Pannu Marii považujeme za naši matku ve víře, stejně jako Abraháma nazýváme otcem víry (srov. Řím 4,12). A stejně jako Abrahám, i ona musela mnohokrát věřit a doufat „proti veškeré naději“. Jejím „ať se mi stane!“ se mohlo začít naplňovat tajemství naší spásy. Vyjádřila jím naprostou oddanost Bohu a jeho záměrům s jejím životem – jako by podepsala prázdný šek!
Tento životní postoj jí už zůstal, i když „anděl odešel“ a zmizela jakákoli znamení Boží přítomnosti. Ba dokonce nastaly i situace, které vypadaly, jako by se Bohu vymkly z rukou: zklamání Josefovo, které mu nemohla vysvětlit; pronásledování od Heroda a nucená emigrace; ztráta dvanáctiletého Ježíše; a samozřejmě pronásledování Ježíše od předáků židovství a nakonec jeho ukřižování. A to jmenujeme jen situace, které nám Písmo zanechalo – jsem si jist, že jich bylo daleko víc!
Proto je nám Maria tak blízká, zvláště v období nesrozumitelných životních zkoušek.
Tento životní postoj jí už zůstal, i když „anděl odešel“ a zmizela jakákoli znamení Boží přítomnosti. Ba dokonce nastaly i situace, které vypadaly, jako by se Bohu vymkly z rukou: zklamání Josefovo, které mu nemohla vysvětlit; pronásledování od Heroda a nucená emigrace; ztráta dvanáctiletého Ježíše; a samozřejmě pronásledování Ježíše od předáků židovství a nakonec jeho ukřižování. A to jmenujeme jen situace, které nám Písmo zanechalo – jsem si jist, že jich bylo daleko víc!
Proto je nám Maria tak blízká, zvláště v období nesrozumitelných životních zkoušek.
Zpracováno podle knihy Vojtěcha Kodeta: Učednictví,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.
