napíše, že podle Tomáše Akvinského "bylo pro první křesťany normální prožívat osobní letnice," a že "tentýž druh vylití Ducha a zkušenosti s příchodem Ducha svatého s mocí a dary může být pro členy dnešní církve normativní"? Tyto výroky mají především zdůraznit, že my s našimi dary přesto stojíme v jedné řadě s ostatními křesťany, kteří mají jiné dary Ducha. Dále se pak chce vyzdvihnout, že charismatické fenomény nesmí v církvi chybět, i když se v každé době neprojevují stejným způsobem a stejnou silou. A konečně se nám tak chce připomenout skutečnost, že tento druh Božího působení se vyskytuje tak často, že najednou patří k "normálnímu" obrazu dnešní církve. Ale toto působení není "normální" ve smyslu "normativní", jako by tato dějinně nová vlna zkušenosti s Duchem měla nyní zasáhnout všechny. Tato otázka musí spíše zůstat otevřená, vždy podle toho, co Bůh chce darovat.

Jádro naší otázky je tedy ve správné přiřazení "Charismatické obnovy (obce)" jako historického faktu k jejímu poslání pro celek církve. Podobně jako si v liturgickém nebo ekumenickém hnutí lidé uvědomili skutečnosti, které měly význam pro celou církev, má i toto hnutí jistě poukázat na podstatný prvek církve, který jí byl vždy a ve všech dobách vlastní: že každý křesťan má vždy podle své míry žít pod vedením Ducha a být otevřen všem charismatům. A jako Druhý vatikánský koncil mluví o "ecclesia semper reformanda", tak je církvi všech dob také uložena "charismatická" obnova. Do té by pak byla zahrnuta všechna charismatická působení Ducha všech dob a každý křesťan by tedy mohl (alespoň co se týče obsahu) přijmout, jestliže by jeho zkušenosti a snahy podobného druhu byly označovány jako "charismatická" obnova (s malým "ch").

Pokud se však v tomto novém hnutí ve 20. století stala nově patrná letniční zkušenost s určitými charismaty a probuzení, které se tím vyvolalo a jež se značně rozšířilo, se označuje jako "Charismatické obnova", je tento pojem užíván v užším smyslu slova.

Výraz "Charismatická" pak přísluší vlastnímu názvu, a proto se píše s velkým "Ch". Mnohé potíže v dorozumění mohou pocházet z toho, že oba tyto aspekty příležitostně splývají. Čtenář (posluchač) pak jasně neví, s čím je konfrontován, a proto se také ptá, zda se s tím může ztotožnit. Krátce řečeno: Dnešní "Charismatická obnova" je Božím darem pro "charismatickou" obnovu církve.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• 1. Úvod
• 2. Zkušenost s Duchem
• 3. ´Charisma - charismatický´
• 4. Milostivý charakter charismat
• 6. Poznámky