07. Křesťanská etika a liturgie

Odpověď víry na kerygma je třeba vyjádřit křesťanským způsobem života a kultem. židokřesťané se dále drželi židovské etiky, která své zásady jednání odvozovala z Tóry. Jestliže ale Tóra byla jednou překonána, vyvstala nutně otázka, na jakém základě se má stavět. Boží přikázání vlastně vycházejí z iniciativy Boha jako zákonodárce; na tuto Boží iniciativu lid odpovídá, resp. má odpovídat tím, že přikázání bude zachovávat. Exodus, vysvobození z otroctví, a Zákon daný na Sinaji ovšem znamenaly pouze začátek Boží aktivity ve prospěch vyvoleného národa. Tato aktivita dále pokračovala, rozvíjela se, a s ní podle Božího očekávání měla také pokračovat a rozvíjet se odpověď ze strany lidí. U proroků a v sapienciálních knihách najdeme nesčetné výzvy, napomenutí, povzbuzení, pokárání, ale hlavně jasné a konkrétní udání směru v nejrůznějších otázkách života.

Nyní, v Ježíšovi, Bůh řekl všechno; a je tedy naprosto logické, že také žádá všechno. Odpověď na Slovo, kterým se Bůh nakonec obrací k člověku, musí být prostě adekvátní: nové víno nelze lít do starých měchů; nelze už vystačit se spravedlností spočívající na pouhém vnějším dodržování příkazů, jestliže je tady někdo, kdo interpretuje Desatero s absolutní autoritou. To neznamená kvantitativní rozmnožení příkazů, ale naopak jejich koncentraci do jednoho jediného: přikázání lásky; důvod je víc než zřejmý - láska, s jakou nám Bůh dává sama sebe. Ježíš neruší Zákon a Proroky, nýbrž uzpůsobuje jejich morální požadavky radikálně nové dějinně spásné situaci, která nastala s jeho příchodem.

Tóra tedy určovala, jak jsme řekli, veškerý život židů i židokřesťanů, kteří v této praxi pokračovali. Byl to však zase apoštol Pavel, kdo poukázal na skutečnost, že člověk, ať je žid nebo pohan, se nespasí skutky Zákona, nýbrž vírou v Ježíše Krista; tím způsobil Pavel vlastně revoluční převrat v náhledu na morálku, protože ji postavil na jiný základ. Křesťanský život je odpovědí na zdarma daný dar Boží milosti, který jsme dostali všichni v Kristu, takže ho nelze chápat jako splácení dluhu, který má člověk vůči Bohu. Přitom ovšem Pavel, navzdory některým nesprávným výkladům jeho etických principů, zastává vehementně nutnost skutků pro spásu, ale chápe je jako víru, která se projevuje láskou (sr. Gal 5,6).

Z praktického hlediska se mnohé směrnice Pavlovy pareneze shodují se starozákonními předpisy nebo se zásadami stoické morálky, čili odvozují se jak z hebrejského duchovního dědictví, tak i ze zdravých přirozených rozumových principů. Některé z nich ovšem, a v tom je třeba ocenit Pavlův nesporný přínos, představují směrnice ryze křesťanské, tj. takové, které jsou založeny výhradně na Ježíšově učení a na jeho vykupitelském díle. život křesťana tak dostává v mnoha ohledech motivaci, která podstatně odpovídá jeho víře v Krista.

Uveďme si v krátkém přehledu principy, na nichž Pavel staví své morální směrnice, a ke každému z nich aspoň jeden příklad. Pavel apeluje na rozumový úsudek (1 Kor 5,6: "Což nevíte, že kousek kvasu prokvasí celé těsto?"), na přirozený stud (1 Kor 11: nepořádky při hostinách), na sociální důvody (1 Sol 4,11n: "Zakládejte si na tom, že budete žít pokojně, věnovat se své práci a získávat obživu vlastníma rukama...tak na nikoho nebudete odkázáni."), na důvody dané hrozbou trestu či příslibem odměny (1 Kor 3,17: "Kdo ničí Boží chrám, toho zničí Bůh" - v souvislosti se zhoubnou nejednotou v tamější církvi, která je Božím chrámem; Ef 6,2n: "Cti otce svého i matku svou je přece jediné přikázání, které má zaslíbení: aby se ti dobře vedlo a abys byl dlouho živ na zemi"); vybízí věřící, aby brali ohled na to, co se líbí či naopak nelíbí Bohu (1 Sol 4,7: "Vždyť Bůh nás nepovolal k nečistotě, nýbrž k posvěcení" - v souvislosti se spořádaným manželským životem). Občas Pavel cituje Písmo, ale proto, aby jeho autoritou podepřel důvody čistě přirozené, které se týkají křesťanů (1 Kor 9,9: "Nedáš náhubek dobytčeti, když mlátí obilí", tj. Dt 25,4, v souvislosti s právem apoštola na obživu, vzhledem k práci, kterou koná).

Křesťan je podle Pavla novým stvořením, a má z toho tedy vyvodit důsledky pro svůj život. Jinými slovy, jde tu o vztah mezi ontologickým indikativem a mravním imperativem - vírou a křtem se s bývalými pohany udála bytostná změna, které mají odpovídat skutky (Ef 4,1: "žijte způsobem hodným toho povolání, kterého se vám dostalo"). Pavel operuje také motivacemi, které spočívají na dějinně spásných událostech (1 Kor 10,11: "To, co se jim stalo, je výstražný obraz a bylo to napsáno k napomenutí nám, které zastihl přelom věků" - v souvislosti s osudem vzdorovitých Izraelitů na poušti), motivacemi eschatologickými vzhledem k blízké parusii (řím 13, 11-14) a eklesiologickými (Ef 5,21-33 o důsledcích, které vyplývají ze vztahu mezi Kristem a církví pro vztah mezi manžely).

Už tyto poslední čtyři motivace patří do sféry křesťanské, ale kromě nich nejdeme v Pavlových listech argumenty, jejichž podklad je výlučně christologický. 1 Kor 1,13 - Kristus není rozdělen, tedy ani církev nelze rozdělovat nesváry a stranictvím; 1 Kor 3,23 - křesťané náležejí Kristu; 1 Kor 6,20 - křesťané byli vykoupeni z otroctví cenou Kristovy krve; 1 Kor 8,11 - není záhodno jíst maso obětované modlám, pokud by se tím pohoršil bratr, pro kterého Kristus umřel. Následování Krista, k němuž Pavel vybízí a v němž jde sám ostatním příkladem, se týká např. jednoznačné řeči, pokud jde o sliby (2 Kor 1,17-22: "Bůh je svědek, že mé slovo k vám není zároveň ano i ne! Vždyť Boží Syn Ježíš Kristus, kterého jsme u vás zvěstovali...nebyl zároveň ano i ne, nýbrž v něm je jasné ano!"), dále bohatství resp. štědrosti (2 Kor 8,9: "Znáte přece štědrost našeho Pána Ježíše Krista: byl bohatý, ale pro vás se stal chudým, abyste vy jeho chudobou zbohatli"), vzájemného porozumění, vstřícnosti a otevřenosti (řím 15,7: "...přijímejte jeden druhého, tak jako Kristus k Boží slávě přijal vás") a konečně pokorného smýšlení (Flp 2,1-6).

To jsou tedy zdroje typicky křesťanské morálky v Pavlově nauce, přičemž Pavel není jen hlasatelem obecných zásad, které vyplývají z faktu ospravedlnění vírou, ale v řadě konkrétních případů životní praxe je také tvůrcem nového stylu myšlení, formy mentis, odlišující se zřetelně od myšlení rabínského nebo stoického.

Sv. Jan stojí na opačném pólu, pokud jde o prezentaci morálního učení. Nemá totiž žádnou kazuistiku, neuvádí žádná jednotlivá přikázání, nýbrž jenom zákon lásky, který zahrnuje a prostupuje všechno: "Jestliže mě milujete, budete zachovávat má přikázání" (Jan 14,15). Východiskem janovské etiky je skutečnost, že láska, kterou Bůh miloval svět ve svém Synu, se má přímo odrážet v naší lásce vůči němu i mezi námi navzájem.

Kdybychom se ptali po závaznosti Desatera v NZ, nakolik i Desatero je součástí Tóry, odpověď najdeme v Ježíšově rozhovoru s bohatým mládencem. Tam Ježíš cituje několik přikázání Desatera, jako podmínku ke vstupu do života, tedy ke spáse (sr. Mt 19,18n). Tak se na Desatero dívala i celá pozdější křesťanská tradice, i když některá přikázání samozřejmě modifikovala, např. svěcení neděle jako svátečního dne místo soboty.

Sv. Pavel nikdy nerozlišuje mezi rituálními a mravními předpisy Zákona. Křesťan není už sice vázán Mojžíšovým zákonem jako celkem, ale to neznamená, že je bez zákona, protože jeho zákonem je Kristus (sr. 1 Kor 9,21). A pod tímto pojmem nerozumí Pavel zase jenom určitá přikázání, např. Horskou řeč, která je reinterpretací Mojžíšova zákona, nýbrž celý život a vykupitelské dílo, celou osobu Kristovu a všechno, co z ní vyplývá pro orientaci křesťanského života. Kritériem volby mezi mojžíšskými morálními předpisy, viděnými ve světle Krista, je princip uvedený v Gal 5,14: "Vždyť celý zákon je shrnut v jednom slově: Miluj bližního jako sám sebe!" Morálka židovská se v této perspektivě stává morálkou křesťanskou, celostní odpovědí na celostní dar Boží v Kristu.

Zákon lásky ovšem není nějakým statickým zákonem, který by se skládal jen z revidovaných, příp. aktualizovaných přikázání. "Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán" (řím 5,5). Chodíme tedy v "zákoně Ducha" (řím 8,2), v dynamické a tvůrčí síle, kterou nám Bůh dává na základě Kristova zmrtvýchvstání a která je nám vepsána do srdce, nikoli už na kamenné desky (sr. 2 Kor 3,3). Křesťanská morálka je tedy morálkou ad interim, má určovat jednání věřících v čase mezi zmrtvýchvstáním a parusií, přičemž pramení ze stále čerstvé interpretace novozákonních faktů, jakou dává Duch svatý, v církvi živě a mocně přítomný. Jde o morálku na jedné straně mnohem náročnější, než byla židovská, protože vyžaduje mnohem víc, ale na druhé straně mnohem snazší, právě proto, že jejím přímým inspirátorem je Duch svatý, daný nám do srdce.

Jestliže takový je poměr židovské a křesťanské morálky, jaká bude odpověď křesťanského kultu? Jakými zásadami se bude řídit přechod od liturgie židovské k liturgii křesťanské? Zatímco první křesťané, včetně samotného Pavla, dále chodili do chrámu na modlitby a přinášeli oběti (Sk 3; 21), dny tohoto centra židovské bohoslužby už byly sečteny. Křesťané se mimoto scházejí po domech, kde lámou chléb, tedy slaví eucharistii; eucharistická bohoslužba tak nějaký čas koexistuje v jeruzalémské církvi s bohoslužbou chrámovou, ale jejich striktní oddělení je brzy nevyhnutelné. Ježíšův výrok v souvislosti s chrámem se stává důvodem, pro který je Ježíš sám (a po něm i štěpán) před veleradou obžalován z rouhání: "Slyšeli jsme ho říkat: Já zbořím tento chrám udělaný rukama a ve třech dnech vystavím jiný, ne rukama udělaný" (Mk 14,58; sr. Sk 6,14). Janovo evangelium připojuje výklad: "On však to řekl o chrámu svého těla" (Jan 2,21).

Jan sice nemá teologii Kristova mystického těla jako Pavel, ale v rozhovoru se Samaritánkou (4,23) uvádí Ježíšovu předpověď, že pravý kult nebude vázán na určité místo, nýbrž bude prokazován v Duchu a v pravdě, tj. v eschatologické realitě, kterou jeruzalémský chrámový kult pouze předobrazoval. Ježíšova smrt, odehrávající se přesně ve chvíli, kdy se v chrámě zabíjeli velikonoční beránci, a centrální postavení, jaké v nebeské liturgii Apokalypsy zaujímá právě obětovaný beránek, ukazují vcelku jasně základní princip, kterým se řídí křesťanský kult namísto kultu levitického.

Toto téma pak dále rozvíjí list židům, který neztotožňuje Krista s novým chrámem, nýbrž vidí v něm obětujícího velekněze a zároveň přinášenou oběť. S vlastní krví, prolitou na kříži, vstoupil totiž Ježíš do velesvatyně pravého nebeského chrámu, jehož byl ten pozemský, v Jeruzalémě, pouhým předobrazem (Mojžíš přece postavil stánek podle vzoru, který mu byl ukázán na hoře - sr. žid 8,5); Ježíš tak přinesl jednou provždy dokonalou oběť, převyšující svou hodnotou všechny starozákonní oběti zvířat, a dal také základ zcela novému typu kněžství, které už nespočívá na rodové dědičnosti jako kněžství levitické. Ježíšovým prostřednictvím se totiž uskutečňuje nová smlouva, předpověděná Jeremiášem (sr. žid 8,8-12), jejíž podstatou je zákon vepsaný do mysli a do srdce. To je také nejlepší výklad Ježíšových slov Samaritánce o novém kultu "v Duchu" (vepsaném do srdce) a "v pravdě" (ne už v levitickém předobraze, ale v nebeské skutečnosti).

Sv. Pavel naproti tomu rozvíjí pojem Kristova těla jako nového chrámu. Myslí tím kolektivní osobnost celého Krista (Christus totus), což je církev. Tak je např. církevní obec v Korintě Boží stavbou (1 Kor 3,9) resp. svatým chrámem, ve kterém přebývá Boží Duch (sr. 1 Kor 3,16n). Rovněž Pavlovo pojetí eucharistie se těsně váže ke skutečnosti jediného těla, které tvoří dohromady všichni, kdo přijímají tentýž chléb (sr. 1 Kor 10,17). První list Petrův vyjadřuje tuto myšlenku svým způsobem, když mluví o živých kamenech, které spolu se základním kamenem, jímž je Kristus, tvoří duchovní dům. V tomto duchovním domě se mají přinášet duchovní oběti čili obětujícími jsou všichni věřící, kteří představují svaté kněžstvo (1 Petr 2,4-9). K duchovní bohoslužbě vybízí také sv. Pavel v řím 12,1n; zde už se tedy s obětí Kristovou spojuje životní oběť křesťanů, kteří mají přinášet, po vzoru Ježíšově, v oběť sami sebe.

Taková je tedy logika odpovědi, jakou dávají v novozákonní době křesťané svým životem a svou bohoslužbou na vykupitelské dílo Boží v Kristu. Staré měchy už nejsou s to pojmout nové víno, je zapotřebí měchů nových, ovšem i toto nové víno pochází ze stejné Otcovy vinice.

Zj 5,1-10;

Komentář k Zj 5,1-10: Jan naříká nad tím, že se nenajde nikdo vhodný k tomu, aby otevřel svitek. Na konci církevního roku mohu i já litovat nevyužitých šancí. Ale nezávisle na mně: vítězství je konečné!