Sekce: Knihovna

Aleš Opatrný

3. Zkušenosti se sektami a destruktivními kulty v pastoraci v České republice

z knihy Sekty jako pastorační problém i úkol , vydal(o): Pastorační středisko Praha

(několik tezí pro orientaci)

Začněme poněkud přehnaným tvrzením: pokud bychom chtěli mluvit doslova o sektě jako pastoračním problému či úkolu, byl by to nejspíš jen následující případ, který se opravdu stává: za knězem či jiným pastoračním pracovníkem přijde rodič, který si stěžuje, že jeho potomek odešel do sekty. Žádá tedy, aby s tím bylo něco uděláno. Jenže v tuto chvíli není a nemůže být potomek, který se stal členem sekty a je na ní závislý, objektem pastorační péče, protože s církví nekomunikuje a je nedosažitelný. Objektem pastorační péče jsou ale jeho rodiče, kteří se potřebují s touto skutečností nějak vyrovnat, případně přijmout z ní poučení a udělat změnu ve vlastním životě. Jenže právě toto zpravidla nehledají. Přišli přece proto, aby se udělala změna v životě jejich nedosažitelného a neovlivnitelného potomka, nikoliv v životě jejich. A tak se pastorační činnost nekoná.

Tento příklad, jakkoliv je realistický a skutečně vzatý ze života, je použit poněkud demagogicky. Nepředstavuje přece jen jedinou příležitost k reakci na sektu jako na pastorační problém. Do pastorace v širším slova smyslu patří jak prevence, tedy určitá informovanost o sektách a varování před neprůhlednými a někdy podvodnými praktikami jejich propagátorů, tak zpracování a uskutečnění výzev v pastorační práci, které sekty představují.

Zkušenosti z pastorace v České republice, týkající se sekt a shrnutí poznatků za posledních 10 let lze formulovat v několika tezích:
1. Tzv. sekty[9] ohrožují minority v církvi (společenství, rodina, jedinec), ne katolickou církev jako takovou. Tím není jejich destruktivní vliv bagatelizován, ale představovat je jako největší nebezpečí pro církev je omylem.

2. „Nová náboženská kultura“[10] je fenomén v postmoderní společnosti všudypřítomný s mnoha kulturními a historickými souvislostmi. Jeho prvky difundují do církve mezi její členy, kteří se cítí stále být řádnými údy církve.

3. „Sekta“, totiž uspořádaná nová náboženská společnost (např. Moonova sekta, Scientologická církev, Rodina lásky atd.), je snáze uchopitelná než difúzní náboženský synkretismus, který představuje „nová náboženská kultura“, o které se soudí, že je dnes nejvíce na postupu a lépe se před ní varuje.

Obrazně lze říci, že fenomén sekt a nových nekřesťanských (pseudo) náboženských proudů představuje zpravidla vůči křesťanství nebezpečí podobné, jaké představují bacily a viry pro lidské zdraví. Určitá koncentrace je běžná, zvýšená koncentrace představuje zvýšené riziko, ale ne nemoc samu. I v infekčním prostředí neonemocní každý, ale není dobré do něho vyslat člověka s oslabeným organismem. Podobně tedy není dobré ani bagatelizovat význam sekt a nové religiozity, ani vidět v sektách stohlavou saň, která se chystá co nevidět církev zadusit. Vyplácí se proto soustředit pozornost na informování o sektách zejména tam, kde se sekty nejčastěji etablují a vědět, které skupiny osob jsou výrazněji ohrožené.

Ze zkušeností v České republice můžeme vyvodit následující poznatky:
Různé sekty mají různé cílové skupiny. Pro některé (např. Svědkové Jehovovi) jsou typickou cílovou skupinou lidé nejistí, toužící po autoritě, osamělí a společností nepreferovaní. Pro jiné (např. Moonova sekta) prostředí vysokých škol. V zásadě se dá říci, že organizované sekty s touhou po větším společenském vlivu se mohou uplatnit a šířit ve velkých městech a snaží se zpravidla proniknout do intelektuálního prostředí (transcendentální meditace, moonisté), případně do škol (scientologové). Menší města (většina našich měst pod 150.000 obyvatel) jsou pro ně zpravidla příliš „malým lovištěm“. Některé sekty se snaží proniknout přes zdánlivou nebo skutečnou charitativní pomoc nebo pomoc handicapovaným skupinám, které se netěší dostatečné podpoře.

Jako výrazněji ohrožené skupiny nebo typy jednotlivců lze uvést:
- lidé z typicky špatného rodinného prostředí (rozvrácená rodina, střídající se druhové nebo družky jednoho z rodičů, rodiny alkoholiků nebo rodiny nefunkční atd.)

- jednotlivci z rodin nábožensky chladných a povrchních, toužící v dospívání či rané dospělosti po opravdovém a ne pouze zvykovém náboženském životě

- odrůstající děti velmi autoritativních otců, které na prahu dospělosti hledají opět silnou autoritu, kterou najdou ve vůdci sekty

- děti z rodin citově extrémně chladných

- lidé trpící svou osamělostí a nezakotveností

- jednotlivci toužící po maximalistických formách náboženství (náročnost, nesmiřitelná opravdovost, elitní výběr členů apod.), které běžné církve neuspokojí

- lidé zklamaní nebo svým okolím neuznávaní, toužící po uznání a naplnění života

- mladí lidé se silným sklonem k životnímu experimentování

Existuje ovšem řada lidí, které natrvalo pohltila sekta, u nichž se nevyskytuje žádný z uvedených znaků. Vstup do sekty bývá totiž vším jiným, než výsledkem racionálního procesu. Motivace lidí, vstupujících do sekty, bývá kombinací mnoha motivů, které mnohdy nejsou ani dodatečně rozpoznatelné.

Pokud jde o prevenci vůči vstupu do sekt, došli jsme k těmto několika zásadám[11]:
- správně a střízlivě o sektách informovat (bez zesměšňování, podceňování nebo démonizace sekty)

- vést vzděláním i prohlubováním života z víry k jistotě ve vlastní pozici víry

- podporovat komunikační schopnosti - kdo komunikuje, není tak snadno osamělý

- vychovávat k dialogu, pro který je sektářská mentalita nepřijatelná

- nabízet mladým lidem pokud možno přiměřená a dostatečně otevřená společenství

- brát vážně starosti a smutky lidí, zejména mladých, i když jsou objektivně málo významné

Jak už bylo řečeno, je nová religiozita či nová náboženská kultura mnohem méně postižitelná a popsatelná. Její elementy (meditační techniky, holotropní dýchání, různé relaxační praktiky, ale také nauky o reinkarnaci či o duchovních sférách, se kterými člověk může komunikovat či do jisté míry disponovat) jsou zejména ve větších městech nabízeny na každém kroku a někdy se definují jako nová náboženství, jindy jako elementy nové či současné spirituality. Mnohdy jsou vydávány za něco, co má dnes své místo všude, tedy i v křesťanství, jindy jako praktiky, které jsou neutrální vůči velkým náboženstvím. Ve skutečnosti jsou v drtivé většině s křesťanstvím neslučitelné a mnohdy jsou prvými dvířky do úplně jiných náboženských systémů a k jiným věrám, než je křesťanství v jeho nejrozšířenějších podobách (katolicismus, protestantismus, pravoslaví). Zde je nutno popravdě říci, že někdy duchovně velmi chudá nabídka běžného „farního provozu“ má určitou vinu na tom, že lidé odcházejí hledat jinam. Podobně může k bloudění či zabloudění napomoci i nedbalá nebo nesprávná informovanost o nabízených duchovních či pseudoduchovních proudech a praktikách, jejich nezodpovědné doporučování nebo naopak jejich neadekvátní démonizace. Touhy lidí po duchovní hloubce a náboženské opravdovosti je třeba brát velmi vážně, rozhodně není možné je odbýt jen jako „vymýšlení si“ nebo jako nedobrou touhu po originalitě. Na druhé straně je třeba vidět ohroženého člověka v tom, kdo těká a hledá další a další „duchovní vzrušení“. Takový člověk je na nejlepší cestě do nějaké extrémní skupiny či sekty.

Jako i jinde ve světě i u nás se vyskytují v církvi lidé, kteří našli smysl života v boji proti všemu a proti všem, kdo přesahují jejich obzor. Zdá se, že silná démonizace sekt a nových náboženských skupin je u některých přímo úměrná jejich neschopnosti změnit nebo unést neúspěšnost osobní nebo neúspěšnost církve v daném prostředí či regionu. Tito lidé bohužel tak přehánějí, že dosahují opačného efektu, než zamýšleli. Jejich přehnané vědomí nebezpečnosti sekt, nedůvěryhodná argumentace a nekřesťansky zlovolná difamace rozumného člověka od sekty neodradí, ale buď vzbudí zvědavost, nebo popře i dobré argumenty a varování toho, kdo chce ukázat na nebezpečí.

Nakonec je nutné říci, že neexistuje žádný postup, jak dosáhnout plné imunity vůči svodům sekty. Informovanost, hluboká, uvědomělá víra, život v dobrém společenství křesťanů jsou jistě elementy správné a účinné prevence proti sektám. Ale je to podobné, jako v obrazu infekce a nemoci. Tak, jako může infekcí onemocnět i člověk dodržující zásady správné životosprávy, dbající na hygienické zásady, sportující a otužující svůj organismus, tak může sekta úspěšně zasáhnout i člověka, o kterém soudíme, že měl všechny předpoklady k odolnosti. Je ale nesmírně důležité aby v případě, že se tak stane, nebyl v žádném případě ostatními odepsán. Jeho pobyt v sektě může být velmi dlouhý a nese s sebou řadu nebezpečí. Přesto to nemusí být poslední dějství v osobní náboženské historii člověka, ale dějství předposlední nebo ještě dřívější.

V některých kruzích je stále třeba připomínat, že hlavním úkolem křesťanských církví a jednotlivých křesťanů není boj proti sektám, ale hlásání evangelia. Evangeliem má být křesťan fascinován, ne sektou, ne podivnými praktikami nové náboženské kultury, ne odporem proti nim. A poučit se samozřejmě může a má ze všeho - i z existence a tvářnosti toho, co do jeho víry a života nepatří.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• 1. Úvod
• 2. Katolická církev a sekty
• 4. Sekty a pastorace
• 5. Mládež a sekty
• 6. Satanismus a pastorační péče
• 7. Sekty v katolické církvi?
• 8. Přehled literatury o sektách