Sekce: Knihovna

Aleš Opatrný

5. Mládež a sekty

z knihy Sekty jako pastorační problém i úkol , vydal(o): Pastorační středisko Praha

Je známo, že se u nás situace ohledně náboženských fenoménů a jejich hodnocení po listopadu 1989 radikálně změnila.[15] Tato změna má přinejmenším dvě hlavní příčiny. Jednou je změna politického uspořádání, které samo o sobě nepreferuje žádnou filozofii, náboženské vyznání či ideologii. Druhou je otevření se naší země ostatnímu světu. Je jisté, že odstranění jak závazné a státem konané propagace ateizmu, tak ukončení tabuizace náboženských témat nezpůsobí samo o sobě ani změnu smýšlení lidí, ani nabytí schopnosti orientovat se ve světě náboženství. A tak se dnes setkáváme jak s lidmi s ateistickou výchovou, kteří pevnými ateisty zůstávají, tak s lidmi bez jakékoliv náboženské nebo ateistické výchovy, jejichž myšlení, pokud jde o náboženská témata, představuje skutečně panenskou půdou. To na jedné straně znamená otevřenost a nepředpojatost, na druhé straně mnohdy značnou neschopnost orientovat se na „trhu náboženských idejí“.

I když otevření se světu je na jedné straně naprosto nutnou podmínkou normálního a v ohledu mezinárodních vztahů úspěšného života naší země, je to skutečnost, která s sebou nese značná rizika. Ta nespočívají jen v tom, že se k nám dostanou problematické skupiny lidí, špatné filmy, drogy a mnohé způsoby chování, které nikomu neprospívají, ale také v tom, že populace, a zejména její nejmladší vrstva, byla a je vystavena jakémusi civilizačnímu a ideovému šoku - je zaplavena množstvím nových nabídek, v nichž se nejen často neorientují mladí lidé, ale v nichž se často neorientují ani ti, kdo jim mají pomáhat, tedy pedagogové, rodiče, prostě lidé za výchovu odpovědní.

Součástí tohoto pestrého spektra nabídek jsou i sekty, nebo přesněji nové, alternativní (k známým církvím) náboženské směry a uskupení, ať už jsou spíše určitým druhem náboženství, nebo jsou spíše psychokultem. Nejsou to jen relativně známí Svědkové Jehovovi, ale i mormoni, hnutí Hare Krišna, Scientologická církev, Církev sjednocení (moonisté), Bahai, Rodina (dříve Rodina lásky), stoupenci Parsifala Immanuela, satanisté a další. Nejde teď o to hodnotit tyto skupiny podle toho, zda patří mezi státem registrované církve[16] nebo zda patří mezi občanská sdružení, ani podle toho, jakou teologii či nauku hlásají a vyznávají. Naším úkolem je najít alespoň nějaká kriteria, která i pro člověka „nenáboženského“ jsou dost srozumitelná a použitelná na to, aby mohl odlišit skupinu pro mládež nebezpečnou od skupiny, která jemu osobně třeba sympatická či blízká není, ale mladému člověku nijak neublíží. Nebezpečím sekty nebo náboženské skupiny zde není míněna „špatná“ nauka sekty či hnutí z hlediska filozofického, teologického nebo jakkoliv ideologického. Nebezpečím je zde nepozorovaná ztráta svobody příslušníka sekty či hnutí, silná a přitom nenápadná manipulace zvláště s nevyzrálým jedincem, navození těžko zrušitelné citové, ekonomické, osobní závislosti člověka zejména na vůdci sekty, která je neodstranitelná i tehdy, když stoupenci sekty prokazatelně škodí, popření obecně uznávaných kulturních hodnot a následná vydělenost z obecně uznávané kultury života, což má pak za následek hluboké odcizení v rodinných a přátelských, pracovních i kulturních vazbách.[17]

Nejhrubší a nejjednodušší síto pro zachycení skutečně nebezpečných, ne jen pedagogovi nesympatických nebo neznámých uskupení, je vztah k dobru a zlu a znaky manipulace.[18] Jestliže nějaká skupina hlásá ideologii zla, jako např. satanisté, nemůže být pro lidi přínosem. Podobně skupiny hlásající nenávist k jiným etnickým nebo náboženským skupinám. Problém nastane ale tam, kde nějaká náboženská nebo pseudonáboženská skupina se ohání dobrem, láskou, prospěchem celému lidstvu, a my nevíme, o koho vlastně jde.

Zde lze použít několik velmi jednoduchých kriterií:
- jasná identita skupiny. Jestli někdo někoho zve a láká, má být jasné kam a ke komu. Ti, kdo chtějí pozvaného přijmout musí být schopni se jasně představit, včetně jmen a adres. Jinak jsou naprosto nedůvěryhodní.

- identita po stránce náboženské. Skupina by měla být schopna jasně a srozumitelně formulovat svou víru, nauku, dát k dispozici své knihy, učební texty atd. Jakmile jsou jen pro „vyvolené“, nebo jakmile skupina „mlží“, má-li vyjádřit svou identitu nebo rozdílnost od hlavního proudu křesťanských církví, není důvěryhodná.

- separace příznivců a členů. Když vstup do náboženské skupiny je otevřeně nebo skrytě podmiňován oddělením se od dosavadních přátel a zejména rodiny, je třeba zbystřit pozornost. Pokud má být stoupenec nějak separován, musí být jasné kde, u koho a proč bude, a musí být nějaká možnost veřejné kontroly. Požadavek přerušení vztahů k rodinným příslušníkům a dosavadním přátelům je podezřelý, vybízí k obezřetnosti, je-li otevřeně hlásán, je pak velmi nebezpečný, pokud je skrytý.

- finanční otázky. Pokud skupina nabízí například testy a kursy, za které se platí a položky se kurs od kursu zvyšují nebo nabízí-li skupina „odpracování“ těchto dlužných položek ve svých zařízeních, má stoupenec naději, že bude buď ožebračen, nebo učiněn na skupině zcela ekonomicky závislým. Rovněž je hodné pozornosti, je-li darování finančních částech, majetku nebo odevzdávání pravidelných příspěvků v hlásání sekty pevně svázáno s duchovním pokrokem či obrácením a je vydáváno za jeho projev.

Jestliže skupina požaduje, aby stoupenec odevzdal všechen svůj majetek skupině nebo vůdci, je třeba okamžitě skončit. Nejpravděpodobnější totiž je, že člen bude po čase vyloučen, ale bez majetku, nebo že se zcela oddělí od ostatního světa, protože bude na náboženské skupině závislý a tak dále nebude v jeho životě existovat normální svobodná volba v řadě podstatných věcí.

- kulturní kompatibilita. Ať už se někomu tradiční křesťanské církve (katolická, protestantské, pravoslavná) líbí nebo ne, jisté je, že patří do našeho kulturního světa, který samy z velké části také formovaly. Pokud jsou učení a praxe náboženské skupiny naprosto odlišné od naší kultury (např. hnutí Hare Krišna, Srí Chinmoy apod.) a nechce se nijak asimilovat, potom bude jistě svým exotismem pro některé lidi přitažlivé, ale členství ve skupině zároveň prakticky znemožní běžnou kulturní a společenskou komunikaci. Což v důsledcích znamená izolaci a závislost na dotyčné skupině, a to je právě něco, co mladým lidem nemůžeme doporučit.

- dosavadní historie skupiny. Pokud skupina svou dosavadní historii skrývá nebo ji zjevně falšuje, není věrohodná. U skupin nám neznámých je třeba pátrat po tom, odkud přicházejí, kde už delší dobu působí a tam se pídit po zkušenostech, které s nimi jsou. Mnohdy užasneme nad vlkem v rouchu beránčím.

- agresivita. Při bližším zkoumání můžeme rozlišit, zda skupina jedná skutečně mírumilovně a respektuje svobodu člověka, nebo zda působí agresivně, byť by to bylo skryto za fasádou jakési agresivní pseudolásky. Agresivita prozrazuje snahu omezit či suspendovat svobodu rozhodování eventuálního stoupence skupiny.

Nakonec se dostáváme k důležité a praktické otázce, kterou nemůže svědomitý rodič nebo pedagog vynechat: máme prosazovat za každou cenu svobodu vyznání, svobodnou volbu náboženské a hodnotové orientace mladých lidí, nebo se máme snažit podle starých vzorů mládež chránit tím, že jí některé věci povolíme a jiné zakážeme či zamlčíme? Otázka je spíš otázkou řečnickou. Nejsme totiž schopni mládež jakož i jiné skupiny obyvatelstva izolovat od toho, co se nám nelíbí nebo s čím nesouhlasíme. To je danost a je to v zásadě dobře. Ale to neznamená, že máme či smíme rezignovat na svůj úkol mladým lidem pomáhat, vést je, radit jim, napomáhat jim v orientaci i na náboženské scéně a hlavně pomáhat jim uchovat si svobodu v rozhodování, čili bránit manipulaci. Skutečná pomoc totiž spočívá právě v tom, že se snažíme jejich svobodu obhájit proti těm, kdo by ji agresivitou, skrýváním skutečných cílů, vytvářením nechtěných závislostí a podobnými věcmi omezovali nebo likvidovali.

Nejde o plané strachy, řada sekt totiž velmi nenásilnými metodami dosahuje u svých „klientů“ účinků, které si v ničem nezadají se známým vymýváním mozků (proto se také nazývají „destruktivní kulty“, destruují lidskou psychiku). A zde je svoboda člověka nejen ohrožena, ale v mnohém likvidována, někdy, zdá se, nezvratně.



Co tedy dělat, abychom mladým lidem pomohli?

- oprostit se od protináboženských nebo pseudonáboženských předsudků, čili odvážit se kritického myšlení.

- ujasnit si zřetelně vlastní pozici.

- opatřovat si seriozní informace o skupinách, které mají na lidi nám svěřené vliv nebo se ho snaží získat. Neinformovanost nebo užívání zkreslených informací kritika diskvalifikují.

- objeví-li mladý člověk náboženskou skupinu, která ho nadchne, neshazovat tento „objev“, ale snažit se co nejdéle uchovat úroveň skutečného dialogu.

- uvádět mladé lidi do světa věr a náboženství (čili zajistit solidní religionistickou orientaci).

- všímat si osamělých a frustrovaných - nenajdou-li dobré přátele, skupinu, jsou pro mnohé sekty nejlepší „potravou“.

- vyhnout se extrému, kdy po absolutním ateizmu doporučíme vše náboženské bez rozlišení. Právě tak nesetrvávat na rigidním protináboženském postoji, který vylučuje jak dialog, tak nepředpojaté hodnocení náboženských fenoménů.

- uvádět mladé lidi do bohatství evropského kulturního i filozofického dědictví.

- respektovat rozsah a hloubku vlastních znalostí a nepodávat informace povrchní nebo přímo nesprávné.

- nezaujímat apriori nepřátelský postoj vůči sektám, ale v každém případě zaujímat přátelský postoj vůči mladým lidem, i problémovým, kteří jsou jejich potenciálními či skutečnými oběťmi.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• 1. Úvod
• 2. Katolická církev a sekty
• 3. Zkušenosti se sektami a destruktivními kulty v pastoraci v České republice
• 4. Sekty a pastorace
• 6. Satanismus a pastorační péče
• 7. Sekty v katolické církvi?
• 8. Přehled literatury o sektách