5. Proč věříme ve vzkříšení

V prvních staletích se velikonoce slavily jedinou slavností v noci ze soboty na neděli.

z knihy Úvahy o utrpení a vzkříšení Páně (AO)

I dnes budeme pokračovat v úvahách nad biblickými texty, zabývajícími se vzkříšením. Texty jsem vybral s přihlédnutím k jedné zásadní otázce - na čem stojí naše víra ve vzkříšení? Již několikrát jsem právě na biblických textech ukazoval, jak je víra ve vzkříšeného Krista centrálním bodem křesťanské víry. Jaký je to ústřední a jednotící moment, na němž stojí vše ostatní. Je-li to tedy něco tak důležitého, pak by měl křesťan jasně vědět, proč věří, proč věří ve vzkříšení a o co se jeho víra ve vzkříšení opírá.

Dnes si tedy srovnáme biblické texty, svědčící o vzkříšení. Bude to od nás vyžadovat trochu více trpělivosti, neboť takových textů je celá řada. Možná, že se mýlím, ale právě toto považuji za dost důležité. Víte, my jsme zvyklí slyšet jen jeden text a teprve až za nějakou dobu další... Snad, když si je přečteme takto za sebou a srovnáme vedle sebe, lépe pochopíme, v čem spolu souvisí a kde jsou naopak rozdíly, a snad nám to také pomůže k celkově lepšímu pochopení dané věci.

Nejprve si přečteme úryvek z listu Korintským, který je jakýmsi základním Pavlovým svědectvím o Kristově vzkříšení, a pak s ním srovnáme svědectví evangelií.
„Odevzdal jsem vám především, co jsem sám přijal, že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písem, ukázal se Petrovi, potom Dvanácti. Poté se ukázal více než pěti stům bratří najednou; většina z nich je doposud na živu, někteří však již zesnuli. Pak se ukázal Jakubovi, potom všem apoštolům. Naposledy ze všech se jako nedochůdčeti ukázal i mně,“ (1 K 15, 3 - 8).

Co v tomto textu jasně vidíme? Kristus zemřel a vstal z mrtvých (v tomto Pavel vyučil své posluchače) a dokládá to tím, že Krista viděl Petr, že ho vidělo dvanáct apoštolů, pak více než pět set bratří najednou a nakonec Krista viděl i on sám, Pavel. O prázdném hrobu se zde vůbec nemluví. To je charakteristické pro nejstarší zprávy (1. list Korintským patří do časově nejstarší vrstvy Nového zákona) - nijak podrobně se nezabývají okolnostmi Kristova vzkříšení, berou ho zcela prostě, jako naprosto jasný fakt, který není zapotřebí dále vysvětlovat, pouze zvěstovat. Vysvětlují se jedině důsledky této skutečnosti pro život křesťanů. Jak vzkříšení vypadalo, jak proběhlo, to Pavel nevykládá - Kristus vstal z mrtvých a dost.

Evangelium o tom vypráví poněkud šířeji, neboť se již musí vyrovnávat s určitými polemikami. Přečteme si úryvek nejstaršího, tedy Markova evangelia:
„Když uplynula sobota, Marie z Magdaly, Marie, matka Jakubova, a Salome nakoupily vonné masti, aby ho šly pomazat. Brzy ráno prvního dne po sobotě, sotva vyšlo slunce, šly k hrobu. Říkaly si mezi sebou: 'Kdo nám odvalí kámen od vchodu do hrobu?' Ale když vzhlédly, viděly, že kámen je odvalen; a byl velmi veliký. Vstoupily do hrobu a uviděly mládence, který seděl po pravé straně a měl na sobě bílé roucho; i zděsily se. Řekl jim: ‚Neděste se! Hledáte Ježíše, toho Nazaretského, který byl ukřižován. Byl vzkříšen, není zde. Hle, místo, kam ho položili. Ale jděte, řekněte jeho učedníkům, zvláště Petrovi: Jde před vámi do Galileje; tam ho spatříte, jak vám řekl,‘“ (Mk 16, 1 - 7).

Vidíme, že Markova zpráva je podána ze zcela jiného konce, než Pavlova. Především je nalezen prázdný hrob, nalezly ho ženy, o nichž Pavel nic neříkal. Vysvětlení situace podává až anděl: „Byl vzkříšen.“ Je tedy zcela jasné, proč je hrob prázdný a to je velmi důležité!

Lukášova zpráva (L 24, 1 - 12) je téměř stejná, a tak si přečteme, jak o tom vypráví Jan (o Kristově vzkříšení zde opět svědčí ženy):
„První den po sobotě, když ještě byla tma, šla Marie Magdalská k hrobu a spatřila, že kámen je od hrobu odvalen. Běžela k Šimonu Petrovi a k tomu učedníkovi, kterého Ježíš miloval, a řekla jim: 'Vzali Pána z hrobu a nevíme, kam ho položili.' Petr a ten druhý učedník vstali a šli k hrobu. Oba dva běželi, ale ten druhý učedník předběhl Petra a byl u hrobu první. Sehnul se a viděl tam ležet lněná plátna, ale dovnitř nevešel. Po něm přišel Šimon Petr a vešel do hrobu. Uviděl tam ležet lněná plátna, ale šátek, jímž ovázali Ježíšovu hlavu, neležel mezi plátny, nýbrž byl svinut na jiném místě. Potom vešel dovnitř i ten druhý učedník, který přišel k hrobu dřív; spatřil vše a uvěřil. Dosud totiž nevěděli, že podle Písma musí vstát z mrtvých,“ (J 20, 1 - 9).

Zase zde jde o prázdný hrob, ovšem vysvětlení je jiné. Ženy, které to řeknou učedníkům, nejsou dvě, ale jen jedna a prázdný hrob vlastně objeví až Petr s Janem. V tom jsme trochu blíže podání Pavlovu, který uvádí jako svědky vzkříšení apoštoly (ale vůbec nemluvil o prázdném hrobu). Kdybychom chtěli nějakým způsobem mezi sebou vyrovnat zprávu Markovu a Janovu, nepodaří se nám to. Jsou to dvě naprosto různá vyprávění, která ale svědčí o tomtéž. O tom, že hrob je prázdný a těm, kteří jej objevili je dáno na vědomí, že je prázdný proto, že Ježíš vstal z mrtvých.

Proč se ale neustále točíme okolo prázdného hrobu a proč o něm evangelia tolik mluví? Abychom toto pochopili, musíme znát pohled Židů na smrt:
„Proto se mé srdce zaradovalo a jazyk můj se rozjásal, nadto i tělo mé odpočine v naději, neboť mne nezanecháš v říši smrti a nedopustíš, aby se tvůj Svatý rozpadl v prach. Dal jsi mi poznat cesty života a blízkost tvé tváře mne naplní radostí,“ (Sk 2, 26 - 28, citace Ž 16, 9 - 11).

Pro Židy zemřít, znamenalo sestoupit do „Šeolu“, do říše mrtvých, do říše stínů. Židé neměli pozdější evropskou představu o smrti, smrt = oddělení se duše od těla. Tato představa se dostala do evropského myšlení přes řeckou filozofii a plně se uplatnila až v díle Descartesově a jeho následovníků. Je tedy poměrně pozdní. Pro Izraelity byl člověk jednotou duše a těla, tělo bylo pro ně hmota oživená duší. Zemřel-li člověk, tato vzájemná jednota přestala fungovat, přestala existovat a jakýsi stínový zbytek člověka se pohyboval v šeolu, tj. v říši mrtvých. Důkazem toho byl rozklad těla. Židé věřili, že tělo se začne rozkládat již třetí den, to poznali na svých mrtvých. Člověk tedy skutečně zemřel až třetí den a okamžikem porušení jeho těla začíná pravá smrt. Proto také evangelijní zprávy o vzkříšení jsou vždy situovány na třetí den. Kdyby to nebyl třetí den, vznikla by pochybnost, že šlo jen o zdánlivou smrt, že tělo nebylo porušeno a že tedy ono starozákonní zaslíbení: „Nedopustíš, aby se tvůj Svatý rozpadl v prach,“ nebylo dodrženo.

Jestliže si Židé představovali smrt jako sestup člověka do říše stínů, pak, mělo-li se prokázat, že Ježíš skutečně žije, musel přijít jako člověk žijící ve svém vlastním těle. Proto museli jeho učedníci najít prázdný hrob, aby uvěřili jeho zmrtvýchvstání. A zde si hned můžeme říci: „To je nějaké podezřelé, to si přece mohli vymyslet, když to tak potřebovali!“ Nebraňte se této myšlence. Klidně ji přijměte a prozkoumejte ji. Člověk by vůbec neměl podobné pochybnosti zahánět, ale měl by je vždy kriticky prozkoumat, aby se dobral správné odpovědi.

Zkoumání Nového zákona ukazuje, že zprávy o nalezení prázdného hrobu jsou skutečně velmi staré. Zjistit se to dá pomocí textové kritiky, ale jak, to zde nebudeme rozbírat. Tyto zprávy jsou tedy hodně staré a používaly se jako doklad (ne důkaz!) pravdivosti hlásání proroků církve.

Zvěst o Kristově vzkříšení se ze všeho nejdříve hlásala v Jeruzalémě a tam nebylo přece možné tvrdit, že hrob byl prázdný, když by se okamžitě našlo dost svědků na to, že jde o výmysl. Navíc máme ještě jeden důležitý doklad u Matouše, svědčící o tom, že hrob skutečně prázdný byl:
„Když se ženy vzdálily, někteří ze stráže přišli do města a oznámili velekněžím, co se všechno stalo. Ti se sešli se staršími, poradili se a dali vojákům značné peníze s pokynem: ‚Řekněte, že jeho učedníci přišli v noci a ukradli ho, když jste spali. A doslechne-li se to vladař, my to urovnáme a postaráme se, abyste neměli těžkosti.‘ Vojáci vzali peníze a udělali to tak, jak se jim řeklo. A ten výklad je mezi židy rozšířen až dodnes,“ (Mt 28, 11 - 15).

Tuto verzi by si přece velekněží nevymysleli, kdyby jí nebylo potřeba zakrýt skutečnost. Hrob opravdu prázdný byl a jediná možnost, jak tomu čelit, bylo rozšíření zprávy o ukradení Ježíšova těla jeho vlastními učedníky.

Nyní vše tak trochu shrnu. Za prvé: nalezení prázdného hrobu je možné se vší pravděpodobností brát jako věrohodný historický fakt. Říkám „s pravděpodobností“, neboť nikdo z nás u toho nebyl a protokolární zápis o tom nemáme. Ale důvodů, proč nalezení prázdného hrobu věřit, je mnohem více, než nevěřit.

Za druhé: skutečnost, že hrob byl nalezen prázdný, byla velice důležitá pro víru Kristových současníků, neboť byla zcela jasně viditelnou interpretací faktu Ježíšova zmrtvýchvstání, tedy toho, že KRISTUS ŽIJE. Možná, že bychom se měli této formulace více držet, neboť věta: „Kristus vstal z mrtvých,“ v nás může, jak jsme již o tom mluvili, vzbuzovat nevhodné představy. Zatímco fakt, že Ježíš žije, není návratem zpět do starého života, ale novou existencí u Boha.

Prázdný hrob je sice důležitým důkazem, ale nikoli tím nejdůležitějším a jediným, na němž by mohla stát celá naše víra ve vzkříšení. Tak se dostáváme k druhému bodu, o nějž se víra ve vzkříšení opírá. Je to bod velice důležitý - zjevení vzkříšeného Krista. Právě na tom staví Pavel celou svou funkci apoštola:
„Nejsem snad svoboden? Nejsem apoštol? Neviděl jsem Ježíše, našeho Pána?“ (1 K 9, 1)

Zde není myšleno vidění jako přelud. Jinak bychom mohli tato Pavlova slova říci asi takto: „Což jsem neviděl vzkříšeného Krista? A jestliže jsem ho viděl, jsem apoštol, protože jsem schopen o něm svědčit.“

V evangeliích nacházíme setkání se vzkříšeným Kristem celou řadu - učedníci jdoucí do Emauz, apoštolové při rybolovu, apoštolové zavření v místnosti a Kristus náhle uprostřed nich, potom totéž s Tomášem... Nyní si přečteme úryvek z Lukáše, který velmi výrazně svědčí o tom, že tato setkání nejsou halucinací:
„Když o tom mluvili, stál tu on sám uprostřed nich. Zděsili se a byli plni strachu, poněvadž se domnívali, že vidí ducha. Řekl jim: 'Proč jste tak zmateni a proč vám takové věci přicházejí na mysl? Podívejte se mé ruce a mé nohy: vždyť jsem to já. Dotkněte se mne a přesvědčte se: duch přece nemá maso a kosti, jako to vidíte na mně.' To řekl a ukázal jim ruce a nohy. Když tomu pro samou radost nemohli uvěřit a jen se divili, řekl jim: 'Máte tu něco k jídlu?' Podali mu kus pečené ryby. Vzal ji a pojedl před nimi,“ (L 24, 36 - 43).

Toto je jedno svědectví za všechny. Jestliže totiž některý z apoštolů viděl žijícího vzkříšeného Krista, můžeme ho podezírat z halucinace. Zkrátka chtěl ho vidět, a tak ho viděl, tak moc po něm toužil, až se mu někde zjevil. Jenže, vezmete-li si znovu různá čtení, mluvící o setkání apoštolů s Kristem, uvidíte, že se s nimi vždy setkává za velmi normálních okolností. Ne ve snu, ne v modlitbě, ne při nějakém jejich dlouhém sezení, ne při rozjímání nebo o samotě, ale u stolu, při rybolovu, na cestě. V samých zcela banálních situacích, v běžném životě. V situacích, v nichž ho sice znali i předtím, ale v nichž by si ho sotva mohli vyvolat, či vymyslet!

A pak je zde ještě jedna velmi důležitá věc - kdokoli se setkává se vzkříšeným Pánem, je tím vyveden z míry, vždy ho nejprve nepozná. Kdyby si vzkříšeného Krista vymýšleli, viděli by ho vždy hned zcela jasně.

Vnější okolnosti nejsou také nijak atraktivní. Kdyby si chtěli Kristovo zjevení jako důkaz jeho vzkříšení jen vymyslet, pak by si asi spíše vymysleli, že se zjevil veleradě a vyhrožoval jí trestem. Takový obraz by spíše odpovídal lidskému výmyslu. On se ale naopak zjevuje pouze apoštolům a navíc je ještě kárá za jejich nevěru. To je přece pohoršující, tím by se člověk nijak nechlubil. To by si nevymýšlel! Ježíšova setkání s apoštoly nejsou nijak připravována, ale jsou pro ně vždy překvapením a Kristus v nich působí jako ŽIJÍCÍ ČLOVĚK! V tom úryvku z Lukášova evangelia je na to kladen zvláštní důraz. Je velmi těžko pochopitelné, že vzkříšený Kristus je někdo, v kom učedníci mohli poznat ukřižovaného a vzkříšeného Pána (prokazuje se jim svými ranami), ale koho poznávají až tehdy, když se jim dá poznat: „Tu se jim otevřely oči a poznali ho; ale on zmizel jejich zrakům,“ (L 24, 31). Nemohou si ho u sebe ani nijak podržet, nikdy.

Kristovo zjevení učedníkům je tedy svrchovaný akt Boží, anebo také můžeme říci, svrchovaný akt Kristův. Lidé ho poznávají tenkrát, když on se jim poznat dá a ne, když oni si to přejí, nebo když něco pro to podniknou. Oni si jeho přítomnost nijak nezajišťují.

Pokusíme-li se vše nějakým způsobem shrnout, můžeme říci, že víra kteréhokoliv křesťana se může opřít pouze o svědectví Kristových apoštolů. Ve výjimečných případech o nějaký vlastní zážitek se vzkříšeným Pánem, což ovšem zdaleka není pravidlem a vždy je to věc velice choulostivá, neboť člověk se může velmi snadno mýlit. Naproti tomu ve svědectvích apoštolů je omyl dost nepravděpodobný, neboť podléhala kontrole mnohých a jejich zážitky s Kristem proběhly za značně rozdílných okolností a nezávisle na sobě. Nový zákon nám podává svědectví o dvou základních typech událostí - o objevení prázdného hrobu, který podle všeho prázdný být neměl, a o setkání se vzkříšeným Pánem. Setkání s ním jsou různá a jsou vyprávěna tak, až by se někdy zdálo, že si ne přímo odporují, ale dost různí. Znamená to, že v evangeliích jsou svedeny dohromady různé tradice, mluvící o setkání s Ježíšem. Vše se ale odehrálo v prostředí se značnou možností kontroly a nikdo si tudíž nemohl příliš vymýšlet. Navíc vše svědčí o tom, že šlo o skutečná setkání a ne o nějaké vize a přeludy. Byla to opravdová setkání s Kristem, v němž poznali ukřižovaného Pána a on je ten, kterého znali, ale přece jen to není tak zcela on - je tentýž, ale povýšený o stupeň výš. Jejich setkání s ním byla víc, než vidina pouhého přeludu. Docházelo při nich k osobnímu kontaktu s povýšeným Kristem, který ovlivnil jejich další život. A tak není skutečně důvod, proč těmto apoštolům nevěřit.

Zůstává nám zde ale ještě jedna otázka - jak asi mohl vzkříšený Kristus vypadat? O jakou skutečnost se jednalo? Neboť to je něco, co se naprosto vymyká naší běžné lidské zkušenosti. A dále, jakou souvislost to má s naším vlastním vzkříšením? O tom všem budeme uvažovat v našich příštích večerech, až budeme podrobně rozebírat 15. kapitolu z 1. listu Korintským.

Ještě by bylo dobré říci si něco o tom, o čem jsem zde již také mluvil. Evangelia nám mnoho věcí, spadajících do jednoho časového okamžiku, rozkládají do celého sledu událostí, abychom vše lépe pochopili. Tak je to i s Kristovým povýšením ze situace ukřižovaného trpícího člověka a člověka sedícího po pravici Boží. Jan to má ve svém evangeliu všechno téměř v jednom - v jedno spojuje smrt, vzkříšení, nanebevstoupení i seslání Ducha svatého. Nic příliš časově nerozkládá. Zato synoptikové - Matouš, Marek a Lukáš, nám podávají celou historii Kristova pozemského působení od vzkříšení do nanebevstoupení v jasném časovém sledu. To má, jako všechno, své výhody i nevýhody. Výhodou je větší názornost, nevýhodou je opět možnost vzbudit představu Ježíšova návratu do normálního pozemského života, což samozřejmě není pravda.

Možná, že si vzpomenete na scénu z Janova evangelia, kdy se Kristus setkává s Marií Magdalskou. Ta si nejdříve myslí, že je to zahradník, nevidí v něm Ježíše, ale pak objeví, že je to Pán a chce mu obejmout nohy, ale on jí na to říká: „Nedotýkej se mne, dosud jsem nevystoupil k Otci,“ (J 20, 17). Toto se zdá být jen zcela bezvýznamná epizoda, ale není, neboť ukazuje charakter vzkříšeného Krista. On není někdo, koho si člověk může vzít a podržet, není to někdo, koho bychom si mohli přivlastnit. Je to Pán, který sice zasahuje do pozemské skutečnosti, ale zároveň se jí na své cestě k Otci vymyká. Tyto zkušenosti se vzkříšeným Pánem jsou jakýmsi zábleskem skutečnosti, že z ukřižovaného se stává ten, kdo je na pravici Boží. Je to, jako bychom ho proto zahlédli na cestě, abychom lépe pochopili kam jde, abychom neztratili souvislost. Nikdy nesmíme ztratit souvislost mezi ukřižováním a vzkříšením, neboť vzkříšením není ukřižování zapomenuto. Je jím teprve vysvětleno a dopovězeno.

Bylo-li by zde jen ukřižování samo o sobě, šlo by pouze o tradici a bylo-li by zde jen vzkříšení bez ukřižování, nemělo by ten pravý význam. Teprve když pochopíme, že lidmi i Bohem zavržený a ukřižovaný Ježíš je vzkříšený Pán, teprve pak vše vidíme jako celek a pochopíme to, co pochopit máme. Právě toto by si zasloužilo od člověka značné meditování a uvažování. Můj výklad o tom, na čem stojí křesťanská víra ve vzkříšení, vám může pomoci v tom, abyste si nemysleli, že věříte něčemu nevysvětlitelnému a nepodloženému a abyste tak trochu pochopili, jak se na to dívá Nový zákon. Dál to musíme domyslet sami, k čemuž připomínám, že v žádném případě nikdy nesmíte odtrhnout ukřižování od zmrtvýchvstání. Patří to k sobě a nenechme se mýlit tím, jak to slavíme v liturgii - Velký pátek, Bílá sobota a neděle Zmrtvýchvstání. Vždyť jak už jsem říkal, v prvních staletích se velikonoce slavily jedinou slavností v noci ze soboty na neděli.

Vezmeme-li to zcela přesně, nemohl-li se „Svatý Boží rozpadnout v prach,“ pak se jeho smrt měnila v existenci povýšeného a vzkříšeného Pána okamžitě. Kdy to poznali učedníci, to už je věc druhá. Nakonec i dětem se to říká tak, že Pán Ježíš zemřel, ležel v hrobě a pak vstal z mrtvých, ale ona je to jedna jediná skutečnost. Bohoslužebné texty to také vždy spojují dohromady.

Tak to jen k vašemu zvažování, které je velmi důležité. Bohoslužba slova, není-li doplněna vaší úvahou, má jen poloviční, nebo kdo ví, zda vůbec nějakou, cenu. To, co zde říkám, je jen pomůcka k tomu, co máte udělat sami.

* *Pane Ježíši Kriste,Ty jsi nás předešel cestou plného života i smrti,která vede ke vzkříšení.Ukázal jsi nám, jak jít životem.My tomu přesto někdy nerozumíme, anebo ani rozumět nechceme.Zdá se nám, že by se Tvá,tak náročná cesta, dala nějak zkrátit,zjednodušit, udělat hezčí a snazší.Vyznáváme, že je to pošetilosta že tato pošetilost je nám někdy vlastní.Prosíme Tě, dej nám pochopit, kudy Tvá cesta vede.Kudy vede Tvá cesta v našem životě.Dej nám odvahu odložit vše, co nám na ní překáží.Dej nám vytrvalost jít po ní stále.Vždyť jen Ty jsi cesta, pravda a život.Jen Ty jsi vzkříšení a život.Jen Ty máš slova věčného života.Ať nás tedy Tvé slovo vede po Tvé cestěa ať náš duch je ochoten Tebe následovat.Amen.* * *

***

Další texty k tématu "Vzkříšení" naleznete zde.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Autor: Aleš Opatrný

Témata: Utrpení | Emauzy, cesta do Emauz | Magdalena

Zj 11,4-12;

Komentář k Zj 11,4-12: Vítězství všech, kdo svědčí svým utrpením o Kristu. Svědek, martyr, stojí před těmi, kdo jej likvidovali. Obraz Pána a jeho církve!