Kdyby sv. Josef vyklouzl, nedalo by se mu nic vytknout

Sv. Josefa se nikdo na nic neptá…

Josef, snoubenec Marie, je jedním z lidí, který je pozván do příběhu Božího přicházení do našich dějin. Na vlastní kůži a v konkrétnosti svého života musel rozlišit, co to znamená být věrný tradici otců.

O Josefovi čteme, že byl zasnouben s Marií. Nebyl tedy nějakou pasivní loutkou, aby čekal, co mu spadne do klína. Vybral si ženu a připravoval se, že se s ní ožení. Měl své touhy a životní očekávání a také dělal něco pro to, aby se naplnila. Na druhou stranu se ale nedá říct, že by šlo všechno přesně podle jeho plánu. Vše začíná ještě předtím, než spolu s Marií začali bydlet: „Maria byla zasnoubena Josefovi, ale dříve, než se sešli, shledalo se, že počala z Ducha svatého“ (srov. Mt 1,18). Josefa se nikdo na nic neptá, a už je do toho všeho zapleten.

Josef dostává strach

Josefova reakce na nečekanou situaci je docela přirozená. Dostane strach. Ví, že se k dané situaci musí nějak postavit, a tak začne uvažovat, co dál. Rozhodne se, že se s Marií rozejde. Vyklouzne tak z nepříjemné situace. A k odchodu ho také vede jeho spravedlnost a ohled na Marii. Nechce ji vydat pohaně.

Na první pohled to vypadá jako správně a čestně rozlišená reakce na nečekaný problém, které by asi jen těžko šlo něco vytknout. Jedná spravedlivě, tedy podle tradice, ve které vyrostl. Konal ve shodě se svými předky, s tím, co viděl kolem sebe, s tím, jak se takovéto krizové situace co nejčestněji řešily. A přece… Kdyby Josef volil takto, událost Božího narození by se stala mimo jeho život.

Drama Josefovy poslušnosti vůči tradici

Pokud se chce Josef účastnit toho, k čemu je událostí Mariina početí zván, nemůže dělat věci tak, jak se dělaly vždycky. Musí být odvážný a vykročit ze své tradice. Ne aby ji porušil, ale aby ji naplnil. Nemůže jen opakovat naučené, musí být tvůrčí. Jsme u dramatu Josefovy poslušnosti vůči tradici, spravedlnosti či jeho vlastnímu úsudku.

Boží přicházení na svět je vždycky jedinečné a nové. Ano, má různé rysy, které můžeme dříve předtím v dějinách vypozorovat. Nikdy to ale není jen opakování již uskutečněného. Josef zažívá to, co ještě nikdo předtím nezažíval, a tak správně cítí velkou nejistotu. Neexistuje nějaký manuál, do kterého by mohl Josef nahlédnout, neexistuje tradice, kterou by šlo zopakovat, a tak zaručit jistý výsledek. Existuje tradice a zkušenost, která člověka může dovést až na samý kraj rozhodnutí. Pak ale musí každý, kdo chce být součástí Božího plánu, vykročit s podporou vlastní tvořivosti. A přitom musí nutně cítit nejistotu.

Povolání nestačí. Je potřeba i povzbuzení

Kde má ale Josef vzít k tomuto kroku odvahu? Kdo ho povzbudí? Když Josef vše dobře zváží a promyslí, ulehne ke spánku. Zdá se mu sen, kdy za ním přichází anděl a dodává mu odvahu, aby se nebál přijmout svou ženu Marii za ženu, protože dítě, které počala, je z Ducha svatého (srov. Mt 1,20).

V andělovi, který je k Josefovi poslán, je Josef vlastně podruhé obdarován. Prvním darem je vůbec to veliké pozvání, aby byl u toho, když Bůh přichází na tuto zem. Veliký dar povolání, kdy může ve svém životě objevit a přijmout Boží přítomnost. Z Josefova příběhu je ale jasná jedna fascinující věc. Totiž že tento dar Josefovi nestačí. Že kdyby zůstalo jen u toho, Josef by z příběhu vyklouzl a stál by mimo. Potřebuje ještě druhý dar, totiž anděla, který ho povzbuzuje a dodává mu odvahu, jíž překoná strach vyvolaný nečekaností a velikostí prvního daru.

I v našem životě…

Podobně to, myslím, platí i v životě dnešní církve a v osobním životě každého z nás. Jako církev jsme povoláni, abychom byli u toho, kdy Bůh přichází na naši zem a stává se znovu přítomným. Máme být místem, kde se lidé mohou s Bohem setkávat. K tomuto velikému povolání ale asi nezbytně patří také strach, že to nezvládneme. Strach, který nás vede k tomu, abychom se drželi osvědčených cest a zbytečně neriskovali. Vědomí našeho velikého povolání opravdu může paralyzovat naši schopnost reagovat na nové výzvy současného světa a může nás vést k touze uniknout zpátky do časů, kdy se tyto problémy řešit nemusely. Tak jako v životě Josefa, i do života dnešní církve vnikají věci, které se dějí nezávisle na nás. Podobně jako u Josefa v nás vyvolávají strach a ani my nejsme imunní vůči pokušení vrátit se. Podobně jako v Josefově příběhu se i v příběhu života dnešní církve nehraje o nic menšího než o to, zda budeme přítomni Božímu přicházení, nebo zda zůstaneme mimo, zda nás příchod Boha na dnešní svět mine. A podobně jako Josef, i my potřebujeme anděla, aby nás jako církev povzbudil, abychom to nevzdávali, ale v síle naší tradice odvážně vyšli na cesty, po kterých před námi ještě nikdo nechodil.

Teď je to na nás…

Andělem poslaným k dodání odvahy je bezesporu Duch svatý, který je dán učedníkům Ježíšem po jeho zmrtvýchvstání. I jim, stejně jako anděl Josefovi, říká Ježíš, aby se nebáli, ale šli a hlásali jeho evangelium každému člověku.

Mnohé věci do našeho života vstupují, aniž bychom je mohli jakkoli ovlivnit, a často nám asi přijde, že přinášejí jen samé komplikace. Josefův příběh nás, myslím, skvěle učí, že je třeba mít odvahu, překonat přirozený strach, vydat se na nové neprozkoumané cesty, a tak se s Bohem znovu setkat. V historii to mnozí lidé skvěle dokázali. Teď je na nás, abychom to zkusili se stejnou odvahou i my.