Přerod Jana od Kříže v literárního velikána se udál ve vězení v Toledu, kde zakoušel velké útrapy. Po devíti měsících se mu podařil pečlivě připravený útěk. Nakonec byl ale stejně zbaven všech úřadů a vyhnán z kláštera. Odešel tedy do jiného kláštera v Ubedě. Ale i tam s ním jednali neobyčejně bezcitně. Jan byl velmi nemocný, jeho tělo bylo pokryto vředy – podobal se tak trpícímu Jobovi. Nechali ho v jeho cele bez povšimnutí. Když se blížila smrt, řekl: „Vstupme teď do domu Božího.“ Stalo se tak 14. prosince 1591. Bylo mu teprve čtyřicet devět let. Svatořečen byl roku 1726 a o dvě stě let později prohlášen za učitele církve.

Kdysi za noci temné,

v své touze milostné, již láska zná,

ó štěstí nekonečné,

vyšla jsem nezřena,

když nad domem mým vládl klid a tma. (Jan od Kříže)

Tato pětiřádková rýmovaná strofa stojí na začátku snad nejslavnější duchovní básně Jana od Kříže, španělského karmelitána narozeného roku 1542. Pocházel ze zchudlé šlechtické rodiny de Yepes; jeho otec brzy zemřel, a tak od mládí pracoval jako ošetřovatel nemocných. V jednadvaceti letech vstoupil do řádu a studoval filozofii a teologii v klášteře v Salamance. Po kněžském svěcení chtěl přestoupit k přísnějším kartuziánům, ale setkání s tehdy padesátiletou Terezou z Avily v hovorně kláštera karmelitek v Avile, kde byla Tereza převorkou, ho přimělo k tomu, aby se svého plánu vzdal a spolu s ní se věnoval reformě karmelitánského řádu v mužské i ženské větvi. Po prvním rozhovoru, který změnil život obou budoucích světců a učitelů církve, následovala další setkání ve stejné místnosti. Tady je jednoho dne zastihla vyděšená sestra Beatrix od Ježíše, jak se – odděleni klauzurní mřížkou –vznášejí nad zemí v mystickém vytržení. To se mělo stát, když byli ponořeni do rozhovoru o Nejsvětější Trojici.

Traduje se, že Juan byl malé postavy, ale ušlechtilý ve slovech i gestech. Na rozdíl od Terezy neměl dar humoru; snad k tomu přispělo tvrdé mládí. Neměl vůdcovské, organizační vlohy, nebyl strhujícím kazatelem, ale spíše neobyčejně vnímavým zpovědníkem a duchovním vůdcem. Tvrdilo se, že po dvou slovech rozuměl duši. Ty, kteří mu byli svěřeni, k sobě nechtěl připoutat, ovládat, ale jen „vést za ruku“.

Juan de la Cruz patří také k velkým španělským básníkům. „Pro španělskou literaturu je skoro tím, čím je Dante pro literaturu italskou – korunou básnictví, raným výkvětem ideálu.“ řekl Christoph Kletzer, filozof práva působící v Cambridge. Během svého studia v Salamance byl žákem augustiniánského mnicha Luise de León, teologa, humanisty a básníka, který zřejmě mladému karmelitánovi pomohl objevit vlohy pro poezii. Vzorem pro pětiřádkovou strofu v duchovní básni o temné noci (La noche oscura) je právě poezie Luise de León. Juanův přerod v literárního velikána se ale udál, aspoň podle Waltera Nigga, teprve roku 1577 ve vězení kláštera v Toledu, kde zakoušel velké tělesné i duševní útrapy. Byl tam uvržen v důsledku sporů o reformu svého řádu. Po devíti měsících se mu podařil pečlivě připravený útěk. Pokud šlo o cíle obnovy, nechtěl trpělivě snášet utrpení a nedovolil si zůstat v nečinnosti. V následujících letech se věnoval vedení a duchovnímu doprovázení v řádu a práci na svých hlavních spirituálně-teologických dílech, mezi nimi na Výstupu na horu Karmel a Temné noci, komentáři ke stejnojmenné básni. Nový odpor proti reformě vedl k tomu, že byl Juan zbaven všech úřadů a vyhnán z kláštera.Odešel do odlehlého kláštera v Ubedě. Ačkoli tento klášter náležel k reformnímu hnutí, jednali tu s ním neobyčejně bezcitně, zvláště převor, kterého světec jednou pokáral. Juan byl teď velmi nemocný, jeho tělo bylo pokryto vředy – podobal se tak trpícímu Jobovi. Nechali ho v jeho cele bez povšimnutí. Jen jeden laický bratr mu občas tajně prokazoval dobrodiní. Juan to všechno snášel bez nářků a držel se tak svých slov: Kde není láska, tam lásku dej a lásku získáš.

Ve svém komentáři k písni o temné noci duše napsal Juan o Kristu: „Kristus je cesta, a tato cesta je umírání ... V okamžiku své smrti byl i on zdeptán na duši, zcela bez útěchy a pomoci.“ Kdysi si tento španělský mnich přál, aby zemřel jako obyčejný mnich, nikoli jako představený, a navíc na místě, kde ho nikdo nezná. To se mu teď splnilo. Když se smrt blížila, řekl: „Vstupme teď do domu Božího.“ Stalo se tak 14. prosince 1591. Bylo mu teprve čtyřicet devět let. Svatořečen byl roku 1726 a o dvě stě let později prohlášen za učitele církve.

Zpracováno podle knihy: Egon Kapellari, Známé osobnosti tváří v tvář smrti,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství
Redakčně upraveno