8. Vrůstání do plnosti těla Kristova

2.7. Vrůstání do plnosti těla Kristova

2.7.1. Pavel: Nesen obcí

Pavel zakusil nejen to, že z něho samého vychází božské síly, nýbrž také, že sílu Ducha, posílení a milost přijímá od svých obcí: "To jest, abychom se spolu mezi vámi povzbudili vzájemnou důvěrou, jak vaší tak mou" (Ř 1, 12). Doufá, že se skrze víru Korinťanů "stane větším a tak bude moci dále zvěstovat (Krista)" (2 K 10, 15n), a je si vědom toho, že v Tesalonice bude moci působit silou Ducha jen díky tomu, že obec tohoto Ducha živě přijala: "Naše evangelium k vám nepřišlo pouze v slovech, ale v moci Ducha svatého a v přesvědčivé plnosti; neboť jak víte, takovými jsme se díky vám mezi vámi stali" (1 Te 1, 5). A Pavel stále znovu prosí o modlitbu, aby obec za jeho dar milosti "vzdávala díky" (eucharistein), "podílela se na jeho záchraně" a "zaopatřovala ho Duchem" (2 K 1, 11; 4, 15; Fp 1, 19). 45

V tomto zpětném pohybu vzájemného dávání a přijímání duchovních darů leží zřejmě pro Pavla zkušenostní pozadí obrazu o těle, ve kterém si my všichni vzájemně sloužíme a vzájemně se neseme. Nápadné je už to, že tento obraz v obou případech, jak v 1 K 12, tak v Ř 12, uvádí k osvětlení darů Ducha, které přes svou mnohotvárnost pocházejí všechny z jednoho Ducha. "Oblékli jste Krista: Proto už není rozdíl mezi Židem a Řekem, nýbrž vy všichni jste jeden v Kristu Ježíši" (Ga 3, 28). Pohané jsou proto "spolu-tělo" (sys-soma; Ef 3, 6). Křesťané jsou do té míry jeden - "Kristus", 1 K 12, 12 - že Pavel může napsat: "I když jsem podle těla vzdálen, v Duchu jsem však přítomen," a vyslovuje v této jednotě v Duchu dokonce právoplatný rozsudek nad smilníkem - "jako bych byl s vámi" (1 K 5, 3). Tato právnická jednota se samozřejmě zakládá v existenciálním spojení: "Máte v mém srdci takové místo, že jsme spolu spjati ve smrti i v životě" (2 K 7, 3) - zkušenost, kterou může udělat pouze ten, kdo miluje. A Pavel si je vědom, že je nesen svými obcemi, které jsou jeho "radostí" i "nadějí", jeho "chloubou" i "korunou" (2 K 1, 14; 2, 2n; Fp 2, 1.16; 4, 1; 1 Te 2, 19).

2.7.2. Prostor, který chrání před Zlým

Kromě vzájemné pomoci je tělo Kristovo také ochranou proti Zlému. Ten, který je vyloučen z konkrétního společenství, je tím také silněji vystaven nebezpečím a nesnázím v duchovní oblasti (srov. 1 K 5, 5) - pochopitelně proto, aby tak konečně poznal, že potřebuje ochranu těla, společenství církve. Pavel uměl být velmi tvrdý, jestliže někdo toto tělo, tohoto Krista, tento "chrám Boží ničil" (1 K 3, 17). Je si v sobě vědom síly k "boření hradeb" (2 K 10, 4), která mu pomáhá uchránit společenství tohoto těla od velkých škod (2 K 10, 1 - 11, 15). Jistě to není lehké odlišit od neústupnosti nebo nevhodného rigorismu, a proto je právě "rozlišování" vlastním darem, který je nutno stále znovu aktuálně u Boha vyprošovat (1 K 12, 10; Fp 1, 10). A tak je takové ostré vystoupení možné jen tehdy, jestliže k tomu někoho Kristova moc aktuálně pověří: "Až znovu přijdu, nebudu nikoho šetřit - žádáte-li důkaz toho, že ve mně mluví Kristus, ten, který vůči vám není slabý, nýbrž je mezi vámi mocný" (2 K 13, 2n).

2.7.3. Srdečná láska

Tím více se v tomto chráněném prostoru může rozvíjet láska, která vychází z božské čistoty a hloubky. "Všechny vás mám v srdci . . . Bůh je mi svědkem, jak po vás všech toužím v srdečné lásce Krista Ježíše" (Fp 1, 7n). List Filipským je plný poukazů na velmi osobní a láskyplný vztah mezi Pavlem a příjemci tohoto listu. Je zároveň dopisem, ve kterém se nejvíce mluví o radosti! A Tesalonickým Pavel píše: "Byli jsme mezi vámi laskaví, jako když matka chová své děti. Tolik jsme po vás toužili, že jsme vám chtěli odevzdat nejen evangelium Boží, ale i svůj život, tak jste se nám stali drahými" (1 Te 2, 7). Pavel miloval lidsky a živě a nestyděl se to projevit v objetí a bratrském polibku (Sk 20, 37; Ř 16, 16; 2 K 13, 12). Zároveň víme, jak ho trápily rozkol, výčitky a nepřátelství (2 K 11, 29). Tam, kde se dnes lidé nově vzájemně nacházejí díky hluboké jednotě, kterou zakusili v Kristu, mají snad ponětí o spontánní srdečnosti, která panovala v Pavlových obcích. Vždyť to byly malé přehledné skupiny; lidé se znali - což je patrno z mnoha závěrů dopisů - navštěvovali se a byli neustále jedno v Pánu. Je zřejmé, že v takové obci je ještě možná upřímnost, otevřenost, ve které si lidé v Pánu mohou "všechno říci" (parrhesia), vzájemně se korigovat a ještě více jeden druhého potěšovat (2 K 1, 4; 2, 2n; 7, 8 - 16), kde se "pláče s plačícími a raduje se s radujícími" (Ř 12, 15) a kde se vzájemně neskrývá svědectví Ducha a síly. Jistěže to nese s sebou i specifická napětí; Pavel neměl v prvotní církvi žádné lehké postavení! Snad to pramenilo i z vlastní bolestné zkušenosti, když napomínal Galatské, aby skutky, které Bůh jednotlivcům potvrdil jako dobré, nestavěli druhým před oči, a neponižovali je tak (Ga 6, 3 - 5). Každý, kdo následuje Krista, přináší plody svým vlastním způsobem. 46 Velká otevřenost a srdečnost je tak chráněna hlubokou úctou vůči bratru a vůči působení Ducha, který "každému udělí míru", "jak sám chce" (Ř 12, 3; 1 K 12, 11).

Mnohdy Pavel nedělá rozdíl mezi láskou k Pánu a láskou vzájemnou, třeba když svědčí o křesťanech v Makedonii: Nedali jenom peněžité dary, "dali sami sebe předně Pánu i nám" (2 K 8, 5). On sám "ožívá", když slyší o jejich lásce, a je tím velmi potěšen, že po něm "touží" jako on po nich. A prosí o "přetékající vzájemnou lásku" (1 Te 2, 17 - 3, 12; 2 K 2, 2; 7, 5 - 12). "Vy jste doporučujícím listem (pro Krista), napsaným v mém srdci . . . Duchem Boha živého, ne na kamenných deskách, nýbrž na živých deskách srdcí z masa" (2 K 3, 3). Toto všechno není myšleno "literárně", ale je to prožitý život. Jednota, která vznikla, je samotný "Kristus" (1 K 12, 12). Tak dalece proniká jeho Duch vším v této obci, že se stala "jeho tělem".

2.7.4. Dnes: Společenství v Duchu

Většina dosud uvedených příběhů již obsahuje poukazy k tématu "duchovní společenství". Zde uvádíme ještě některá doplnění: Jedna účastnice biblického týdne si na jeho konci napsala modlitbu, kterou pak vyslovila při závěrečné bohoslužbě: "Pane, když jsem přišla, našla jsem 40 cizích lidí. V těchto dnech ztišení a naslouchání tvému slovu mi každý něco daroval: úsměv, slovo, objetí, modlitbu, a já jsem začala důvěřovat. Když teď odcházím, odděluji se od 40 přátel a vím, že tvá láska, Pane, mě v nich objímá a tvá láska jim mou modlitbou pomáhá. Chvála tobě, Pane."

Jiná žena vypráví o nutnosti a prospěšnosti společenství modlitby, jak to mnozí stále znovu zakoušejí: "Při posledním modlitebním setkání jsme byli nabádáni, abychom plněji žili jako společenství a abychom se o to snažili v modlitbě. Měla jsem takovýto zážitek: Po měsících velké temnoty, smutku a opuštěnosti jsem se zúčastnila modlitebního týdne. Mezi přítomnými byli i tací, kteří přišli poprvé, byli zvlášť Bohem osloveni, nově jej vnímali. Modlili se se vzrůstající důvěrou k Pánu a děkovali mu za jeho znatelné působení na ně v těchto dnech. Tato důvěra od nich získaná mě zasáhla v srdci. Ale nepomohlo mi to. Zatímco u jiných rostla radost, můj odstup se stále zvětšoval. Společná modlitba a slavnost eucharistie, do níž jsem vkládala všechnu svoji naději, mě přivedly na okraj opuštěnosti. Přesto jsem se pokoušela modlit se dále. Vydržela jsem a zůstala, přestože se mi chtělo často utéci. Modlívala jsem se často až do noci; ach, modlitbou to snad ani nemohu nazývat, jen jsem koktala a přemýšlela, co to má všechno znamenat. Ale nedostalo se mi žádné odpovědi. Tento chlad, odstup a smutek mě přepadaly i doma v modlitebním kroužku již po mnoho měsíců. A tak jsem domů odjížděla neutěšena.

Následující týdny jsem se často k tomuto setkání vracela. Jednoho dne se ve mně probudilo něco nového! Mohla jsem zase důvěřovat, mohla jsem doufat, věděla jsem, že jsem s Pánem zase v bezpečí. Překonala jsem veškerou uzavřenost vůči druhým lidem a cítila jsem se nově obdarovaná a přijatá.

Při přemýšlení, odkud přišla tato proměna, jsem došla k přesvědčení, že to byl řetězec důvěryplných modliteb druhých lidí, který mi umožnil opětné zapojení. Žila jsem z naděje a důvěry druhých, kteří o mé nouzi vůbec nevěděli. Podobně jsem v poslední době zažila u mnoha lidí, že jsou vnitřně uzdravováni skrze stálou modlitbu svých bratří a sester ze společenství, aniž by o této modlitbě něco tušili."

2.7.5. Církev na cestě k plnosti

Ne každý má stejnou představu o slově "církev". Církev je na jedné straně veličinou, jež je předem určována slovem a svátostmi, úřadem a právním řádem, a na druhé straně je organismem, jenž je stále opět nově formován charismatem Ducha a aktuálními milostmi. K základním liniím této "růstu v Duchu" patří to, že veškerý duchovní život jednotlivce je zaměřený k církvi, a naopak živost církve je zase závislá na duchovním životě jejích údů.

Vedoucí jedné modlitební skupiny, která se mezitím velmi rozrostla, sděluje zkušenosti z jejích začátků: "Jak Bůh obnovuje život jednotlivce - to je veliké tajemství lásky a utrpení. Lépe se snad dá vyjádřit mlčením než řečí. Napadly mi však některé výroky jednotlivců o jejich zkušenostech s naším modlitebním společenstvím: ’Díky modlitební skupině jsem se stal šťastným člověkem.’ - ’Člověk žije jinak, když je v některé modlitební skupině.’ Někteří se cítí nehodni tohoto společenství a chtějí je z těchto důvodů opustit. Ale z rozhovoru vyplyne, že jde o pokušení. Někdo řekl: ’Buď modlitba změní život člověka - nebo se přestane modlit.’ Další účastnice: ’Přišla jsem do skupiny vedena především svou náboženskou touhou. Viděla jsem v tom jednu z mnoha možností, jak se přiblížit Bohu, netušila jsem ale, do jaké míry může růst síla jeho působení. Bylo to jako dotek samotného elektrického proudu - nejenom kabelu, který jsem až dosud měla v rukou. Prožitek bezprostřední Boží blízkosti, plné odevzdání se Pánu, to vše spojuje společenství stále více dohromady.’

Společná zkušenost s Pánem během hodiny modlitby vytvoří ve skutečnosti takové společenství, které pouhá lidská touha ani snaha nemůže vystavět. Proto skoro nemůžeme pochopit, že náš malý kroužek existuje teprve půl roku. Připadá nám, jako bychom patřili k sobě odjakživa. Přitom jsme stářím, vlastnostmi i zájmy zcela odlišní. Bez modlitby bychom se společně nikdy nenašli.

Kdo se s námi modlil není už cizí, i když je mezi námi nový. Chtěli bychom vytvářet společenství i během týdne. Podle přání jedné z našich sester jsme napsali na opačnou stranu kartiček (kde jsou výňatky z bible) své jméno. Kartičky jsou při každém setkání nově rozděleny a každý z nás se celý týden modlí za toho, jehož jméno dostal na kartičce. Tento podnět k modlitbě za druhého v nás vzbudil velkou radost. Každý z nás se cítí nesen modlitbou druhého.

Chápeme se jako malá buňka ’velké církve’, pro níž vědomě konáme naši malou službu. Kdo očekává její obnovu jen od změn struktury a vnějších forem, bude zklamán. Obnova začíná z nitra: tam, kde se lidé vydávají Bohu a jeho Duchu, kde se jím nechají pronikat, měnit, naplňovat jeho láskou, přijímají a vyzařují jeho světlo, mluví jeho slovy. Jenom tak bude církev k sobě mnohé přitahovat, jestliže bude ukazovat živého Krista, který sám je Životem."

Modlitební skupiny přirozeně stojí v určitém napětí mezi oprávněným a často nutným vlastním životem a začleněním do místní obce. To je zvlášť zřetelné o slavnostech, kdy mnozí odjíždějí na vícedenní modlitební setkání. Jedna skupina uvádí:
"S ohledem na těsnou vazbu na naši obec - všichni žijeme ve stejné farnosti - vyzněly naše letniční svátky v pěkné farní jednotě. Šlo nám o přítomnost v obci, která od nás očekává, že bereme víru vážně, a proto že jsme v obci také činní. Neměli by právě ti, kteří společně s ostatními nesou farní obec, zůstat ’doma’ právě o slavnostních dnech? Nepohlíží se na naši neúčast jako na nevěru nebo alespoň jako na stranění se farní rodině? Proto jsme zcela jednoduše chtěli být ’přítomni’ především na bohoslužbách, ale i před nimi a po nich. Právě tak jsme se snažili být skutečně ’zde’ pro naši rodinu. A tak se dny kolem letnic pro nás staly póly klidu a pokoje. Skupina se také nesešla jako skupina, ale uprostřed obce a rodin.

Navíc bychom chtěli být připraveni ke službě. Náš život vycházející z obnovy biřmování - tak bychom chtěli chápat náš život vycházející z víry - nás vyzývá žít ve farní obci a sloužit jí. Dnes to ví každý biřmovanec, protože mu byl odkryt vztah mezi křtem a farní obcí. Nejenom, že mnozí z nás zastávají nějakou liturgickou službu - jako kantoři, lektoři, rozdavatelé eucharistie, varhaníci, zpěváci ve sboru, organizátoři dětských bohoslužeb - ale chceme především sloužit naší prostou spoluprací. Nemůžeme si namýšlet, že jsme něco zvláštního oproti ’obyčejné farní obci’. Neboť právě dotek Božího Ducha nás činí pokornými a zaměřuje náš pohled na Krista a jeho tělo. Proto také naši ’charismatickou obnovu’ chápeme ’pouze’ v pohledu na naši farní obec (ve které jsme našli více víry a hluboké naděje, než jsme většinou čekali) a se zřetelem na udělené svátosti, které musí rozvíjet. Nehledáme žádné vlastní organizované ’hnutí’, ve kterém se pak zase objeví stejné problémy, které známe už z církve. Neměříme také naši víru podle ’křtu v Duchu’ nebo nápadných zkušeností. Náš duchovní život je určen pouze obnovou Božím Duchem, který nás jako jediný uschopňuje nést ovoce. Nevyzýváme faráře ke vstupu do nějakého hnutí, neboť církev sama je v pohybu - tj. sama je ’hnutím’! Prostě bychom chtěli prožívat svěžest Ducha, kterého nám všem Bůh daroval."

2.7.6. Svět, ve kterém se Bůh stává člověkem

Duch Boží chce obnovit celý svět - také skrze nás. Osobní výpověď kněze po čtyřměsíčním pobytu v Anglii mluví za mnohé, jejichž pohled byl nově otevřen pro moc Božího Ducha, která proměňuje svět:
"Od února jsem bydlel ještě se šesti spolubratry v Londýně - městě nevyčerpatelných možností. Bílí i černí, chudí i boháči, domácí i emigranti z celého světa zde žijí spolu vedle sebe. Tak trochu se zde zrcadlí mnohotvárnost celého světa a jeho problémy. Půda jistoty je velmi křehká, a přesto toto město s deseti milióny obyvatel je schopno člověka povzbudit a nadchnout. Vedle prvotřídních kulturních zážitků (jako hudba, film, divadlo) - nehledě na politická setkání na nejvyšší úrovni - se zde konají různé politické akce, např.: boj proti rasismu v jižní Africe, vykořisťování v Indonésii, projevy solidarity s utlačovaným lidem Chile a s těmi, kteří jsou z jistých důvodů vězněni . . .

Hlad: Naše společná úloha spočívala v bližším poznání příčin a souvislostí, které vedou k tomu, že polovina lidstva hladoví. Studium literatury, návštěva vyslanectví, setkání s emigranty a menšinovými skupinami z vývojových zemí nám k tomu měly pomoci. Brzy nám všem bylo jasné, že příčinou hladu není na prvním místě sucho nebo přelidnění. Příčiny je třeba hledat v daleko větší míře v hluboce zakořeněné a téměř všude převládající nespravedlnosti. Hlad a s ním spojený rapidní růst obyvatelstva v ’třetím světě’ odráží odepření lidskosti v politicko-ekonomickém systému vystavěném na zisku, systému, který my všichni (vědomě či nevědomě) schvalujeme.

Společenství: Řešení tohoto problému (této zlobyplné nemoci lidstva - prosadit se na účet druhého) se mi zdá možné pouze tehdy, když se každý jednotlivě obrátí, to znamená, když se zmůže na to, aby k bližnímu, který je v nějakých těžkostech či nouzi, přišel blíž a sdílel s ním jeho bídu - a když se následkem toho kolem těchto lidí utvoří svazek přátelství a vznikne společenství. Teprve ve vzájemném, intenzívním a nezlomném sdílení se s těmi nejchudšími, vznikne spravedlivé lidské společenství, i když se snaha jednotlivce zdá už téměř ztracena.

V posledních čtyřech měsících jsem hledal skupiny a společenství, ve kterých mohou žít ti, kteří jsou vytlačeni z okruhu naší ’výkonné společnosti’ a kterým nanejvýš blahosklonně rozdělujeme příspěvky: lidé bez domova a střechy nad hlavou, nemocní, duševně a tělesně postižení, vězni, nezaměstnaní a sociálně poškození. Mnozí jsou odsunuti do samoty, stávají se apatičtí, bez schopnosti sociálního jednání; mnozí se uchýlí k drogám, protestu, násilí.

Ale v tomto městě žije také bezpočet lidí, kteří se individuálně, ve skupinách či organizacích zasazují o pomoc těm, kteří byli vytlačeni na hranici únosnosti. Mezi komunitami mě učarovaly především ’Společenství misionářek lásky’ (od matky Terezy) a ’Archa’. V ’Komunitě Archa’, kde jsem strávil týden, žijí duševně postižení lidé, o které se starají především mladí. Tvoří - namáhavě a často se slzami v očích, stejně jako s nesmírnou radostí a vzájemnou blízkostí - společenství, které je otevřeno každému bratru. Tam jsem znovu poznal, že člověk, který je odbýván, protože v očích společnosti není ’normální’, má velké osobní kvality, které mohou rozkvést, jestliže se cítí milován a vnímán.

Láska: Docházím k tomuto tématu, protože mě v poslední době velmi zaměstnává. Není to nic jiného než způsob života, ke kterému nás Ježíš slovem a příkladem pobízel: ’Milujte se navzájem, jako jsem já miloval vás. Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položil život za své přátele’ (J 15, 12n).

Tento ideál mě hluboce oslovil a stále znovu zakouším neschopnost jej uskutečnit. Poznávám, že nemůžeme sami z vlastního úsilí naplnit ducha a moudrost této lásky - a ne všechno, co nazýváme ’láskou’, je láskou, kterou měl na mysli Ježíš. ’Beze mne nemůžete činit nic’: potřebujeme Ducha samotného Ježíše, musíme být ’pokřtěni v Duchu svatém, znovu se zrodit shůry’. Pak teprve můžeme konat věci, které dnešní svět tak naléhavě potřebuje. Věříme tomuto slovu a tomuto zaslíbení? Svěřujeme Božímu Duchu celosvětovou perspektivu a věříme, že pouze on může také lidi uschopnit k odpovídajícímu politickému jednání a že to také chce? Otevíráme se a svěřujeme se jeho působení?

Jedním z ’míst’ a jednou z ’forem’, kde tato obnova společnosti získává konkrétní podobu, je také Charismatická obnova, která v církvi - také ve Velké Británii - pestře rozkvétá. Často jsem se účastnil modlitebních setkání i různých ’dnů obnovy’. Ty je možno přirovnat k jakési ’šatně’, kde každý může být ’vybaven’ Ježíšovým Duchem, aby tak mohl vstoupit do ’svatyně’ lidstva (k chudým, hladovějícím, žíznícím . . .), aby zde zprostředkoval a přiblížil zkušenost: ’Bůh je láska’. Společně pak můžeme pochopit: ’Kdo zůstává v lásce, v Bohu zůstává a Bůh v něm’ (J 4, 16).
Pouze na bázi trvalého (často bolestného) návratu k naší ’první lásce’, k trojjedinému Bohu, v nás a kolem nás vznikají skupiny a společenství, které mohou změnit naši společnost. Naše země, státy, internacionální vztahy potřebují revoluci: Moc a vykořisťování, hospodářské a militaristické soutěžení musí dát přednost a poskytnout veškerý prostor úctě k člověku a pokorné, vzájemné službě. Kdo z nás nemá toto přání?

Ale kde začneme? Na ’místě’, kde veškeré naše touhy po majetku, uplatnění a postavení přenecháme Duchu lásky, který ’vane, kam chce’ a který nás ’povede, kam nechceme’ (J 3, 8; 2, 18). Teprve v tomto plném odevzdání může Kristus v nás a mezi námi vládnout a budovat své království spravedlnosti, lásky a pokoje."

Při rozjímání o Pavlovi jsme se stali svědky, jak se živý člověk s celou svou bytostí, se svým temperamentem i svou svérázností stal průzračným pro Krista, který přišel, aby svým Duchem zachránil celý svět. Některé stopy tohoto Ducha v našich dnech jsme sledovali. Je to stále ještě stejná síla, jen tato jediná, která stačí na všechny problémy lidstva, protože ona samotná přesahuje "svět". Na druhé straně zůstanou nejen u dnešních lidí, ale i u Pavla mnohé lidské jednostrannosti a nedokonalosti, které Bohu nepřekážejí, aby jej nebo nás mohl použít. Pavel nemá ustálenou zralost a vyrovnanost Ježíšovu a podobně jeho chování není vždy stejným způsobem normou, i když jeho listy jsou psány s přispěním "božské inspirace". Občas smíme za některými jeho reakcemi udělat otazník - stejně jako u mnohých lidí, kteří jsou dnes plni Ducha. To neznamená, že je soudíme, ale že se chceme chránit toho, abychom je imitovali. Spíše jsou pro nás podnětem, abychom se na naší cestě drželi směru, který nám Bůh osobně ukáže. O to jasněji pak vystoupí do popředí působení Ježíšovo, který Pavla přijal do služby i s jeho svérázností a ohraničeností, aby, jak píše Lukáš o Pavlově povolání (Sk 9, 15) "nesl jeho jméno národům i králům".

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Autor: Norbert Baumert

Témata: Duch svatý

Přihlášení

Správa mailinglistů

Bible na neděli

24. 11. 2024, 17. 11. 2024

Čtení z dnešního dne: Čtvrtek 21. 11. 2024, Čtvrtek, Památka Zasvěcení Panny Marie v Jeruzalémě

Zj 5,1-10;

Komentář k Zj 5,1-10: Jan naříká nad tím, že se nenajde nikdo vhodný k tomu, aby otevřel svitek. Na konci církevního roku mohu i já litovat nevyužitých šancí. Ale nezávisle na mně: vítězství je konečné!