Sekce: Knihovna

Aleš Opatrný

6. Satanismus a pastorační péče

z knihy Sekty jako pastorační problém i úkol , vydal(o): Pastorační středisko Praha

Občas se stává, že se učitel, rodič, nebo někdo jiný, kdo pečuje o mladé lidí, setká se satanistickým znakem u svého svěřence a reaguje na to vzrušeně až poděšeně. Má zpravidla dojem, že se od té chvíle začnou dít hrozné věci v morální nebo duchovní oblasti. Mnohdy se ovšem neděje vůbec nic. Dotyčný mladý člověk dál nosí obrácený kříž, dál poslouchá své oblíbené metalové hudební skupiny s písněmi, které mají tu více tu méně satanistický slovník a možná po očku pozoruje reakci svého zneklidnělého vychovatele. Pokud vidí, že reaguje vzrušeně, je zpravidla potěšen. Jindy se stane, že někdo objeví u svého svěřence nebo přítele satanistickou bibli[19] nebo zjistí, že se dotyčný stýká s dalšími satanisty. Potom nastupuje buď starost o něho nebo snaha ho nějakým způsobem z takové společnosti vydobýt, zachránit, pomoci mu. A konečně se můžeme setkat s případem, kdy někdo skutečně mezi satanisty pobýval, jejich ideologii vyznával, nějakým způsobem praktikoval a teď se chce od tohoto všeho odpoutat. Otázka je stále stejná: jak pomoci?

Máme-li na tyto otázky hledat odpovědi, musíme nejdříve chvíli přemýšlet o satanismu samotném.[20] Budiž předem řečeno a později ještě vícekráte zopakováno, že se jen vzácně sejdeme s lidmi, kteří jsou opravdu osobně zasvěceni duchu zla. Dále je třeba uvážit, že řada lidí zcela mylně považuje ty, kteří demonstrují nějakým způsobem svou příslušnost k satanismu, za příslušníky jakési světové organizace s pevnou strukturou a společnou věroukou, za příslušníky nějaké po světě rozšířené satanistické církve, která by byla jakousi anti-církví vůči církvím křesťanským. Jak vyplývá z různých setkání se satanisty u nás, můžeme sice mluvit o určité společné ideologii satanistů (i když varianty jsou dosti veliké - například řada satanistů v satana jakožto bytost vůbec nevěří, jiní ano), ale nemůžeme zpravidla mluvit o organizaci se společnou vírou, jak bylo výše naznačeno. K tomu je ještě třeba dodat, že zejména křesťané se domnívají, že satanisté jsou lidmi kteří věří v ďábla jako ve svého boha. To ale jen někdy odpovídá skutečnosti. Satanisté jsou mnohdy lidmi, které spojuje ideologie, glorifikující absolutní svobodu vůle, prostor svobody získávaný až bezohledně, která odmítá i jen zdání přetvářky, která je ale také poněkud anarchistická, anticírkevní a někdy výrazně antikatolická, která chce být občas mocným protestem proti tomu, co se zejména mladým lidem jeví ve společnosti - ať už právem nebo neprávem - jako špatné, pokrytecké, nepravdivé a proto neúnosné.

K tomu, co bylo popsáno, přistupuje další moment: satanismus je často především záležitostí skupiny. Tedy příslušnost k satanismu, demonstrovaná satanistickými symboly, je projevem příslušnosti ke skupině, se kterou se mladý člověk identifikuje a která je pro něho nosná.

Z toho, co bylo řečeno, vyplývají tedy první předběžné poznatky pro pastorační pomoc.

Především si musíme ujasnit, komu vlastně máme či chceme pomáhat. Jestliže je totiž rodič nebo vychovatel nešťastný z příslušnosti svého potomka nebo svěřence k satanistické skupině či ideologii a dotyčný mladý člověk se v ní ale rád a spokojen pohybuje, potom sice víme, že by mu bylo třeba pomoci, ale máme také vědět, že pastorační péči potřebuje spíš onen dospělý vychovatel, který si o mladého satanistu dělá starosti. Dospělý (jistě právem) touží po tom, aby jeho svěřenec změnil svou orientaci a zaměnil skupinu, se kterou se identifikuje, za skupinu jinou. Jakkoliv je toto přání pochopitelné, zejména z hlediska křesťana, ale i z hlediska humanisticky orientovaného člověka legitimní, tak je nereálné. Za tímto přáním se totiž často skrývá touha po objevení a uskutečnění takového procesu manipulace s člověkem, který by vedl k výsledkům, žádoucím pro jeho okolí. Ale právě dobrá pastorační pomoc a péče není a nemůže být manipulací. Je spíš účinným doprovázením na cestě, která je sama o sobě dobrá a která vede k dobrým cílům, která pro tyto cíle motivuje. Skutečná pastorační péče ale není jednáním za druhého: může tedy pomoci k osvobození jen tomu, kdo se osvobodit chce a kdo chce na to vynaložit určité úsilí. Aby se toto všechno mohlo uskutečnit, není potřeba v prvé řadě vědět „jak na to“ v tom smyslu, jak dotyčného přesvědčit, až zmanipulovat, ale je v prvé řadě třeba člověku, kterému máme pomoci, porozumět. Budiž jasně zdůrazněno, že porozumět neznamená totéž, co souhlasit. Porozumět znamená odkrýt a pochopit kořeny jednání člověka, poznat jeho motivaci a v neposlední řadě odhadnout, kudy vede reálná cesta toho, komu pomáháme k lepšímu a hodnotnějšímu životu.

Pokud jde o motivaci příslušnosti člověka k satanistické skupině, málokdy tam najdeme racionální jádro. Člověk se zpravidla nestává satanistou proto, poněvadž by se po dlouhém přemýšlení a vážení pro a proti rozhodl pro tuto ideologii jakožto nejpravdivější a nejlepší. Stává se jím spíše proto, poněvadž se přidá ke skupině, která ho přijme, která mu imponuje a která naplňuje některá jeho životní očekávání. Proto racionální argumentace, která ukazuje na rozpornost satanistické ideologie, která ji teologickými a logickými argumenty vyvrací, bude málokdy úspěšná. K přijetí satanistické ideologie totiž vede spíš hledání skupiny, se kterou by se člověk mohl identifikovat, nebo k němu vede potřeba protestu, která vychází z nějakého zážitku člověka. Satanismus nebyl zřejmě „konstruován“ jako teoretický protiklad ke křesťanství, tím byl spíš marxismus. Satanismus je spíš reakcí na životní zážitky a prožitky, byť reakcí omylnou. Proto je důležité vědět, co někoho k satanismu přivedlo. Udělal špatnou zkušenost s křesťanstvím? Má strach ze světa, z moci zla - a proto se chce přidat na jeho stranu? Má pocit zhnusení z toho, co kolem sebe vnímá? Neví si rady s vlastním životem? S nudou? Hledá formu protestu? Nebo jsou jeho kořeny sociální? Či snad psychopatologické? Tomuto všemu by bylo dobré alespoň poněkud porozumět. Protože jen potom je naděje, že se buď naváže vzájemná komunikace nebo že se udrží tam, kde byla (např. rodič - dítě). Ztráta efektivní komunikace je v každém případě ztrátou cesty k účinné pomoci.

Mnohdy může být velmi důležitým motivem pro přijetí satanistické ideologie snaha zakotvit ve skupině, ve které se člověk cítí dobře. K tomu je třeba jednak to, aby byl skupinou přijat a oceněn a také to, aby ona odpovídala jeho sociální a vlastně i inteligenční úrovni. Člověk z velmi špatného sociálního prostředí sice ocení, je-li přijat milým křesťanským společenstvím, ale nakonec se v něm necítí dobře. Ne proto, že by ho křesťané skutečně nepřijali, ale proto, že on sám má trýznivý dojem, že mezi ně nepatří. Připadá si asi jako člověk, který se na ples, kde mají všichni večerní úbor, dostavil v montérkách a gumácích. A je marné mu říkat, že nám to nevadí. Kdežto mezi satanisty se může cítit dobře, protože nemá pocit kulturní odlišnosti, a tak klidně přijme jejich ideologii jako nutnou podmínku k setrvání ve skupině, která mu vyhovuje.

Samostatnou kapitolou pro pastorační péči jsou psychopatologické kořeny satanismu. Aniž bych chtěl tvrdit, že takovému člověku nelze pomoci, je třeba přeci jen zdůraznit, že bez zasažení psychické patologie odbornou léčbou, nebude mít pastorační péče velký úspěch. A rozhodně nepomůže moralizování - to ale nepomůže zpravidla ani v ostatních případech.

Nakonec se podívejme na případ, kdy se setkáme s člověkem, který má za sebou nějakou satanistickou minulost a chce se z ní osvobodit, nebo, odpoután od satanismu, chce jít v životě dál. Je jisté, že takový člověk musí vystavět více či méně nově stavbu svého duchovního života a změnit mnohé ze svých názorů a postojů. Křesťanským slovníkem řečeno: jde zde v prvé řadě o to, aby udělal ten nejpotřebnější a ničím nenahraditelný zásadní krok, a tím je obrácení. Obrácení od zla k dobru, od toho, co vyznával doposud (nemusí to být výslovně satan!) k Pánu Ježíši Kristu a jeho evangeliu. K tomuto kroku se může blížit třeba pomalu a postupně, ale má ho udělat vědomě, zásadně a nějakým způsobem i veřejně - totiž nahlas ho deklarovat před svědkem či svědky. To není zničující sebekritika nebo jakýsi duchovní striptýz, ale nutná podmínka procesu osvobození. S tím souvisí další důležitý a nesnadný úkol, a tím je resocializace. Ten, kdo se obrátí, potřebuje najít nové společenství lidí, které bude pro něj směrodatné, které mu bude pomocí, které ho přijme a které bude moci přijmout on sám. A konečně je možné, že ten, kdo se skutečně osobně se zlem spojil, bude potřebovat duchovní pomoc osvobození od zla a od zlého, která může sahat od pokání a smíření v církvi přes přímluvné modlitby až modlitbě za osvobození od zla (prosebné) či k exorcismu (tedy příkazu k odchodu ducha zla). V této úvaze není místo na podrobný výklad těchto věcí. Je zde ale třeba zdůraznit, že určitá část lidí je fenomény osvobozování od zla, zvláště pak exorcismu, takřka fascinována, a to je nezdravé. Exorcismus nemůže nahradit ani obrácení, ani resocializaci, ani doprovázející pastorační péči. Může být jedním z léčebných prostředků, spíš výjimečným, než častým. Úvahy o něm vyžadují vzdělání, osobní zralost, kompetenci. V katolické církvi je tato činnost vázána striktně na biskupa, který jediný může někoho k vykonání exorcismu pověřit.

Závěrem je třeba říci, že i u satanismu je prevence nadějnějším postupem, než léčba. Prevence ovšem nespočívá ve vzrušeném mluvení o satanistech a satanismu, ze kterého vyplyne, že ti, kteří před ním varují, se ho především sami velmi bojí. Prevence spočívá v dobrém přijetí lidí, zvláště mladých a zvláště nějakým způsobem „sociálně handicapovaných“, druhými lidmi, vzbuzování základní důvěry k životu, světu a lidem jako ke skutečnostem nikoliv ideálním, ale přesto smysluplným. Z pohledu křesťanů je ovšem jádrem prevence dobré hlásání a žití evangelia, důsledný křesťanský život, který vede k následování a který neponechává člověka v nejistotě nad otázkou, zda vůbec patří někomu, kdo by o něj stál, kdo by ho měl rád a kdo by ho chtěl něčím dobrým obdařit. Když ale člověk nenachází v životě nic z toho, co bylo právě jmenováno, nelze se divit, že hledá záchranu v převrácení hodnot, ve zlu, tvrdosti a extrémní egocentričnosti.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• 1. Úvod
• 2. Katolická církev a sekty
• 3. Zkušenosti se sektami a destruktivními kulty v pastoraci v České republice
• 4. Sekty a pastorace
• 5. Mládež a sekty
• 7. Sekty v katolické církvi?
• 8. Přehled literatury o sektách