Ježíšovo dětství

z knihy Ježíš Nazaretský III. , vydal(o): Barrister&Principal

Simeon

Simeon nejprve s dítětem v náručí velebí Boha, potom se s prorockými slovy obrací k Marii, jíž po radostných slovech o dítěti jako by prorokoval kříž (srv. Lk 2,34n). Dítě Ježíš je „určeno k pádu i povstání mnohých v Izraeli“, bude „znamením, jemuž se bude odpírat“. Nakonec předpovídá přímo jí, matce: „i tvou vlastní duši pronikne meč“. S teologií slávy je nerozlučně spjata teologie kříže. K Božímu služebníkovi patří veliké poslání, on má světu přinést Boží světlo. Ale toto poslání se naplňuje právě v temnotě kříže. Za slovy o pádu a povstání mnohých zní proroctví z Iz 8,14, kde je sám Bůh označován za kámen úrazu, který povede k pádu. Tak se právě ve výroku o utrpení vyjevuje hluboké Ježíšovo spojení se samotným Bohem. Bůh a jeho Slovo – Ježíš, živé Boží slovo – jsou „znamení“ a vyzývají k rozhodnutí. Odpor člověka proti Bohu prostupuje celými dějinami. Ježíš se prokazuje jako pravé Boží znamení právě tím, že tento odpor proti Bohu bere na sebe, přitahuje k sobě až po odpor kříže.

Znamení odporu

Zde není řeč o minulosti. Všichni víme, jak velice je dnes Kristus znamením odporu, který platí v posledku Bohu samému. Bůh je znovu a znovu nahlížen jako hranice naší svobody, která musí být odstraněna, aby člověk mohl být cele sám sebou. Bůh a jeho pravda stojí proti nejrůznější lži člověka, jeho egoismu a pýše.

Wellnes Jesus?

Bůh je láska. Ale lásku lze i nenávidět, tam, kde vyžaduje vystoupit ze sebe samého. Není to blaženě romantický pocit. Vykoupení není wellness, koupel v požitku ze sebe, nýbrž právě osvobození se od zaklíněnosti do „já“. Cenou za toto osvobození je bolest kříže. Proroctví světla a slova o kříži patří dohromady. Výrok o utrpení nakonec ústí, jak jsme viděli, ve slova určená přímo Marii: „i tvou vlastní duši pronikne meč“ (Lk 2,35). Můžeme se domnívat, že tato věta byla v rané židokřesťanské obci zachycena z Mariiny osobní vzpomínky. Tam díky tomu také věděli, co tato věta znamenala konkrétně.

Mater dolorosa

Ale i my to můžeme vědět s věřící a modlící se církví. Odpor proti Synovi zasahuje i matku a zarývá se jí do srdce. Kříž odporu, který se zradikalizoval, se pro ni stává mečem, který jí protíná duši. Od Marie se můžeme učit pravému soucítění, zcela nesentimentálně, přijímáme-li cizí utrpení jako své vlastní. Otcové považovali necitelnost, netečnost k utrpení druhého za typickou pro pohanství. Proti tomu staví křesťanská víra Boha, který s lidmi soucítí a vtahuje tak do soucítění i nás. Mater Dolorosa, matka s mečem v srdci, je předobrazem tohoto základního ladění křesťanské víry.

Dvanáctiletý v chrámě

„Proč jste mě hledali?“ Ježíšova slova jsou pro onen moment příliš velká. I Mariina víra je „na cestě“, je to víra, která se znovu a znovu ocitá v temnotě a musí zrát procházením temnotou. Maria Ježíšovu slovu nerozumí, ale uchovává je v srdci a nechává je tam pomalu zrát.

Neumenšovat jeho slova

Znovu a znovu jsou Ježíšova slova větší než náš rozum. Znovu a znovu přesahují náš vhled. Pokušení umenšovat je, ohýbat si je podle našich měřítek je pochopitelné. K správnému výkladu patří právě pokora, abychom tuto pro nás často přílišnou velikost připouštěli, abychom Ježíšova slova neumenšovali tím, že se budeme ptát, co je „reálné“. On od nás čeká veliké věci. Věřit znamená podřídit se této velikosti a pomalu do ní dorůstat.

Blahoslavená, která jsi uvěřila

Lukáš přitom zcela vědomě představuje Marii jako tu, která je příkladně naplněná vírou: „Blahoslavená, která jsi uvěřila,“ řekla jí Alžběta (Lk 1,45). V příběhu Ježíšova dětství Lukáš dvakrát poznamenává, že Maria uchovávala slova v srdci (Lk 2,19.51); tím, jak bylo řečeno, Lukáš odkazuje na zdroj, z něhož ve svém vyprávění čerpá. A Maria se jeví nejen jako žena víry, nýbrž také jako obraz církve, která ve svém srdci chová a nese Boží slovo.

A poslouchal je…

„Potom se s nimi vydal na zpáteční cestu, šel do Nazareta a poslouchal je ... Ježíš pak prospíval moudrostí, věkem a oblibou u Boha i u lidí.“ (Lk 2,51n) Po okamžiku, kdy zasvitla větší poslušnost, jíž byl vázán, se Ježíš navrací do normální situace své rodiny – k pokoře prostého života a k poslušnosti svým pozemským rodičům.

Zj 5,1-10;

Komentář k Zj 5,1-10: Jan naříká nad tím, že se nenajde nikdo vhodný k tomu, aby otevřel svitek. Na konci církevního roku mohu i já litovat nevyužitých šancí. Ale nezávisle na mně: vítězství je konečné!