5. Závěr

Tento výsledek současné pneumatologie a dovolávání se pravoslavných bratří nás znovu přivádí k základnímu, trvalému problému: jak pojednávat o Duchu ve vztahu k události Krista. V křesťanství totiž není možné myslet na Krista bez Ducha a není také možné myslet na Ducha, na církev ani na stvoření bez Krista.

Duch není ve skutečnosti poznatelný přímo, ale pouze ze svých účinků. Ty však jsou spolu poměřovány na základě Ježíšova života. To znamená, že kristologická událost je identifikačním principem Ducha Božího, třebaže je to on, kdo nám to umožňuje pochopit; v důsledku toho bude působení Ducha poměřováno Ježíšem, kterého Duch vzbuzuje a zpřístupňuje všem. V tomto smyslu ztotožňovat Ducha se životem znamená rozpustit jej v neurčitosti. Je třeba pak říci, že působení Ducha nemůže být uznáno v každé tendenci k sebepřesažení či ke tvorbě společenství; je třeba přinejmenším trvat na rozdílu mezi společenstvím v Ježíšovi (ve vyznání víry v něj) a společenstvím tvorů. Nemůže být ve jménu univerzality mařena jedinečnost.

1. Pneumatologia, v R. Van Der Gucht - H. Vorgrimler, Bilancio della teologia del XX secolo, 2. díl, Roma, 1972, s. 129 (129-135) /orig. 1970/. Il cahier des doléances vůči zapomenutí Ducha v katolické praxi a teologii je značný: dají se mu připsat pokřivení, k nimž došlo, od zúžení Ducha na církev, až po maskulinizaci obrazu Boha, triumf ateismu v moderním světě zapříčiněný intelektualizací křesťanství, která "zabila" zkušenost (srov. J. Comblin, O Espírito Santo e a libertaçâo, Petropolis, 1986, ss. 56-62). Správně upozorňuje A. Milano (Editoriale, v W. Kasper - G. Sauter, La Chiesa luogo dello Spirito, Brescia, 1980, s. 45), že je třeba být v tomto výkladu dějin méně unáhlení a ne "zaměňovat jiný den s jiným stoletím a směšovat naši krátkou paměť se samotnou skutečností věcí".

2. Lo Spirito quale anticipo, v A. K., L’esperienza dello Spirito, Brescia, 1974, s. 204 (204-225).

3. První, zárodečný popis viz B. J. Hilberath, Pneumatologia, Brescia, 1996, s. 7-27 (s literaturou). Viz také R. Laurentin, La redécouverte de l’Esprit Saint et des charismes dans l’Église actuelle, v A. K., L’Esprit Saint, Bruxelles, 19842, ss. 11-37, který však varuje před zjednodušováními, jež by radikálně stavěla proti sobě dobu před a po koncilu a byla by karikaturou skutečnosti. Vyčerpávající pojednání viz v ATI,Verso una nuova eta dello Spirito. Filosofia - Teologia - Movimenti, Padova, 1997: jde o akta doškolovacího kurzu pro vyučující systematické teologie, který se konal v Římě ve dnech 2. - 4. ledna 1996; vyjma chyb jde o nejúplnější a nejnovější publikaci v italštině.

4. Viz rozsáhlý přehled v A. M. Kothgasser, Die katholische Pneumatologie im zwanzigsten Jahrhundert. Perspektiven, Strömungen, Motive, Ausblick, v Credo in Spiritum Sanctum, Citta del Vaticano, 1983, ss. 611-659. Viz také Laurentin, Le redécouverte..., ss. 22-34, který mezi faktory znovuobjevení vypočítává ekleziologické předkoncilní hnutí, 2. vatikán, teologii H. Mühlena, znovuobjevení charizmat. Kromě toho viz kolektivní dílo C. Heitmann - H. Mühlen (vyd.), La riscoperta dello Spirito, Milano, 1977.

5. Právě opuštění této perspektivy je prý jednou z příčin zapomenutí na Ducha svatého v západní teologii; tak se alespoň domnívá W. Kasper, La Chiesa come sacramento dello Spirito, v W. Kasper - G. Sauter, La Chiesa luogo dello Spirito, Brescia, 1980, s. 74. Ve stejném smyslu se s odvoláním na J. Ratzingera vyjadřuje ještě jednou W. Kasper, Spirito - Cristo - Chiesa, v A. K., L’esperienza dello Spirito. In onore di E. Schillebeeckx nel suo 60° genetliaco, Brescia, 1974, ss. 64-65 (58-81).

6. Kromě již citovaného B. J. Hilberatha, Pneumatologia, viz F. Lambiasi, Lo Spirito Santo: mistero e presenza, Bologna, 1991, a A. Dalbesio, Lo Spirito Santo nel Nuovo Testamento, nella Chiesa, nella vita del cristiano, Cinisello B. (Mi), 1994.

7. Úvodník v W. Kasper - G. Sauter, La Chiesa luogo dello Spirito, Brescia, 1980, s. 8.

8. R. Prenter, Lo Spirito Santo e il rinnovamento della Chiesa, v E. Lanne (vyd.), Lo Sprito Santo e la Chiesa, Roma, 1970, s. 51.

9. Srov. Y. Congar, Pneumatologie ou "Christomonisme" dans la tradition latine, v Ecclesia a Spiritu Sancto edocta, Gembloux, 1970, ss. 41-63 (i v EThL 45 /1969/, ss. 394-416: tohoto vydání je použito zde).

10. Jde o názor Ph. Pareho, The doctrine of the Holy Spirit in the Western Church, v Theology, srpen 1948, cit. v Y. Congar, Je crois en l’Esprit Saint, I. díl, Paris, 1979, s. 219. Congar se domnívá, že tato kritika je "jistě velmi přehnaná".

11. Srov. krátkou antologii v právě citovaném Congarově díle, ss. 222-223. ‘Praktické’ příčiny zapomenutí na Ducha svatého v západní tradici jsou probírány v R. Laurentin, La redécouverte...

12. Problém Filioque značně zaměstnával teologickou reflexi posledních dvaceti let, především v dialogu mezi pravoslavím a západními církvemi. Značným úspěchem společného bádání je Memorandum z Klingenthalu, redigované komisí, tvořenou teology východní tradice a různých západních tradicí v květnu 1979: text v L. Vischer (vyd.), La théologie du Saint-Esprit dans le dialogue entre l’Orient et l’Occident, Paris, 1981, ss. 7-25. Známkou závažnosti této otázky je také místo, které jí bylo věnováno během Mezinárodního kongresu pneumatologie ve Vatikánu, v březnu 1982: srov. Credo in Spiritum Sanctum. Atti del Congresso Teologico Internazionale di pneumatologia, 1983 (2 díly). Hodnocení rozvoje problematiky si lze přečíst v B. Petra, Lo Spirito Santo nella recente letteratura ortodossa, v ATI, Verso una nuova eta..., ss. 155-237, zvláště ss. 205-236.

13. Srov. Congar, Pneumatologie ou "christomonisme"..., s. 411.

14. Kasper, La Chiesa come sacramento..., s. 75.

15. Srov. Congar, cit. čl., s. 415: "mluvit o kristomonismu se nezdá jen nepřesné: je možné se ptát, co se jím přímo míní. Latinská tradice má svou teologii Ducha svatého, jeho působení, jeho posvěcujícího přebývání v duších"; a G. Colombo, Cristomonismo e pneumatologia o cristocentrismo e Trinita?, v Teologia 9 (1984), s. 190 (189-220).

16. Th. Stylianopulos, La posizione ortodossa, v Concilium 8/1979, s. 1342 (1331-1343).

17. Krátký přehled se nalézá v Congar, Je crois..., ss. 207-226.

18. Roma, 1969. Dílo se objevilo v roce 1825 a bylo považováno za "první větší úsilí o vyvedení katolické ekleziologie ze sociologických kolejí a o znovupřivedení k pramenům Písma a Otců": E. Lanne, Lo Spirito Santo nella ricerca ecumenica, v Id. (vyd.), Lo Spirito Santo..., s. 10 (7-36).

19. Musíme být vůči Möhlerovi spravedliví a nestavět proti sobě kristologickou a pneumatologickou perspektivu; jedná se spíše o jejich integraci: srov. A. Antón, El misterio de la Iglesia. Evolución histórica de las ideas eclesiólogicas, 2. díl, Madrid, 1987, s. 549. I co se týče Římské školy je třeba si uvědomit, že De Ecclesia Carla Passaglie, třebaže nebylo dokončeno, poskytovalo prostor i pneumatologii.

20. Firenze, 1949 (orig. London, 1935).

21. Úvod, s. 13.

22. Viz velmi známé dílo A. Acerbiho, Due ecclesiologie. Ecclesiologia giuridica ed ecclesiologia di comunione nella Lumen Gentium, Bologna, 1975.

23. Brescia, 1969 (německý originál Die Kirche, Herder 1967). Dílo vyvolalo širokou diskuzi, o níž zde není možné referovat.

24. Weber rozlišuje tři druhy autority: tradiční, rozumovou a charizmatickou, podle toho, zda se opírají o prestiž minulosti, o vliv administrativní nebo o vážnost vůdcovy inspirace; charizma je "kvalita považovaná za mimořádnou, jež je připisována jisté osobě (...) Proto je tato osoba považována za obdarovanou silami a vlastnostmi nadpřirozenými či nadlidskými, nebo alespoň zvláštním způsobem výjimečnými, nedostupnými ostatním, nebo jako poslaná od Boha či jako vybavena příkladnou hodnotou": Economia e societa, Milano, 1961, s. 238, srov. ss. 210 a násl.; 238 a násl.; 243 a násl.; 264 a násl. Přilnutí k charizmatu nějaké osoby vytváří situaci antiteze vůči všemu, co je všední, tradiční, uspořádané. Právě podle tohoto posledního prvku bude pojem charizma rozšířen v církevním jazyce.

25. Charisma und Amt. Die paulinische Charismenlehre auf dem Hintergrund der frühchristlichen Gemeindefunktionen, Wuppertal, 19872.

26. Pokud je věc nahlížena z historického pohledu, dochází takřka, jak se zdá, k souhlasu mezi katolickými a protestantskými exegety. Stačí konzultovat E. Schweizer, Konzeptionen von Charisma und Amt in Neuen Testament, v T. Rendtorff (vyd.), Charisma und Institution, Gütersloh, 1985, ss. 316-334. Není tomu tak ovšem tehdy, když jej vztahují k vlastním církvím: srov. F. Hahn, Grundfragen von Charisma und Amt in der gegenwärtigen neutestamentlichen Forschung, T. Rendtorff (vyd.), Charisma..., ss. 335-349.

27. Srov. R. Laurentin, Carismi: precisazioni circa il vocabolario, v Concilium 9/1977, ss. 19-31. Je to především André Chevalier, který upozornil na potřebu překonat v tomto ohledu společná místa. Jeho přesvědčením je, že definovat charizma jako "dar Ducha pro evangelijní růst společenství" (C. Duquoc, Editoriale, v Concilium 9/1977, s. 14) "představuje dobře běžné užití v současné teologii, ale, z pohledu Pavla... se zdá být nesprávné ze dvou důvodů". Především spojováním charizmat s Dechem (Duchem) se přeceňuje Dech jako podmět daru a neberou se v potaz Pavlova upřesnění v 1Kor a Řím; a dále pak, používáním pojmu charizma, jednoduše převedeným z řečtiny, který však ve francouzštině neznamená nic, "se tvoří poněkud tajemný a relativně složitý pojem, s ekleziologickou složkou, která je jistá, a se složkou pneumatologickou, která je zcela problematická" (Souffle de Dieu. Le Saint-Esprit dans le Nouveau Testament, 2. díl, Paris, 1990, ss. 339-340). Chevalier také upozorňuje na závislost na již zmíněném používání pojmu charizma podle Maxe Webera. Podobnou, byť ne tak ostrou kritiku, nakolik se týče četby sv. Pavla, viz R. Schnackenburg, Charisma und Institution, v Credo..., ss. 810-818; už z příspěvku U. Brockhause, Charisma und Amt..., s. 141, plyne, že charizma není v pavlovské teologii ústředním pojmem a že v mnoha kontextech má nevalnou teologickou hodnotu, jelikož znamená jednoduše "dar", aniž se nutně vztahuje na společenství; a na tento základní význam bývá často technické použití, s nímž se občas setkáváme (Řím 12,6; 1 Kor 12,4.31, kde je vazba na společenství rozhodující), zužováno (s. 141 a násl.).

28. Srov. vysvětlení v K. Rahner,L’elemento carismatico nella Chiesa, v Id., L’elemento dinamico nella Chiesa, Brescia, 1970, s. 46: "Úřad a charizma v církvi se nemohou chápat jako dvě skutečnosti adekvátně odlišné, jež by se pojily pouze pro jedenkrát jako v případě osoby, jež by měla úřad a přesto také charizma. Samotný úřad (...) se charizmatickým faktorem musí vyznačovat, chceme-li, aby církev, tvořená jako hierarchie, byla církví Ducha, jež trvá až do konce".

29. Id., L’elemento carismatico..., s. 59.

30. Ib., ss. 49.65.67.

31. Ib., s. 54.

32. M. Kehl, La Chiesa come istituzione, v W. Kern - H. J. Pottmeyer - M. Seckler (vyd.), Corso di teologia fondamentale. 3: Trattato sulla Chiesa, Brescia, 1990, s. 218.

33. Ib., s. 223.

34. M. Kehl, La Chiesa. Trattato sistematicko di ecclesiologia cattolica, Cinisello B. (Mi), 1995, s. 376 (německý originál Die Kirche, Echter 1992). Právem Balthasar připomíná: "Skutečnost, že služba-tradice-svátost-Písmo-kázání je celkově naplněna Duchem a cestami lásky, že ‘celý právní prvek je ve službě pneumatického’, že například předávání služby nesděluje pouze práva a povinnosti, ale předává s nimi i charizma Ducha, že Písmo v perspektivě Nového zákona není mrtvou literou, která zabíjí, ale je plné Ducha (2 Kor 3,6), že tradice je něco docela jiného, než předávání prázdných formulek, a dokonce ani čerpání ze živých pramenů, ale že ona samotná je jedním z těchto pramenů: toto všechno by mělo být pro křesťana důvěrně známé" (Teologica 3: lo Spirito della verita, Milano, 1992, s. 249).

35. Srov. na toto téma bystré postřehy Kehla, La Chiesa..., s. 378.

36. Pneuma e istituzione, v Id., Lo Spirito e l’istituzione, Brescia, 1979, s. 201 (173-202).

37. Ib., s. 222.

38. La Chiesa come sacramento dello Spirito, v Kasper - Sauter, La Chiesa luogo..., ss. 69-98. Srov. M. Kehl, Kirche-Sakrament des Geistes, v W. Kasper (vyd.), Gegenwart des Geistes. Aspekte der Pneumatologie, Freiburg-Basel-Wien, 1979, ss. 155-180.

39. Ib., ss. 92 a násl.

40. Srov. R. Cantalamessa, "Incarnatus de Spiritu Sancto ex Maria virgine". Cristologia pneumatologica nel Simbolo Costantinopolitano e nella patristica, v Credo..., 1. díl, ss. 101-125; M. Bordoni, La Cristologia nell’orizzonte dello Spirito, Brescia, 1995.

41. Berkohf, Lo Spirito..., s. 22.

42. Lo Spirito della vita. Per una pneumatologia integrale, Brescia, 1994, s. 78.

43. Moltmann, Lo Spirito della vita..., s. 79.

44. G. W. H. Lampe, God as Spirit, Oxford, 1977, s. 61.

45. Ib., s. 144.

46. Lo Spirito mediatore. Lo Spirito Santo e la missione cristiana, Brescia, 1975: "Z hloubky jeho bytí Duch neúnavně podněcuje každého tvora aby udělal krok – jakkoli by byl malý – k vyššímu vědomí a osobnosti, a neméně neúnavně tvoří pro každého tvora příležitosti spontánnosti a potřeby volby, a proti egoistickému zájmu klade opačný princip oběti a existence pro druhé" (s. 54). Taylorův postup je následující: pozorováním skutečností života a zaznamenáním toho, že existuje určitá tendence ke sjednocování, se tento podnět připisuje Duchu, vzhledem k tomu, že on je osobním zprostředkovatelem.

47. Ib., s. 110.

48. L. Gilkey, Lo Spirito e la scoperta della verita attraverso il dialogo, v L’esperienza dello Spirito. In onore di Edward Schillebeeckx, Brescia, 1974, s. 251.

49. Ib., s. 244. P. Tillich rozvíjí své pojetí Ducha ve čtvrté části své Systematic Theology 3, London, 19913, s. 3-282.

50. A. Seumois, Esprit Saint et dynamisme missionaire, v Euntes docete 32 (1979), s. 346.

51. Důsledně nestačí myšlenkově přecházet od extra Ecclesiam nulla salus k extra Christum nulla salus; je třeba říci extra Spiritum nulla salus: J. I. Gonzales Faus, Religiones de la tierra y universalidad de Cristo. Del diálogo a la diapraxis, v A. K., Universalidad de Cristo. Universalidad del pobre, Santander, 1995, s. 124.

52. Srov. A. Russo, Rivelazione e rivelazioni nel contesto delle religioni mondiali, v Asprenas 39 (1992), ss. 5-34.

53. Jde o tezi Moltmannova žáka M. Welkera v díle Lo Spirito di Dio. Teologia dello Spirito Santo, Brescia, 1995.

54. W. Pannenberg, Teologia sistematica 2, Brescia, 1994, ss. 94-101.

55. Srov. Taylor, Lo Spirito mediatore...

56. Moltmann, Lo Spirito della vita..., s. 260.

57. Viz relace v Il Regno/Doc 36 (1991), ss. 249-252.