Tři králové

z knihy Ježíš Nazaretský III. , vydal(o): Barrister&Principal

Mudrci-mágové

Teď se ale především musíme ptát, kdo byli ti muži, které Matouš doslovně nazývá „mágy“ ze „země východu slunce“. Pojem „mágové“ (mágoi) je v pramenech, které pro nás přicházejí v úvahu, významově značně široký a zabarvený pozitivně i naprosto negativně.

Hlavní čtyři významy

V prvním ze čtyř hlavních významů se mágy rozumějí příslušníci perské kněžské kasty. V helénistické kultuře platili za „uchovávatele náboženství v původním smyslu“, na jejich náboženské představy se však zároveň pohlíželo jako na „silně ovlivněné fi lozofickými obsahy“, takže řečtí fi lozofové byli nezřídka představováni jako jejich žáci (Delling, s. 360). Tento názor má zřejmě jakési pravdivé jádro, i když bychom je těžko přesněji určovali; ovšem i Aristoteles mluvil o filozofické práci mágů (srv. tamtéž). Další významy, které uvádí Gerhard Delling, jsou: vlastníci a vykonavatelé nadpřirozeného vědění a umu, jakož i kouzelníci; a nakonec: podvodníci a svůdci. Tento poslední význam nacházíme ve Skutcích apoštolů: mágovi jménem Barjesus Pavel říká: „Ty synu ďáblův ... nepříteli veškeré spravedlnosti“ (13,10) – a odkazuje ho do patřičných mezí.

Mág - mnohoznačné slovo

Ambivalentnost pojmu mág, na niž zde narážíme, naznačuje ambivalentnost religiozity vůbec: ta může být cestou pravého poznání, cestou k Ježíši Kristu. Avšak tam, kde se s ním setkává a neotevírá se mu, ale staví se proti jednomu Bohu a jednomu Vykupiteli, se stává démonickou a ničivou. V Novém zákoně se tak setkáváme s oběma významy slova „mág“: v příběhu o mudrcích od Východu u svatého Matouše je náboženská a filozofická moudrost zjevně silou, která lidi vede na cestu; moudrostí, která vede v posledku ke Kristu. Naproti tomu ve Skutcích apoštolů nalézáme druhou stránku téhož: mág zde svoji vlastní moc staví proti poslu Ježíše Krista a přidává se tak na stranu démonů, kteří však jsou Ježíšem už přemoženi. Mágům – mudrcům – z Mt 2 zjevně odpovídá, alespoň v širším smyslu, první ze čtyř významů. I když to třeba nebyli přímo příslušníci perské kněžské kasty, přece to byli nositelé náboženského a fi lozofi ckého poznání, které tam vyrostlo a stále ještě přetrvávalo.

Židovský král

Vídeňský astronom Konradin Ferrari d‘Occhieppo ukázal, že ve městě Babylonu, které v Ježíšově době již upadalo, avšak dříve bylo centrem hvězdopravecké vědy, ještě přežívala „malá, postupně vymírající skupinka znalců hvězd ... Neomylnými důkazy toho jsou hliněné tabulky s astronomickými výpočty, psané klínovým písmem“ (s. 27, viz odkazy). Konjunkci planet Jupiter a Saturn ve znamení Ryb, k níž došlo v letech 7–6 př. Kr., tj. v dnes předpokládané době Ježíšova narození, tedy babylonští učenci dokázali spočítat a to je také nasměrovalo k židovské zemi a novorozenému „židovskému králi“. Jací lidé se to tehdy vydali na cestu za králem? Zřejmě to byli znalci hvězd; ale ne všichni, kdo dokázali předpovědět planetární konjunkci na základě propočtů a kdo ji viděli, přitom mysleli na krále v Judsku, který by měl význam i pro ně. Aby se hvězda mohla stát poselstvím, musel být v oběhu příslib toho druhu jako Bileamova předpověď. Víme od Tacita a Suetonia, že v této době existovalo čekávání, že z Judy vzejde pán světa – očekávání, které Flavius spojoval s Vespasiánem, od něhož pak dosáhl projevů přízně (srv. De bello Jud. III 399–408).

Vyhlížet hvězdu

Rozmanité faktory možná společně působily, že se v řeči hvězdy dalo spatřovat poselství naděje. Ale přimět lidi k tomu, aby se vydali na cestu, mohlo toto všechno jen tehdy, pokud to byli lidé vnitřního neklidu, lidé naděje, kteří pravou hvězdu spásy vyhlíželi. Muži, o nichž hovoří Matouš, nebyli jen hvězdopravci. Byli to „mudrcové“. ymbolizují vnitřní dynamiku sebepřekračování toho či onoho náboženství, což znamená hledání pravdy, hledání pravého Boha a tím zároveň filozofii v původním smyslu. Moudrost tak ozdravuje i poselství „vědy“: racionalita tohoto poselství nezůstala vězet v pouhém vědění, ale hledala porozumění celku a dovedla tak rozum k jeho nejvyšším možnostem.

Hledači pravdy

Ze všeho, co zde zaznělo, můžeme získat určitou představu o tom, jaké názory a poznatky vedly tyto muže k tomu, aby se vydali na cestu za novorozeným „židovským králem“. Právem můžeme říci, že na nich vidíme, jak náboženství směřují ke Kristu a jak i věda překračuje sebe samu směrem k němu. Připojují se jaksi k družině Abraháma, který reaguje na Boží volání a vydává se na cestu. A jiným způsobem jsou blízcí i Sokratovi a jeho tázání nad rámec daného náboženství, po větší pravdě. V tomto smyslu jsou tyto postavy předchůdci, připravovateli cesty, hledači pravdy, a týkají se všech dob. Tak jako církevní tradice zcela samozřejmě četla příběh Vánoc společně s Iz 1,3, a díky tomu se k jesličkám dostali vůl a oslík, četl se i příběh mágů spolu s Iz 60. Mudrci od Východu se tak stali králi a s nimi zase k jesličkám přicházejí velbloudi.