Sekce: Knihovna

Norbert Baumert

2. Zkušenost s Duchem

z knihy Dary ducha Ježíšova III

3.1. Zkušenost s Duchem

3.1.1. Biblický základ

Nebudeme zde rozvíjet základní diskusi o tom, proč a jak je možné, že se transcendentní Bůh projevuje v lidské zkušenosti. Vyjděme však z pravdy víry, že tak činí, protože do této dějinnosti vstoupil v Kristu. Tak vycházíme ze svědectví Písma svatého, které nejen v Pavlových listech, ale od počátku až do konce referuje o zkušenostech, které udělali lidé s Bohem. Vždyť tyto texty nevznikly tak, že lidé o Bohu přemýšleli, nýbrž že se jim něco nečekaně "přihodilo". Čtěme tedy z tohoto hlediska "začátek poselství spásy" (srov. Mk 1, 1).

Náhle vystupuje muž, který mluví o "Božím království". Shromažďuje kolem sebe lidi a volí si jich dvanáct, "aby byli s ním" (Mk 3, 14). Tím nevznikl nějaký přátelský kroužek. Iniciativa vyšla od jednoho jediného muže, který přesně věděl, co chce. Jako na počátku, zůstal i nadále stálým středem tohoto společenství. Tím tvrdší bylo pro učedníky, když se jim zdálo, že tento střed byl Ježíšovou smrtí zničen. Z vnějšího pohledu by se mohlo zdát, že se kroužek učedníků nyní rozpadne. Avšak Zmrtvýchvstalý nezaujal své místo stejným způsobem, nýbrž odkázal učedníky ještě důrazněji než před tím na "jiného Přímluvce".

Ježíš poukazuje nejen na Otce, ale také na Ducha, který teď nastupuje na jeho místo. On bude jiným způsobem vykonávat to, co dosud konal pozemský Ježíš. Bude "stále při nich", připraven v každém čase, bude živoucím zakusitelným středem jejich společenství, takže apoštolové pak budou moci říci: "Toto je rozhodnutí Ducha svatého i naše . . ." (Sk 15, 28). Od Letnic je Duch svatý nosným středem církve. On je zdrojem veškeré iniciativy, jak vidíme ve Skutcích apoštolů; proto byla tato kniha nazvána "evangeliem Ducha svatého". Jistě, je to Duch Ježíšův; ale to právě znamená, že je Ježíš nyní novým způsobem (právě skrze Ducha svatého) přítomen, takže Pavel může napsat: "Pánem je (dnes) Duch" (2 K 3, 17). Tato slova píše Pavel obci, která tohoto Ducha zná z denní zkušenosti.

Od chvíle, kdy Zmrtvýchvstalý seslal Ducha, je tento Duch svatý přislíben všem, kdo věří v Ježíše (Sk 2, 39). Je zprostředkován zvěstováním poselství spásy, svědectvím živé víry, svátostně skrze křest, biřmování a ostatní svátosti, a tak je předáván v církvi po všechny věky. Křesťanský život, církev jako božské zřízení a veškeré životní rysy církve jsou svou podstatou neseny Duchem. Tak je církev nejen na počátku, ale každý den dílem Ducha svatého.

Co se stane, když Boží Duch uchopí člověka? Proroků Staré smlouvy se zmocnila Boží síla. V obrazech a slovech obdrželi poznání a pokyny. Často je to spojeno s hlubokým otřesem nebo nevyslovitelnou radostí. Do jisté míry exemplárně "zakusili" Boží soud a vykoupení a díky této "zkušenosti" se stali nástroji, které Bůh použil i přes jejich chyby, aby napomínali k obrácení a zvěstovali zaslíbení.

V nejčistší formě můžeme zkušenost s Duchem pozorovat na postavě Ježíšově. On, který byl již počat z Ducha při křtu, "vidí" tohoto Ducha na sebe sestupovat. Tak zřetelným se stává vnitřní dění. Duch otevírá hloubku jeho lidské existence, zahajuje v něm do jisté míry poslední stupeň růstu (L 2, 52) a s elementární silou jej nyní "vyvádí" do "pouště" a dále k dílu zvěstování a vykoupení. Protože Ježíš je dokonalý člověk, vydrží těžké vnitřní napětí a vždy vyčká "oné hodiny", aby mohl vystoupit s jistotou a plnou mocí. Přitom člověk Ježíš stále zakouší jak k němu mluví Otec a vede jej "v Duchu". "Syn nemůže sám od sebe činit nic než to, co vidí činit Otce" a "jak slyší, tak soudí" (J 5, 19.30). V hlubokém klidu a trpělivosti, vnitřním jásotu a nadšení se nejvyšší vnitřní bdělost spojuje s vnější prostotou, něžná láska s moudrou diskrétností a nekonečná síla Ducha s lidskou bezmocí.

To, co směli v dokonalejší podobě prožívat učedníci u svého Mistra - především jeho zmrtvýchvstání - to bylo o Letnicích novým způsobem dáno jim samotným. Avšak nejen, že se Duch stal nápadnějším, aby v ohni, bouři a zemětřesení do jisté míry překonal zvukovou bariéru jejich tuposti; tento Duch je navíc dosud neznámým způsobem používá jako "tlampače" tím, že je společně vede ke chvále Boží a ke svědectví. Tato dynamika zjevně přesahuje možnost lidského "chápání" (někteří tvrdili: "jsou opilí"), a přesto se Bůh neostýchá lidi tímto způsobem přetížit, aby je vylákal z nich samotných a uvedl je do nekonečné šířky a intimity své vlastní božské podstaty.

Učedníci v tomto dění poznávají Ježíšova Ducha a postupně rozumí jeho slovu: "Slyšíš jeho zvuk (to znamená: cítíš jeho působení), ale nevíš, odkud přichází a kam směřuje" (J 3, 8). Svěřují se mu a stále nově pociťují toto vanutí : Když zvěstují slovo, vidí moc tohoto slova. Když na křtěné vkládají ruce, prožívají totéž "jako už na počátku" (Sk 11, 15), ať už v Samaří, v Korneliově domě, v Korintě nebo v Efesu (Sk 8, 17; 10, 44; 19, 6). Bylo možné "vidět i slyšet", když Duch uchopil nějakého člověka (Sk 2, 33). Ovšem Lukáš zde tato slova používá v hlubším smyslu. Jak málo mohli Židé v Ježíši z Nazareta bez ničeho dalšího poznat Syna Božího, zrovna tak málo může člověk svými smysly "vidět a slyšet", působení Ducha svatého. Ježíš říká Petrovi poté, co jej on nazval Mesiášem: "To ti nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec v nebesích" (Mk 16, 17). A tak se toto "vidění a slyšení" Božího Syna, který se stal člověkem i ono "vidění a slyšení" svědectví víry členů jeho těla uskutečňuje teprve skrze takovéto vnitřní uschopnění ke "zkušenosti s Duchem". Nechceme se ptát, jak je možná tato "současnost" smyslové zkušenosti a "duchovního vnímání" (Fp 1, 9), nýbrž chceme tomu rozumět v tom smyslu, jak nám to dosvědčuje Písmo a jak tomu porozuměla církev: Je to spásné působení Boha, který zjevuje sám sebe, Boha, který "dal svému lidu zakusit spásu" (L 1, 77)





3.1.2. Teologická řeč

Přijímání a vnímání tohoto zjevení lidmi se teologicky označuje jako "víra". Ale co to znamená? Biblický pojem "pistis" vlastně znamená (jak jsme již dříve viděli): "důvěra". Základem tohoto pojmu je "naslouchání" poselství a "zvláštní, přidané poznání" ("epi-gnosis" - Fp 1, 9; Ef 1, 17; 4, 13), tedy poznání, které nepochází z "těla a krve", ze smyslového vnímání a lidské logiky. Ve scholastické definici: "Víra znamená uznávat za pravdivé to, co zjevil Bůh" přijde prvek vnímání (prožívání) pravdy příliš zkrátka. (Byly pokusy přeřadit jej příležitostně do fundamentální teologie, která vymezuje víru, ale základní akt křesťanského života se nedá takto rozdělovat). Teologicky viděno obsahuje "víra" obojí: uznávat pravdu i vnímat (prožívat) pravdu, světlo víry i sílu víry, poznání víry i vyznání víry.

Od dob, kdy Karel Rahner napsal pojednání "Über die Erfahrung der Gnade" (O zkušenosti milosti)47, je pozvolna možné znovu mluvit o "zkušenosti víry", a tak spojit dva pojmy, které se dlouhou dobu považovaly za protiklady. Tím nejsou míněny jen některé vrcholné body prožívání víry. Je zde vyslovena základní kategorie konstituující víru, že si totiž člověk uvědomuje pravdy křesťanského poselství, které jej osvítí a mají pro něj reálnou hodnotu: Bůh mu najednou "zazáří", on začne tušit Boží velikost, uvědomí si jeho blízkost, "porozumí" jeho příslibu; člověk zakusí nové "ty" přicházející od Boha, ať už od Otce, nebo od Krista, a zároveň z toho pramenící rozpaky a radost, vnitřní pohyb, který vede ke klanění, k díkům a prosbám, a který člověka uschopňuje k lásce k Bohu a bližním. Nakonec tedy jde o vědomý úkon víry, naděje a lásky, bez kterého není možné žádné obrácení ani křesťanská existence. Vždyť jsme přijali "Ducha, který je z Boha, abychom poznali, co nám Bůh daroval" (1 K 2, 12 - 13). Protože tyto poznávací procesy jsou většinou hluboce skryté, nenazýváme je "zkušeností". A přece jsou konkrétní událostí. Jsou prožitkem, který není samozřejmý, neboť zkušenost, že člověk je a zůstává věřícím, je darem milosti, ne jeho vlastní iniciativou. A právě toto je v oněch skrytých procesech "zjevné", často k údivu příjemce. Teologická terminologie by tedy neměla stavět "víru" proti "zkušenosti", ale měla by v konečných důsledcích tyto výrazy chápat jako překrývající se pojmy. Hned v dalším kroku pak musí být ovšem řečeno, že pravda, která mi byla "zjevena" (a tak se stala majetkem mého vědomí), přesahuje mé chápání, a proto "víra" vždy zahrnuje více než jakákoli zářivá "zkušenost" a jakékoli poznání. Za druhé pak musí být (pomocí hluboké reflexe) zdůrazněno, že spásné Boží působení se nejeví izolovaně, nýbrž že se vždy odráží v určité stvořené skutečnosti ("Bůh ve světě", jak říká Karel Rahner).

Působení Ducha svatého se tedy v zásadě vědomí nevyhýbá, ale je, i když ne zcela, do určitého stupně vnímatelné. Víra nutná ke křtu tedy vzniká v osobním poznání Boha (což je víc než výuka katechismových vět o víře!) a v přijetí poselství spásy pro mne, ať už před křtem v dospělosti, nebo - po křtu v dětství - v procesu uvěření dospívajícího nebo dospělého. Tento "počátek víry i samotná touha po víře" (initium fidei ipsumque credulitatis affectum) je dar milosti, který se právě v oblasti vědomí a svobody člověka stává vnímatelným "skrze inspiraci Ducha svatého, která naši vůli koriguje od nevíry k víře, od bezbožnosti ke zbožnosti". Jde o "dotek, ve kterém Bůh zasahuje srdce člověka skrze světlo Ducha svatého" (tangente Deo cor hominis per Spiritus Sancti illuminationem), a který lidi uschopňuje především k tomu, aby ve svobodě řekli Bohu své "ano".48 Co by to bylo za "osvícení", kdyby je člověk "nevnímal"?

V tomto smyslu je i každý další krok víry nesen působením Ducha svatého. To platí i tam, kde člověk tyto "aktuální milosti" nemůže vědomě reflektovat. Duchovní tradice církve však mnohostranným způsobem počítá s tím, že působení Ducha svatého věřící vnímají. To je vidět například ve zmínkách o každodenních "podnětech Ducha svatého", "vnuknutích", "duchovních zkušenostech" nebo o "zkušenostech víry", nebo v modlitbách za "osvícení Duchem svatým". Dále celými dějinami církve tradovaná nauka o "rozlišování duchů" předpokládá, že zde jde o duchovní vnímání - např. "hnutí, která vznikají v duši", podněty k určitému jednání ("volbě") nebo "útěcha a neútěcha".49 Exercicie sv. Ignáce z Loyoly jsou zcela postaveny na tom, že účastník dělá duchovní zkušenosti a v nich vnímá Boží vedení. Nakonec patří k podstatě církve, že jsou její členové vybaveni nejrozmanitějšími dary Ducha - a ty jsou samozřejmě vnímány jako podněty. Takové projevy Boží milosti vstupující do vědomí člověka určují nejenom život velkých světců, ale do jisté míry i život každého křesťana. Zkušenost s Duchem svatým je proto v každé době rozhodujícím podstatným prvkem Boží církve. Touto "zkušeností" je dalekosáhle nesen všední život živého křesťana, i když to často označujeme jinak (např. poznání, osvícení nebo povolání, víra, naděje a láska, pokoj a radost v Bohu, zbožnost, posílení a upevnění, hlas svědomí, čisté svědomí: instance, která do nás vstupuje jako na nás nezávislá veličina). Je to forma Božího působení v každém člověku.





3.1.3. Různé druhy působení Ducha

V tomto světle tedy pro věřícího křesťana není základní otázkou, existuje-li pravá zkušenost s Duchem a může-li působení Ducha svatého zakusit každý člověk, nýbrž kdy a jakým způsobem k tomu dochází. Teologie se ve staleté reflexi naučila rozlišovat různé druhy působení Ducha svatého tam, kde se v Písmě svatém, v liturgii, nebo v křesťanském všedním životě mluví prostě o "Duchu svatém". Tak rozlišujeme mezi Duchem-Tvůrcem, který se na počátku "vznášel nad vodami" (Gn 1, 2) a který "naplňuje zemi" (Mdr 1, 7) a mezi působením Ducha v "dějinách spásy", jestliže Duch působil v Mojžíšovi (Nu 11, 17), prorocích a církvi.

Ale také uvnitř tohoto spásného působení můžeme rozlišovat mezi Duchem ve Starém zákoně a Duchem, který pak lidem nově propůjčil Zmrtvýchvstalý. Jan píše (7, 39): "Dosud totiž Duch nebyl dán, neboť Ježíš ještě nebyl oslaven." Samozřejmě, že evangelista ví, že Duch Boží působil již předtím (srovnej jenom L 1, 67; 2, 26n; 4, 1.14). On pouze používá tohoto slova v novém, užším smyslu. Vždyť samo Písmo nám ukazuje, že musíme rozlišovat mezi působením Ducha ve stvoření, v pohanech, v lidu Staré smlouvy a v novém Izraeli. Je to stále tentýž Duch svatý, ale druh jeho působení je odlišný. A podobně existují další rozdíly i uvnitř působení Ducha v církvi po Letnicích.

Může nám pomoci srovnání z kristologie. Jsme zvyklí rozlišovat různé způsoby Kristovy přítomnosti. Syn Boží je nejen tím, který "všechno předchází" a ve kterém "všechno spočívá" (Ko 1, 17), je nejen "skálou, která doprovázela Izraelity" (1 K 10, 4); jiným způsobem je přítomen v pozemském Ježíši z Nazareta, jinak v povýšeném Kristu, jinak v "nejmenším z jeho bratří" (Mt 25, 40), opět jiným způsobem tam, "kde jsou dva nebo tři shromážděni v jeho jménu" (Mt 18, 20), jinak v apoštolech, kteří v jeho jménu zvěstují ("Kdo slyší vás, slyší mne", L 10, 16), jinak v celém těle církve až do konce věků, jinak v eucharistickém chlebu a konečně bude jinak přítomen, až znovu přijde ve slávě. Stále je to tentýž Pán, a přesto musíme rozlišovat způsob jeho přítomnosti a nesmíme (jak se příležitostně stává u hinduismu) vzájemně směšovat různé způsoby "inkarnace".

Podobně i Duch Nové smlouvy je stále tentýž, a přece musíme rozlišovat mezi inspirací u autorů Nového zákona, inspirací u jiných církevních spisovatelů a zvěstovatelů, "citem víry celého Božího lidu", a vykonáváním církevní učitelské služby (u dogmatických "definic" existuje tzv. "negativní asistence", která zamezuje omylům). Dále: Ačkoli každý křesťan přijal Ducha svatého již ve křtu, přesto biskup při biřmování, při svěcení jáhnů, kněží a biskupů říká vždy nově: "Přijmi Ducha svatého", bez dalších dodatků. Ze souvislosti je jasné, že je vždy míněno určité působení Ducha svatého. Svěcení mimoto předpokládá, že kandidáti jsou již "muži plní Ducha" (srov. Sk 6, 3). Konečně je Duch svatý udělován v každé svátosti - vždy různým způsobem. Opět jinak působí v teologických ctnostech, v takzvaném "sedmeru darů", posvěcující, aktuální a pomáhající milosti, nebo v různých "darech Ducha", třeba ve zvláštních životních situacích, které pak zpětně můžeme označit jako "hodiny Ducha". Stále je to tentýž Duch. Proto můžeme - poněkud zjednodušeně - v každém případě mluvit prostě o "Duchu". A přece, jestliže při kontaktu s Písmem a liturgií budeme mít na zřeteli výše uvedené rozlišení, poznáme, že mnohé diferenciace jsou skrytě obsažené už tam, přestože mohou být přesněji vymezené a srozumitelné teprve na základě vyvinuté odborné terminologie.





3.1.4. Různé druhy zkušenosti s Duchem

Tak jako jsme dosud mluvili v objektivních kategoriích, které se do jisté míry dotýkají roviny bytí, v rovině zkušenosti zas existují jiné rozdíly. Lukáš vícekrát hovoří o "náhlém", mocném průlomu Ducha (Sk 2, 22; 4, 31; 9,33; 22,6), zatímco u Jana přichází Duch spíše jako "závan" (J 3, 8; 20, 22). Tento Duch někdy nese všední den křesťanů jako proud, jindy se objeví jako fontána, jak říká Ignác z Antiochie (Řím 7, 2): "Je ve mně živá (proudící) voda, která mi uvnitř říká: Pojď k Otci." Někde zůstává působení Ducha skryté a je nenápadné, jindy vystupuje jasně na denní světlo. V době opuštěnosti připadá člověku jako doutnající žár, v obdobích blízkosti jako plápolající oheň. Zkušenost s Duchem může přijít v tichém klanění nebo v setkání s lidmi, v akci nebo kontemplaci, v úspěchu nebo prohře. Existuje po dlouhou dobu trvající zakoušení "Boží přítomnosti" i jednotlivá vnuknutí Ducha. Jedna židovská tradice říká:50 "Příchod Božího království je duchovní událost - našimi kategoriemi nepředvídatelná, a přesto představitelná. Existuje dvojí Duch, který je jakoby soustřeďující i ženoucí zároveň kupředu. Je Duch, kterého člověk dosahuje v průběhu času. Ale je i Duch, který na lidmi sestoupí ve velké plnosti, v ohromném spěchu, rychleji než okamžik, neboť tento Duch je nadčasový a žádný čas pro něj není potřeba." Je to stále tentýž Duch, ale "vane, kde sám chce". Naše obtíž je teď v tom, že se každý člověk pokouší všechny ostatní druhy zkušeností s Duchem interpretovat skrze svou vlastní zkušenost. A přece existuje tolik možných variací, kolik je lidí, a samozřejmě i všechny mezistupně mezi jmenovanými extrémy.

Jiné rozdělení vychází z umístění zkušeností s Duchem v lidském organismu. Duchovní poznatky se obvykle umísťují do hlavy, impulsy vůle do srdce, silné prožitky do nitra (srovnatelné s "hara" východních meditací), pocity do hmatu. Od takových vnitřních slov, představ a doteků existuje mnoho mezistupňů až k vlastním slyšením a viděním, výrazným sluchovým a hmatovým jevům, impulsu k mluvení nebo psaní v prorocké službě, nebo k tomu, že někdo zakusí, jak je z nitra vybízen a veden k nějakému dílu. S tím vším počítá Pavel v 1 K 12 a jako základní kritérium uvádí, že člověk je právě tímto impulsem k vyznání k Ježíši veden a nikdy jím od něho není odváděn (1 K 12, 3). Jestliže Duch je všeobecně poznatelný podle svých účinků a plodů, předpokládá to, že člověk v sobě Ducha nebo duchovní síly vnímá, jinak by nemohl "rozlišovat".

Učitelé duchovního života kromě toho rozlišují tři stupně růstu s rozdílnými duchovními zkušenostmi: stupeň osvěcování, očišťování a sjednocování. Jiná tradice, jako třeba metodismus pocházející od Johna Wesleye a takzvané "hnutí posvěcení" 19. stol., rozlišuje mezi základní zkušeností "obrácení, ospravedlnění a znovuzrození" a mezi "druhým požehnáním", které též nazývají "posvěcení", nebo "křest v Duchu". Katolická tradice hovoří v tomto druhém případě spíše o "druhém obrácení". Často jsou tím míněny nejrůznější prožitky, které člověk může přesně datovat.52x.

Důraz na takové nápadné prožitky s sebou nese nebezpečí, že se buď stanou tajnou normou, nebo naopak svádí k odmítnutí, protože jsou považovány za přehnané nebo nepravé. Jiní je vysvětlují jako zvláštní kategorii, která není přístupná "normálním" křesťanům (tento punc získaly mnohé duchovní zkušenosti svatých).

Zatímco evangelickým a zvláště letničním křesťanům připadá velmi těžké v "objektivních" svátostech a v "tradici" silně určované kolektivem ještě rozpoznat působení Ducha Božího, mají katolíci často příliš mnoho nedůvěry vůči momentům zbožnosti, které jsou charakterizované prožitkem. Zde je zapotřebí veliká šíře srdce a ducha, aby působení Ducha nebylo předem ohraničováno. Nesmíme se tedy soustředit na zdůrazňování rozdílů mezi křesťanskou zkušeností všedního dne a vrcholnými body prožívání víry, mezi tím nebo oním druhem křesťanské zbožnosti, aniž bychom viděli jejich základní stejnorodost. A to opět částečně souvisí s tím, jak široce chápeme slovo "zkušenost".

Tím jsme dosáhli dvojího: Na jedné straně jsme zmíněné zkušenosti zasadili do širšího spektra, takže se již nejeví jako něco příliš "zvláštního", a na druhé straně jsme snad náš zrak zaostřili na to, kolik "zkušenosti" se objevuje v každém opravdovém křesťanském životě.





3.1.5. Zkušenost a rozhodnutí

V procesu zrání duchovního života je každý člověk veden k bodům, kde může a má na konkrétní Boží volání svobodně říci "ano". Základní rozhodnutí spočívá v osobním přijetí Nové smlouvy. Děje se to třeba při obrácení a křtu dospělého, nebo ve vědomém rozhodnutí dospívajícího křesťana. Hloubka tohoto rozhodnutí závisí na jedné straně na "míře milosti" (Ef 4, 7; Ř 12, 3), kterou dal Bůh každému jednotlivci, a na druhé straně na tom, jak dalece člověk této míře opravdu odpovídá. Neboť každý člověk je povolán k plnému odevzdání se "se všemi svými silami" (Dt 6, 5), ne více a ne méně. Proto úplné odevzdání vypadá u každého člověka trochu jinak. Jsou si toho lidé v našich velkých farních obcích dostatečně vědomi?

Ti, kteří po své cestě vědomě kráčejí s Kristem, mohou být skrze Boží volání vedeni k novému stupni odevzdání. Tomáš Akvinský pak mluví o "obnově skrze milost", je-li někdo povolán třeba k prorocké službě, zřeknutí se majetku, novým duchovním formám života, nebo až k martyriu.53 K podstatě člověka patří, že chce tyto rozhodující vnitřní procesy také navenek symbolicky vyjádřit (jako vyjádřil svůj základní vztah již v křesťanském křestním slibu, tak nyní říká své "ano" k novému povolání; sem patří i řeholní sliby nebo "zasvěcení" uvnitř některé náboženské skupiny).

Církev si v podstatě tyto základní výrazové projevy udržela. Přesto vyvstává otázka, zdali tyto dosud běžné formy byly vždy dostatečně přiměřené životní historii jednotlivců. Boží vedení, které je vždy individuální, vyžaduje svoji speciální dobu, místo, výrazové prostředky i společenství. Proč by nemohli ti, kteří právě prožívají takovýto proces rozhodnutí, svoji lásku k Bohu osobně dosvědčit v liturgii velikonoční noci? Toto osobní vyznání, toto zavázání se před obcí a osobní modlitba druhých pomáhají k rozvinutí díla, které v nás započal Bůh. Do jaké míry jsou vzájemně vyváženy duchovní impuls, lidská odpovědnost a zkušenost společenství, je věc uvážení, které vyžaduje velký duchovní takt.

I když někdo od dětství organicky vyrůstá s Bohem, objeví se mezníky, momenty, kdy si plně uvědomí zásadní odvrácení se od pokušení a hříchu a celostné přiklonění se k Bohu. Nalezne pak pomoc, která by mu umožnila dát tomu také nějakou formu? Zde přece jde o existenciální závazek, který se z hlediska jeho životní historie často nekryje s iniciačními svátostmi. Zkušenosti, které jsou přitom darovány, nelze nikdy od takového rozhodnutí "odvozovat" (i když jsou u příležitosti těchto rozhodnutí darovány), a také nesmějí být zaměňovány s psychickými procesy skupinové dynamiky (i když mohou být těmito procesy obklopeny). Cílem rozhodnutí tedy v žádném případě nemůže být "zkušenost", nýbrž pouze a jedině: odpovědět na poznané Boží volání a odevzdat se Bohu svého života.





3.1.6. Pravost duchovní zkušenosti: Dar rozlišování

Až dosud jsme mluvili obecně o existenci duchovních zkušeností. Ale jak se v jednotlivých případech projevují, jak je mohu rozeznat? Potíž je především v jejich odlišení od čistě lidských prožitků. Mnozí se ptají, není-li každá zkušenost s Bohem v podstatě jenom zkušenost se sebou samým? Protože ve všech těchto procesech vždy vstupuje do akce i sám člověk, není vždy jednoduché prokázat Boží původ. Zjevení a tradice církve nám říkají, že lidé od Letnic mnohokrát zaslechli Boží volání a zakusili jeho Ducha. Že to nebyly pouze jejich vlastní myšlenky, nelze psychologicky (tak říkajíc "zdola") prokázat. To nám může nakonec ukázat pouze samotný Duch Boží (podobně jako když člověk pouze v prožitku "pozná", že je zamilovaný).

Ačkoliv duchovní zkušenost ve své čisté podobě integruje všechny oblasti lidské osobnosti, intenzivním působením Ducha mohou být přirozené procesy silně odsunuty do pozadí. Toto je však třeba odlišovat od nezdravé spiritualizace a útěku ze světa. Duchovní zkušenost by mohla být zkreslena tím, že se jí probuzené přirozené síly dostávají do popředí nebo se osamostatňují, a tak zastírají vlastní střed. Přirozená nadání, třeba charakterové vlastnosti nebo neobvyklé duševní schopnosti, jsou pak ukvapeně vydávány za působení Ducha. Dále může být nápadným fenoménům - třeba z touhy po senzaci - věnována taková pozornost, že se dar stává důležitější než dárce. Jiné nebezpečí tkví v hledání hlubších duchovních zkušeností pomocí vlastních sil a přirozených metod a technik a v jejich zaměňování s náboženskými procesy. V zarážejícím měřítku se dnešní lidé pokoušejí dosáhnout hlubší "zkušenosti" a "rozšíření vědomí" pomocí drog a příliš pozdě poznávají, že se tím sami zničili. Duchovní zkušenost musí být vždy osobně spojená s Bohem a vždy musí pro Boha zůstat otevřená. Člověk je jinak orientován na sebe sama a ne na svůj protějšek (Boha); místo setkání s trojjediným Bohem se pak stane obětí modly.

Tak jako je správné použít všechny přirozené pomůcky a síly pro zdravé prohloubení duchovního života, stejně tak je třeba se chránit, abychom v tom neviděli cestu spásy, nebo abychom s metodami z jiných kulturních oblastí nepřijali i prvky nekřesťanských náboženství. Ale i v praxi křesťanské zbožnosti vzniká nebezpečí, že se při náboženských cvičeních najednou stává středem sebezakoušení, tradice, nebo jiné vnitrosvětské hodnoty, a tak je zastřen pohled na Boha. Člověk zde také může hledat sebe sama, a sice jak v nezdravé citovosti mnohé lidové zbožnosti,54 tak i v přehnané racionalitě, v sociálním aktivismu, nebo ve vysoce stylizované liturgické a hudební estetice. Ve všech formách se mohou proporce posunovat tak, že určujícím středem již není působení Ducha, protože je zastřeno okrajovými fenomény. Také křesťanská zbožnost se stále dostává do nebezpečí, že i ona sama může u zdánlivě náboženské "zkušenosti" propást vlastní setkání s Bohem.

Posledním základem tohoto nebezpečí je, že "touha lidského srdce je od mládí zlá" (Gn 8, 21; srov. Gn 6, 5), pavlovsky řečeno, že za napětím duše-Duch se zřetelně objevuje protiklad "tělo-Duch". Člověk je v tomto světě také vystaven vlivu zlého ducha, který vede člověka k základnímu pokušení zneužít své svobody a stát se Bohu nevěrným. Zlý duch tedy zkouší pomocí lži, pochybnosti, nenávisti a egoismu zničit vztah člověka k sobě samému, k Bohu a k ostatním. "Skutky lidského těla jsou zřejmé: necudnost, rozbroje, hádky, žárlivost, vášeň, podlost, rozpory, rozkoly, závist a vraždy" (srov. Ga 5, 19nn). Kde člověk vnímá podněty k takovýmto věcem, tam se mu vždy stává vliv toho Zlého "zkušeností". Tomuto pokušení neodolá vlastními silami, nýbrž v síle Ducha svatého (srov. Ef 6, 10 - 12; Mt 4, 4.7.10). Proto se modlíme v Otčenáši: "Zbav nás od Zlého".

Cesta Ducha tedy není bez nebezpečí, jak vědí všichni učitelé duchovního života. Vedle pravých věcí existují imitace, vedle poslání náboženské šarlatánství a jistě i všechny možné smíšené formy. Skutečnost, že společně s pšenicí roste také mnoho plevele, pouze ukazuje, kolik v naší lidské půdě přezimuje zbytečných semen, která vzklíčí, jakmile je probuzen život. Kdo je přesvědčen, že se s tímto problémem vypořádá pomocí přirozené logiky nebo nějakých "opatření", je na omylu. Tento problém je řešitelný pouze pomocí daru rozlišování, čili skrze aktivní vedení samotným Duchem svatým (1 K 2, 13). Proto je také málo platné používat všechna možná měřítka, pokud je člověk přikládá z vnějšku jako normu. Je třeba, aby sám vstoupil do procesu Ducha se všemi zápasy, které toto objasňování s sebou přináší.

Jako první orientaci je možné říci: Srovnej právě prožitý podnět s atmosférou té hodiny, ve které ti Bůh byl zřetelně blízko, a podrž jej v tomto světle, o jehož původu nepochybuješ. Pozoruj, zda se s tím snáší nebo ne. Jistě tím není vykonáno vše. Mohli bychom si všimnout mnoha dalších prostředků (např. rozhovor a prověření ve společenství). Avšak vposledku neexistuje žádný použitelný racionální recept, neboť prověřování je duchovním děním. Je možné pouze tehdy, snažíme-li se v jeho průběhu být sami "v Duchu", tedy vidět zkoumané fenomény současně Božíma očima. A to je milost - charisma. Věříme, že církev jako celek toto charisma má, že je vykonáváno těmi, kteří jsou v církvi pověřeni vedením (srov. LG 12).

V tomto smyslu je každý člověk vždy nově a bezprostředně odkázán na světlo Ducha svatého, aby ve zvěstovaném poselství rozpoznal autentické Boží slovo. Jako kritický pozorovatel nebo pouze reflektující teolog se tedy nikdy k fenoménu Ducha nepřiblíží. To se mu podaří jenom tehdy, když do něj osobně vstoupí. I když je při tom jednotlivý člověk podporován společenstvím věřících, přesto je konkrétní církev jako celek na druhé straně nesena opět duchovním vnímáním a odpovědí svých členů. Toto ale nemůže žádný člověk druhému zprostředkovat; může mu pouze ukázat cesty, na kterých - podle míry, která mu byla přidělena - může něco prožít. Pak už věří nejenom "pro slovo" jiných, ale protože nyní Krista "sám slyšel a ví, že toto je opravdu Spasitel světa" (J 4, 12). Je to pouze "meč Ducha" (Ef 6, 17), který křesťany chrání před omyly a ve zkušenosti odděluje pravé od nepravého.





3.1.7. Kritéria rozlišování

Měřítka pro rozlišování tedy spočívají v osobitosti Ducha svatého a jenom odtud jsou čitelná. Každý člověk se musí zaposlouchat do svého nitra, aby tak vnímal rozdíl, který vyvstává mezi "pokojem, jak mu jej poskytuje svět" a "pokojem, láskou a radostí v Duchu svatém". Je to vnímání "svatého" (R. Otto), a sice v jeho kristologické, inkarnační výraznosti. Člověk to v první řadě pozná v úctě a klanění, které jsou v něm probuzeny, a stejně tak v pokoře a poslušnosti, se kterou tento "Duch" na sebe přijímá dějinnou ohraničenost.

V jednotlivostech existují obsahové a formální pomůcky. Nejprve musí být věc sama o sobě dobrá; nesmí tedy odporovat srozumitelnému Božímu zjevení. Taková víceméně objektivní kritéria jsou: zřetel na Krista a trinitární základní strukturu duchovní zkušenosti (1 K 12, 3; Ř 8, 14); souhlas se slovem Písma a naukou církve; stálá dialektika mezi blízkým a vzdáleným Bohem, která se v prožitku člověka projevuje jako napětí mezi zkušeností a ne-zkušeností; vše pronikající pozitivní obraz Boha, ve kterém se člověk cítí Bohem stále nesen a milován; církevní zasazení zkušenosti a její vazba na svátostný život; "užitečnost" zkušenosti pro vlastní duchovní pokrok a pro službu při budování těla Kristova (sem také patří přiměřená kritika, která vychází z lásky a čistého, správného úsudku). Toto všechno je známkou pravosti, jestliže je tím zkušenost provázena, nebo k tomu alespoň vede. Dále je třeba se zamyslet nad lidskými předpoklady, především nad psychickým zdravím zkušenosti. To se ale nesmí interpretovat v tom smyslu, že psychicky nemocní nemohou být obdařeni Duchem svatým (jenom se pak musí počítat s možným zkreslením).

Vedle toho existují kritéria, která se týkají spíše "subjektu": osobní projevy, chování, reakce a působení. Následující schopnosti jsou známkami pravosti zkušenosti, jestliže vyplývají z vnitřního zákona této zkušenosti (nejsou k ní tedy přiřazeny jakoby z vnějšku nebo dokonce jako opačné korektivy k příslušné zkušenosti): Základní postoje víry, naděje a lásky; duchovní síla a rozvaha, správná míra a moudrost - podle milosti, která každému jednotlivci byla propůjčena (srov. Ř 12, 3 - 6); připravenost ke službě, která nehledá jen prospěch své vlastní osoby, podle Ježíšova slova: "Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil" (Mk 10, 45). Konečně sem patří všechny ctnosti jako "trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost, sebeovládání" (Ga 5, 22n). Tím nemá být řečeno, že všechny tyto postoje musí být okamžitě v plné dokonalosti přítomny, ale že pravá duchovní zkušenost nese s sebou růst tímto směrem.

Dosud jmenovaná kritéria jsou všechna obsahová; sama ale nestačí, neboť pokušení se může objevit i pod rouškou dobrého nebo v přehánění dobrého, protože ne vše, co je samo o sobě dobré, je také zároveň dobré i pro mne a prospěšné mému růstu. Zde pomáhají formální kritéria, která proto v praxi zaujímají široký prostor. Můžeme v sobě rozpoznat podnět, který přichází od Boha?

První prověření může spočívat v tom, že pozorujeme, zda se dotyčný podnět "s námi modlí", to znamená, zda je potvrzen při setkání s Bohem. Duchovní tradice55 nás učí dávat při tom pozor na reakce v nás samotných: vnitřní pokoj a duchovní útěchu - i při vší tmě a všem hledání (Ř 14, 17). V praxi to znamená vnímání radosti, pokoje, svobody; jasnost, vážnost, oslovení; pohnutí ke klanění, díkům a chvále. Když je naopak zdánlivě duchovní zkušenost doprovázena sklíčeností, zarmoucením, křečovitostí, zmatkem, distancí, nesmyslností, odcizením, neklidem nebo ochromeností, je to spíše známka nepravosti. Pomoc k objasnění najdeme ve sdělení těchto pozorování někomu druhému a v konfrontaci těchto poznatků se společnou zkušeností. Abychom tyto duchovní reakce rozlišili od čistě duševních pohnutek a pouhých nálad, je kromě toho důležité se v průběhu prověřování vědomě orientovat na Boha a pro srovnání se rozpomenout na duchovní zkušenosti, z kterých jsme jasně mohli vyčíst zvláštnost Božího pokoje, nebo typické účinky Zlého.

Schopnost prověření a duchovního rozlišování je nazývána svědomím člověka. Svědomí by nemělo vystačit pouze s jedním kritériem. Je nutné dbát na to, aby se více různých kritérií vzájemně doplňovalo, jak to stále znovu zdůrazňují duchovní učitelé.

Jistota může být podle váhy jednotlivých známek různě velká. Přestože je Bůh ve svém působení jasný a jednoznačný a přestože jsou situace, kdy má někdo morální jistotu, že Bůh je u díla, nemůže člověk nikdy s absolutní jistotou vědět, jak dalece Boží působení správně vnímal a interpretoval. U důležitých zkušeností by měl předkládat své dojmy a podněty duchovně zkušeným lidem k prověření. Každý křesťan je se svou zkušeností odkázán na církev jako celek (LG 12). Často bolestný proces objasňování musí být nesen důvěrou v Boha, který působí zároveň v jednotlivci i v církvi jako celku.

Pomocí těchto měřítek a schopností, které jsou zahrnuty v daru rozlišování, začíná křesťan postupně rozlišovat působení Ducha ve svém životě a ve svém okolí. Dbá přitom na přiměřenost právě prožívaných forem: Jsou vnitřně kryty nebo ne? Je zde příliš rozumu a málo srdce, tam zas příliš ducha a málo těla, jinde příliš citu a málo poznání? Toto samozřejmě již nelze vyčíst z určitého způsobu jednání, nýbrž je to zjistitelné pouze "v Duchu". A pak je až s podivem, kolik pravého duchovního života někdy zazáří za skromným, nezištným zevnějškem (srov. Mt 5, 25 - 33), ale také jaká prázdnota se může skrývat za zbožnými slovy a gesty (L 6, 24 - 26). To není problém jenom dnešních charismatických skupin, nýbrž zbožnosti všech dob. Jen je třeba mít se na pozoru, abychom si nedostatky a chybami nenechali zatarasit cestu ke zmíněným věcem. Jestliže jiní zneužijí nějakého daru, nedispenzuje mě to od povinnosti zůstat vůči tomuto daru před Bohem otevřen. Podobenství o plevelu a pšenici je nám zároveň návodem, jak se máme stavět vůči tomu, co je nepravé (Mt 13, 24 - 30), aniž bychom přitom ztratili ostrý pohled, který nám ukazuje korektury sebe samých a u druhých odkrývá to dobré, co je třeba podporovat.

U sebe samotného bude ale člověk zkoumat, je-li jeho základní postoj čestný a zda je otevřen celé Boží pravdě a všem Božím darům - tak jak je On sám chce darovat. Pak každý křesťan objeví i v sobě oblast duchovní "zkušenosti" (ve zde popsaném širokém smyslu slova) a bude ji nyní chápat jako nosný fundament své víry: základní uvědomělé poznání zjevené pravdy, které mu Bůh nechal v některých okamžicích zazářit také v jasnější duchovní zkušenosti. A bude mít porozumění pro to, že se příležitostně vyskytují duchovních zkušenosti, které jsou tak mocné, že člověka téměř přetíží, takže je zpočátku schopen je jen s námahou integrovat - protože Bůh je pro člověka vždy příliš velký, a protože nás chce nechat účastnit se na růstu svého života v nás.

Naše přirozené podněty a síly jsou zdokonaleny teprve dlouhým procesem zrání. Stejně je to i s duchovními podněty, které působí ve stále ještě omezeném, chybujícím člověku. Tato zkušenost snad stojí za 2 K 5, 13n: "Když jsme byli ve vytržení" (v tomto dopise, ve kterém se vám "naše srdce otevřelo" a ve kterém jsme plni úžasu mluvili "o vše přesahující slávě", srov. 2 K 3, 7-18; 4, 16 - 18; 6, 11) - "bylo to pro Boha; když jsme při smyslech, je to pro vás" (tzn., když se teď znovu přizpůsobujeme míře, která je přiměřená vaší situaci); "vždyť nás spojuje láska Kristova" (láska k tomu "Kristu", kterým jste vy, k jeho tělu, jeho církvi). Tato láska je síla, která mě do jisté míry "svazuje" a v kontaktu s druhými mi ukazuje správné měřítko (srov. 2 K 12, 6; 1 K 13; Fp 1, 23n). Tak je láska silou, skrze kterou silná duchovní zkušenost nachází svou zralou podobu.





3.1.8. Zmocnění k jednání a "ovoce" Ducha

Je-li zkušenost s Duchem přijetím božské síly, proměňuje jednání člověka (jak jsme to již viděli na mnoha příkladech). Pavel to naléhavě zdůrazňuje ve velepísni lásky, kterou vědomě zařazuje mezi obě kapitoly o působení Ducha (1 K 12 - 14). Podobná tendence je snad i v horském kázání zformulovaném Matoušem. Je to zřejmé na konci v Mt 7, 21-23: "Ne každý, kdo mi říká 'Pane, Pane', vejde do království nebeského, ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích". "Nebeským královstvím" je míněno přítomné společenství s Bohem. Formulací "kdo činí vůli mého Otce" není však myšlena předem stanovená podmínka ve smyslu náboženských skutků, ale spíše známka pravosti duchovního života, v tomto případě pomoc k rozeznání "lživých proroků". Potud je skutečné jednání člověka ("ovoce" v úzkém smyslu) na rozdíl od dosud zmíněných kritérií vždy dodatečnou známkou. Aby tato známka byla použitelná již pro jednání samotné, měl bych se ptát, zda mě příslušný "duch" vede tímto směrem.

Míra důvěry, kterou smím dát duchovnímu podnětu ve mně, tedy závisí na tom, jak silně mě dotyčný podnět uschopňuje konat to, co jsem poznal jako Boží vůli. Jestliže čteme horské kázání z tohoto pohledu, stává se nám celé jedním kritériem pro všechny náboženské impulsy v nás. Neboť být uchvácen Duchem pak znamená: "přinášet dobré ovoce" jako strom, který se tak chová ze své podstaty (Mt 7, 15 - 19). Horské kázání není pak stálou zátěží lidí, nýbrž je zaslíbením, jaká jednání jsou umožněna člověku, jestliže se plně svěřil Pánu a jeho Duchu (srov. J 15, 3 - 5.8). Být uchvácen Duchem pak znamená necítit se dobře na "širokých cestách", ale radovat se jako horolezec na "úzkých stezkách". A člověk je pak křesťanem (to znamená tím, kdo je veden Duchem), jestliže v něm vytryskne přání a síla činit druhým to, co sám od nich očekává (7, 12), zcela se spoléhat na Boha (6, 19 - 34) a milovat své nepřátele (5, 43 - 48). Komu však tyto síly chybí, nemá se o tyto činy pokoušet z vlastních sil, ale smí a má si sílu k tomu vyprosit a očekávat od Boha.

Podobně i snášení nespravedlností (Mt 5, 38 - 42), tedy "zkušenost kříže", pak není pouhým strpením slabosti a bezmoci - to by bylo nevykoupené utrpení - nýbrž je zkušeností síly v slabosti (2 K 12, 9n). Ta nespočívá v zakoušení bolestí kříže, ale v milující síle nést tyto bolesti s Ježíšem.56 A tak by člověk mohl projít celé horské kázání a znovu a znovu odhalovat totéž: Z nitra vycházející jednání podle Boží vůle je znamením, že v nás přebývá Duch. Slova evangelia jsou zaslíbením, že nám Bůh tuto sílu postupně bude dávat, budeme-li jej o to prosit (L 11, 13).

Kdo takto vede svůj život, ze "zkušenosti" se učí, kterému "duchu", které "zkušenosti" a kterému impulsu může věřit a kterému ne. A nakonec bude číst i začátek horského kázání jinýma očima (5, 3 - 12): Vždyť v těchto blahoslavenstvích nejsou zákonicky podávány nějaké požadavky desatera, ale Ježíš nám zde nabízí popis nového člověka. Kdo žije v Duchu, bude jím veden k chudobě, k vnitřní i vnější otevřenosti. Kdo tento podnět Ducha následuje, zakusí "blaženost". Jak dochází Ježíš k takovýmto formulacím? Tím, že něco takového zakusil ve svém vlastním pozemském životě. Tak nám ukazuje, co se v něm odehrává a co se můžeme učit od jeho srdce (Mt 11, 29). Tím se účastníme "zkušenosti", kterou učinil se svým Otcem.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• 1. Úvod
• 3. ´Charisma - charismatický´
• 4. Milostivý charakter charismat
• 5. Boží dílo v naší době
• 6. Poznámky