Jít k psychiatrovi bývá společensky obtížné
Psychická onemocnění nejsou vzácná, jejich počet v populaci narůstá. Je ale nepříjemné, že jsou u nás stále mnohými považována za zahanbující. Jít k psychiatrovi je nezřídka společensky obtížnější než podstoupit potrat. To je hluboká deformace, která ztěžuje situaci nemocnému i jeho okolí. U křesťanů se také mnohdy vyskytuje nešťastný předsudek, že si za většinu psychických obtíží člověk může sám. Buď svou duchovní pasivitou nebo svými morálními chybami nebo svou nedostatečnou vírou. Také psychofarmaka bývají považována za něco, co se pro křesťana nehodí, co takřka popírá jeho víru. Proti všem těmto „pověrám“ je třeba v zájmu nemocných i jejich blízkých bojovat.
Psychiatrická pomoc – zrada na víře?
Pomoc psychologie a psychiatrie by neměla být považována za „ateistickou“ variantu saturování existenciálních a psychických potřeb. Jde o svébytné oblasti, v nichž potřebuje pomáhající intervenci řada nemocných bez ohledu na to, zda jde o osoby religiózní, nebo ne. Psychoterapie nebo intervence psychiatrie, včetně medikamentózní léčby, může být v řadě případů důležitým prvkem, který zvyšuje kvalitu života i v těžkém somatickém onemocnění. Navíc tato pomoc nemusí být jen pomocí od nepříjemných příznaků a stavů, ale je také pomocí k tomu, aby pacient byl schopen otázky hlubin své osobnosti řešit a vyřešit. Je dost nešťastné, že určitá část věřících osob považuje psychiatrickou pomoc, a to zejména medikamentózní léčbu, za jakousi „zradu na své víře“. Nevnímají, že psychické obtíže nejsou výsledkem nedostatečné víry, ale jejich trvání život z víry omezuje nebo téměř likviduje. Pomoc psychologie či psychiatrie zvyšuje možnost prožívat víru tak, aby byla skutečnou pomocí ke zvládání života.
Dobrý odborník respektuje oblast, která mu není vlastní
Pastorační pracovník si nikdy nemá hrát na to, co není, tedy na „amatérského“ psychologa či psychiatra. Potřebuje se ale orientovat v psychopatologii a v druzích psychologické pomoci. To mnohdy vyžaduje alespoň základní znalost termínů. Případně schopnost zorientovat se v té oblasti potíží či nemoci, která mu není známá. Důležitý je také základní postoj, totiž postoj vzájemné úcty a respektu těch osob (pastorační pracovník, psycholog, psychiatr), na které se nemocný obrací a jež mu mají a chtějí být nápomocny ve zvládání jeho stavu. Někdy je vhodné domluvit se výslovně na kompetencích, a tedy oblastech pomoci, kterou bude poskytovat pastorační pracovník a kterou psycholog či psychiatr, nebo je alespoň mlčky respektovat. Podobně jako se nepožaduje od pastoračního pracovníka, aby byl odborníkem v psychologii či psychiatrii, od psychologa či psychiatra se nepožaduje, aby byl teologem nebo prostě věřícím. Dobrý odborník ale bude respektovat oblast, která mu není vlastní. Tedy psycholog či psychiatr bude oblast víry a teologie vnímat s určitou úctou a nebude do ní zasahovat. Věřící osobě může dobře prospět i nevěřící psycholog či psychiatr, je-li dobrým odborníkem respektujícím oblast víry. Naopak ji může neprospět či uškodit věřící psycholog či psychiatr, je-li odborníkem špatným. A může uškodit tím více, čím více je jako kvalifikace vnímána místo odborných kvalit jeho víra.
Umění rozlišování potřeb
Kněží a pracovníci v pastoraci bývají často těmi, na které se v první linii obracejí jim svěření lidé se svými nejrůznějšími psychickými i vztahovými problémy. Je proto nezbytné, aby kněží a pastorační pracovníci prohlubovali své teoretické i praktické zkušenosti jak v oblasti komunikace, sociální psychologie, tak i psychopatologie. Velikým uměním je praktické rozlišování, kdy doprovázený potřebuje „pouze“ přijetí, podporu a (z psychologického pohledu) laickou pomoc, a kdy je nezbytné motivovat svěřeného člověka k vyhledání pomoci odborné.
Se svolením převzato z knihy
Aleš Opatrný, Pastorační péče o psychicky nemocné,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství
Redakčně upraveno, doplněno mezititulky
