Mám rakovinu, ale ...
daří se mi dobře
Dobrý Bože, daří se mi – díky tobě – dobře. Opravdu dobře! Nedávno jsem to již vyslovila nahlas a od té doby ještě víckrát. Vždy když se mě někdo se soucitem ptá, jak se mám, odpovídám: „Dobře! Zní to zvláštně, ale prožívám nejlepší období svého života.“ A je to pravda. Říkám to z celého srdce. Už jsem zpracovala zármutek ze ztráty zaměstnání, opakovaná rakovina ale nyní ustupuje, má rodina je báječná, mám přátele, cestuji, píšu… zkrátka dělám věci, které jsem dřív v takové míře dělat nemohla, ať už z nedostatku času, z pohodlnosti nebo jen proto, že jsem netušila, co všechno je možné.
Bez rakoviny bych se klidně obešla.
Ne však bez toho, co jsem díky ní poznala.
Řekla bych tedy, že jsem vděčná za návrat rakoviny? Ne, to ne. Klidně bych se bez ní obešla. Ne však bez toho, co jsem díky ní poznala, bez vývoje, kterým jsem prošla, a bez darů (duchovních, nikoli hmotných!), které jsem dostala. Bez této části mého životního příběhu bych nebyla tím, kým jsem dnes. Každý jsme produktem své minulosti, se všemi zkušenostmi, které za život nasbíráme.
Když jsem byla na dně, dostala jsem jako dárek
jedno slovo...
Jeden můj známý kněz P. Martin mi na začátku našich rozhovorů dal jedno slovo - neobvyklý dárek, které poměrně často užíval. Díky tomu se pak dostalo i do mé slovní zásoby. Do té doby jsem ho běžně nepoužívala, ale teď ho vyslovuji častěji a vždycky si při tom na Martina vzpomenu.
Bylo to takhle: Když jsem P. Martina poprvé navštívila v kněžském semináři, byla jsem dost na dně. Plná strachu, uprostřed terapie rakoviny. Vysoké místnosti bamberského semináře ve mně vzbuzovaly respekt. Tiše a uctivě jsem se plížila mramorovými chodbami a snažila se neklapat vysokými podpatky. Po své „životní zpovědi“ mi P. Martin nabídl pomazání nemocných a společnou modlitbu v seminární kapli. Řekl mi, že můj současný život je zaměřený na to „podstatné“. Dal mi tím hodně látky k přemýšlení. Je to zvláštní slovo: „podstatné“. Co se tím myslí? Nápověda pro křížovky uvádí, že „podstatné“ je „hlavní“ nebo „základní“. P. Martin toto slovo několikrát použil během našeho rozhovoru, a mně znělo dost cize.
Podstatné je
Co je podstatou života? Je podstata živá? My lidé tíhneme k tomu, vykládat pojmy negací. Snadno vypočítáme, co je nepodstatné, tedy nedůležité. Ale co je pro mě a pro můj život rozhodující? Myslím, že postupným zužováním pojmu se dostaneme k tomu, že podstatné věci jsou ty úplně jednoduché.
Podstatné jsou doby bez vedlejších zvuků. Ne ticho, nýbrž obyčejný zvuk všedního dne.
Podstatné je ztichnout a naslouchat.
Podstatné je nepřemýšlet o hloupostech, konzumu a snaze zalíbit se.
Podstatné je důvěřovat Všemohoucímu a nenechat se spoutat tím, co nás obklopuje.
Podstatné jsou důvěra a naděje.
Podstatné je umět odlišit podstatné od nepodstatného.
…být si jist tím podstatným.
