Kritici nehledají, co by se mělo změnit,
nýbrž to, do čeho by se mohli zakousnout
Kritizování nás vede k tomu, že se zaměřujeme na nedostatky a chyby druhých, a tak se považujeme za lepší. Mluvíme-li o druhých špatně, ubližujeme tím celé církvi. Svatý Augustin nazývá kritika „nenapravitelným člověkem“. „Nenapravitelnými lidmi jsou ti, kteří nevěnují pozornost svým vlastním hříchům a zaměřují se na hříchy druhých. Nehledají, co by se mělo změnit, nýbrž to, do čeho by se mohli zakousnout. A jelikož nemohou omluvit sami sebe, jsou vždy připraveni obviňovat druhé!“ (Kázání, 19). „Jediné, co těmto lidem zbývá,“ říká Augustin, „je nemoc nevraživosti – nemoc, která je o to vážnější, oč více se považují za silné" (Komentář na Žalm 32,29).
Srdce podezřívavého člověka
se uzavírá veškeré objektivitě
Podle Dórothea z Gazy zasévá do srdcí podezření sám zlý duch, aby tak působil rozbroje, Zlý duch se snaží rozdělovat (prostřednictvím podezření), aby pak mohl působit zmatek. Když zlý duch zaseje podezření, snaží se přesvědčit člověka lžemi nebo polopravdami, aby se srdce člověka obrnilo egoistickými přesvědčeními, jež vedou k tomu, že se jeho vnitřní svět uzavře veškeré objektivitě . Podezíravost, kterou démon zasel, vytváří v lidském srdci křivé měřítko, které pak zkresluje veškerou skutečnost. Není snadné přesvědčit člověka, který se nechává vést křivým měřítkem. Ať dojde k čemukoli, člověk to interpretuje překrouceně, podle svého křivého měřítka.
Pocity ukřivděnosti
působí mnoho zla
Již několikrát jsem se vyjadřoval o pocitech ukřivděnosti nespokojených mnišek, o nichž svatá Terezie řekla, že v řeholním životě plodí mnoho zla. Takto pokoušený člověk se postupně stává sběratelem křivd. Žije tak, že počítá křivdy, které mu způsobili druzí, nebo spíše křivdy, o nichž je přesvědčen, že mu je způsobili druzí. To ho nezřídka vede k určité „spiritualitě oběti spiknutí“.
Všichni se proti mně spikli
Teorie spiknutí je primitivní pokušení, kdy se lidem v zásadě stýská po černobílých schématech typu dobro – zlo (a obvykle se sami řadí k těm dobrým). Nedostatek kontaktu s objektivitou je vede k tomu, že se zazdívají v sebeobraně. Považují se za oběti, proti nimž se spikli ti druzí (zlí, mocní, nadřízení, …). Kromě toho se u nich stále prohlubuje stav úzkosti, který je také nemocí ducha. Lidé, kteří jsou zvyklí každého podezírat, postupně zcela ztrácejí pokoj, jenž je vlastní těm, kdo důvěřují v Hospodina.
Přesvědčení o vymyšlených hrozbách
Podezíraví a nedůvěřiví lidé setrvávají v přesvědčení o skutečnosti imaginárních hrozeb, jimiž je naplněna jejich duše. Podezíravost a nedůvěra vede lidi k typicky zahořklým výčitkám vůči Bohu. Dórotheos z Gazy na to upozorňuje v souvislosti s příběhem Adama a Evy. Takoví lidé se postupně vzdalují od pravdy a zabydlují se ve lži. Jsou to moralisté, kteří vinu způsobenou podezíravostí vůči všem kompenzují předstíráním, že nikoho a nic neodsuzují. Jelikož jim chybí smysl pro objektivitu, jejich fantazie odsuzuje a priori, na základě zdánlivého podezření vůči druhým a jejich životům.
Zdravá sebereflexe
předchází všem těmto pokušením
Duchovní nauka o obviňování sebe sama, kterou předkládá Dórotheos z Gazy, předchází všem těmto pokušením a vede člověka k objektivnímu pohledu na Boha i na lidi. Když se v tomto člověk neustále cvičí vytváří prostor Božímu působení, jež vposled utváří jednotu srdcí.
Se svolením zpracováno podle nové knížečky
papeže Františka: „Pokora, cesta k Bohu“,
kterou vydalo nakladatelství Paulínky www.paulinky.cz
Redakčně upraveno
Více o knížce: V nakladatelství Paulínky vyšla kniha „Pokora, cesta k Bohu“, první knižní titul na českém trhu, jehož autorem je papež František. Jedná se drobný spisek, který napsal ještě jako kardinál J. M. Bergoglio. Inspirován starobylou duchovní praxí otců pouště, zvláště Dorotheem z Gazy, vytyčuje věřícím stále aktuální cestu autentické křesťanské pokory, která je základem každého opravdového společenství. Připravují se další tituly z doby jeho biskupského působení. K dispozici v on-line knihkupectví na http://www.paulinky.cz/
