7. Zprostředkovatel slávy

2.6. Zprostředkovatel slávy

Pohnutí lásky, kterým byl Pavel před Damaškem obdařen, v něm probudilo spolu s nasměrováním k Ježíši i otevřenost a vydanost vůči lidem. Bůh "ve mně" zjevil svého Syna, "abych evangelium o něm nesl všem národům" (Ga 1, 16). Toto poslání k lidem patří konstitutivně k Pavlově původní zkušenosti. Zároveň je zde zřejmé, jak se tato zkušenost uplatňuje - apoštol přijímá nejprve pro sebe to, co má dál předat jiným: "Bůh nás smířil sám se sebou skrze Krista a pověřil nás, abychom sloužili tomuto smíření" (2 K 5, 18); bylo mi "svěřeno" Boží slovo, abych vedl ostatní k důvěře (1 Te 2, 4); "Bůh mě potěšuje (zcela osobně), abych i já mohl těšit." Tato útěcha k Pavlovi přichází v takové hojnosti, že zcela zákonitě "přetéká" na ostatní (2 K 1, 4n). "Napodobujte mne, jako já napodobuji Krista" (1 K 11, 1; 4, 16). "Cítím se dlužníkem Řeků i barbarů" (Ř 1, 14) právě proto, že jsem přijal něco, co není určeno jenom mně. Poselství má zcela prostoupit osobou posla; a teprve takto ztvárněné má být předáváno dále.

2.6.1. Pavel: Identifikace Pána s jeho spolupracovníkem

Tomu, že se Pavel před svými obcemi identifikuje s Kristem, je třeba rozumět v tomto smyslu osobního sjednocení. Je sice "apoštol" - oficiální pověřenec Zmrtvýchvstalého vybavený "plnou mocí" (2 K 1, 1; 10, 8), ale toto pověření nechápe jako nějaký automatismus (jen "ex opere operato"), nýbrž porozumění pro službu, kterou je pověřen, plyne z toho, že jako Kristus a s Kristem myslí, miluje a cítí.

Apoštolové jsou "slávou Kristovou" (doxa, 2 K 8, 23). "Na místě Kristově vás prosíme" (2 K 5, 20); "žádáte důkaz, že ve mně mluví Kristus" (2 K 13, 3); "ve mně je pro vás den spásy" (srov. 2 K 6, 2). Vy, Galaťané, "přijali jste mne jako Krista Ježíše" a "mohu vám dosvědčit, že kdyby to bylo možné, byli byste pro mne obětovali vlastní oči" (Ga 4, 14n). Věřící v Makedonii dali nejen peněžní dary, nýbrž "dali sami sebe předně Pánu a z vůle Boží také nám" (2 K 8, 5). To byli ti, kterým chtěl Pavel "odevzdat nejen evangelium Boží, ale i vlastní duši" a kteří "přijali slovo Boží zvěsti ne jako slovo lidské, ale jako slovo Boží, jímž skutečně je" (1 Te 2, 8.13).

Z toho samo sebou vyplývá, že Pán v apoštolově působení zaujímá vedoucí postavení, protože jím disponuje. Pavel se považuje za jeho "spolupracovníka" a "otroka" (1 K 3, 9; 2 K 6, 1; Ga 1, 10), kterého má Bůh pevně v rukou. Tak dalece se pokládá za nástroj, že prosí obec o modlitbu, aby mu "bylo dáno pravé slovo, kdykoli promluví" (Ef 6, 19). Když někdo začíná mluvit a neví, co bude říkat, může to být známkou lehkomyslnosti nebo troufalosti. Ale může jít také o něco jiného: že člověk vystupuje před jinými "s velkou bázní a chvěním", ve svém nitru nezná nic jiného než "Ježíše Krista, a to Krista ukřižovaného" a potom "otevře ústa", protože Ježíš mu vede jazyk (1 K 2, 1 - 5). Čím více ví o své vlastní "slabosti", tím více je jeho vlastní příspěvek založen na důvěře v toho, který se ho "zmocnil" (Fp 3, 12). A podobně jako jeho slova, řídí Pán i jeho kroky k lidem. Ve spojení s Pánem se dělo nejen velké vyslání na misijní cestu (Sk 13, 2nn), ale i rozhodnutí, do kterého města má nyní jít (Sk 16, 6 - 10) nebo konečné určení jeho cestovních plánů (2 K 1, 17.23; 1 Te 3, 11; Ř 1, 10.13; 15, 32; 1 K 16, 7).

Pavel má přitom naději, že obec toto působení Pána v jeho životě rozpozná. I když mu pramálo záleží na posudku "jakéhokoliv lidského soudu" (1 K 4, 3), přece jen doufá, že jej jeho obce "dokonale prohlédnou" a že budou vnímat "tvář Kristovu" (2 K 1, 13n; 4, 6; 5, 11). Tato otevřenost k obci je pro něj konstitutivním prvkem jeho služby: "odstranění závoje" je gestem, kterým poukazuje na to, že křesťané ve vzájemném sdílení Ducha rostou "od slávy ke slávě" (2 K 3, 12 - 18). Tím se odlišují od Staré smlouvy, kde se posel odděloval závojem od lidu. Pavel tak povyšuje svoji službu nad službu Mojžíšovu - pro Žida něco neslýchaného! Ale z toho je zřejmé, jakou slávu Pavel sám zakusil, neboť právě z této zkušenosti bere - na rozdíl od Mojžíše - odvahu k otevřenosti. On důvěřuje této záři v sobě, že nevybledne, ale že ještě poroste, když bude sdělována. V souvislosti s mnoha osobními výpověďmi apoštola ve druhém listu Korinťanům je tento odstavec teologickým ospravedlněním toho, že člověk smí a má mezi křesťany vydávat osobní svědectví o Božím působení v jeho vlastním životě. Pavel má přitom důvěru, že ostatní křesťané pak zase poznají, co také v nich Pán působí nebo co do nich vložil jak touhu nebo tušení (2 K 1, 13n; 6, 11 - 13).

2.6.2. Síla ze slabosti

Díky této Pavlově otevřenosti víme také velmi jasně, jak při hlásání poselství o kříži sám vždy znovu upadal do slabosti a bezmocnosti, zcela podle onoho principu, že spásu nejen slovně zvěstoval, nýbrž i reálně rozdílel. Jako Ježíš byl i Pavel celou svou osobností vtažen do tohoto dění. Proto je pro něj v souladu s řádem spásy, že Bůh jak svého Syna, tak i apoštoly "určil na poslední místo" (1 K 4, 9). Ale Korinťané jsou tím pohoršeni a domnívají se, že Bůh Pavla opustil. Pavel se jim ve svém druhém dopise snaží vysvětlit, že právě tato účast na utrpení a smrti Ježíšově je známkou pravosti jeho poslání: I když ho utrpení přivádí na hranici snesitelnosti, zůstává neoblomný ve své důvěře v Boha, neztrácí radost ani uprostřed velkých útrap. A že to tak je, není žádným asketickým výkonem nebo požadavkem, nýbrž je to něco, co Pavel nachází v sobě a ostatní věřící v něm. Je to dar, kterým se "chlubí", nezměrná síla, z níž je jasně patrno, že jeho zvěstování pochází z moci někoho jiného (2 K 4, 7; 6, 1 - 10).

Měli bychom si pozorně všimnout toho, že slovo o kříži je vždy neseno touto silou, tímto pokojem a tímto vnitřním souladem. Zde se často do našeho zvěstování mísí falešné tóny spravedlnosti ze skutků: Čím více je život poznamenán bolestí a čím více utrpení na sebe někdo bere, tím je jeho život zdánlivě vyšší a svatější ("záslužnější"). Ale i "utrpení pro Krista" je něco, co nám bylo do Boha "dáno" (Fp 1, 29); a "Bůh se zkouškou připraví i východisko" (1 K 10, 13). Rozhodující tedy je, že jsme v útrapách a utrpení zakořeněni v Kristu: "O to se snažím a zápasím tak, jak on ve mně působí svou silou" (Ko 1, 29). S tímto přidělením síly je pro každého zvlášť určena míra jeho kříže. Také v tomto bodě bychom tedy měli být skromní a "nesmýšlet výš, než je komu určeno . . . , podle toho, jakou míru pravosti udělil každému Bůh" (Ř 12, 3). Zaznívá-li slovo o kříži ze zasmušilých obličejů, je to spíše známka našeho nevykoupení než zvěstování jeho vykoupení. To neznamená, že bagatelizujeme (nevykoupené) utrpení, ale znamená to, že vykoupení začíná tam, kde se Boží síla prokazuje jako větší, a tím utrpení osvobodí. "I když náš vnější člověk hyne, vnitřní člověk se den ze dne obnovuje" (2 K 4, 16).

Proto není zradou na kříži, jestliže základním postojem křesťanů je "díkůvzdání", chvála a oslava Boží. V naší "slabosti" se tím zřejměji "dovrší jeho síla" (2 K 12, 9n). A to je trvalý základ k úžasu, děkování a velebení.

2.6.3. Výzbroj "poslaného"

"Neodvážil bych se mluvit o něčem, co by nevykonal Kristus skrze mne slovem i skutkem, v moci znamení a divů, v moci Ducha, aby pohané byli poslušni (evangelia)" (Ř 15, 18n). Teprve zde je řeč o "darech Ducha", kterými Bůh vybavil své "poslané" (apoštoly) a svou mladou církev. Tato síla se prokazuje především v Pavlově zvěstování, ve slově moudrosti, poznání nebo prorocké řeči. Pavel poznal, že k růstu je třeba čas. Jeho počáteční způsob kázání uváděl křesťany do zmatku. Musel poznat, že kázání se stane jeho úkolem teprve tehdy, až k tomu také bude poslán tím, který ho povolal (Sk 13, 2). Stejně tak čekal Kristus na Otcův příkaz (L 3, 21 - 23; 4, 1.14; J 5, 19; 7, 6).

Protože je to sám Duch, který rozděluje své dary, může člověk, jenž se otevřel jeho působení, v radostné trpělivosti prosit a čekat zároveň. Jeho snaha růst v darech Ducha, zejména v daru prorocké řeči (1 K 14, 1.12), nemá nic společného s hektickým neklidem, nýbrž vyrůstá z opravdového spolunesení lidské bídy. Jestliže to znova a znova s "úpěnlivými prosbami" (Ef 6, 18) přináší před Boha, odpověď mu nebude odepřena. Znovu tak objeví skutečnost prožitou Pavlem: "Evangelium se neopírá o vemlouvavá slova moudrosti, ale prokazuje se Duchem a mocí" (1 K 2, 4).

Síla se tedy prokazuje ve znameních a divech. O některých se dočteme ve Skutcích apoštolů, ale v životě apoštola Pavla jich muselo být mnohem více, protože se na ně často sumárně odvolává. Podobně jako Ježíš v evangeliích si Pavel nemyslí, že by bylo pod jeho teologickou důstojnost poukazovat na tato uzdravení a "znamení moci" s úmyslem povzbudit věřící pro přijetí jeho evangelia (Ř 15, 19; 1 K 2, 4; 4, 20; 2 K 12, 12; Ga 3, 5). Sám nejlépe ví, že tato znamení mohou být čtena pouze v "Duchu svatém".

Není to zatvrzelost, když teologicky vzdělaní lidé dnes často uzavírají "zázrak" pouze do nejniternější oblasti setkání s Bohem a neotevřou jeho spásnému uzdravujícímu působení celou šíři lidského života (Mk 6, 5n)? Místo prosby o znamení, která Božímu slovu propůjčují průraznou sílu (Sk 4, 29n; Mk 16, 20), a místo prosby o proroctví, která člověka "usvědčují" (1 K 14, 24n), mají mnozí jen unavený úsměv pro "prostý lid" putující do Lurd. Ale Pavel ví o "zákonu kontrastu", ví, že "Bůh vyvolil to, co je světu bláznovstvím, aby zahanbil moudré", že před Bohem se "z chudoby stává bohatství" a z lidské slabosti místo Boží síly (1 K 1, 26n; 2 K 8, 29; 12, 5 - 10). Mezi touhou po zázraku a skepsí je "víra, která hory přenáší" (1 K 12, 9; 13, 3), vycházející z lásky a vedoucí k "slávě a chvále Boží" (Fp 1, 11). Rozhodující je tedy motiv.

V osobě apoštola Pavla jsou mnohá uschopnění pocházející z Ducha integrována v přesvědčující podobě. Pavel se přitom "neměří podle sebe" a "nechlubí se přes míru", nýbrž podle víry, jež mu byla přidělena (2 K 10, 12n). Toto apoštolovo sebevědomí mnohé udivuje. Ale Pavel sám svou osobou ukazuje, že z Božího poslání roste jistota a síla, kterou "nedokáže přemoci ani vyvrátit žádný protivník" (L 21, 15). Nic ze zbožného tichošlápkovství nebo oné tzv. "pokory" způsobující neživotaschopnost a zamlčující Boží vítězství. Pavel má spíše naději, že růstem víry Korinťanů se mezi nimi jako zvěstovatel stane ještě silnější a mocnější (vždyť jeho "mírou" je vždy přebytek), a tak bude moci zvěstovat evangelium v ještě větší míře (2 K 10, 15n). Pavel je tak otevřen setkání se všemi lidmi. Jeho daleké cesty stejně jako plány s Římem a Španělskem (Ř 15, 19.24) nám jej ukazují jako apoštola celého světa.

2.6.4. Dnes: Duch svatý vede můj všední den

Nějaký čas po setkání o letnicích napsaly dvě účastnice:
"Rozešly jsme se v tiché radosti. V následujících dnech jsem si toto ztišení potřebovala často připomenout. Bylo ve mně tolik nadšení, že jsem musela prosit Boha o pokoru, abych nepřepadala druhé, ale přijímala své poslání z tichosti a klanění, z naslouchání Bohu. Na pomoc mi přišla myšlenka z přednášky na téma ’Poslání ze slavení eucharistie’: V okamžiku, kdy adorujeme přítomného Krista, máme největší svobodu od sebe samých a můžeme být vysláni. Naše poslání tedy roste z klanění a ze ztišení."

"Radost, kterou jsme prožili při setkání o letnicích, nám ukázala, že nám Duch chce otevřít velikonoční dimenze našeho života. Mnozí z nás snad mohli pocítit něco z Ducha, který se přes člověka přežene jako bouře, zaplaví jej a odvěje všechen strach; z Ducha, který v nás hoří jako oheň - jako oheň, který nic z toho, čeho se dotkne, nenechá ve stejném stavu; nebo z Ducha, který se jako vánek hluboce dotýká našeho nitra a vede nás ke klanění a mlčení před Pánem.

Jestliže jsme již výslovně vzali vážně působení Ducha a jeho dary v našem životě, pak se v nás toto působení bude rozvíjet. Dary Ducha jsou ze své podstaty začátkem, jsou zaměřeny na růst. Růst ovšem vyžaduje velkou otevřenost. Bůh nás bere tak vážně, že ze sféry působení svého Ducha nevyjímá žádnou oblast našeho života. A já nemohu stanovit, jakým směrem to půjde dál.

Časem jsem se naučila: Je to Duch, který nám umožňuje jasně vidět, co je důležité. Dává nám poznat, že jsou to právě malé každodenní věci, které budují společenství, a ne ty velké, které tak rádi konáme. A zase je to Duch svatý, který po nás nechce velké skoky, nýbrž malé krůčky, jeden po druhém. Nechce, abychom se ptali, můžeme-li zazářit tím, co konáme, ale abychom jednoduše konali, co je zapotřebí. A je to opět Duch, který nám v očích bližního nechá vytušit, potřebuje-li tento člověk naši pomoc, dobré slovo nebo náš čas, a který nám dává v těžkých situacích potřebný jemnocit a pomáhá nám, abychom lidem nechtěli ’prodávat’ sami sebe a své myšlenky, ale abychom byli schopni se ve svém nitru zeptat, co je pro něho důležité a správné.

Působení Ducha se vždy nemusí projevovat mocnými znameními, bouří nebo ohněm. Mnohdy je daleko důležitější cvičit se ve zdrženlivosti, jež druhému poskytuje životní prostor, který potřebuje. Neboť dary Ducha působí nové přisvědčení životu tím, že nás vtahují do nového pohledu na svět, do pohledu vycházejícího z lásky."

2.6.5. Důsledky ve všech životních oblastech

Rodina: "Život matky je jedno velké dobrodružství. Jsem matkou pěti dětí ve věku od 21 do 9 let a jsem velice šťastnou matkou. Přesto tomu tak vždy nebylo. Byla doba - a není to tak dávno - kdy jsem byla velmi nešťastná. Poznala jsem, že svým dětem nemohu být v jejich problémech nápomocna. Nerozuměli jsme si, děti se od nás distancovaly. Došlo to tak daleko, že psychická zátěž podlomila mé zdraví. Měla jsem srdeční bolesti, trpěla jsem nespavostí. Atmosféra v naší rodině byla napjatá k prasknutí.

Mnoho jsem se modlila. Jednoho dne jsem prosila Pána: ’Pane, jenom ty mi můžeš pomoci, řekni, co mám udělat.’ A dostalo se mi odpovědi: ’Vrať mi své děti. Svěřil jsem ti je, abys je po určitý čas doprovázela na jejich cestě. A teď je vrať do mých rukou. Nemyslíš, že je mohu vést lépe než ty?’ Vykonala jsem jeho slova plná bolesti i radosti. Jedno po druhém jsem mu odevzdala s jejich slabostmi a chybami, jejich šarmem a láskou, s jejich nadějí a sny do budoucna.

Od té doby nastala změna. Už se nebojím, co se stane s mými dětmi. Jestliže jdou cestou, kterou nemohu pochopit, jsem si jistá: Pán je vede. Vše bude dobré. A ještě něco se změnilo: náš rodinný život. Rodiče a děti spolu opět srostli. Nyní přicházejí naše děti (dnes již studenti) na víkend domů, nejen aby dali do pořádku své prádlo, ale těší se na naše společné chvíle, rozhovory, zážitky. Připadá mi, jako by mi je Pán nově daroval."

Práce s mládeží: V jedné velké farnosti se dalo mnoho členů jedné modlitební skupiny k dispozici jako pomocníci v přípravě na biřmování. Jedna matka vypráví: "Při čtení podkladů k přípravě mi bylo jasné, že bychom měli postupovat jinak. Bůh nám nově ukázal sílu Ducha svatého. Scházeli jsme se týden co týden, abychom každý krok nově promýšleli ve světle Ducha svatého a abychom doplňovali naše zkušenosti víry. Pro všechny ’pomocníky’ byly právě tyto večery novým vrůstáním do víry. Už při první hodině, která se opravdu vydařila, jsem cítila: Těm dětem chybí to nejpodstatnější, zkušenost s Bohem. Cítila jsem jejich úžas i jejich tajnou touhu; a přece byly tyto pocity střídány pochybnostmi a často i rezignací. Z jejich očí se dalo vyčíst: ’To by bylo všechno krásné, kdyby to byla pravda, co tady říkáte. Ale to v našem světě neplatí!’

O jednom víkendu se sešlo asi 55 dětí a mladých lidí ze všech společenských vrstev. V mnohých z nich se probudila jiskra: Bůh je v našem středu, Ježíš je náš přítel a bratr, my jsme vedeni silou Ducha, plni radosti z Boha ve společenství s ostatními. Nejkrásnější bylo, že se všichni modlili za to, aby nikdo ze společenství nestál stranou. Doma se pak mnoho z nich chtělo společně modlit dále. Při prvním večeru ve farním domě jsem každému na jeho místo položila výňatek z Písma. Přečetla jsem pak ono místo z evangelia, kde Pán napomíná své učedníky, aby nevzhlíželi vzhůru, ale sestoupili dolů do údolí a tlumočili dále to, co slyšeli na hoře. Někteří vyprávěli o svých zkušenostech, které na setkání získali. Modlili jsme se společně a najednou bylo hotovou věcí, že se příští týden kromě setkání v malých skupinkách přípravy na biřmování sejdeme opět i takto.

Při závěrečné bohoslužbě, kterou jsme s touto skupinkou uspořádali, pociťovala celá farnost, jak jsou děti Bohem nadšené. Sama jsem měla při této bohoslužbě silný pocit, že nás Pán ve všem vedl. Po biřmování zůstalo ve společenství silné jádro. Při osmidenním pobytu na jedné zemědělské usedlosti jsme se učili společně žít, snažili jsme se vyslovit naše těžkosti a řešit je pomocí Písma, se kterým jsme pravidelně pracovali. Tamní farář se s námi po skončení bohoslužby, kterou jsme směli uspořádat, rozloučit krásnými slovy: ’Nestává se tak často, abychom cítili, že Duch svatý je s námi samotnými a stejně tak se všemi ostatními.’ Byl toho mínění, že jsme právě toto zakusili.

Mezitím se naše skupina upevnila a každý večer měl určitou strukturu. Pro naše večerní setkání si vždy jeden z členů připravil nějaký úryvek z Písma. Potom jsme si vzájemně vyměňovali názory na dané téma. Rozprava byla velmi živá. Toto všechno jsme pak zahrnuli do modlitby a prosili o naznačení směru pro další krok. Ježíš, který nám daroval Ducha, nám také pomůže ’podržet vše, co nám nabídl’."

Společnost: Jeden sociální pracovník píše: "Zkušenost s Duchem svatým neznamená pouze osobní osvobození a obohacení, nýbrž působí i v sociální oblasti a může být silou, která změní společnost. Proto nemůžeme mlčet o tom, ’co jsme viděli a slyšeli’, musíme našim spoluobčanům dát vědět, jaké osvobození zakusí člověk, který se otevře duchu svatému. Kdo se otevřel působení Ducha, ten ví, jaké hloubky se v něm odkrývají, a poznává, že je možná i jiná životní kvalita než pouze povrchní ’přežívání’.

Avšak mnoho lidí není přístupných přímému sdělení této Boží dimenze. Víra je pro ně prázdným pojmem. Nechápou naše slova; mohou něco pochopit pouze tehdy, zakusí-li to díky našemu životu, jestliže se jim - přes všechny nezdary - stále znovu vydáváme. Jestliže milujeme, aniž bychom si kladli podmínky - ani podmínku, že ti druzí mají milovat Krista! Naše láska musí patřit i těm, kteří o Kristu nechtějí ani slyšet. Často je proto lepší mlčet a žít evangelium, abychom svým životem něco z jeho plnosti zviditelnili.

Víra a láska jsou dimenze, na které jsme odkázáni: znamená to naslouchat svým nitrem, co Duch nabízí, a kolem pozorovat, kde ve svých bližních potkáváme Krista. Nebo jinými slovy: Učíme se pozorovat svět okem lásky, abychom poznali, kde je nás zapotřebí a v modlitbě se přesvědčili, v čem spočívá naše nejvlastnější poslání.

Jestliže s lidmi skutečně jednáme s láskou, poznáme, že to nutně vede k strukturálním změnám. Začíná to v maličkostech. Já sám pracuji s mladými delikventy. Pro ně samotné (i když ve vězení prodělají proces proměny a chtěli by začít nový život) jsou relativně velmi malé šance, že by mohli jít po propuštění po nové cestě, pokud nevzniknou společenství, ve kterých a se kterými by mohli žít. Strukturální změny v zájmu těch, kteří by chtěli prolomit svou kriminální minulost, by začaly právě vybudováním těchto společenství. V průběhu let nám Bůh - krok za krokem - ukazoval cestu, jak takový dům vybudovat; vedl lidi k sobě, ukazoval nám svoje cesty a dával nám, co jsme potřebovali. V našem spolehnutí se na něho nás nikdy nezklamal.

Ještě jiným způsobem mě vězni konfrontovali s nutností strukturálních změn. Musím se zasazovat i za právo ostatních, aby dostali práci, skrze kterou se mohou uskutečnit a která je nepodlomí. Pro mne osobně z toho plynou politické důsledky. Nemohu mluvit o lásce a přitom si nevšímat toho, že jsou lidé utlačovaní a trýznění. Nebo v klidu sledovat, jak duševně narušení lidé musí podstoupit dlouhou cestu různými vězeními jen proto, že nepoužíváme nám Bohem darovanou fantazii, aby nám pomohla vytvořit jiné možnosti pro jejich uzdravení než tyto žalostné, nabízené našimi institucemi.

Čím více si uvědomujeme situaci lidí a společnosti, tím se cítíme bezmocnější. Cítíme naše hranice a uvědomujeme si stále hlouběji, jak dalece potřebujeme Boží zásah, sílu a vedení. Vznik modlitebních skupin a základních společenství je nutnou známkou toho, že se přiznáváme, že jsme s vlastními silami u konce. To znamená, že pouze vlastními silami není možné změnit svět, že je zapotřebí síly Ducha svatého, abychom se sami nechali uzdravit a spasit a tuto spásu pak zprostředkovávali světu."

2.6.6. Dary proroctví a vedení

"Počátky mých zkušeností s proroctvím," píše jedna učitelka, "leží asi dvanáct let nazpět. Poprvé to bylo za prostých okolností v silné atmosféře jedné evangelické modlitební bohoslužby. Vedoucí, baptistický farář z Anglie, vložil na každého z nás ruce a oslovil nás krátkým zaslíbením nebo napomenutím. Pak, vlastně poprvé v tomto kroužku, byla interpretována modlitba v jazycích, kterou jsem hlasitě vyslovila. Tento výklad na mne svou jasností a silou působil jako proroctví, jako moto pro můj další duchovní život, ačkoli obsahem to byla Boží chvála: ’Pochválen buď Syn.’ Interpret to řekl několikrát potichu, velmi uctivě a plný lásky. Jeho projev byl prost falešného citového napětí, jak jsem je poznala mnohem později v některých skupinách.

Později jsem skrze jiné lidi přijala prorocká slova, která mi stylem i atmosférou připomínala starozákonní texty, jež jsem měla obzvláště ráda. Tato slova však byla vytvořena vždy originálně a nebyla identická se žádnou mě známou biblickou formulací. V několika případech mi byly přiřčeny také novozákonní verše, které mne bezprostředně zasáhly.

Jindy mi byla znalcem hebrejštiny, jež byl otevřen pro charismata, filologicky vyložena modlitba v jazycích: ’Ježíši, naše důvěro!’ A při jiné příležitosti: ’Zachraň náš národ!’ Také toto slovo přímluvy, které by pro svou specifickou formulaci sotva zaznělo v běžné mluvě, na mne působilo prorocky a provází mne až dodnes. Ne, že bych s tím spojovala nějaká velká očekávání. Přesto to však na mne v tehdejší atmosféře modlitebního shromáždění působilo jako krásná a jasná odpověď na mou - se strachem pronesenou - modlitbu v jazycích, kterou jsem (přestože zněla jasně) pociťovala jako žvatlání. Poznala jsem hlubokou spojitost mezi modlitbou v jazycích, výkladem, proroctvím a liturgickou modlitbou - vždyť vše vychází z podobného nebo jednoho kořene.

V jakési svojí ’chtivosti’ ale i ze skutečné duchovní touhy, jejíž hodnotu bych zpětně nechtěla snižovat, jsem si tehdy přála a vyprošovala vedle překvapivě rychle a jednoznačně přijatého daru modlitby v jazycích také dar proroctví. Bylo nám totiž řečeno, že mezi oběma dary je spojitost a dar modlitby v jazycích, že je branou pro ostatní charismata.

Po určitý čas jsem během každodenní všední práce, třeba při mytí nádobí, slýchávala volání: ’Jdi a piš!’ Přijímala jsem slova pro jednotlivé lidi, křesťany i nekřesťany; poučení, potvrzení, napomínání, která jsem věcně nemohla uspořádat ani objasnit. Zdá se, že to vše bylo srozumitelné teprve v souvislostech, které jsem neznala. - Má slova byla přijímána rozdílně, ale vždy ochotně. Ne vždy došlo k jejich uskutečnění, ale také mi není znám případ, že by došlo k nějakým vážným škodám.

Někdy jsem se cítila pod tlakem, neboť psaní a předávání impulsů a zpráv se hromadilo. Byla jsem tehdy velmi nezkušená a nepoučená. Chyběly mi (a mladým lidem, se kterými jsem spolupracovala) duchovní korektury zralých křesťanů. Po duchovním rozhovoru, který mi byl konečně umožněn, jsem proto tyto dary odevzdala zpět Bohu, který si, jak známo, posloužil Bileámovou oslicí (Nu 22, 28nn) a na mě nebyl odkázán. Když jsem se po letech stala katoličkou, pozvolna jsem tyto dary a volání opět přijala.

Dnes se cítím svobodná od jakéhokoli násilí. ’Prorok přece ovládá prorockého ducha’ (1 K 14, 22). Slova, která mi Bůh sděluje, jsou většinou jako předtím určena jednotlivým lidem. Napíši je a pošlu tomu, koho se týkají. Vyznačují se skromnou formou a jazykovou uzavřeností, z které mám radost a která je vlastní mentalitě a duchovnímu životu adresovaných.

Od té doby jsem mohla již mnohým dodat odvahy, aby prosili o tyto krásné a důležité dary. V žádném případě nás nepřetíží ani ’neodcizí’, pokud zůstaneme věrni sami sobě, neboť Bůh navazuje na naše přirozené lidské a náboženské předpoklady."

"Nikdo ať tebou nepohrdá proto, že jsi mladý" (1 Tm 4, 12) - pod tímto titulkem píše jedna studentka, co prožila při setkání zodpovědných lidí a vedoucích modlitebních skupin: "Je to velká zkušenost vidět, jak Bůh některé mladé lidi vybavil a vede. Zažila jsem mladé lidi, kteří měli charisma vedení a tímto obdarováním ’vynikali’ nad mnohými dospělými. Často mají strach někomu něco říci, protože je o 20 až 30 let starší. Tehdy mi napadla věta: ’Nikdo ať tebou nepohrdá proto, že jsi mladý’ (1 Tm 4, 12). Tato věta mne vždy povzbudí a připomene, abych přinášela, co mi Bůh daroval. A tak jsem mohla vždy znovu udělat zkušenost, že neexistuje žádné pořadí darů a že naše modlitební kroužky mohou přinášet ovoce jen tehdy, jestliže tuto službu prožíváme každý podle svých schopností."