Pozor na lidi, kteří se necítí křehcí: jsou drsní, diktátorští.
Křehkost je naopak naším skutečným bohatstvím.

Pohled do zrcadla ne vždy pomáhá

Dnešní katechezí uzavíráme cyklus věnovaný tématu rozlišování, a to dokončením pojednání o pomůckách, které mohou a musí podporovat proces rozlišování. Jednou z nich je duchovní doprovázení, důležité především pro sebepoznání, které je nezbytnou podmínkou pro rozlišování. Pohled do zrcadla sám o sobě ne vždy pomáhá, protože člověk si může obraz upravit. Na druhou stranu, když se podíváte do zrcadla s pomocí druhého, velmi vám to pomůže, protože vám druhý řekne pravdu - když je to skutečně pravda - a tak vám pomůže.

Křehkost nás dělá lidmi

Boží milost v nás vždy pracuje s naší přirozeností. Když se zamyslíme nad podobenstvím z evangelia, můžeme milost přirovnat k dobrému semeni a přirozenost k půdě (srov. Mk 4,3-9). Důležité je především dát se poznat, aniž bychom se tedy báli sdílet křehčí stránky, v nichž objevujeme, že jsme citlivější, slabší nebo se bojíme, že nás někdo odsoudí. Dát se poznat, projevit sebe sama osobě, která nás takto doprovází na cestě životem. Ne že by rozhodoval za nás, to ne: ale protože nás doprovází.

Protože křehkost
je ve skutečnosti
naším skutečným bohatstvím:
všichni jsme bohatí svou křehkostí;
skutečným bohatstvím,
které se musíme naučit respektovat
a přijímat, protože když je nabídnuto Bohu,
činí nás schopnými laskavosti,
milosrdenství a lásky.

Pozor na lidi, kteří se necítí křehcí: jsou drsní, diktátorští. Naopak lidé, kteří pokorně uznávají svou vlastní křehkost, jsou k druhým chápavější a vstřícnější. Křehkost - dalo by se říci - nás dělá lidmi. Není náhodou, že první ze tří Ježíšových pokušení na poušti - to, které se týká hladu - se nás snaží připravit o křehkost a předkládá nám ji jako zlo, kterého se musíme zbavit, jako překážku, která nám brání být jako Bůh. A přesto je to náš nejcennější poklad: Bůh, aby nás učinil podobnými sobě, chtěl s námi sdílet naši vlastní křehkost v plném rozsahu. Podívejme se na kříž: to je Bůh, který sestoupil právě do křehkosti. Podívejme se na betlém, který sahá až k velké lidské slabosti. On sdílel naši křehkost.

Nebát se Ježíšovi otevřít své srdce

Duchovní doprovázení, pokud je poddajné Duchu svatému, pomáhá odhalit i vážná nedorozumění v našem pohledu na sebe sama a v našem vztahu s Pánem. Evangelium uvádí několik příkladů objasňujících a osvobozujících rozhovorů, které Ježíš vedl. Vzpomeňme si třeba na ten se Samaritánkou - vždycky je tam ta Ježíšova moudrost a laskavost -, vzpomeňme si na ten se Zacheem, vzpomeňme si na ten s hříšnou ženou, vzpomeňme si na ten s Nikodémem a na ten s učedníky z Emauz: na způsob, jakým se k nim Ježíš vztahuje. Lidé, kteří se skutečně setkali s Ježíšem, se nebojí otevřít mu své srdce, ukázat mu svou zranitelnost, svou nedostatečnost a křehkost. Tímto způsobem se jejich sdílení sebe sama stává zkušeností spásy, odpuštění, které svobodně přijali. 

Jsme Bohem milováni a přijati takoví, jací jsme

Vyprávět před druhým člověkem o tom, co jsme prožili nebo co hledáme, nám pomáhá vnést do našeho nitra jasnost a vynést na světlo mnoho myšlenek, které nás obývají a které nás často znepokojují svým neodbytným opakováním. Kolikrát nás v temných chvílích napadají takové myšlenky: "Všechno jsem udělal špatně, nemám žádnou cenu, nikdo mi nerozumí, nikdy to nedokážu, jsem odsouzen k neúspěchu." Kolikrát nás napadají takové myšlenky. Falešné a jedovaté myšlenky, které setkání s druhými pomáhá odhalit, abychom se cítili Bohem milováni a přijati takoví, jací jsme, a mohli pro něj konat dobré věci. S překvapením objevujeme jiné způsoby vidění věcí, projevy dobra, které v nás byly vždy přítomny. Je pravda, že se můžeme svěřit se svými slabostmi druhému, tomu, kdo nás doprovází v životě, v duchovním životě, mistru duchovního života, ať je to laik, kněz, kdokoli nás doprovází; a říci: "Podívej, co se mi děje: jsem ubožák, dějí se mi takové věci", a pak slyšet od druhého: "Ano, máme je všichni, tyhle věci...". Toto nám pomáhá dobře si je ujasnit a vidět, odkud pocházejí, a tak je překonat.

Chceš-li někam dorazit rychle, jdi sám,
chceš-li dorazit bezpečně, jdi s ostatními

Ten, kdo doprovází - doprovázející osoba - nezastupuje místo Boha, nevykonává práci místo doprovázeného, ale kráčí po jeho boku, povzbuzuje ho, aby četl, co se děje v jeho srdci, na místě par excellence, kde promlouvá Hospodin. Duchovního průvodce někdy nazýváme duchovním vůdcem - to se mi nelíbí: říkejme spíše duchovní průvodce, je to lepší - je to ten, kdo vám říká: "Dobře, ale podívej se sem, podívej se tam." Upozorňuje vás na věci, které mohou být pominuty; pomáhá nám lépe porozumět znamením doby, hlasu Božímu, hlasu pokušitele, hlasu těžkostí, které nemohu překonat. Proto je velmi důležité, abychom nebyli na cestě sami. V africké moudrosti - protože mají tuto kmenovou mystiku - se říká: "Chceš-li někam dorazit rychle, jdi sám, chceš-li dorazit bezpečně, jdi s ostatními." Jdi v doprovodu, jdi se svými lidmi. To je důležité. V duchovním životě je lepší, když nás doprovází někdo, kdo zná naši situaci a pomáhá nám. A to je duchovní doprovázení. 

Každý potřebujeme někoho,
kdo nám pomáhá jít dál

Toto doprovázení může být plodné, pokud jsme na obou stranách zakusili synovství a duchovní bratrství. To, že jsme Božími dětmi, zjišťujeme ve chvíli, kdy zjistíme, že jsme bratři, děti téhož Otce. Proto je nezbytné být součástí komunity v pohybu. Nejsme sami, jsme lidmi národa, lidu, kráčejícího města, církve, farnosti, nějaké skupiny... společenství na cestě. Člověk nejde k Bohu sám: to nejde. Musíme tomu dobře rozumět. Stejně jako v evangelijním příběhu o ochrnutém jsme často podpořeni a uzdraveni díky víře někoho jiného (srov. Mk 2,1-5), kdo nám pomáhá jít dál, protože každý z nás někdy trpí vnitřní paralýzou a potřebuje někoho, kdo nám pomůže tento konflikt s jeho pomocí překonat. Nezapomínejme na to, že k Bohu nejdeme sami; jindy jsme to my, kdo se angažuje za jiného bratra nebo sestru, a jsme průvodci, kteří pomáhají tomuto druhému člověku. Bez zkušenosti synovství a bratrství může doprovázení vést k nereálným očekáváním, k nedorozuměním a k závislostem, které člověka ponechávají v infantilním stavu. Ne: jako doprovod, ale jako Boží děti a bratři.