I v bolesti a nemoci máme příležitost setkat se s Bohem

Právě v utrpení si nejintenzivněji uvědomujeme,
že veškerá naděje pramení od Pána…

Naděje neklame a posiluje nás v trápení

V Jubilejním roce 2025 jsme zváni stát se „poutníky naděje“. A pod tímto úhlem slavíme i 11. února světový den nemocných. Doprovází nás přitom Boží slovo, které nám nabízí povzbuzení, že „naděje neklame“ (Řím 5, 5), ale posiluje nás v trápení. Jsou to sice utěšující slova, ale mohou také vyvolávat palčivé otázky, zejména u těch, kteří právě trpí, nebo u jejich blízkých. Ve všech těchto okolnostech ale vnímáme, že potřebujeme pomoc, která nás přesahuje: pomoc Boha, jeho milosti, jeho prozřetelnosti, té síly, která je darem jeho Ducha.

Zastavme se na okamžik a uvažujme o tom, jak je Bůh blízko těm, kdo trpí, zvláště ve třech klíčových dimenzích: setkání, daru a sdílení.

I v nemoci máme příležitost setkat se s Pánem

1. Setkání. Když Ježíš vysílá sedmdesát dvou učedníků, vybízí je, aby říkali nemocným: „Přiblížilo se k vám Boží království“. Žádá je, aby jim pomohli pochopit, že i v nemoci, jakkoli bolestné a těžko pochopitelné, je příležitost setkat se s Pánem. V době nemoci totiž na jedné straně pociťujeme veškerou svou křehkost – fyzickou, psychickou a duchovní –, na druhé straně zakoušíme blízkost a soucit Boha, který v Ježíši sdílel naše utrpení. On nás neopouští a často nás překvapuje tím, že nám daruje houževnatost, o které bychom si nikdy nepomysleli, že ji máme, a kterou bychom sami nikdy nenašli.

Nemoc se pak stává příležitostí k setkání, které nás mění; k objevení neochvějné skály, o kterou se můžeme opřít, abychom mohli čelit bouřím života. Jde o zkušenost, která nás i za cenu oběti posiluje, protože si více uvědomíme, že nejsme sami. Proto se říká, že bolest s sebou vždy přináší tajemství spásy, neboť nám dává zakusit blízkou a reálnou útěchu, která přichází od Boha.

Zvláště v utrpení si uvědomujeme, že naděje pochází od Pána

2. A to nás vede k druhému bodu zamyšlení: daru. Nikdy si totiž neuvědomujeme tolik, jako v utrpení, že každá naděje pochází od Pána. Naděje je tak především darem, který je třeba přijmout a pěstovat.

Jen v Kristově vzkříšení nachází náš vlastní životní příběh a osud své místo v rámci nekonečného horizontu věčnosti. Pouze z Kristových Velikonoc plyne pro nás jistota, že nic „nás nebude moci odloučit od Boží lásky, která je v Pánu“.

A z této „velké naděje“ pochází každý další záblesk světla, kterým lze překonávat životní zkoušky a překážky. A nejen to. Zmrtvýchvstalý kráčí s námi a stává se naším společníkem na cestě podobně, jako když kráčel s učedníky z Emauz. Tak jako oni, i my se s ním můžeme podělit o svou zmatenost, starosti a zklamání; můžeme poslouchat jeho slovo, které nás osvěcuje a rozpaluje naše srdce, a poznat jej při lámání chleba.

Tam, kde trpíme, se můžeme navzájem i obdarovávat

3. A tak se dostáváme ke třetímu aspektu: sdílení. Místa, kde trpíme, jsou často místy sdílení, na kterých se navzájem obohacujeme. Jak často se učíme doufat u lůžka nemocného! Jak často se učíme věřit, když pomáháme trpícím! Jak často se setkáváme s láskou, když se skláníme nad těmi, kteří to potřebují! Uvědomujeme si, že jsme „andělé“ naděje, poslové Boží jeden pro druhého.

A je důležité umět pochopit krásu a význam těchto setkání naplněných milostí a naučit se zapsat si je do duše, abychom na ně nezapomněli. Jsou to drahocenná světla, která nám dodávají sílu i ve tmě zkoušek a navíc nás svou láskou a blízkostí učí pravé chuti života.

Láska přináší světlo a teplo

Drazí nemocní, drazí bratři a sestry, kteří o trpící pečujete, v tomto Svatém roce máte zvláštní roli více než kdy jindy. Vaše společná cesta je ve skutečnosti znamením pro všechny, chvalozpěvem na lidskou důstojnost, písní naděje, která rezonuje daleko za místnostmi a lůžky pečovatelských domů, ve kterých se nacházíte, a která inspiruje a podporuje celou společnost v lásce a v harmonii.

Láska totiž přináší světlo a teplo tam, kde je to nejvíce zapotřebí.