Lumen Fidei, komentáře a zamyšlení k některým paragrafům (30–34) Aleš Opatrný

32. pokračování

30.a Spojitost mezi viděním a slyšením jakožto orgánů poznání víry se naprosto zřetelně ukazuje v Janově evangeliu. Věřit je ve čtvrtém evangeliu slyšením a současně viděním.

Slyšet Ježíšovu řeč a vidět jeho činy - to patří v evangeliích k sobě. A v našem životě? Slyšet Ježíšovo slovo můžeme a máme ve slovech Písma a také jeho výklad v učení církve. Žádný spolehlivější pramen - navzdory tvrzením některých soukromých zjevení - nemáme. A vidět jeho činy? To můžeme v našich vlastních životech  a v životech lidí, pokud jsou evangeliem proměňovány.

• Je pro mne dost spolehlivé slovo Bible, vykládané církví, nebo se pídím o jiných zdrojích poznání Boha a jeho vůle?
• Vnímám slova hlásané křesťanské víry - psané či mluvené - opravdu jinak, než slova druhých lidí, která mne mají přesvědčit, abych jim svěřil svůj život?

 

33. pokračování

30.b Slyšení víry nastává podle formy poznání vlastního lásce. Je to osobní slyšení, které rozlišuje hlas a rozpoznává ten, který patří Dobrému pastýři (srov. Jan 10,3-5); slyšení, jež vyžaduje následování, jak se to děje s prvními učedníky, kteří „slyšeli, co říká, a šli za Ježíšem“ (Jan 1,37).

Slova víry nejsou pouhou informací „o něčem“. Patří do prostoru lásky, tedy oddanosti tomu, koho milujeme. Jen tak mohou slova víry proměňovat život člověka a vést ho k někdy nesnadnému ale smysluplnému následování Ježíše.

• Nepříjemná ale potřebná otázka: Kdy nechci slyšet hlas Dobrého pastýře?
• Pro povzbuzená sebe sama: Kdy jsem udělal dobrou zkušenost, když jsem následoval to, k čemu mne slyšené Boží slovo vedlo?

34. pokračování

30.c Na druhé straně se víra pojí také s viděním. Někdy vidění Ježíšových znamení předchází víru, jako u židů, kteří po vzkříšení Lazara „uviděli, co Ježíš vykonal, a uvěřili v něj“ (Jan 11,45).

Kdo chce vidět poutavé, neobyčejné a neslýchané věci může snadno přehlédnout věci malé, ale skutečně Boží. Evangelia nás ujišťují, že Pán Ježíš nekonal své mocné činy tajně, ale že je také nevystavoval na odiv publiku. Odpuštění hříchů, vrácení naděje k životu, obrácení hříšníka - to jsou skutečnosti nejméně tak veliké, jako vzkříšení Lazara! A stále se dějí okolo nás a mnohdy i v nás samotných.

• Jsem ochoten vidět dobré změny, které souvisí s Boží činností, také u lidí, kteří mi nejsou sympatičtí nebo s nimi v něčem nesouhlasím?
• Nedostávám se do zajetí touhy po vidění věcí mimořádných a  nápadných?

 

35. pokračování

30.d Poznání víry nás nevybízí k patření pouze na vnitřní pravdu. Pravda, kterou nám víra zpřístupňuje, je pravdou soustředěnou na setkání s Kristem, na rozjímání Jeho života, na vnímání jeho přítomnosti. V tomto smyslu svatý Tomáš Akvinský mluví o oculata fides apoštolů – víře, která vidí! – vzhledem k vidění Zmrtvýchvstalého tělesným zrakem. Uviděli vzkříšeného Ježíše svýma očima a uvěřili, mohli totiž proniknout hloubku toho, co viděli, aby vyznávali Syna Božího, sedícího po pravici Otcově.

Záplava obrazů informací a dojmů v televizi, časopisech a na internetu nás svádí  k povrchnosti. Obrázky se rychle střídají a pohledu pro vnímání hlubších souvislostí tak nezbývá čas ani prostor. Pohledům na skutečnosti víry ale právě takovýto postoj nesvědčí. Tam je třeba setrvat, dopřát si čas a pokoušet se o pohled do hloubky, pod povrch vjemů. Jinak se s Boží pravdou nesetkáme.

• Zkusme si uvědomit nějakou podstatnou větu víry a setrvat u ní, nechat se vést do hloubky pochopení.
• Podívejme se na nějaké umělecké dílo s novozákonní tématikou a opět setrvejme nějakou chvíli u něho, abychom vnímali, co všechno nás k tomu dál napadne.

 

36. pokračování

31.a Jedině takto, skrze Vtělení, skrze sdílení našeho lidství mohlo dojít plnosti poznání, jež je vlastní lásce. Světlo lásky se totiž rodí, když jsme zasaženi v srdci a přijímáme do sebe vnitřní přítomnost milovaného, která nám umožňuje rozpoznat jeho tajemství. Chápeme tak, proč je víra spolu se slyšením a viděním u svatého Jana dotykem, jak praví ve svém prvním listu: „slyšeli jsme, vlastníma očima viděli... a vlastníma rukama se dotýkali Slova života...“ (1 Jan 1,1).

Dotkne-li se člověk nějakého běžného předmětu, ví, čeho se dotýká ale jeho nitra se něco takového zpravidla netkne - pokud to není předmět, spojený s milovanou osobou nebo s důležitou památkou. Tam jde najednou mnohem víc, než o pouhý předmět, tam se „dotkneme“ i milované osoby a ona nás. Podobně je to s naší vírou. Ta je „dotykem“ slyšeného, milujícího a milovaného Ježíše. Pro poznání ve víře to znamená víc, než jen potěžkat předmět v ruce nebo dotýkat se druhého člověka.

• Kdy a kde se mne Ježíš d takto „dotkl“ nebo jsme se „dotkl“ já jeho?
• Co vlastně mou víru, která vede k setkání s Ježíšem, posiluje?

 

37. pokračování

31.b Svým Vtělením, svým příchodem k nám, nás Ježíš zasáhnul a skrze svátosti nás i dnes zasahuje. Přetvořením našeho srdce nám umožnil a umožňuje rozpoznat Jej a vyznat jako Božího Syna. Vírou se jej můžeme dotknout a obdržet moc jeho milosti. Svatý Augustin, který komentuje pasáž, v níž se žena trpící krvácením dotýká Ježíše, aby byla uzdravena, říká: „Dotknout se srdcem, to jest věřit.“

„Dotknout se srdcem“ ovšem není prožívání prchavého nadšení nebo oblažujícího nábožného vzrušení. A také to neznamená mít pouze všechno přesně promyšleno. Znamená to „dotknout se Ježíše“ v hloubce naší bytosti. K tomu pomáhají svátosti, pokud je chápeme jako osobní obdarování Ježíšem, který v nich působí.

• Jak je silná a opravdová má touha, aby Ježíš přetvářel mé nitro a uschopňoval mne  věřit?
• Uvědomuji si, že svátosti zasahují můj život? A vnímám to jako Boží pomoc?

 

38. pokračování

32. Křesťanská víra, nakolik hlásá pravdu naprosté lásky Boží a otevírá se moci této lásky, dospívá k nejhlubšímu středu zkušenosti každého člověka, který přichází ke světlu díky lásce a je povolán milovat, aby zůstal ve světle.

Světlo víry a láska Boží k člověku jsou klíčovými slovy této encykliky. Bez lásky, která koření v lásce Boží k nám, je člověk „ve tmě“. Bez světla víry může těžko hledat síly k lásce v těžkých nebo nesrozumitelných životních situacích. Víra bez lásky by na tom byla zle, pokud by vůbec o víru šlo. Láska naopak víře dveře otevírá, pokud není jen zamilovaností nebo hledáním sebe sama.

• Lze říci o víře, kterou osobně mám, že „hlásá naprostou lásku Boží“?
• Jak si poradím se slovy, že jsme „povoláni milovat“? Jak jim rozumím či porozumím?

 

39. pokračování

33. V konkrétní zkušenosti svatého Augustina, jak ji sám opisuje ve svých Vyznáních, nebylo rozhodujícím momentem na jeho cestě víry vidění Boha přesahujícího tento svět, ale spíše slyšení, když v zahradě zaslechl hlas, který mu pravil: „Vezmi a čti“. Vzal tehdy svazek s listy sv. Pavla a zastavil se u třinácté kapitoly listu Římanům. Ukázal se tak osobní Bůh Bible, schopný oslovit člověka, sestoupit a žít s ním a provázet jej na cestě dějinami a projevovat se v čase slyšení a odpovědi.

Ačkoliv je řada lidí stále zvědavá na mimořádné zážitky, vidění a zjevení, rada církve vypadá jinak a je prostá: Odkazuje člověk ke čtení a přijímání Božího slova, slova Bible.  Jestliže čteme Boží slovo s otevřeným srdcem a s touhou porozumět mu s církví a v církvi, potom Bohu otevírám cestu do našich životů.

• Brání mi něco ve čtení Bible? (Buďme upřímní: Nedostatek času to zřejmě není!)
• Je pro mne Boží slovo aspoň někdy místem setkání s živým Bohem?

 

40. pokračování

34.a Pokud je pravda pravdou lásky a otvírá se v osobním setkání s Jiným a s druhými, pak je vysvobozena z uzavřenosti jednotlivce a může být součástí obecného dobra. Jsouce pravdou lásky, není pravdou, která se vnucuje násilím, ani neutiskuje jedince. Rodí se z lásky a může tak dosáhnout srdce, osobního středu každého člověka.

Kdysi jsme četli heslo a snad i doufali, že „pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“. Je jistě správné přát si, aby to tak bylo. Ale dnes bychom mohli už jasněji vědět, že se to neděje a nikdy nebude dít v celé společnosti, ale že se to může stávat občas i častěji v člověku samotném. Křesťanství k tomu nabízí úžasnou pomoc: Přiblížení pravdy Boží, která vychází z lásky. Ta potom obohacuje a proměňuje nitro člověka.

• Věřím tomu, že pravda lásky nemůže být sobecká ani tvrdá, že je pevná, ale neubližuje?
• Toužím po tom a modlím se za to, aby Bůh znovu a znovu zasahoval svou láskou nitro mých blízkých?

 

41. pokračování

34.b Je tak zřejmé, že víra není neúprosná, ale roste v uctivém soužití s druhým. Věřící není arogantní. Naopak, pravda jej činí pokorným, protože ví, že ji nevlastníme, ale spíše ona objímá a vlastní nás. Jistota víry nás nečiní strnulými, ale uvádí nás na cestu, umožňuje svědčit a vést dialog se všemi.

Pevnost víry a arogance „vlastníků pravdy“ nepatří k sobě. Ale tvrdá arogance přesto někdy budí obdiv u souvěrců, a je pochopitelně odpudivá pro ostatní. Není snadné být pevným a při tom laskavým. Ale od Ježíšova setkávání s hříšníky, jak nám je přibližují evangelia, se to můžeme učit.

• Nemám strach, že mne někdo o víru připraví, protože jeho argumentům proti víře nebudu schopen vzdorovat?
• Věřím, že mne Bůh na mé cestě víry bude i nadále věrně provázet svým svatým Duchem?

42. pokračování

34.c Na druhé straně světlo víry v jednotě s pravdou lásky není cizí materiálnímu světu, protože láska se prožívá vždycky v těle i duši; světlo víry je vtělené světlo, které proudí ze zářivého života Ježíšova. On osvěcuje i matérii, sděluje se jejímu řádu, zná, že se v ní otevírá stále širší cesta harmonie a porozumění. Vědeckému pohledu tak víra prospívá, vyzývá vědce, aby zůstal otevřený realitě v celém jejím nevyčerpatelném bohatství.

Vybídnutí svatého Ignáce z Loyoly “vidět Boha ve všech věcech“ nedovoluje víře, aby se „vystěhovala“ ze světa a nedovoluje světu, aby se prezentoval jako veškerá skutečnost, mimo níž už nic není. Víra tedy vyžaduje ochotu k pohledům „pod povrch věcí“, tedy k duchovnímu pohledu na materiální svět. K ochotě vnímat a Boha a setkávat se s ním uprostřed těch nejobyčejnějších a nejbanálnějších situacích. A odvahu k vnímání Boha i tam, kde bychom ho nečekali, tedy uprostřed lidské nenávisti, tuposti nebo nevraživosti. I tam je přítomen jako zachránce člověka.

• Co mi osobně říká výzva:“Vidět Boha ve všech věcech?“
• Mám nějaké potíže v chápání vztahu vědy a víry?

43. pokračování,  

34.d Víra probouzí kritický smysl, neboť brání vědě vyhledávat zadostiučinění ve vlastních formulacích a pomáhá jí pochopit, že příroda je vždycky větší. Víra zve k úžasu před tajemstvím stvoření, rozšiřuje horizonty rozumu, aby více osvěcoval svět otevřený vědeckému bádání.

Když věda zkoumá svět, potom konstatuje, jak to v něm funguje. Jejím úkolem je poznat, utřídit, případně využít poznané. Ale člověk má schopnosti ještě větší. Je schopen nad poznaným užasnout, obdivovat ho - a setkávat se tak tím, kdo je původcem všeho, tedy s Bohem. Čím víc vědeckého poznání přírody, tím víc možností k údivu, obdivu a lásce vůči Bohu! Vyřazení Boha z oblasti lidského vědomí není ziskem. Je to podstatné zúžení našeho obzoru!

• Co mne osobně naplňuje údivem při pohledu na přírodu?
• Pokud vychovávám děti nebo vnoučata - vedu je k obdivu a údivu nebo jen k hromadění a využívání poznatků?

 

 

 

 

Autorem encykliky Lumen Fidei je papež Benedikt XVI. a jeho nástupce papež František.
Encyklika byla slavnostně vyhlášena 5.7.2013.
Reflexe k encyklice na pokračování píše Aleš Opatrný.