1. Utrpení

z knihy Úvahy o utrpení a vzkříšení Páně (AO)

Pane, Ty jdeš vpravdě před námi. Nám to někdy úplně uniká.Jsme tak zaujati vlastním životem, že Tě nevnímáme. Potom se divíme, že bloudíme.Pak si Tě třeba všimneme a najednou vidíme,že jsme někde blízko Kalvárie, že jsi nás dovedl ke kříži.A tak jsme zděšeni a chceme utéci.To proto, že se Tebou nenecháme vést a že tě nevidíme.Pomoz nám, ať celou událost Tvého umučení hlouběji pochopíme,abychom neztráceli naději,i když nás přivedeš do blízkosti kříže.Amen.* * *

Jak už jsem říkal posledně, dnes bychom měli začít uvažovat o utrpení Páně. Začneme jedním starozákonním textem - 22. žalmem. Žalmem, který mluví o utrpení a o záchraně. Je to žalm, který se Kristus zčásti, možná celý, modlil na Kalvárii.

ŽALM 22
BOŽE MŮJ, BOŽE MŮJ? PROČ JSI MĚ OPUSTIL* žalm Davidův*

Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?
Daleko spása má, ač o pomoc volám.

Bože můj, volám ve dne, a neodpovídáš,
nemohu se ztišit ani v noci.

Ty jsi ten Svatý, jež trůní
obklopen chválami Izraele.
Otcové naši doufali v tebe,
doufali, tys jim dal vyváznout.
Úpěli k tobě a unikli zmaru,
doufali v tebe a nebyli zahanbeni.

Já však jsem červ a ne člověk,
potupa lidství, povrhel lidu.

Všem, kdo mě vidí, jsem jenom pro smích,
šklebí se na mě, potřásají hlavou:
„Svěř to Hospodinu!“
„Ať mu dá vyváznout,
ať ho vysvobodí, když si ho oblíbil!“

Ty jsi mě vyvedl z života matky,
choval‘s mě v bezpečí u jejích prsou.
Na tebe jsem odkázán už z lůna,
z života mé matky ty jsi můj Bůh.

Nebuď mi vzdálen, blízko je soužení,
na pomoc nikoho nemám!
Množství býků mě kruhem svírá,
bášanští tuři mě obstoupili.
Rozevírají na mě tlamu
jak řvoucí lev, když trhá kořist.

Rozlévám se jako voda,
všechny kosti se mi uvolňují,
jako vosk je mé srdce,
rozplynulo se v mém nitru.

Jako střep vyschla má síla,
jazyk mi přisedl k patru.
Vrháš mě do prachu smrti!

Smečka psů mě kruhem svírá,
zlovolná tlupa mě obkličuje;
sápou se jako lev na mé ruce a nohy,
mohu si spočítat všechny své kosti.

Pasou se na mně svým zrakem.
Dělí se o mé roucho,
losují o můj oděv.

Nebuď mi vzdálen, Hospodine,
má sílo, pospěš mi na pomoc!

Vysvoboď mou duši od meče,
chraň jediné, co mám, před psí tlapou;
zachraň mě ze lví tlamy,
před rohy jednorožců! –

A tys mi odpověděl.
O tvém jménu budu vyprávět svým bratřím,
ve shromáždění tě budu chválit.

Kdo se bojíte Hospodina, chvalte ho!

Ctěte ho všichni potomci Jákobovi,
celé Izraelovo potomstvo, žij před ním v bázni!

Nepohrdl poníženým, v opovržení ho neměl.
Když trpěl příkoří,
neukryl před ním svou tvář,
slyšel, když k němu o pomoc volal.

Od tebe vzejde mi chvála ve velikém shromáždění.
Své sliby splním před těmi, kdo se ho bojí.

Pokorní budou jíst dosyta,
budou chválit Hospodina ti, kdo se na jeho vůli dotazují.
Vaše srdce bude žít navždy.

Rozpomenou se a navrátí se k Hospodinu
všechny dálavy země.
Tobě se budou klanět
všechny čeledi pronárodů.

Vždyť Hospodinu náleží kralovat,
i nad pronárody vládnout.

Všichni tuční v zemi,
ti, kdo jedli a kdo se klaněli,
všichni, kteří sestupují v prach,
musí před ním padnout na kolena;
a jejich duše si život nezachová.

Potomstvo bude mu sloužit.
O Panovníku budou vyprávět dalšímu pokolení,
to přijde a bude hlásat jeho spravedlnost
lidu, který se zrodí: „To učinil on!“
Proč jsem zvolil na začátek starozákonní text? Protože je to jednak, v jistém smyslu, prorocký text o utrpení Kristově a současně je to text, který se nás dotýká potud, pokud se nás dotýká utrpení. Utrpení dnes, stejně jako tehdy, se odehrává v kontaktu s Bohem a člověk dnešní, stejně jako tehdejší, má před sebou řešení tohoto problému, řešení, jak se vyrovnat s utrpením, je-li to člověk, který má k Bohu blízko. Ten starozákonní modlitebník to řeší bez nějakého velkého zoufalství. Mluví o stavu tak těžkém, jako by byl Bohem opuštěn, ale ve skutečnosti svůj kontakt s Bohem neztrácí, a proto opuštěn není. A Bůh ho dovádí až k tomuto chvalozpěvu.

Toto už nám napovídá, jaký pohled může mít člověk na novozákonní situaci utrpení, na utrpení Ježíšovo. Mám dojem, že každý z nás by dovedl historii Ježíšova utrpení celkem snadno zopakovat, vyprávět, ale že ji známe více právě z vyprávění, než z Písma. Nebo ještě jinak - celou situaci Ježíšova utrpení máme příliš zasazenou do prostředí dojemné, člověka se dotýkající historie, a dost málo do celé souvislosti Starého a Nového zákona. A to je trochu škoda.

Ne, že by to tak bylo špatně. Ale kde jsme se seznámili s utrpením Páně? Zřejmě z toho, jak nám něm vyprávěli doma, ještě než jsme chodili do školy. A protože toto je děj obzvlášť plastický, vryje se dítěti jasně do paměti. A tak ho v sobě neseme dodnes. Připomínáme si ho křížovými cestami, buď, že se je modlíme, nebo jen okolo nich jdeme a vidíme je. Pašijovou událost nám připomíná každý kříž, každé zobrazení ukřižovaného Krista, piety atd.

Evangelium o utrpení Páně však slyšíme jen jednou za rok, v pašijích, které jsou sice na jedné straně dlouhým úsekem, ale zase to není celé, neboť nejsou zasazením utrpení Páně do celku Písma.

Na prvním místě je nutnost začít Starým zákonem (dnes to uvádím pouze okrajově, ale jinak je to moc důležité). Ve Starém zákoně vystupuje několik výrazných, trpících postav - jednom z nich je ta z 22. žalmu, pak nejznámější starozákonní postava - Jób a nakonec (a to je velmi důležité pro Nový zákon) služebník Hospodinův, o němž se mluví hlavně v 53. kapitole Izaiáše v pěti písních o Hospodinově služebníku. Ten je jednak Kristovým předobrazem, ale ještě více klíčem k porozumění novozákonní výpovědi o Kristu.

A zase, Kristovo utrpení v okruhu Nového zákona není možné sledovat jen z pašijových textů, z té vyložené historie utrpení. Trošku se nám to osvětlí, uvědomíme-li si, jak novozákonní texty o utrpení Páně vznikaly.

Za prvé: evangelijní texty o Kristově utrpení jsou vůbec nejstaršími texty, „vrstvami“, Nového zákona. Byly to zřejmě první uzavřené celky, které byly vytvořeny. První křesťanská obec žila přece v Jeruzalémě, tedy v místě, kde Kristus trpěl. A tak nebylo vůbec těžké vydat se po jeho stopách: „Zde byl souzen, tudy šel a zde byl ukřižován. Na tomto místě se pravděpodobně modlil...“ - toto si každý rok opakovali a vyprávěli těm, kteří se k nim přidali, kteří byli noví. Tak vzniklo ucelené vyprávění, připomínající celou pašijovou událost.

Za druhé: všimneme-li si Ježíšova kázání, zjistíme, že Pán Ježíš nehlásal sebe sama, ale zásadně hlásal království Boží, které přišlo. Když tedy Ježíš mluvil, kladl důraz právě na tento příchod Božího království. A co to pro člověka znamenalo? Mluví-li církev o Kristově zvěsti, nemůže mluvit jen o Božím království, ale musí mluvit i o Ježíši. Proto ztvárněné vyprávění o Kristově utrpení je především dílem vznikající a rostoucí církve. Kristus nezvěstoval sebe, ale Boží království a církev zvěstuje Krista. Zde již vidíte rozdíl.

Proto máme v evangeliích hodně Ježíšových výroků a pak také souhrnnou historii jeho utrpení. Chceme-li pochopit, co Kristovo utrpení znamená pro nás, musíme se podívat i na okolní texty, na další části evangelia a rovněž i do Pavlových listů, neboť ze všech nejvíce právě Pavel domýšlí, co Kristovo utrpení znamená pro nás, kteří jsme v něho uvěřili.

Zde máme tedy už dva prameny, které mluví o Kristovi - pohled evangelií (připomínají události jeho utrpení) a pohled Pavlův (dále domýšlí, co to znamená pro člověka, který uvěřil). Toto už by nám mělo značně rozšířit náš obzor. V katolické církvi je udržována jako největší a nejběžnější kontakt s utrpením Kristovým křížová cesta. Je to velice hodnotný kus zbožnosti, který měl své důležité místo v době, kdy se čtení mezi lidmi příliš nevyskytovalo, neboť se člověka bezprostředně dotýkal a vtahoval jej do pašijového děje.

Nemůžeme ovšem zůstat jen u křížové cesty. Srovnáme-li ji s evangeliem, vidíme, že velmi podrobně rozebírá to, o čem evangelium mluví velmi stručně. Nejstarší, a proto nejméně rozvinutý, text o umučení Páně je v Markově evangeliu. Kdybyste si podrobně prohlédli, o čem Marek mluví, viděli byste, že velkou část svého vyprávění věnuje Ježíšovu pomazání vonnou mastí, které bylo znamením Ježíšova pohřbu, další velkou část věnuje přípravě poslední večeře, značný kus vyprávění zaujímá problém zrádce a dost velká pasáž je věnována rozhovoru před veleradou a před Pilátem, neboť tam je možno vypovědět mnoho o Kristu, tam se říká, kdo on vlastně je. Ale vlastnímu nesení kříže a umučení je věnováno doslova několik řádků. Marek tuto bolestnou událost nijak zvlášť nerozebírá, mluví o ní s jakýmsi ostychem. Řečeno je jen to nejpodstatnější - Krista všichni opustili, umírá tedy sám. Řeč o vzkříšení je už zase bohatší.

***

Další texty k tématu "Vzkříšení" naleznete zde.