3. Boží záchrana přišla až potom...

z knihy Úvahy o utrpení a vzkříšení Páně (AO)

Jeden člověk píše, a mně se to zdá být velice objevné, že první zázrak se stal ještě dříve, než přišlo vzkříšení a že to byl vlastně největší zázrak Ježíšova života. Ježíš, který říkal Bohu důvěrně: „Abba“ - Otče, jím byl zcela opuštěn, Ježíš, který se stavěl k lidem naprosto kladně, miloval je a dělal pro ně zcela jednoznačně dobré činy, byl jimi odmítnut, zavržen a odsouzen, nepřestal ani milovat Boha a neodvrátil se od něj, ani se nesnížil k nenávisti vůči lidem. Bereme-li Krista nejen jako čirého Boha, ale také jako pravého člověka, pak musíme skutečně uznat, že toto je věc zcela podivuhodná, že je to opravdový zázrak, je-li někdo těmi, od nichž plným právem čeká lásku, odmítnut a nepřestane je proto milovat. A zároveň zde máme jasný směr k následování a jasné upozornění, jak řešit situace bolesti, zla v jakýchkoliv jiných těžkostech v našem životě. Čeká-li člověk na mávnutí kouzelného proutku, pak je zcela vedle a může dopadnout špatně. Jestliže se ale rozhodne následovat Krista, tedy nepřestat milovat Boha a nepřestat milovat lidi, i když je jimi zdánlivě zcela zavržen, pak je opravdu na Kristově cestě, na cestě vzkříšení a to znamená, že to s ním dopadne dobře.

To je to, co nám Pán Ježíš ve chvíli svého umučení ukázal, co nám umožňuje lásku k Bohu a k bližnímu, neboť my se už do horší situace, než byl on, dostat nemůžeme. A i v těch ne tolik zlých situacích stále vidíme, kudy vede cesta. Logický důvod pro to, proč musel Ježíš takto trpět, se dá snad formulovat takto - v tomto světě, zatíženém hříchem, musí ten, kdo se odváží jít cestou naprosté lásky, nutně narazit na utrpení, které na něho přímo dolehne.

Jinak je k tomu všemu třeba ještě připomenout, co říká Izaiáš v 55. kapitole:
„Mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsou cesty moje, je výrok Hospodinův. Jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a úmysly mé úmysly vaše,“ (Iz 55, 8 - 9).

Tato odlišnost Božího myšlení je jedinou možnou rozumnou odpovědí na celou událost Kristova umučení a ukřižování. Víc na tom asi sami „nevymudrujeme“, protože celý Kristův postoj vůči životu i vůči nám je naprosto opačný, než bychom čekali. Je veden myšlením Božím, které je jiné než myšlení lidské. Znovu připomínám evangelium - Marek 10. kapitola:
„Syn člověka nepřišel aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé,“ (Mk 10, 45).

Tato věta vlastně shrnuje celou pašijovou událost. Kristus nepřichází, aby si nechal sloužit, tj. aby hledal slávu u lidí, ani aby si nechal sloužit od svého Otce, ale proto, aby sloužil Otci a aby svým životem vykoupil mnoho lidí.

Takový postoj může přijmout jen ten, kdo se odhodlá přijmout odlišnost Božího myšlení. Právě ze všeho nejvíce chci zdůraznit, že BŮH MYSLÍ JINAK NEŽ MY! A nepřijmeme-li plně tuto skutečnost, pak se budeme celý život s Pánem Bohem hádat. Pak se budou do nekonečna opakovat situace, vyvádějící člověka z míry, kdy, ač křesťan, nad svým utrpením řekne: „Za co to mám? Za co mě Bůh trestá? Co jsem komu udělal? Jestlipak já (on, ona) si to zasloužím (zaslouží)?“ Jakmile člověk začne takto mluvit, dokazuje tím, že Kristu příliš neporozuměl, i když přijmout v životě utrpení po dobrém je velice těžké! Jistě, jsou to tvrdá slova, která se snadno říkají, když člověka momentálně nic netlačí... ale rozhodně je to tak.

Ten, kdo Kristu porozumí, nemůže mluvit tak, jak jsme si před chvílí ukázali. A rozhodně ne po řádné úvaze, snad jedině v prvním náporu bolesti. Člověk se, bohužel, velmi často přesvědčuje o tom, že mnoho křesťanů dělá všechny možné skutky zbožnosti, že už si tedy na křesťanství doslova zvykli a že ledacos z celého křesťanského „provozu“ je jim velmi blízké, ale že si odpustili jednu věc, a to porozumění Kristu.

Nikoho nemohu soudit, protože ani já nechci být souzen, a pak také vím, že člověk k porozumění Kristu nepřijde jen tak, sám od sebe. Z vlastní zkušenosti vím, kolika lidem jsem zavázán za to, kam až jsem mohl dojít a současně vím, jak je to ještě málo. Nevíme tedy, kolik měl kdo z nás příležitostí k bližšímu porozumění Kristu... Ale jedno vím - člověk by se měl svým porozuměním Kristu neustále přibližovat a pokud jsme schopni v jeho pochopení postoupit k němu blíž, nemůžeme to neudělat.

Ale na druhou stranu nikdo nemůže poté, co se naučil všechny odpovědi z katechismu, říci: „Já už Pána Ježíše znám!“ Nemůže to říci ani v tom případě, že by uměl Nový zákon nazpaměť, protože to všechno nestačí. My můžeme jenom říci, že Krista poznáváme - a to ještě jen tenkrát, jestliže se o to doopravdy snažíme. Poznávání Krista má smysl, neboť jinak neporozumíme svému životu. Nesnažíme-li se Kristu porozumět, uzavíráme si tím, i když nejužší, přesto nejdůležitější cestu, kterou před sebou máme.

Každá takováto úvaha, ať už ji člověk vede sám nebo s druhými, by měla končit modlitbou. Protože nepřitáhne-li nás Pán k sobě, my sami k němu nedojdeme. Prosme tedy z hloubi svého srdce, aby nám dal hlad po pravém a hlubokém porozumění, aby nám stále ukazoval, co pro nás vykonal a dal nám tomu porozumět.

***

Další texty k tématu "Smrt" naleznete zde , k tématu "Vzkříšení" naleznete zde.