Kristova smrt nás zachraňuje z naší smrti (papež František)

Dnes si připomínáme bratry kardinály a biskupy, kteří skonali během uplynulého roku. Milovali na této zemi církev, svoji nevěstu, a my se modlíme, aby se mohli těšit plné radosti ve společenství svatých u Boha. S vděčností přemýšlejme o povolání těchto posvěcených služebníků. Jak naznačuje samo slovo ministerium, spočívá především ve službě. Vyprošujeme jim odměnu slíbenou „dobrým a věrným služebníkům“ (srov. Mt 25,14-30) a jsme vybízeni obnovit svoje rozhodnutí sloužit v církvi.

Žádá nás o to Pán, který jako otrok umyl nohy svým nejužším spolupracovníkům, abychom činili totéž, co On (srov. Jan 13, 14-15). Bůh nám sloužil jako první. Služebník Ježíše, který přišel sloužit, nikoli proto, aby se mu sloužilo (srov. Mk 10,45), nemůže být ničím jiným než pastýřem ochotným dát život za ovce. Kdo slouží a dává, jeví se očím tohoto světa jako ztracený. Ve skutečnosti se život nalézá ztrátou, neboť život, který se zříká sebe, ztrácí se v lásce a napodobuje Krista, přemáhá smrt a dává život světu. Kdo slouží, zachraňuje. Naopak, kdo nežije, aby sloužil, neslouží životu.

Evangelium nám to připomíná. „Tak Bůh miloval svět,“ říká Ježíš (Jan 3,16). Jde opravdu o lásku tolik konkrétní, tak konkrétní, že na sebe bere naši smrt. Aby nás zachránil, dostihnul nás tam, kde jsme skončili, když jsme se vzdálili od Boha, dárce života, tedy ve smrti, v hrobě, který nemá východ. Toto snížení podstoupil Boží Syn, když se jako služebník sehnul k nám, aby na sebe vzal všechno, co je naše, a otevřel nám dokořán brány života. V evangeliu se Kristus přirovnává k „vyvýšenému hadovi“. Tento obraz odkazuje k epizodě s jedovatými hady, kteří v poušti napadali putující lid (srov. Nm 21,4-9). Izraelité, kteří byli uštknuti hadem, nezemřeli, nýbrž zůstali naživu, pokud pohlédli na bronzového hada, kterého Mojžíš na příkaz Boha vztyčil na kůl. Had zachraňoval od hadů. Stejná logika je přítomna v kříži, ke kterému odkazuje Kristus v rozhovoru s Nikodémem. Kristova smrt nás zachraňuje z naší smrti.

Na poušti působili hadi bolestivou smrt, kterou předcházel strach vyvolaný jejich uštknutím. I nám se smrt vždycky jeví jako temná a skličující. Takto jak ji zakoušíme. Vstoupila na svět ďáblovou závistí, jak praví Písmo (srov. Mdr 2,24). Ježíš před ní však neutekl, ale vzal ji na sebe plně se všemi jejími protivenstvími. My teď hledíme na Něho, věříme v Něho a budeme Jím spaseni: „Kdo věří v Syna, má život věčný,“ opakuje Ježíš dvakrát v krátkém dnešním evangeliu (srov. Jan 3,15-16).

Tento styl, kterým Bůh zachraňuje nás a zříká se sebe, nás učí mnohému. My očekáváme triumfující božské vítězství. Ježíš nám však ukazuje vítězství zcela skromné. Vyvýšen na kříž, dovoluje zlu a smrti, aby se proti Němu rozlítily, a nadále miluje. Nám je zatěžko přijmout tuto realitu. Je to tajemství, avšak znamení tohoto tajemství, této mimořádné pokory cele spočívá v síle lásky. Ježíšova Pascha nám dává uzřít zároveň smrt i její protilék. Umožňuje to obrovská láska, kterou nás Bůh miloval, láska, která se snižuje službou a umí na sebe brát služebné postavení. Ježíš takto zlo nejen odstranil, nýbrž proměnil jej v dobro. Neproměnil věci slovem, nýbrž skutkem; nikoli zdánlivě, nýbrž podstatně; nikoli na povrchu, nýbrž v kořeni. Učinil z kříže most k životu. Také my můžeme zvítězit s Ním, pokud zvolíme úslužnou a pokornou lásku, jejíž vítězství je věčné. Je to láska, která nekřičí a nevnucuje se, nýbrž dovede čekat v důvěře a trpělivosti, protože – jak nám připomíná kniha Žalozpěvů – „dobré je potichu očekávat Hospodinovu spásu“ (Pláč 3,26).

„Tak Bůh miloval svět.“ My jsme nakloněni milovat to, co cítíme, že potřebujeme, a po čem toužíme. Bůh však až do konce miluje svět, tedy nás, takové jací jsme. Také v této eucharistii přichází, aby nám sloužil, daroval nám život, který zachraňuje ze smrti a naplňuje nadějí. Obětujeme tuto mši za svoje drahé bratry kardinály a biskupy a vyprošujeme si to, k čemu nás vybízí apoštol Pavel, abychom „mysleli na to, co pochází shůry, ne na to, co je na zemi“ (Kol 3,2); na lásku k Bohu a k bližnímu spíše než na svoje potřeby. Nezneklidňujme se tím, co nám chybí tady na zemi, ale pokladem shůry; nikoli tím, co se nám hodí, ale tím, co opravdu slouží. Kéž postačuje našemu životu Pánova Pascha, abychom byli svobodní od marnosti pomíjejících věcí, které jsou dočasné a mizí v nicotě. Kéž nám stačí On, který je životem, spásou, vzkříšením a radostí. Tak budeme služebníky podle Jeho srdce, nikoli funkcionáři, kteří mají zaměstnání, nýbrž milovaní synové, kteří dávají život světu.

Homilie papeže při zádušní mši za kardinály, baz. sv. Petra

3.11.2015 

Česká sekce RV

Přeložil Milan Glaser 

Převzato z webu České sekce Radio Vaticana
Redakčně upraveno