„Můžete mi pomoci zemřít? Už dlouho jsem hledala na vás nějaký kontakt. Vím, že jste založila domácí hospic, ale v našem městě taková služba chybí a já se bojím, co se mnou bude dál. S rakovinou plic a kostními metastázami se léčím několik let, ale má nemoc postupuje. Nechci umírat v bolesti a mám obavu, abych se nedusila.“
Často zůstávám stát v úžasu nad upřímností pacientů, kteří se na mne takto přímo obrátí. Z hlasu té ženy jsem poznávala, že se chce připravit na svou smrt. Ačkoliv mne osobně neznala, vyprávěla mi dlouze o své nemoci, náročné rodinné situaci, o touze být co nejdéle doma, ale také nahlas uvažovala, že zemřít by si přála v lůžkovém hospici. Vnímala jsem, že mi důvěřuje. Z jejích slov byla patrná bolest z loučení se svými blízkými a těžce nemocným manželem. „Ulevilo se mi, ani nevíte jak. Spadla ze mne obrovská tíha! Cítím v sobě skutečný pokoj. Děkuji dobrému Bohu, že nás spojil a děkuji za tento rozhovor.“
Mohla jsem jí nabídnout možnosti paliativní a hospicové péče, abych ji ujistila, že nebude trpět fyzicky. Bude třeba domluvit s mým manželem lékařem konzultace zdravotního stavu na základě lékařských zpráv, kontaktovat praktického lékaře, aby zajistil potřebné opiáty, a agenturu domácí péče, aby je aplikovala. V tomto regionu není domácí hospic a z Hořic je to k této nemocné paní více než sto kilometrů. Nemocná byla obdařena velkou vnitřní silou. Slíbila jsem, že jí pomohu, co to půjde.
Šla jsem se projít a přemýšlela v klidném prostředí lesa nejen o této nemocné, ale o všech pacientech, které jsem mohla doprovázet, a o naší službě, která se během let stále více rozrůstá. Potřebuji se v sobě napojit na blahodárný proud Boží přítomnosti, abych dokázala čelit lítosti, že domácí hospicová péče je stále málo dostupná.
Mezi mnou a touto pacientkou zavládla během několika týdnů velká důvěra. Věděla, že do telefonu může vyjádřit, co ji trápí. V dopisech, které mi často psala, mi sdělovala své pocity a také poměrně komplikovanou rodinnou situaci, která bránila mé návštěvě u ní doma. Nicméně se nám podařilo i na dálku nastavit léčbu všech symptomů a zajistit aplikaci opiátů.
Často jsme společně řešily otázky jejího odchodu a velkou snahu zajistit chod rodiny a péči o nemocného manžela. Ze zkušeností vím, jak bývá úlevné tyto věci probrat s blízkou osobou. Cítila, že chřadne, a přála si, aby o ni bylo dobře pečováno. Věděla jsem, že toto přání zatím nemůže sdělit svým blízkým. Její rodina doufala v zázračné uzdravení a kladla před ni nereálné cíle. Navrhovala léčbu v zahraničí a hledala možnosti, jak nemoc zastavit. Vzhledem k tomu, že rodinní příslušníci odmítali přijmout fakt, že maminka umírá, byla situace pro nemocnou komplikovaná.
Svěřovala mi poznání, že jí nemoc dovolila jít k podstatnému v sobě. I ve své těžké nemoci a narůstající slabosti prožívala okamžiky štěstí a pokoje. Poslední týdny spíše polehávala a pročítala si v Bibli verše, které jí přinášely pokoj do duše. Věděla, že tento viditelný svět pozvolna opouští.
Jednoho dne pozdě večer mi volala v záchvatu velké dušnosti, který přišel náhle a nečekaně. Doporučila jsem jí přivolat záchrannou službu. Věděla jsem, že pokud bude hospitalizována, můžu ji již další den navštívit v nemocnici. Ještě v noci mi psala, že po punkci plicního výpotku se cítí mnohem lépe a že se těší na mou návštěvu. Ráno jsem koupila velkou kytici krásných květů a vypravila se do nemocnice v Praze.
Byla přijata na lůžkové oddělení onkologie jedné fakultní nemocnice. Když jsem s bázní otevírala dveře pokoje, okamžitě jsem věděla, která z pacientek je ta má. Dlouze jsme se objaly. V náručí jsem svírala její křehké tělo a dívala se jí do očí. Tiše mne požádala o pomoc s hygienou. Bylo to velmi osobní gesto, kterým mi dala jasně najevo, že jsme si blízké.
Byla krásná, klidná, důstojná a něžná. Z jejího srdce pramenilo tolik lásky a míru. Věděla jsem, kolik bojů s nemocí svedla, o touze žít, o přání, aby její rodina byla šťastná i bez ní. Cítila jsem, že opustila svou velkou starost o nemocného manžela a v tomto čase se připravuje na svůj odchod. Hovořily jsme o přeložení do lůžkového hospice, který se měl uskutečnit během dalších dní. Zajímala se o můj osobní i profesní život a děkovala mi za dlouhodobé doprovázení. Na závěr mne požádala o společnou modlitbu Otčenáš… Modlila se velmi tiše a pomalu. Byla to meditační modlitba, kdy se zamýšlela nad jednotlivými verši a snažila se, abych i já cítila jejich sílu a hloubku. Byl to pro mne hluboký prožitek jednoty a blízkosti v okamžiku umírání.
Musela jsem ji po několika hodinách opustit, protože chod oddělení vyžadoval další zdravotnické úkony u spolupacientek na pokoji. Přitiskla jsem se k jejímu tělu, pohladila ji po tváři a políbila něžně ruce. Doufala jsem, že se setkáme za pár dní v lůžkovém hospici. Zemřela tu noc po mé návštěvě, klidně. Její naděje byla pevně ukotvená v Bohu. Vzpomínala jsem s velkým vděkem na náš první rozhovor před dvěma lety a na její přání, abych jí byla nablízku. Vyrostla mezi námi důvěra a přátelství. Pomáhala mi překonávat obtíže mého života a její rady byly vždy cenné. Byla moudrou a laskavou ženou. Dobrý Bůh nás na určitou dobu spojil a vzájemně obdaroval.
