Postní doba /Karl Rahner/

Masopust: o smíchu a pláči křesťana

Co jiného může být předmětem naší úvahy o masopustu než smích?

Nemáme tím na mysli onu zušlechtěnou, nebeskou radost, jež je plodem Ducha svatého, rovněž ne radost, o které umírněně a jemně hovoří "mužové ducha" a jež působí poněkud fádně a nakysle jako euforie neškodného, vyrovnaného, ale též vitálně slabšího člověka. Nikoliv, máme na mysli smích, opravdový smích, který se rozléhá, kdy se smíchy prohýbáme a podle okolností se dokonce plácáme do stehen, kdy při smíchu slzíme; smích, který doprovází okořeněné nebo hloupé vtipy a při němž je člověk nepochybně trochu dětský a dětinský. Máme na mysli smích, který není příliš hlubokomyslný a který sobě i jiným popuzeně zazlívají lidé povýšení a zaměření na svou důstojnost. Tento smích máme na mysli. Lze i na toto téma provést úvahu? Ale ano, a dokonce obsáhlou. I směšné věci jsou velice vážné. Jejich závažnost ale pochopí jen ten, kdo jim ponechá tu platnost, kterou mají: směšnost, to, že jsou k smíchu směšné.

Je vhodné, aby se i duchovní člověk projevoval smíchem, který máme na mysli? Přirozeně: komu se to nelíbí, nemusí se do toho nutit. Tento smích musí jít od srdce, dokonce od toho srdce, které ani světec nemá docela ve své moci. Chceme-li být duchovními lidmi, nemůžeme si tedy takový smích nařizovat, musí přijít sám od sebe. Jestliže to některý člověk nesvede, nebudeme jeho duchovní hodnotu zpochybňovat. Ani zdaleka ne. Otázkou je pouze to, zda duchovní člověk má o takovémto smíchu obvykle oprávněně vyjadřovat pochybnosti, zda má proti němu bojovat jako proti něčemu, co nelze spojovat s důstojností duchovního člověka. Nikoliv! Proveďme apologii takovéhoto smíchu! Provedeme-li to, náhle nám smích s úsměvem řekne velmi vážné věci.

V pesimistické knize Písma čteme: "Je čas k pláči i čas k smíchu, čas k nářku i čas k tanci" (Kaz 3,4). Všechno má svůj čas, člověk nemá žádné trvalé místo na této zemi, ani trvalé přebývání ve vnitřním životě svého srdce a ducha, život znamená podléhat proměnám. Kdyby člověk chtěl být na této zemi stále ve stejném rozpoložení mysli, kdyby chtěl získávat ze všech ctností a rozmarů jednotnou směs, která by byla vždy a všude správná, bylo by to v nejhlubší úrovni bytí popření charakteru tvora. Bylo by to nelidské, stoické a nikoliv křesťanské, kdybychom se chtěli uchránit před proměnami duševních stavů tím, že bychom chtěli prodlévat stále ve stejném prostředí se znakem neporušitelnosti a necitelnosti. To je to první, co nám smích říká: Jsi člověk, měníš se, jsi proměňován a to bez ptaní a překvapivě. Tvé postavení spočívá v neustálé změně. Je vám určeno na žádném místě neodpočívat. Jste mnohostranní, nikdo vás nemůže plně obsáhnout v žádném přehledu, nikdo vás nemůže uvést na jiného společného jmenovatele než je ten, který se nazývá Bůh a kterým vy nejste a nikdy nebudete. Běda vám, říká smích, kdybyste chtěli být teď v tomto čase někým stále stejným a věčným, nebyli byste ničím jiným než vyschlými mrtvolami. Smějte se mi, říká smích. Ne pořád! Stejně jako větší a ušlechtilejší stvoření Boží nechci být stále a všude. Jen smích pekelného zoufalství by byl na tomto světě věčný. Tak se ale mají smát jen ďáblové, ale ne vy. Avšak smějte se občas, smějte se bez zábran. Nebojte se trochu hloupě a povrchně zasmát. Na správném místě je tato povrchnost hlubší než vaše ztrápená hlubokomyslnost, která by byla dána jen duchovní pýchou, která se nechce smířit s tím, že je pouhým člověkem. Existuje skutečně čas k smíchu, může existovat, neboť i tento čas stvořil Bůh. I já, smích, malý a dětinský hlupáček, který dělá kotrmelce a směje se až slzí, jsem byl stvořen Bohem.

Nepolapíte mě, nemůžete mě dosadit jako koruny a haléře do přesně vykalkulovaných výpočtů vaší duchovní domácnosti, dá se těžko prokázat, že podle Boží vůle a principů asketiky a mystiky mám vystoupit zrovna tam, kde se mi to líbí dělat své kotrmelce. Ale přece jsem Boží stvoření, pusťte mě proto do svého života, nic se přitom nestane, neboť je dostatečně postaráno o to, abyste i plakali a truchlili. Smějte se. Neboť tento smích je vyznáním, že jste lidé. Vyznáním, jež samo je už počátkem vyznávání Boha. Neboť jak jinak má člověk vyznávat Boha než tak, že ve svém životě a svým životem vyznává, že on sám není Bůh, ale tvor, který má svá období, která se jedno od druhého liší. Smích je oslavou Boha, protože člověka - ponechává být člověkem.

Avšak tento neškodný smích je něčím víc. Existuje sice smích bláznů a hříšníků, jak nás poučuje moudrý Sirach (21,20; 27,13), smích, o němž Pán praví "běda vám" (Lk 6,25). Nemáme na mysli samozřejmě tento smích: zlý, neradostný, vlastně zoufalý smích, který se snaží překonat nepochopitelnost dějin tím, že se snaží brát divadlo dějin jako ukrutnou bláznivou frašku, místo aby je měl v úctě jako božskou komedii, pokorně a s důvěrou, že se nám jednou její smysl zjeví. Zde máme na mysli osvobozující smích, který vychází z dětského a veselého srdce. Ten může být jen u toho, kdo není žádný "pohan", ale patří mezi ty, kteří jako Kristus (Ž 4,15; srov. 1 Petr 3,8) skrze lásku ke všem lidem a ke každému jednotlivému člověku mají svobodnou, od všeho oproštěnou "sympatii", která všechny věci posuzuje a vidí takové, jakými skutečně jsou: velikost jako velikou, malost jako malou, to, co je vážné, s vážností, to, co je směšné, se smíchem. Protože všechno toto existuje, protože existuje velké a malé, vysoké a nízké, vznešené a směšné, vážné a komické; existuje to tak, protože to Bůh chtěl, a proto je třeba to tak uznat a nebrat všechno stejně, komickým a směšným věcem se smát. Toho však je schopen jen ten, kdo neměří všechno podle sebe, kdo je sám vůči sobě svobodným, kdo jako Kristus dokáže "soucítit, spolutrpět" (to je význam řeckého slovesa synpaschó, od kterého je odvozeno slovo sympatie) se vším; kdo má onu skrytou sympatii se vším a s každým, ten, ve kterém a u kterého se každá věc smí dostat ke svému vlastnímu slovu. To však má jen ten, kdo miluje. Lidé nesympatičtí (tj. lidé, kteří nedokáží aktivně "sympatizovat", a tak se pasivně stávají nesympatickými) se nemohou doopravdy smát, nemohou připustit, že ne všechno je důležité a významné. Chtěli by být vždy významnými a zabývat se jen důležitými věcmi, strachují se o svou důstojnost, starají se stále jen o sebe, nemilují, a proto se ani nesmějí. My se však chceme smát, nestydět se za smích. Neboť je to projev - nebo alespoň přípravka - lásky ke všemu v Bohu. Smích je oslavou Boha, který je láska, protože smích dovoluje člověku, aby miloval.

Ale je ještě něčím více, tento neškodný, nevinný smích Božích dětí. Všechno pomíjivé je podobenstvím, i sám příjemný a ne příliš hlubokomyslný smích všedního dne. A v tomto případě dokonce nemusíme podobenství teprve nalézat. Samo slovo Boží vyslovilo reálnou analogii. Písmo tento smích, hraničící někdy až s triviálností - smích, nikoliv jen usměv, smích, nikoliv jen radost a důvěru - přijímá, a vytváří z tohoto malého stvoření, o kterém by si člověk mohl myslet, že by se musil oněmělý rozplynout v nicotu, když vstupuje do prostorů věčnosti, obraz a podobenství smýšlení samého Boha. A dělá to do té míry, že by se člověk mohl skoro obávat, že je na Boha přenášen dokonce i drsný, hořký a opovržlivý smích pýchy. "Směje se ten, který na nebesích trůní," říká se v druhém žalmu (v.4), Pán se směje bezbožníkovi, neboť "vidí, že se blíží jeho den" (Ž 37,13). V knize Moudrosti se praví o hříšnících, že "Pán se jim však vysměje" (Mdr 4,18). Bůh se směje, směje se smíchem bezstarostnosti, jistoty, neohroženosti, smíchem božské převahy nad veškerým ukrutným zmatkem krvavě strastiplných a šíleně obyčejných dějin světa. Bůh se směje. Náš Bůh se směje. Směje se uvolněně, člověk by skoro chtěl říct: škodolibě a nedotčeně; směje se soucitně a vědoucně, skoro jakoby se bavil slzavým divadlem na této zemi. (On toto může, neboť On sám také spolu plakal a spolu se děsil, zarmoucen až k smrti a opuštěn Bohem.) On se směje, praví Písmo. A dosvědčuje tak, že i v posledním smíchu, který někde pro jakoukoliv hloupost tohoto světa vytryskne zvonivě a čistě z dobrého srdce, vyzařuje ještě obraz a odlesk Boha, obraz vítězného a vznešeného Boha dějin a věčnosti. Oslavou Boží je ten smích, protože je tichou ozvěnou Božího smíchu, smíchu který vynáší soud o veškerých dějinách.

Tento neškodný smích milujícího srdce však představuje ještě víc. V blahoslavenstvích uváděných u Lukáše (6,21) je též psáno: "Blahoslavení, kdo nyní pláčete, neboť se budete smát." Jistě: tento smích je přislíben plačícím, těm, kdo nesou kříž a pro svůj vztah k Synu člověka jsou nenáviděni a pronásledováni. Ale jako blažená odměna je jim přislíben &k&smích&o& a k tomu musíme nyní soustředit svou pozornost. Smích, nikoliv pouze jemná blaženost, jásot či radost, jež by vynutily slzy v srdci ohromeném štěstím. To všechno také. Avšak i smích. Slzy se nejen vysuší a veliká radost až k opojení zaplaví naše ubohé srdce, jež sotva mohlo uvěřit, že se bude věčně radovat, že se budeme skutečně smát. Smát téměř tak jako ten, který sedí na trůnu, smát, jak se to předpovídá spravedlivým již v žalmu 52 (v.8). Je to úděsné tajemství, tento smích definitivního stavu, tento smích, s nímž budou brát na vědomí drama dějin světa ti, kdo nalezli milosrdenství a byli zachráněni; tento smích, jenž na výsostech bude tím konečným (podobně jako v hlubinách pláč bez přestání), až se jeviště a hlediště dějin světa navždy vyprázdní. Vy se ale budete smát. Tak to stojí psáno. A protože Boží slovo sáhlo po tomto lidském slově, aby nám sdělilo, co jednou bude, až vše pomine, proto spočívá i v každém smíchu, i v tom neškodném a pokojném smíchu našeho všedního dne, hluboce skryté tajemství věčnosti. Proto smích všedního dne, který ukazuje, že člověk je srozuměn se skutečností, zvěstuje i ono bezvýhradné a věčné srozumění, v němž zachránění budou jednou říkat Bohu své amen ke všemu, co působil a nechal se uskutečnit. Oslava Boha je smích, protože předpovídá věčnou chválu Boha na konci věků. Tam se totiž budou smát ti, kdo zde musili plakat.

V 17., 18. a 21. kapitole Geneze se vypráví něco pozoruhodného. Je tu řeč o Abrahámovi a jeho ženě, o tom, jak se stal otcem všech věřících, když přijal syna zaslíbení, neboť proti veškeré naději věřil Bohu, který "oživuje mrtvé a volá k bytí to, co není" (Řím 4,17n.). Při tomto zaslíbení a jeho naplnění se praví, že se smáli otec všech věřících i jeho žena, která proti vší naději ve svém stáří porodila syna, z něhož podle těla pochází Kristus (Gn 17,17; 18,12.15; 21,6). Je psáno, že pak Abrahám padl na tvář a usmál se. Rovněž se uvádí, že Sára se smála. "Bůh mi dopřál, že se mohu smát ", praví žena, když porodila syna podle zaslíbení. Smích nevíry, beznaděje, výsměchu na jedné straně a smích věřící blaženosti na straně druhé jsou zde nezvykle blízko sebe, takže před naplněním zaslíbení skoro nevíme, zda se zde směje nevíra či víra. A tak to zůstalo. Smějí se blázni i moudří lidé, zoufalí nevěřící i věřící. My se však chceme v těchto dnech smát. A &k&náš&o& smích má oslavovat Boha. Má ho oslavovat, neboť vyznává, že jsme milující, má ho oslavovat, neboť je to odlesk a obraz smíchu samotného Boha. Má ho oslavovat, protože je to zaslíbení smíchu, který je nám přislíben jako vítězství při soudu. Smích mi připravil Bůh, chceme říci a - smát se.





Boží pravda čeká na příhodný okamžik
(2 Kor 5,20-6,2)

Bratři! Jsme Kristovi vyslanci, jako by skrze nás napomínal Bůh. Kristovým jménem vyzýváme: Smiřte se s Bohem! S tím, který byl bez hříchu, jednal kvůli nám jako s největším hříšníkem, abychom my skrze něho byli spravedliví u Boha. Jako (Boží) spolupracovníci vás proto napomínáme, abyste nepřijali milost Boží nadarmo! (Bůh) přece říká: "V době příhodné jsem tě vyslyšel, v den spásy jsem ti pomohl." Hle, teď je ta "doba příhodná", hle, teď je ten "den spásy"!

Společně chceme uvažovat jen o prvních dvou verších z šesté kapitoly druhého listu Korinťanům. Pavel tu říká: "Jako Boží spolupracovníci vás proto napomínáme, abyste nepřijali milost Boží nadarmo! Bůh přece říká: 'V době příhodné jsem tě vyslyšel, v den spásy jsem ti pomohl.' Hle, teď je ta 'doba příhodná', hle, teď je ten 'den spásy'. V druhém listu Korinťanům se Pavel obhajuje proti protivníkům, se kterými se setkal v korintské obci. V prvních sedmi kapitolách chválí důstojnost a svatost svého apoštolského úřadu a zdůrazňuje též čestně a upřímně, aniž by se vlastně chtěl vychvalovat, správné smýšlení, které projevil před Bohem a lidmi při vykonávání tohoto úřadu. V osmé a deváté kapitole je zároveň vsuvka, ve které Pavel mluví o sbírce v Korintě pro jeruzalémskou obec, a v 1O. až 13. kapitole se Pavel ještě jednou vypořádává se svými protivníky v Korintu. V rámci prvních kapitol, kde popisuje důstojnost apoštolského úřadu, vyzdvihuje tento úřad jako hlásání velkého díla usmíření a při tom říká, že nezvěstuje jen Krista, ale že na jeho místě žádá, aby se obec v příhodnou dobu smířila s Bohem.

Pavel tedy káže nejen všeobecně o smíření s Bohem; je si též vědom, že tato slova říká za zcela určité situace, v příhodné době, v den Pána. Jeho úřad má zcela zvláštní naléhavost a význam, neboť tato slova nelze zvěstovat vždy a všude, protože nejsou nějakou pravdou jednou provždy, pro každou dobu, a proto pro žádnou, ale protože je to pravda, která přichází od Boha a vyhledává zcela určitou příhodnou, totiž křesťanskou dobu, nalézá ji a sama ji vytváří. Pavel zde, když cituje v řeckém překladu 49. kapitolu z proroka Izaiáše, používá specifický řecký výraz, který nevyjadřuje pouze jednoduše "dobu". Užívá výrazu "kairos". To bylo slovo tehdejším Řekům dobře známé - dokonce existoval bůh, který se takto jmenoval, jehož obraz byl při vstupu na olympský stadion, bůh příhodného okamžiku, vhodné příležitosti, která rychle uběhne a kterou je třeba, jak my říkáme, chytit za vlasy. Takový bůh přirozeně pro Pavla neexistuje; ale i pro Pavla existuje tento pravý, míjející, Bohem daný jedinečný okamžik rozhodování v lidském životě.

Všichni víme: lidský život se prožívá jen jednou, a z této jedinečnosti času vyrůstá jako plod věčnost. My křesťané víme, že nám tento jedinečný čas je darován Bohem. Jsme povoláni do určité doby a prožíváme čas, s jehož délkou nedisponujeme, ale kterou určuje Bůh. V tomto čase je každý okamžik vždy drahocenný a jedinečný, neboť žádný okamžik nemůže být vlastně vynahrazen v jiném čase. My křesťané jsme jako křesťané povoláni do doby Kristovy, a je nám zvěstováno zjevené Boží slovo o usmíření s Bohem, o Boží lásce, o jeho milosrdenství. Boží Slovo, které se stalo tělem, náleží do naší doby, a proto je to skutečně den spásy a pravý okamžik, přijatelná chvíle, příhodná chvíle, jak se snad dá přeložit u Pavla slovo "kairos". Proto říká Pavel a říká to i církev na počátku postní doby: Nyní je doba příhodná, kairos pro vás, nyní je den spásy. Toto nyní neexistuje vždy, toto nyní pomine, toto nyní je dar, který není v naší moci. Máme možná před sebou ještě dlouhý život, zažijeme snad ještě mnoho postních období, a přesto, každý okamžik našeho života je drahocenný a každý je darem Božím. Často bychom rádi žili v jiných časech, jak co do světových dějin tak i pokud jde o náš život. Snad prožíváme tísnivé období a měli bychom rádi čas radosti. Žili bychom patrně rádi na výsluní a namísto toho žijeme především skrovnou, namáhavou, jednotvárnou, nudnou prací, z níž - jak se domníváme - příliš nevyplývá. A přesto může Písmo o každém našem okamžiku konstatovat: "Hle, teď je ta doba příhodná, hle, teď je ten den spásy" - den, který je ti nyní k dispozici, hodina, která je ti nyní dána. Měli bychom stále znovu prosit Boha: Dej mi světlo a sílu, abych čas, který nyní mám, poznal tak, jak si přeješ. Abych jej poznal jako čas snad určený právě k utrpení, snad někdy k nudě, snad k hořkosti, snad jako hodinu smrti a pomalého umírání, ale vždy jako tvou hodinu a tvůj dar a jako den tvé spásy.

Kdybychom takto každý den započali, kdybychom každou hodinu přijali z ruky Boží, odkud skutečně přichází, kdybychom nenaříkali, kdybychom se bolestivě nepotýkali se situacemi, do kterých jsme jednou nevyhnutelně postaveni, ale kdybychom v síle Ducha a ve světle Pána s vírou a pokorou říkali: Teď je den Páně, nyní je hodina spásy, ten pravý okamžik, z něhož může vzejít má věčnost - neprobíhal by pak náš život lépe? Nebyly by pak naše dny - dokonce i kdyby byly z lidského pohledu prázdné a bezútěšné - více naplněné, světlejší, větší, prostornější a blaženější na základě tajemné blaženosti, kterou křesťan může mít i nese kříž a snáší bezútěšnost? Opakujme si ještě jednou s apoštolem: "Hle, teď je ta doba příhodná, hle, teď je ten den spásy." O Bože, dej nám ve své milosti světlo a sílu poznávat, jak zvládat dny a okmažiky, které nám jako svůj dar, svou milost a náš úkol stále znovu dáváš, aby z této doby, z opravdového času spásy se stala: tvá věčnost.





Křesťan mezi démony a kulturou
(Lk 11,14-18)

Vyháněl zlého ducha z němého člověka. Když zlý duch vyšel, němý pormluvil. Zástupy žasly, ale někteří z nich řekli: 'Vyhání zlé duchy s (pomocí) Belzebuba, vůdce zlých duchů!' Jiní ho pokoušeli a žádali od něho znamení z nebe. On však znal jejich myšlenky, a proto jim řekl: 'Každé království proti sobě rozdvojené zpustne a dům na něm padne. Je-li tedy i satan v sobě rozdvojen, jak obstojí jeho království? Říkáte totiž, že vyháním zlé duchy s pomocí Belzebuba.'"

V dnešním evangeliu vyhání Ježíš zlého ducha a tím i uzdravuje z nemoci člověka, který byl němý. Ježíš chápe toto uzdravení z nemoci, která pochází z vlivu zlého ducha, jako znamení toho, že je tu přítomno království Boží, království, které nesmí být rozdělováno; království, jež je v diametrálním rozdílu oproti všemu ďábelskému, všemu démonickému z podsvětí. Ježíš tedy vidí, že věci, které se odehrávají na této zemi, věci, jež - jako zdraví - dokonce patří k pozemskému blahu, podléhají na jedné straně démonickým vlivům; na druhé straně v tom dobrém, v tom správném na nich v této zdánlivě tak pozemké dimenzi spatřuje znamení, že nadešlo království Boží, království věčnosti. Má to tedy zřejmě něco společného s našimi otázkami.

Můžeme zcela jednoduše říci: Již z tohoto evangelia, které vůbec nemá v úmyslu rozvíjet kulturně-politické zásady, vyplývá zaprvé to, že člověk a křesťan má kulturní poslání. Kultura je zde chápána v nejširším smyslu. Rozumí se jí veškerý život na této zemi důstojný člověka, všechno, k čemu člověk objevuje ze svého ducha a přirozených schopností dispozice ve svých dějinách, ve své konkrétní situaci. Všude tam, kde člověk činí svůj život bohatší a smysluplnější, kde vytváří díla ducha, vědy, umění, poezie, tedy všude tam, kde dává tomuto pozemskému bytí pečeť svého ducha a kde rozvíjí svou vlastní bytost, tam existuje kultura, a k tomu má člověk od Boha povolání. A - jak to vidíme již ze zcela nahodilé zmínky dnešního evangelia - nikoliv jen proto, že obdržel od Boha vlastnosti k rozvíjení kultury, ale zjevně i proto, že je křesťan. Křesťan je nesporně člověk věčnosti, křesťan je člověk pravdy, která přichází shůry, křesťan je člověk, který slyší slovo živého Boha mimo veškerý svět, a přesto není křesťan pouze ten, kdo se modlí: "Přijď království tvé!" "Nechť pomine tento svět!" Není to jen člověk, který očekává věčnost a který považuje všechno pozemské za předběžné a přechodné. Je také jako křesťan člověkem, který je poslán na tento svět, aby plnil pozemský příkaz svého Stvořitele a Pána, stvořitele nebe a země. A proč? Aby se skrze všechno to, co je dobré a zdárné, účelné a upřímné, jasné, ovládnuté, velkolepé a krásné na této zemi, co je zdravé a co se prosazuje proti všem silám temnoty, aby se skrze to všechno také ohlašoval příchod království Božího.

Tato pozemská kultura jistě sama není Božím královstvím, je však něčím jako znamením, zaslíbením, druhem svátostného znamení, že Bůh tento svět miluje, že jej nenechává propadnout do démonického chaosu. Je znamením, že svět - přestože je hříšný - přece Bůh miluje v jeho vlastních, pozemských, od něho stvořených strukturách, že jej Bůh ochraňuje a stále ještě nechává být, stále ještě obepíná láskou své stvořitelské vůle, a proto také chce, aby tento svět, tyto dějiny, tato kultura, tato duchovní tvorba člověka existovala. Bůh sám se svým věčným královstvím ještě stále přichází do temnot, aby se staly světlem, neboť víme na základě víry, že to definitivně uzdravené, to čisté, opravdové a dozrálé, opravdová kultura, definitivně pravdivá humanita existuje pouze z milosti Kristovy, z probodeného srdce Vykupitele. Právě proto však všude, kde tato kultura opravdu odpovídá vůli a stvořitelskému záměru Božímu, ukazuje zde více než jen sama sebe. Ukazuje se tu Boží milost v uzdraveném lidství této země. Proto také má křesťan vždy i určité kulturní poslání.

To druhé, co můžeme z této náhodné zmínky evangelia, je, že tento pozemský svět je rozdvojen. Netvoří ho jen to, co bylo Bohem stvořeno, co se snad ještě zcela nepropracovalo ke svému pozemskému naplnění.Tento svět, v němž se má uskutečňovat kultura, humanita, lidskost a Boží poslání tvořit, je svět, ve kterém existuje zlé, démonické a temné. Proto je člověk při vší své kulturní tvorbě, při všech svých pozemských výkonech a možnostech, při všem tom, co existuje v poezii, umění, vědě, filozofii stále tím, kdo to může - ošálen duchem temnoty - dělat špatně. Je v pokušení vytvářet v podstatě démonickou kulturu. Proto je třeba z takové kultury, z takové pozemské lidské tvorby stále znovu vymýtat zlé duchy a zbavovat ji démonické povahy.

Není to tak samozřejmé, jak se nám zdá. Jsme zde ve velkém nebezpečí omylu. Do určité míry se domníváme, že to démonické, to svádějící do temné propasti se uskutečňuje jen tehdy, když hřešíme proti předpisům zpovědního zrcadla, proti tomu, co se přímo vytýká v Desateru. A když se proti těmto věcem neprohřešujeme, pak si myslíme, že je všechno v pořádku. Mohli by se ale pak z nás stát lidé, kteří sebou nechají zmítat, kteří přijímají jako samozřejmost "kulturu", jež je v zásadě démonizována mocnostmi sprostoty, pouhým luxusem, divokou, nesmyslnou, nezformovanou a neposvěcenou sexualitou, démony nezřízené ziskuchtivosti, pýchy a jakéhosi "zabarikádování" se pouze v pozemských věcech - všechno to může existovat. Můžeme se domnívat, že protože je něco samozřejmostí, protože je to tak všude, protože to tak dělají všichni, tak je to správné a v pořádku. Můžeme si myslet, že protože se tyto zdémonizované věci vyskytují všude, tak je to tedy v pořádku; a protože je to všude, bylo by to správné a i pro nás vhodné. A můžeme se i domnívat, když se proti tomu bráníme, že se bráníme ve jménu tzv. starého dobra, a přitom bychom jen chtěli konzervovat včerejší zlo proti zlu, pozemskému a pouze světskému dnešnímu.

My křesťané to nemáme lehké, nemůžeme prostě při plnění svého kulturního poslání jen přitakávat všemu, co je právě dnes v módě, a nemůžeme se také jednoduše odvolávat na to včerejší, protože i zde vyvstává otázka, jak se to má při rozlišování duchů posuzovat. A tak to nemá křesťan nemá v tomto pozemském poslání, v tomto svém vyslání do světa, do života v dějinách vůbec snadné. Musí rozlišovat duchy. Musí mít odvahu k tomu novému i starému, a podle toho říkat ano nebo ne, musí sám rozvíjet křesťanskou kulturu, která je skutečně kulturou dnešního času - a ten je také stále časem Božím -, a přesto je kulturou křesťanskou, zbavenou démonů, z které je vyhnán zlý duch. Jen když má křesťan k tomu odvahu, světlo a sílu shůry, může naplňovat své poslání. A pak to ještě vždycky bude tak, že křesťanský kvas bude přidáván do masy tohoto světa, kde ho vždy čeká ten osud, že nebude nikdy uskutečněn v celé čistotě, světle a lesku. Vždycky bude platit, že jsme služebníci, kteří musí nést vedro a tíhu dne a přitom nikdy nenaplní beze zbytku své poslání. Nikdy nedokážeme úplně naplnit to, k čemu jsme posláni, neboť stále platí, že tato kultura, k níž máme poslání a pověření, kterou nám bylo přikázáno křesťansky orientovat a kterou máme stále očišťovat od moci temnoty a zla, zůstává kulturou, která bude završena až v království Božím. Jestli jsme předtím něčeho schopni, tak jen tu a tam s pomocí Boží vytvořit znamení, že v tomto světě temnoty nadchází - v tom, co je světlé a neporušené, zdravé a pravdivé - Boží království.





Poslední večeře Páně a naše eucharistické společenství

Slavíme v této večerní hodině jednu památku; přitom předmětem této naší slavnosti je také jedna oslava: Ježíšovo ustanovení eucharistické hostiny, kterou denně slavíme. Není nutné, abychom přitom teď hlouběji uvažovali o tom, §k§jaká§o§ je konkrétní historická souvislost eucharistické hostiny církve s poslední večeří, §k§co§o§ Ježíš se svými učedníky před svou smrtí oslavoval, §k§jak§o§ a §k§proč§o§ je kříž a Ježíšovo zmrtvýchvstání pro tuto naši eucharistickou hostinu stejně podstatné jako zpětná vazba s Ježíšovou poslední večeří kterou slavil s učedníky před svou smrtí.

Tato naše eucharistická obětní hostina je v pravém (ovšem přesně a správně chápaném) smyslu ústřední událostí života církve. V ní se Ježíšova smrt a zmrtvýchvstání v našem středu stávají svátostně uchopitelnou přítomností a chtějí nás ve svátostném znamení vtáhnout do své skutečnosti tak, abychom se chtěli této jediné spásné události otevřít, a to opět z Ježíšovy a nikoliv z naší moci. V této hostině aktualizuje církev svou vlastní podstatu jako společenství věřících, těch, kteří věří v mocný a nezvratný Boží příchod. V této hostině nám ve svátostných znameních přichází vstříc naše vlastní budoucnost, bezejmenná, neohraničená a nedisponovatelná, budoucnost, která se zjeví pouze ve smrti a nazývá se Bůh. V eucharistické hostině se svátostně stává viditelným společenství těch, kdo jsou v tomto bezejmenném Bohu spojeni; v této hostině se dané příslíbení, že budeme vtaženi do tohoto nevýslovného tajemství společně s Ježíšem, stává veřejně známým a zpečetěným.

Když slavíme tuto večeři církve jako střed a nejvyšší aktualizaci církve i našeho křesťanského života, pak nesmíme zapomenout, že toto platí především o eucharistii. A to do té míry a "pouze" do té míry, jak dalece je eucharistie nejvyšším a v církvi nejcentrálnějším §k§znamením jednoty§o§ s Ježíšem Kristem, která musí být v šedivé každodennosti našeho života přijímána a prožívána. Ježíš je nepochybně při této eucharistické slavnosti mezi námi přítomen zcela jedinečným způsobem a dává se nám do vlastnictví. Avšak tato mocná přítomnost Pána při této slavnosti je přece zase jen znamením Ježíšovy přítomnosti v jeho Duchu, jež má být dána vždy a všude v našem životě a v něm musí být vždy znovu prožívána, uskutečňována a protrpěna. Pouze tehdy, když se tyto dva způsoby přítomnosti - svátostný a pneumatický (jestli to tak můžeme říci) - setkají a vzájemně ovlivní, slavíme večeři Páně tak, jak byla míněna. Pouze když vycházíme z této Ježíšovy přítomnosti v jeho Duchu uprostřed šedé všednosti našeho života, jen když zde objevujeme své osudové společenství s Ježíšem, jen když zde zakoušíme jeho slitovného a osvobozujícího Ducha, jen tehdy můžeme skutečně realizovat to, co se při hostině, kterou slavíme, děje a co propůjčuje této jednotě s Ježíšem v jeho Duchu také svátostnou uchopitelnost. Musíme se umět setkávat s Pánem ve svém životě: v jeho slovu v Písmu; ve svém bratru; v lásce k němu, která dává bez počítání; v každodennosti svých povinností, které nás vyčerpávají; v zakoušení zklamání; v příchuti smrt, která spoluurčuje náš život; a dokonce i ve své vině. Pouze tehdy, když objevujeme ve všech dimenzích svého života Ježíše a jeho osud, stane se i jeho večeře, kterou spolu s ním a navzájem slavíme, opravdu něčím víc než jen mysteriozním obřadem. Jinak bychom se mohli obávat, že nejsme schopni se tohoto obřadu náležitě účastnit, i když nás svátostná událost sama od sebe přirozeně vede k pravdivému pochopení našeho života, který vždy a všude vedeme a snášíme.

Na Ježíšovu poslední večeři - tak jak se ukazuje našemu zraku - a §k§na naše§o§ eucharistické společenství musíme a můžeme pohlížet očima víry z té poslední, námi většinou potlačované hlubiny svého každodenního života, do kterého už Bůh ve svém Duchu vnikl. Obojí, Ježíšova poslední večeře i naše eucharistické společenství, je nakonec jedna a táž hostina a to , co říkáme o jedné, platí i o druhé. Tak můžeme o obou říci v přítomném čase: Ježíš stoluje společně s těmi, které miluje a nazývá svými přáteli; ti jsou vždy novým počátkem společenství, věří v Ježíše a v této víře mají nalézt spásu. Jsou počátkem společenství, které má na konci dějin zahrnout všechny lidi. Ježíš s nimi sedí u jídla, protože člověk je nejvíce pohromadě s mnoha milovanými, když se společenství věrnosti a lásky též ztělesňuje ve společné účasti na chlebu a nápoji země, z jejichž plodů všichni žijí. Ježíš sedí s nimi u stolu vždy jakoby naposledy, protože ví, že v sobě i ve svých věrných stále jde a je na cestě, která v osamělosti a samotě - u něho a potom i u jeho věrných - vede do vnější temnoty a osamělosti smrti. A tato smrt, jeho smrt v něm samém i v jeho věrných, stojí před ním. Jeho smrt v něm a v nás. Absolutní mysterium nepochopitelného: Smrt Živého, jehož podstata - v něm samém a skrze jeho solidaritu s námi i v nás - není jako naše podstata - pokud ji nazíráme pouze z ní samé - stále v tajemném souhlasu s rozpadávající se slabostí, rozporem a nicotou, do které se snaží uniknout vina. Před Ježíšem, který slaví svou i naši hostinu, stojí smrt, která je ztělesněním viny a která je naším osudem. Smrt, kterou konáme a podstupujeme zároveň jako svůj jediný nám vlastní skutek, smrt, která nás, když ji vykonáme, zničujícím způsobem přemůže, sotva jsme ji uskutečnili. Je to čin, ve kterém to, co je nám nejvíce vlastní, se stává tím, co je nám nejvíce cizím. Tuto smrt Ježíš přijímá, pro sebe sama i pro nás, kráčí jí vstříc, nechává svůj život absolutní jednoty a čistoty upadnout do této propasti ďábelské nesmyslonosti, do propasti, s kterou sám o sobě nemá ani ve svém životě ani nyní ve svém Duchu v nás nic společného. A to proto, že to takto zařídila nepochopitelnost toho, kterého i v hodině smrti nazývá svým Otcem, dále proto, že tato smrt je naším osudem, a konečně i proto, že on - nekonečné a úctyhodné tajemství poslušnosti a lásky - dokázal i v této nekonečné prázdnotě a osamocenosti smrti být sjednocen s Bohem a s námi. A touto smrtí přijímá v sobě i v nás všechno ostatní, co ještě patří k této nekonečnosti smrtelného a umrtvujícího modelu: tupost srdce u svých učedníků, tupost našich srdcí, nevíru, která v nás dosud působí, bolest, zradu, vyvržení z vlastního národa, brutální hloupost politiky, která ho usmrtí, ztroskotání svého poslání a smyslu života. Uchopí bezedný kalich svého života, tehdy stejně jako i dnes v nás, když s vírou slavíme, pohlédne do jeho temné propasti a podá si jej ke rtům, s plným vědomím a souhlasem přijme za své vše, co nazýváme jeho utrpením, utrpením Syna člověka, prostě to, čemu říkáme umírání, a co působí v lidech již od počátku světa. Svého vrcholu a svého vítězství dosáhla smrt v Ježíšově kříži a působí dál, dokud nebude protrpěn poslední lidský život.

Toto příjetí nepřijatelného, identifikace života se smrtí, toto objetí viny svatě poslušnou láskou, tento pád neuhasitelného světla do temnoty - to vše se odehrává v tiché a nenápadné všednosti lidského života, který vědomě a ochotně jde vstříc smrti. To se uskutečňuje v Ježíšovi a skrze něho i v nás. To je vykoupení světa, naše spása, soud, který nás omilostňuje; to nám dosažitelným způsobem zjevuje, že i my jsme přijatí a milovaní, přestože jsme tolik zapleteni do své viny a bezvýchodnosti. Dějiny světa jsou současně dějinami zaviněné vzdálenosti od Boha i dějinami vykupitelského utrpení, které se na kříži Kristově stává dějinnou skutečností vykoupení světa. Toto utrpení, Ježíšovo i naše, jež je vykoupeno a je vykupující, se samo zvěstuje ve svatém gestu a svatém slovu slavnosti Večeře Páně. Tato slavnost se nás opět táže, zda se ve svém životě chceme Ježíšova utrpení účastnit, a nabízí nám sílu k takové účasti, dokud Ježíšův život, smrt a vzkříšení nenaplní zcela také všechny prostory a čas našeho života. Slavíme nyní utrpení Pána - ve svátostných znameních - aby bylo prožíváno ve skutcích a pravdě našeho života.





Dík za kříž

Když si připomínáme Ježíšovu smrt jako základ naší spásy a naší konečné životní naděje, neměli bychom - již jako jeden z důvodů pro poděkování za kříž - na začátku přehlédnout, že ve všední každodennosti svého vlastního života máme naději považovat se za zachráněné, spasené a žijící ve svobodě. Konečná všednost Ježíšova osudu, o kterém věříme, že je naším vykoupením, přináší nám nepochybně spásu tím, že všednost tohoto života byla přijata Bohem, smrtí se nepropadla do prázdné nicoty, ale byla v lásce pohlcena blaženou nepochopitelností Boha a tak se stala definitivní. Avšak právě tato všednost života byla událostí, kterou nám byla definitivně stvrzena sama sebedarující láska oné nepochopitelnosti, kterou nazýváme "Bůh" - všednost lidského života, kterou zakoušíme sami na sobě. Ježíšův celý život i jeho smrt se nepochybně vyznačovaly nepochopitelnou hrůzou, kterou jedině on sám mohl unést v důsledku plné důvěry v Boha a láskyplného přijetí svého osudu. Avšak nakonec všechny úděsné okolnosti, jež vedly k jeho smrti, nespravedlnost, která se na něm stala, jeho likvidace státní a náboženskou mocí jeho doby, brutalita, s níž musil zemřít, byly přece pouze předstupněm smrti; a tou musíme zemřít všichni a ta je se svou nepochopitelností, poslední samotou a bezmocí, do které člověka vrhá, všude stejně strašná. Před smrtí existují veliké rozdíly mezi lidmi, avšak úděsnost smrti samé je určena všem lidem obecně. Kdyby tato hrůza neskrývala Boží naději nepochopitelného života a kdyby se toto nejvnitřnější tajemství nepochopitelné smrti v Ježíšově smrti nestalo pro nás důvěryhodné jako příchod konečné lásky Boží, přechod do Ježíšovy definitivnosti, kterou nazýváme jeho vzkříšením, mohli bychom si zoufat. Avšak Ježíšovou smrtí se všední smrt, která je všem společná a kterou s ním všichni sdílejí, stala plná blažené naděje. To, čeho nikdo není ušetřen, co všechno činí předběžným a nejistým, o čem se zdá, že všechno ostatní činí ve shodném zániku stejným a bezvýznamným, právě to se stalo znamením bezmezné naděje a dává všemu ostatnímu konečnou důstojnost a význam. Vše, o čem se zdálo, že ve svém smyslu, vznešenosti a blaženosti zasahuje jen k velmi blízké hranici všechno negující smrti, má nyní nekonečnou vznešenost a zaslíbení, které skutečně žádná smrt nemůže omezit. Jsou-li všechny naše dny všední, protože neúprosně vedou ke smrti, jež všechno srovnává, pak pro toho, kdo ve víře správně porozumí smrti Kristově, se tyto dny uprostřed své všednosti staly dny oslavy. V nich se slaví událost věčného života a veškeré banalitě života je propůjčena věčná důstojnost. Všední den života se tak může stát vděčným přijetím kříže.

Když už tato naše úvaha o díku za kříž směřuje k tomu, že tento dík - i když existuje mnoho dalších, zde neuvedených důvodů pro děkování za kříži - je založen na poznání, že v Ježíši se zjevil Bůh, že Božím skutkem se vykupující i vykoupené stali totožnými, pak můžeme započatou úvahu ještě dále objasnit. Zmíněná jednota vykupujícího i vykoupeného se totiž má skrze Boží milost, která příchází s Ježíšova kříže a směřuje k univerzálnímu vítězství jeho vzkříšení, uskutečnit i v nás samých, takže naše vlastní poděkování za kříž spočívá právě v podobnosti s tímto Ukřižovaným.

V čem vlastně spočívá Ježíšův skutek vykoupení na kříži? Na tuto otázku lze dát tisíc správných odpovědí, neboť to, na co se tážeme, v sobě ukrývá shromážděny všechny nepochopitelnosti Boha a člověka, a žádná jednotlivá věta nemůže vyčerpat celou soubornou nepochopitelnost. I Písmo poskytuje na tuto otázku různé odpovědi, které zde nechceme jednotlivě uvádět. V každém případě však Ježíš při umírání byl člověkem, který stál tváří v tvář propasti smrti, jež všechno činí naprosto nejisté a bezmocné. Ježíš se do této propasti spustil, s vírou a nadějí přijal tento pád. Protože skrze opravdové tajemství smrti, které nazýváme Bůh, byl konečný protest zoufalství, který člověk sám od sebe nad tímto pádem jedině může projevit, proměněn v konečnou svobodnou odevzdanost, kterou nazýváme víra, naděje a láska, protože v této odevzdanosti se nepochopitelnost Boha sídlícího v propasti projevila jako čirá blaženost.

Tento čin Ježíšovy smrti měl přirozeně význam a důstojnost, které naší smrti nemůžeme přikládat. Ježíšův čin smrti představoval totiž jednou provždy neodvolatelné a neopakovatelné slovo Božího zaslíbení projeveného vůči nám, skutek Božího slova vůči nám. Avšak tento rozdíl, jakkoliv může být pro křesťana zásadní, nemění nic na tom, že odevzdání se - jako při Ježíšově smrti - s láskou a nadějí do nepochopitelnosti smrti, ve které sídlí Bůh, je vyžadováno i při naší smrti. To, co je vykoupeno a co vykupuje, se tak musí sjednotit i v nás. Cizí vykoupení a vlastní vykoupení, obojí z hlediska konečné radikálnosti nevytváří vlastně pro křesťanské chápání žádné protiklady. Tak jako ve smrti se odevzdáváme a musíme se vzdát, aniž by tato nutnost odevzdání byla čirým zoufalstvím, můžeme uskutečnit toto sebeodevzdání jedině v rámci Božího skutku na nás, v jeho "Duchu". Tento Duch umožnil a uskutečnil i při Ježíšově smrti jeho sebeodevzdání a tím přislíbil i nám, že také při naší smrti způsobí tento zázrak v nás samých: promění zoufalství v odevzdávající se příjetí nepochopitelnosti, kterou nazýváme Bůh. Nemůžeme jednoduše vědět, zda i v nás se uskuteční tento zázrak sebeodevzdání plného naděje navzdory veškeré naději, ale můžeme v to neochvějně doufat.

Zůstává však přitom skutečností, že Ježíšovo vykupitelské odevzdání přechází - když s tím souhlasíme - i na nás. Umíráme v něm a s ním. Toto odevzdání musí být ovšem nacvičeno v každodenní všednosti, v nezbytných odříkáních všedního dne, která trpělivě přijímáme, s jejich banalitou a tvrdostí, jejich skrytými hořkostmi, za něž nám nikdo nepoděkuje. Když se však takto naučíme mít účast na Ježíšově smrti, jdeme vstříc vytouženému zázraku, že i při naší smrti se uskuteční ochotné odevzdání se skrze Božího Ducha, který dává přijetí Boha jako dar. Pak se náš život i ve své všední každodennosti stane poděkováním kříži. Mnozí lidé takto děkují střízlivou odevzdaností, se kterou přijímají svůj běžně přicházející život i umírání, aniž by výslovně věděli, že i takováto konečná odevzdanost je jedním ze skutků Božích, skutek jeho milosti vůči nim, aniž by věděli, že jednají podle účinného vzoru, který se pro jejich vlastní život a umírání uskutečnil v životě a smrti Ježíšově. Avšak kdo se s výslovnou vírou setkal s Ukřižovaným a skrze jeho smrt vešel do života Božího, pro toho se stalo více zřejmé, že od své vlastní smrti může očekávat něco víc a něco jiného než pouhé zoufalé oněmění, jež by bylo počátkem konečné mlčící prázdnoty. Pro křesťana se tato blažená naděje nekonečné dálky, jež ovládá život i umírání, stává povinností, kterou je vposledku sám Bůh a jejíž naplnění Bůh sám od sebe daruje.

V církevní duchovní literatuře se často uvádí, že zbožný člověk musí hořkosti svého života, svá hojná zklamání, bolesti, bezvýchodnosti, pomalé, avšak neúprosné naléhání smrti, krátce svůj "kříž", přijímat s vděčností, dokonce s radostí a také, že §k§je§o§ toho §k§schopen§o§. Takové tvrzení a požadavek jsou nepochopitelné. Děkovat za kříž je určitě něčím zcela jiným než samozřejmou možností. To, že někdo statečně a bez nářku vezme na sebe ty tvrdosti života, které jsou s ním v jeho prožívané vitalitě, moci a velkoleposti spojeny, to je přece již také úkol, který klade požadavky a vůbec není lehký. Ale když pronikne do našeho života to, co lze skutečně nazvat "křížem", když bolest už není potvrzením síly, když vypětí už není ochotně zaplacenou cenou za výkon a úspěch, když námaha a zklamání jsou prvními zvěstovateli smrti, jež sama od sebe již nic neslibuje, ale je pouhým pádem do prázdnoty. tehdy se stává poděkování za kříž něčím nepochopitelným, protože se zdá, že si takový dík svou možnost a svou sílu vypůjčuje od života, jehož zánik má toto poděkování ochotně přijmout.

Zdá se, že jen v životě můžeme skrze život děkovat za život, nikoliv však za smrt, která je křížem Ježíše a křížem naším. Mohli bychom se zajisté v této bezvýchodné situaci utěšovat myšlenkou, že tam, kde něčeho již nejsme schopni, jsme zbaveni veškeré povinnosti, tedy i povinnosti děkovat za kříž. Křesťanu, jakož i člověku, který v nitru své existence je anonymně křesťanem, je však již dáno zaslíbení větších a nepochopitelných událostí. Nejenže při své smrti bude jako trpící přece jen vysvobozen Boží mocí zvnějšku, ale bude mu poskytnut onen vysvobozující Boží skutek, aby osvobodil sám sebe: aby sám sebe mohl odevzdat vlastním skutkem, který je současně skutkem Božím, aby tedy mohl existovat opravdový dík za kříž, který spočívá v Bohem daném příjetí kříže Kristova a kříže našeho. Existuje blažená naděje křesťana, že sám Bůh bude při nás stát se svou mocí v propasti naší smrtelné bezmocnosti. Nejenže život po smrti existuje, ale sama smrt se Boží mocí stává naším vlastním skutkem vytvářejícím život, takže ochotné odevzdání se stává činem vytvářejícím věčnost.

A protože pak se toto stává čistě Božím skutkem na nás a tím naším nejvyšším vlastním skutkem (Bůh a člověk nejsou žádnými konkurenty, kteří by musili naši skutečnost mezi sebou dělit), proto je příjetí spasitelné smrti, při níž Bůh daruje sám sebe, již samo o sobě nejvyšším poděkováním za kříž. Proto smrt - která je naším vlastním křížem a účastí na kříži Krista - není vlastně jen událostí na konci života, ale umírání se stává součástí celého života, neboť veškeré zakoušení naší omezenosti, všechny hořkosti a zklamání, veškeré ubývání našich sil, všechno zakoušení bezvýslednosti, prázdnoty a vyprahlosti, bolesti, bídy a nouze, násilí a nespravedlnosti, to vše jsou první poslové, dokonce součástí jedné smrti, kterou se umírá po celý život. Proto příjetí tohoto nesčetného zakoušení smrti v životě, přijetí s ochotnou nadějí a odevzdáním sama sebe, je právě částí poděkování za kříž, které trpíme a konáme, když odevzdaně umíráme. Tak se poděkování za kříž může stát blahoslavenou každodenní záležitostí. Nespočívá v hlubokomyslných teologických úvahách, neuskutečňuje se velkými slovy a vznešenými pocity, a přirozeně nám také nezakazuje odhodlaně bojovat za svůj život, jeho svobodu a radost tam, kde je to možné. Opravdový dík za kříž to je spíše příjetí - prostě odevzdané, nepotlačované ideologickými utopiemi - pomalého umírání, které probíhá celým naším životem. Takto děkovat je jednoduché, a jelikož s Kristovým křížem - i když třeba anonymně - se setkává každý člověk, záleží na každém z nás, zda svůj dík za kříž vysloví.