3. Symbolika čísel 4, 5, 6, 7

4
je číslo vesmírného řádu, čtyř světových stran či po staru čtyř větrů, čtyř ročních období, čtyř měsíčních fází a čtyř významných bodů v ročním oběhu slunce, bodu jarního a podzimního a dvou slunovratů. Proto se čtyřka vyskytuje především tam, kde jde o celý svět nebo celý vesmír. Nejnázornější biblický příklad je Gn 2,10 - čtyři rajské řeky, které podle tehdejších představ obtékaly celý svět. Obdoby jsou i jinde. Podle staroindického bájesloví má božská nebeská kráva na svém vemenu čtyři struky, z nichž vytékají čtyři řeky mléka do čtyř stran. Bible mluví dále o čtyřech cherubech (Ez 4) a apokryfní kniha Henochova (1Hen 9,1 a 10,1.4) o čtyřech archandělech jako obrazech Boží moci, rozšiřující se do všech čtyř stran světa. Tento místní význam čtyřky se zdá být původní, kdežto význam časový odvozený. Tak ve staré Persii (v zoroastrismu) se mluvilo o čtyřech hlavních periodách světových dějin, z nichž každá má trvat 3000 let. Také řecký spisovatel Hesiodos se zmiňuje o čtyřech obdobích světových dějin, kniha Daniel mluví o posloupnosti čtyř světových říší. V Indii jsou čtyři hlavní kasty a Buddha hlásal čtyři základní svaté pravdy (o utrpení, o jeho příčině v žádostech, o zničení této příčiny a o cestě k tomuto zničení příčiny). Stará buddhistická mystika také rozeznávala čtyři stupně sebeponoření na cestě k extázi. Ale to jsou všecko zmínky okrajové. Hlavní je zřejmě kosmický, vesmírný význam čtyřky.

5
je především, vzato zcela střízlivě, počet prstů ruky. Ruka pak je ve starověkém myšlení nástroj moci, takže v některých souvislostech (asi ne vždy) se projevuje pětka jako číslo moci: Tak má David pět kamenů v mošně, když jde proti Goliášovi (1Sam 17,40) a Ježíš v božské moci sytí pěti chleby zástup (Mk 6,55nn). Také v podobenství se mluví o pěti hřivnách (Mt 25,14nn). Důležité místo měla pětka ve starém Egyptě. Farao měl pět jmen, podobně jako má pět jmen božský vládce u Iz 9,6 (samozřejmě podle hebrejského znění, které se tu trochu liší od Kralického překladu). Velekněz Thotův v Hermopoli měl titul "Největší Pěti". Mezopotamské bájesloví zase zmiňuje několikrát pět měst, kvetoucích před potopou. Zná ovšem také pět párů podsvětních bohů. Pětka bylo číslo Ištary, mezopotamské bohyně krásy a lásky, ale i boje. Odtud asi pochází mínění, že pětka je číslo svatby. Ještě i Ježíšovo podobenství mluví o pěti opatrných a pěti neopatrných družičkách. Také Venušiny chrámy se stavěly pětiboké. Se symbolikou svatby snad souvisí, že někdy bylo číslo pět považováno za šťastné. To je ovšem v protikladu k pětici podsvětních bohů, která má svůj biblický protějšek v pětici bohů či božských párů v 1Kr 17,30n. Tuto pětici pohanských bohů uvádějí někteří vykladači do souvislosti s pěti muži ženy - Samaritánky (Jan 4,18). - V astrálních, hvězdných souvislostech je pět počet planet, známých ve starověku (Merkur, Venuše, Mars, Jupiter, Saturn), ostatní byly objeveny až v novověku. Odtud asi pochází význam pětky v astrologii a magii. Pentagram, pěticípá hvězda, byla hlavním symbolem středověké magie, jinak se jí říkalo "muří noha". Tu měl Faust namalovánu na prahu, a protože nebyla dotažena, mohl Mefistofeles sice dovnitř, ale nemohl ven. Pětka slouží také jako číslo mikrokosmu. Zvláštní zmínky zaslouží zde quinta essentia - pátá bytnost, odtud české kvintessence. Pythagorejcům totiž označovala pátý živel kromě čtyř základních, které byly oheň, vzduch, voda a země. Pro alchymisty se pak stala názvem pro tajemnou látku, nositelku životní síly. Zvláštní význam měla pětka také v manicheismu, v gnózi a islámu, ale to je pro nás méně důležité. Ve Starém zákoně je pětka kromě toho i číslem a symbolem Zákona, který má podobu pěti knih Mojžíšových. Zřejmě proto byly do pěti dílů rozděleny i Žalmy a stopy po podobném dělení najdeme i v jiných knihách Písma.

6
a šesticípá hvězda čili hexagram, vytvořena ze dvou vzájemně se překrývajících rovnoramenných trojúhelníků, je především symbolem makrokosmu a v tom protikladem mikrokosmu - nebo možná přesněji oblasti pozemské, sestávající se především z toho, co lze vzít do pěti prstů ruky - pětky, a oblasti nebeské, která tu zemskou shůry prostupuje. Tak je hexagram šifrou "Velikého setkání". Symbol šesticípé hvězdy se vyskytuje již ve staročínské "Knize proměn" I-Ťing. Rozlišení pěticípé a šesticípé hvězdy je však poměrně pozdní, v řecké a římské době byly obě zaměňovány. Dva trojúhelníky se vykládaly už odedávna tak, že jeden je symbolem světa duchovního a druhý světa tělesného nebo jeden symbolem věcí nebeských a druhý věcí zemských. Odznakem židů se šesticípá hvězda stala poměrně pozdě. Židovský badatel Scholem ukázal, že se v tomto významu začíná vyskytovat teprve v 17. stol., a to právě v Praze. Ve starověku byl odznakem židů sedmiramenný svícen - menora. Šestka je dále číslo, které je půlkou posvátné dvanáctky, a tím znakem pro polovinu roku. V bibli se však vyskytuje šestka nejčastěji v časových údajích jako počet pracovních dnů v týdnu. Šest dní tvoří Bůh svět a šest dní se má pracovat podle Desatera. Se šesti dny týdne snad souvisí i šest džbánů při svatbě v Káni (Jan 2,6). Zato zcela jiné pozadí má zmínka v Iz 6,2, že serafové mají šest křídel. To je patrně ohlas některých staroorientálních bájných představ o podobě některých pohanských bohů. Tak na mincích z fénického Byblu byl zobrazen El, nejvyšší bůh kenaanského pantheonu, právě se šesti křídly. Šest končetin, čtyři nohy a dvě křídla měli také starobabylonští cherubové, zobrazení často na chrámových reliéfech. Někdy je šestka prostě zdvojenou trojkou - tak asi u šestihlavé divoké ovce, o níž se zmiňuje hymnus mezopotamského vládce Gudey. Někdy může být šestka také rozpůlenou či "přelomenou" dvanáctkou. Taková půlená, "přelomená" čísla bývají neblahá, srov. "číslo šelmy - 666" ve Zjevení.

7
je číslo velice významné. Matematicky je to nejvyšší prvočíslo prvé desítky a součet 3 + 4, kdežto násobek 3 x 4 je významná dvanáctka. Astronomicky je to počet dnů jedné měsíční fáze. Podobně jako trojku ji najdeme téměř ve všech náboženských systémech, a ovšem i její symbolika je rozmanitá a rozsáhlá. Jejích matematických i astronomických vlastností si byli vědomí už staří Sumerové, kteří nadto počítali sedm planet či přesněji sedm nebeských těles, totiž včetně slunce a měsíce. Tak se jim stala symbolem úplnosti a dokonalosti. Však ještě Augustin říká, že sedma znamená universitas, totum, perfectio, tedy česky všeobecnost, celost, dokonalost. Ve staré Mezopotámii měla sedma velký význam v kultu i kalendáři: sedmistupňové byly věžové chrámy, zvané zikkurat. Kněžka, která na ně při výroční slavnosti vystupovala, odkládala cestou sedmerý závoj, protože i Ištar, když kdysi šla do podsvětí, musila odložit také sedmerý závoj. Každý sedmý den se podle Babyloňanů zvláště venku rojili a hemžili démóni, proto se co možno nic nedělalo a ani nevycházelo. Velký význam měla sedmička i v Indii, v brahmanismu i buddhismu, a ovšem i ve starém Íránu, v mazdaismu (čili zoroastrismu) i v mithraismu. Materiálu je tu mnoho, ale nás by to zde vedlo příliš daleko. Podívejme se raději na sedmu v bibli. Je to zde samozřejmě především číslo dnů týdne a potom číslo dokonání Božího díla (Gn 2,1) a číslo dokonalosti. Vrací se velice často v různých příkazech bohoslužebných (sedmeré očišťování, sedmeré kropení krví, sedm stupňů Šalomounova chrámu) i v různých lhůtách od stvoření přes potopu, hubená a tučná léta v Egyptě či obcházení Jericha po sedm dní. Objevuje se i v souvislostech eschatologických: V mesiášském věku bude svit slunce sedmkrát silnější (Iz 30,26). - Zvláště zajímavá je souvislost sedmy s přísaháním. V hebrejštině obě slova souznějí. Proto se někteří vykladači domnívali, že přísahat je doslova "zasedmičkovat se". Tento obrat zřejmě pochází ze starobylé představy, že když se něco sedmkrát opakovalo, bylo prý to účinné. Také v Novém zákoně vládne sedmička: Z posedlé vyhnal Ježíš sedm ďáblů (L 8,2), o sedmé hodině opadla horečka uzdraveného (J 4,52). Sedm proseb má modlitba Páně, je sedm diakonů čili jáhnů, a zvláště poslední kniha bible, Zjevení, je plná sedmiček. Křesťanská tradice pak zná sedm darů Ducha, sedm skutků milosrdenství, sedm svátostí (dodnes v církvích katolického typu), sedm ctností a sedm smrtelných hříchů. Sedmička se dostala i do legend, nejzřetelněji je to v příběhu o Sedmi spáčích. - Z židovsko-křesťanské tradice přejal sedmu i islám. Prvá súra Koránu má sedm veršů, mnohé modlitby se opakují sedmkrát, sedmkrát také obchází poutník v Mekce svatyni Kaabu, sedm kaménků hází na posvátnou hromadu a sedmkrát běží mezi pahrbky Sáfá a Marvá. - Celkem vzato shrnuje biblickou symboliku sedmičky nejlépe Gen 2,1-3: Požehnal Bůh dni sedmému a posvětil ho.

Zj 5,1-10;

Komentář k Zj 5,1-10: Jan naříká nad tím, že se nenajde nikdo vhodný k tomu, aby otevřel svitek. Na konci církevního roku mohu i já litovat nevyužitých šancí. Ale nezávisle na mně: vítězství je konečné!