Biblický Tóbit sice „konal spravedlivé skutky“, ale byl tak zaslepený,
že kromě sebe neviděl nikoho jiného.
A byl tak „dokonalý“, že s ním nebylo k vydržení.
Naštěstí i z tohoto vede cesta ven…
Karikatura svatosti
V knize Leviticus se mnohokrát opakuje: „Buďte svatí, neboť já jsem svatý!“ Pán Ježíš nám klade na srdce „Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec“ (Mt 5, 48). Vyplývá z toho jasně, že máme usilovat o svatost. Nicméně pak zaslechneme pod oknem sousedky, které tvrdí s despektem: „No jo, to jsou ti svatí!“ A nemyslí to vůbec pochvalně. Není to proto, že by měly něco proti skutečné svatosti. To spíš my často předvádíme světu karikaturu, kterou považujeme za svatost.
V Bibli je velmi zajímavý příběh Tóbita, otce Tobijášova. Není to kniha historická, je to spíš bajka, podobenství. Začíná tím, že se Tóbit představuje: „Já, Tóbit, jsem chodil po cestách pravdy a konal spravedlivé skutky po všechny dny svého života“ (Tob 1, 3). Velkou část první kapitoly vychvaluje Tóbit sám sebe, jak je opravdu dokonalý. Nic mu není možné vytknout. „Dával jsem svůj chléb hladovějícím a oděv nahým, a když jsem se dozvěděl, že někdo z mého národa zemřel a byl pohozen za ninivské hradby, pohřbil jsem ho“ (Tob 1, 17). Prostě živý svatý. Působí to až komicky, nepřirozeně. Našli jsme zřejmě jediného člověka kromě Krista, který byl zcela bez hříchu.
Až na to, že jeho žena ho měla plné zuby. Jak to?
Kromě sebe neviděl nikoho jiného
Byl tak umanutý svým dokonalým plněním Božích přikázání, že neviděl a neslyšel. Byl jako slepý. Bible to poeticky popisuje: „Nevěděl jsem, že na zdi nade mnou jsou vrabci. Jejich teplý trus mi padl do očí a způsobil mi bílý zákal. Chodil jsem k lékařům, abych se léčil. Ale čím víc mě mazali léky, tím víc slábly mé oči bílým zákalem, až jsem zcela oslepl. Zrak mi nesloužil čtyři roky“ (Tob 2, 10). Byl tak zaslepený, že kromě sebe neviděl nikoho jiného. Jeho žena mlčela a tvrdě pracovala, aby uživila celou rodinu. Když přinesla kůzle, které získala prací, podezíral ji, že ho ukradla a nutil ji kůzle vrátit. Nevěřil jí. Člověk, který se kochá svou dokonalostí, nevěří druhým. Nikdo přece nemůže být tak dobrý jako on! Ve skutečnosti byla jeho žena mnohem svatější, protože ho dokázala dlouhou dobu snášet, než vybuchla: „Kam se poděly tvé skutky milosrdenství? Kam se podělo tvé spravedlivé jednání? Teď se ukázalo, co jsi zač!“ (Tob 2, 14b).
Tóbit sice pochopil, že přestřelil, ale reaguje sebelítostí: „Lépe by bylo, abych zemřel, než abych žil, protože musím poslouchat lživá hanobení a mám velký smutek“ (Tob 3, 6). Člověk neví, jestli se má smát nebo brečet. Tak on ve své aroganci obvinil nevinného člověka ze lži, z příběhu je jasně vidět, že nebyl v právu, a místo aby se omluvil a zkusil se nějak usmířit, žaluje Bohu, jak byla těžce zraněna jeho mužská ješitnost. Ach, ach, tolik to bolí, že by raději umřel. Kdo otevře oči Tóbitovi, aby konečně spatřil pravdu?
Hořký lék na ješitnost
Do příběhu se vkládá archanděl Rafael, poslaný od Boha. Jméno Rafael se dá přeložit jako „ten, který uzdravuje“. Spřátelí se s Tóbitovým synem Tobijášem, doprovází ho na cestách a pomáhá mu lovit ryby. Poradí mu, že si má schovat rybí žluč. Taková rybí vnitřnost, několik týdnů uchovávaná na slunci, musí mít neskutečnou sílu. Pravděpodobně bylo na několik metrů daleko poznat, co v tom váčku Tobijáš nese.
Když se vraceli domů, archanděl – Tobijáš ovšem netušil, že to je archanděl – řekl: „Vím, že jeho oči budou otevřeny. Potři rybí žlučí jeho oči! Ten lék vytáhne a odstraní z jeho očí bílý zákal. Tvůj otec bude opět vidět a uzří světlo“ (Tob 11, 7). To také Tobijáš učinil a jeho otec znovu prohlédl.
Byl to ovšem velmi hořký lék. Pokořující pro Tóbita bylo už to, že ten lék musel přijmout z rukou svého syna. Byl zvyklý, že to on poučuje a vede, ne že se nechá vést a poučit. Žluč symbolizuje nesmírnou hořkost, ještě umocněnou smradem zkažené rybí vnitřnosti. Těžko si dovede někdo představit něco ještě odpornějšího. Zamazat někoho páchnoucí rozkládající se rybou musí být velmi ponižující, je to zneuctění, zhanobení. Znamená to, že když chce Bůh někoho vyléčit ze zaslepenosti, použije velkou hořkost a pokoření. Hořkost, kterou člověk dobrovolně přijme. Musí vnitřně souhlasit s Božím lékem. Dokud člověk odmítá hořkost, bojuje proti ní, obviňuje konkrétní lidi ze svého neštěstí, lituje se, brání se přijmout pravdu, uzavírá se do sebe a trucuje, Bůh nemůže nic dělat, protože respektuje svobodnou vůli člověka.
Pýcha dokáže zkazit dobro
Ale hořkostí a ponížením to nekončí! Důkazem, že se Tóbitovi doopravdy otevřely oči, ne jen naoko, je Tóbitův chvalozpěv (Tob 13, 1-18). Pochopil totiž, že jeho oslepení byla milost od Boha. Bůh ho neoslepil za trest, naopak oceňoval, že vzorně plní jeho přikázání. Právě proto, že byl dobrý, chtěl, aby byl ještě lepší. Protože pýcha dokáže zkazit dobro, stejně jako slunce způsobí, že rybí vnitřnosti zasmrádnou. Co je to jiného než pýcha, která mi dovoluje rozhodovat o tom, jestli moji bližní lžou nebo ne, jestli kradou nebo ne? Pýcha nevěří v nevinu bližního, říká „já to vím, já se nemusím nikoho ptát“. Pýcha nutí bližního, aby vrátil, co neukradl (srov. žalm 69 – nářek nespravedlivě obviněného). Pýcha křivdí a cítí se sama ukřivděná, když se obviněný brání.
Nejlepším a zároveň nejvíce hořkým lékem na pýchu je pokoření. Člověk, který přijme pokoření, se stává pokorným, a tím podobným Kristu, který řekl: „Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný“ (Mt 11, 29). Pokorný člověk už nevkládá důvěru v sebe, v své schopnosti a zkušenosti, ale vkládá veškerou důvěru v Boha. Neúspěch už ho nezlomí.
Bůh nám poskytuje svůj lék v časových intervalech
Tóbita vykreslil jeho autor velice barvitě, s mnoha poetickými prvky, aby lépe vyniklo, co nám tím příběhem chce říct. Možná teď ukazujete prstem na Tóbity ve vašem okolí, ale je třeba říct, že mnohem častější je menší pýcha a menší pokoření, ale zato v životě opakované. Bůh nám poskytuje svůj lék jako antibiotika, která se podávají v určitých časových intervalech. Zkusme se tedy raději zamyslet, jestli není kousek Tóbita také ve mně? Jestli ta hořkost, ten kříž v mém životě, na který si neustále naříkám, není právě ta smradlavá rybí žluč, kterou mi podává Pán jako lék. Jestli Pán nechce, abychom se pustili toho, co bylo, a s důvěrou se vydali novou cestou. A nezapomeňme chválit Boha z celého srdce jako Tóbit, když dostal světlo.
Zveřejněno se svolením autorky
Vyšlo v Opusculu 11/2014
Redakčně upraveno (nadpis, perex a mezititulky)
