Různé citáty různých autorů k tématu: Maria

VI. Setkání s Matkou
Mariina bolest - to je bolest milionů a milionů matek:
- maminek s ještě mladou, skoro dívčí tváří, strašně znetvořenou nad postýlkou nevyléčitelně nemocného dítěte;
- matek nad roztrhanými těly synů, masově mrzačených krutou technikou zbraní, silnic i výroby;
- stařen, jejichž vetchá těla i duše se bezezbytku rozpouštějí v cáry bezmocného žalu pro svoje děti.
Utrpení světa,
tak strašně reprodukované a umocňované
v srdcích matek -
toto utrpení se celé reprodukuje
a umocňuje
v srdci Mariině.
Bože, i moje matka - i já...
Kdykoli budu myslet na svoji matku,
nedovol mi, Ježíši, zapomenout
na bolest tohoto setkání.
(Jozef Porubčan SJ: S Ježišom Kristom krížovou cestou i cestou slávy, Dobrá kniha 1995, 39)

+

Kdykoli jsem slyšel nebo četl, že Bůh člověka zkouší, vždy jsem v tom cítil jakousi disonanci: Nač potřebuje Bůh někoho zkoušet, když i tak všechno ví, tedy i to, jak ta zkouška dopadne? Jaký smysl může mít taková zkouška?

Dnes mám za to, že Bůh zkouší člověka pro něj sama, aby si on i jeho bratři mohli uvědomit, jak je veliký, čeho všeho je schopen. Ne Bůh potřeboval poznat sílu Abrahámovy víry. On o ní věděl dřív, než ji Abrahám prokázal. Trumf své velikosti, jistotu o sobě - to potřeboval mít v rukou samaotný Abrahám.
(Jozef Porubčan SJ: Svědectví Pravdě, Zvon, Praha 1993, 24)

+

Mariina čistota je osobním ztělesněním toho, co znamená nové stvoření, k němuž došlo skrze Ježíše Krista. (6)

Maria vystupuje v evengeliu jako ta, která zpívá, jásá. Co zpívá, nejsou žádné nářky ani bojové písně, ale je to chvalozpěv na Boží velikost. (7)
(Joachim Kardinál Meisner: Být takovým, jak Bůh mne chtěl mít, Úvahy o Panně Marii, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1994, 6 a 7)

…
Kde je Maria, tam není žádná zrada a žádná bezradnost. Ona nám dává orientaci a ukazuje cestu. Tak se stává Maria pro křesťana vzorem ve chvílích, kdy je pro něho těžké konat vůli Boží, církvi pak předobrazem na cestě časem. Jako naše přímluvkyně a těšitelka je odrazem Ducha svatého.
(9)

…
Člověk žije jenom, protože byl předtím od jiných přijat: od svých rodičů, aniž by si to byl zasloužil, aniž by pro to něco udělal. Člověk žije z milosti. Může být jenom tehdy šťastný, když si uvědomí, že byl přijat, aniž by za to něco zaplatil. Maria je člověk, který byl Bohem zcela a plně přijat, ne pro to, co vykonal, ale z milosti: Ty jsi plná milosti, Pán je s tebou.
(27)

…
Církev dnes skutečně může potřebovat jen takové lidi, kteří jako Maria mají ještě co říci o tom, co s nimi činil Bůh.
(46)

…
Dnes když navštíví nastávající matku její přítelkyně, má její nenarozené dítě dost důvodů k tomu, aby v jejím těle poskočilo ne radostí ale strachem.
(48)

…
Rozpad toho, co člověk stvořený Bohem je a co sám v sobě nalézá, se jmenuje dědičný hřích. Rozpor mezi tím, co Bůh chce a co se ve skutečnosti z člověka stalo, to je dědičný hřích. Toto rozštěpení v člověku zlomilo celou jeho životní linii. Na trhlinách v jeho osobním životě a ve spolužití s ostatními lidmi je dědičný hřích dobře viditelný. ... Marii to bylo předem dáno, z přicházející milosti Kristovy jí to bylodarováno, že Boží ANO člověku a lidské ANO člověka Bohu u ní zaznějí současně. Toto rozpolcení je zde odstraněno. Zde už není žádná trhlina. (59) ...Maria je první vykoupená. Každý může v Marii vidět sám sebe, vidět se v ní jako v zrcadle. (6O)

…
Maria se stává služebnicí. Nic se nepromění, co nebylo předtím obětováno. Před eucharistickým proměnováním předchází vždycky obětování.
(89)

…
Maria není cestou, ale je velkým znamením na cestě. Všechny Mariiny cesty vedou ke Kristu. (74)
Maria není sama ze sebe, je celá z Krista. Evangelium ji označuje tak, že o ní převážně hovoří jako o Ježíšově Matce. Marii můžeme definovat jedině skrze jejího Syna Ježíše Krista. (86)
(Joachim Kardinál Meisner: Být takovým, jak Bůh mne chtěl mít,Úvahy o Panně Marii, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1994, 74 a 86)

+

Opravdu trvá jen to, co prošlo srdcem, co bylo žito v hluboké bytosti a stalo se tělem a krví, co se včlenilo do mé hloubky, do mé existence, co se stalo mnou samým. ...

Ježíšovo tajemství, jež prošlo srdcem Mariiným, prošlo také srdcem svatého Jana. A proto čtvrté evangelium je tak veliké a tak krásné. Prošlo dvěma privilegovanými srdci, srdcem Matky a srdcem "toho, kterého Ježíš miloval".
(Henri Boulad: Všechno je milost Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1994, 1O3)

+

Souhlasí-li matka, aby její dospělý syn odešel na druhý konec světa, aby tam hlásal evangelium pohanům, pak tohoto svého syna dává, a v tom okamžiku se její mateřství dovršuje. Rozšiřuje své mateřství do rozměrů synova apoštolátu, protože souhlasila s tím, aby sloužil svým bližním. Tehdy se stává vpravdě matkou tohoto apoštolátu. Maria souhlasila s tím, že se stane matkou syna, který se narodí jako kněz, který se narodí jako misionář, jako Spasitel, který zde bude od svého zrození jen proto, aby sloužil lidem. Od počátku, od prvního okamžiku ho měla jen pro ty ostatní. Od prvního okamžiku ho mohla přivítat jen v davu.

Víme, že chceme-li se spojit s Bohem, že se musíme spojit se svými bratry. Chceme-li dojít ke společenství s Kristem, je třeba dojít ke společenství s celou církví. Jestliže toto všechno víme, pak nebude pro nás těžké pochopit, že Maria by nemohla být matkou Kristovou, kdyby se nestala matkou celého jeho Těla, všech těch milionů a milionů mužů a žen, které se k němu měly přidat. (114)
(...)
Celý Mariin život je vzdáním se vlastního syna ve prospěch světa. Proto je matkou nás všech. (116)
(...)
Je velkou služebnicí, která souhlasila, aby se jí vše stalo podle slova Páně. (116)
(Louis Evely: Krédo, Grantis, Ústí n. Orlicí 1997, 114 a 116)

+

Bolestná Matka zůstane, dokud tu bude lidstvo, prototypem, modelem, příkladem člověka, který v tichosti unese svou bolest a má odvahu a sílu věrně zůstat u bolesti druhého.
(Anton Srholec: Experiment lásky, Na ceste 1989, 49)

+

V Písmu sv. mnohokrát zaznívá: "Zde jsem. Např.:Abrahám - Gn 22,1, Mojžíš -Ex 3,4, Samuel - 1 Sm 3,1, Maria - l 1,38, Ježíš - Žd 10,9. Jen Adam po hříchu na volání Boží tak neodpověděl, ale schoval se!
(Raniero Cantalamessa: Poslušnost, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří, s.
(60-61)

+

Vše, co lze říci o Marii, musí vždy vycházet z toho, že nejdokonalejším způsobem přijala vykoupení.
Ona je člověkem, jak ho myslel Bůh. ...
Maria nebyla jen nástroj bez vlastní vůle, pomocí něhož Bůh provedl svou spásu. Ona uslyšela jeho volání a následovala pozvání Boží. (48)

Maria je původní obraz člověka, který zcela, až do základu své existence, se odevzdává Bohu. (50)
/Vede nás k Ježíši, je jeho Matka. V tom je nejkratší cestou k němu. (52)/
(Karl Lehmann: Vor dem Wunder der Weihnacht, Herder Freiburg, 1987, s. 48 a 50)

+

Zajímavé pohledy, jak Maria ukazuje specifickou hodnotu ženy: pravzor matek; s pozdravem "Pán je s tebou" se dříve obracel Bůh skrze anděla jen na muže (Abraham, Mojžíš...); má hlavní úkol při příchodu Spasitele; její víra - blahoslavená, protože uvěřila (l 1,45); Eva uvěřila hadovi, Maria andělovi; Bůh povolává muže i ženy; u Marie Bůh poprvé žádá souhlas ženy...
(Tomáš Špidlík: Ve službě slova - cyklus B, Olomouc, Matice cyrilometodějská 1992, s.92)

…
Na východních ikonách není téměř nikdy Maria zobrazena bez Krista.

(Tomáš Špidlík: Ve službě slova - cyklus C, Olomouc, Matice cyrilometodějská 1992 s.16)

+

Tak jako Maria, by měl vlastně každý křesťan kráčet pravou cestou, kterou pro něj určil Bůh, s chválou a velebením poté, co vyslovil zásadní souhlas s tím, co s ním Bůh zamýšlí.
(Meinrad Gyr SJ: Obnovte se v Duchu, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1994, 75)

+

Maria žije pro Boha tím, že žije pro druhé. Roste tím, že slouží, že se vydává. A každý člověk roste jedině tím, že se vydává. Kdo se chce ušetřit, neušetří se. Kdo se vydává ve službě pro druhé, jenom ten vnitřně roste. Jenom život pro druhé je opravdový život. Oživme o vánocích tuto existenci pro druhé ve svých rodinách. Ne jako chvilkový pocit, který zas vyprchá, ale jako světýlko, které nám víc a víc vzchází.
(Miloslav Máša: Homilie, Getsemany č.26)

+

Statut pokory je zcela zvláštní: má ji ten, kdo nevěří, že ji má, a nemá ji ten, kdo si myslí, že ji má. "Pokorný srdcem" se může prohlásit a zároveň jím i být jedině Ježíš...(219-2O)
Několika slovy to vyjádřil sv. Bernard: "Skutečně pokorný člověk chce být vždy považován za ničemného, a nebýt prohlašován za pokorného." (Ser. XVI in Cant. 1O; Pl 183, str. 853) (22O)

Maria je dokonalé ztělesnění Pavlovy pareneze o pokoře; netoužila po věcech vysokých, ale skláněla se ke všedním službám. (221)
(Raniero Cantalamessa: Život pod vládou Kristovou, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1994, 22O-21)

+

Růženec je především modlitba rozjímavá, niterná. Je to modlitba kristologická, směřuje ke Kristu, který je ve středu růžence, a tedy i ve středu rozjímání. Podkladem růžence je uvažování o událostech z jeho života. Nejde tedy o jednotlivá slova zdrávasů, ale o události z života Ježíšova. Je k tomu ale potřeba šňůrky s růžencovými zrnky? A nejsou zde slova zbytečná? I psychologové rozeznávají různé druhy paměti. A růženec je modlitba pro ty, /či pro ty chvíle/ které by "rušilo" absolutní ticho. Slova zdrávasu se stávají jakýmsi řečištěm, kterým plyne proud myšlenek, stávají se pomůckou k lepšímu soustředění... Jsou jako břeh, na který naše prchavé myšlenky narážejí a vracejí se zpět do řečiště. Šňůra růžence a její zrnka jsou k tomu, aby nás vedly.... Jde o to, aby nám byl růženec pomůckou k soustředění, o nic jiného nejde!
/Naše víra, str. 233-234/

+

Můj vztah k Marii, Ježíšově matce, byl dříve zkalen romantickým kultem, který v církvi vládl a ztrácel pomalu svůj obsah.
Usouženému, stísněnému člověku, který se namáhavě vleče pouští víry, říká jen málo představa, že Maria je královnou - "a jakou"! Je představována jako bytost, která se nikdy nemýlila a ulicemi Nazareta chodila s úplně jasnou představou o všech věcech, neschopná hřešit a pochybovat... Z fanatického blouznění mnohých lidí se úplně vytratil pravdivý plodný teologický obsah úcty k té, která není ničím menším než Boží matkou a nemá zapotřebí jiných doporučení k tomu, abychom ji ctili. Tím nejlepším doporučením pro nás je evangelium!
/Podle Carlo Carretta,Blahoslavená, která jsi uvěřila, s. 6n/

+

Dvě cesty mariánské modlitby
Skutečnou mariánskou úctu tvoří dvě cesty modlitby: biblická a kontemplativní.
Cílem biblické cesty je sytit duši Božím slovem. Boží slovo se stává inspirací modlitby, staví člověka do pravého světla a chrání ho před deformacemi přepjaté zbožnosti a před povrchní sentimentalitou.
Kontemplativní cesta volí jiný způsob: na biblickém základě upevňuje člověka v lásce, kterou vyjadřuje jednoduchými, litanicky opakovanými formulemi. Jedná se například o růženec a střelné modlitby. Na první pohled se zdá tento způsob modlitby nezralý, formální, bezduchý. A přece tomu tak nemusí vždy být. Vždyť řekne-li nevěsta svému ženichovi: "Miluji tě," není na tom nic hloupého. A řekne-li to padesátkrát za sebou, její milý se určitě neurazí a nebude to pokládat za pošetilost jenom proto, že mu opakuje stále totéž. Láska se ráda opakuje v rytmu prostých, vroucích slov.
/Podle Carlo Carretta,Blahoslavená, která uvěřila , str. 75n/

+

Maria už při svatbě v Káně pochopila, že za chudé /ty/, kteří nic neznamenají, smí prosit svého Syna, který, pokud chce, může pomoci. Pochopila, že se nesmí nechat odstrašit /odradit/ jeho odmítnutím, jako v podobenství o nočním prosebníku (Lk 11) a (o bezbožném) soudci (Lk 18). Pochopila, že všechno může přenechat Synu, protože nejjistějším prostředkem k tomu, aby všeho, oč prosíme bylo dosaženo podle Boží vůle, je: "Udělejte, co vám řekne" (Jan 2).
/Podle H.U. von Balthasara,Maria, str.22n, úprava/

+

V novějších mariánských zjeveních vždy znovu hrál svou roli růženec. Proč? Snad proto, abychom se s láskou modlili k Marii, a ne ke Kristu a k Otci? Naopak! Růženec je důležitý proto, abychom se dívali Mariiným pohledem na tajemství Ježíšova života. Naše oči jsou zamlžené a otupené. Musíme si jakoby nasadit "Mariiny brýle", abychom viděli přesně Mesiáše, kterého tělesně porodila a s nímž prožila a protrpěla veškerý jeho úděl až k ukřižování a k cestě k Božímu trůnu.
/Podle H.U. von Balthasara,Maria, str.27,5, upraveno/

+

"Ti všichni jednomyslně setrvávali v modlitbách spolu se ženami, s Ježíšovou matkou Marií a s jeho příbuznými." (Sk 1,14) Růženec je modlitbou, která líčí Marii v jejím spojení s Kristem a jeho vykupitelským posláním. Zároveň je to modlitba k Marii, k naší nejlepší přímluvkyni u jejího Syna. Konečně je růženec modlitbou, v níž hovoříme s Marií zvláštním způsobem, tak jako se apoštolové společně s ní modlili ve večeřadle, když se připravovali na seslání Ducha svatého.
/Jan Pavel II., Slovo na každý den, str. 154/

+

Opravdová úcta k Boží Matce je naprosto kristocentrická, a je hluboce zasazena do tajemství Boží Trojice, Vtělení a Vykoupení.
/Jan Pavel II.,Překročit práh naděje, str.183/

+

Matka Boží bývá nazývána žebříkem do nebe. Každého žebříku lze použít dvěma způsoby: lze po něm slézat dolů do hlubin a vylézat z hlubin do výšky. Po tomto žebříku Bůh sestoupil na zem, abychom my lidé mohli, skrze Marii, vystoupit k němu do nebe.
(Sv. Fulgentius z Ruspe)
/ Pavel Strachota, Hlasy Otců, str. 11/

+

Poněvadž jsme v tebe doufali, Bohorodičko, nebudeme zahanbeni, ale budeme zachráněni. A poněvadž jsme dosáhli tvé pomoci a tvého prostřednictví, ty svatá, čistá a dokonalá, nebojíme se, že bychom své nepřátele neobrátili na útěk a nerozprášili je. Ve všech svých záležitostech jsme se kryli tvou mocnou pomocí jako štítem, prosíme tě a voláme k tobě: Zachraň nás svou mocnou přímluvou, dej nám povstat ze spánku tmy, abychom vzdávali chválu moci Boží, jež z tebe přijala lidské tělo.
(Koptická liturgie)
/ Pavel Strachota, Hlasy Otců, str. 82/

+

Maria dala Bohu - Ježíši všechno. Své srdce, svou čest, svou krev a celou moc své lásky.
/Podle Romana Guardiniho,Pán Ježíš, str. 7/

+

Vidíme, jak před tebou, Bohorodičko, stojí početní mudrci jako němé ryby. Neboť nedovedou vysvětlit, že zůstáváš pannou a mohla jsi porodit. My však, obdivujíce tajemství, v důvěře voláme: Zdráva buď, nádobo moudrosti Boží. Zdráva buď, schráno Boží prozřetelnosti. Zdráva buď ty, která ukazuješ na nemoudrost moudrých. Zdráva buď ty, která usvědčuješ z neznalosti učené. Buď zdráva ty, která plníš sítě rybářů. Buď zdráva ty, která vyprosťuješ člověka z hlubin nevědomosti. Buď zdráva ty, která jsi mnohé obdařila moudrostí. Buď zdráva, ty přístave plavců, zdráva buď nevěsto, panno.
(Hymnus Akathistos)
/ Pavel Strachota, Hlasy Otců, str. 98/

+

Maria zahájila letnicového rána pod vlivem Ducha svatého svou modlitbou hlásání radostné zvěsti.

+

Maria činí to rozhodující. Přijímá do svého srdce Boží slovo a rozvažuje o něm.
(Podle Roberta Zollitsche)

+

Když anděl opustil Marii, zůstala sama v temnotě víry.
/Joachim kardinál Meisner,Úvahy o Panně Marii, str. 23/

+

Maria není cílem naší cesty, ale je znamením na cestě.
/Joachim kardinál Meisner,Úvahy o Panně Marii/

+

Ve třetí prefaci si připomínáme Mariinu přítomnost ve třech základních momentech tajemství křesťanství: a) při vtělení (L 1,26 a násl.:Zvěstování), b) ve velikonočním tajemství (J 19,25-27: U Ježíšova kříže stály jeho matka a ...") a c) o letnicích. ..Porovnáním víry Abraháma, k němuž jsme vybízeni také v Písmu (srv. L 27 a Gn 18,14), vidíme, že nazýváme-li jako křesťané bez váhání Abraháma "naším otcem ve víře", tím větší důvod máme nazvat Marii bez zaváhání "naší matkou ve víře". Abraham uvěřil přes svůj vysoký věk a neplodnost své manželky,..Maria uvěřila přes své panenství. Abraham věřil, když mu Bůh poručil obětovat syna na hoře Mórija, Maria věřila, když od ní Bůh žádal, aby doprovázela Syna k oběti na Kalvárii. U Abraháma se Bůh zastavil před smrtí, u Marie zašel dál, žádal, aby věřila i za smrt... Maria se stala kromě "matky" církve také jejím modelem a zobrazením: a) vzorem poslušnosti svým "Zde jsem!", b) vzorem víry a vytrvalosti "u Ježíšova kříže" a vzorem modlitby o letnicích.
(R. Cantalamessa,Život pod vládou Kristovou, str. 284)

+

Mariina pokora
Maria - nepřekonatelný vzor pokory, pokory- pravdy. Bůh - jásá Maria v Magnificat- se sklonil ke své služebnici v jejím ponížení. Co Panna Maria myslí slovem "ponížení"? Ne ctnost pokory, ale své ponížené, pokorné postavení - Bůh přichází tam, kde jsem... Statut pokory je zvláštní: má ji ten, kdo nevěří, že ji má..
(R. Cantalamessa,Život pod vládou Kristovou,str. 219)

+

(Kristus) přišel z nebe na zem kvůli trpícímu člověku. Toho si oblékl v panenském lůně a jako člověk přišel na svět. (...) Vzal na sebe utrpení trpícího člověka a tělesná utrpení zničil. A duchem, který nemohl zemřít, usmrtil vražednou smrt (...). Kristus je ten nový beránek, který neotevřel ústa, ten beránek zabitý, narozený z Marie, krásné ovečky.
(Velikonoční homilie Melitona ze Sard)