9. Jak ale srozumitelně mluvit o vzkříšení?

Vztah absolutní lásky, kdy oba, Bůh a jeho Syn, existují i za hranicí smrti, musí znamenat život

z knihy Úvahy o utrpení a vzkříšení Páně (AO)

Každý člověk má schopnost a dokonce i potřebu milovat a být milován. To je bod, na němž se snad můžeme shodnout se všemi lidmi, pokud nepropadli zcela totální skepsi a nedůvěře. Člověk ví, že potřebuje, aby ho měl někdo rád a ví, že chce mít rád druhého. Jde-li o skutečnou lásku, pak nechceme její konec, nechceme, aby moje láska k druhému člověku nebo druhého člověka ke mně zanikla, to odporuje její samotné podstatě. Vztah lásky, jako takový, přímo volá po neomezenosti, neohraničitelnosti, nekonečnosti.

Existuje úplný opak, tj. život bez lásky, úplné osamění. Představte si, že by k vám vůbec nikdo neměl žádný vztah. Neexistoval by nikdo, kdo by k vám měl alespoň nepatrnou náklonnost. A teď si představte, že by i ve vás tato schopnost k lásce docela umřela a nebyli byste schopni mít kohokoliv rádi a pro nic a pro nikoho byste se nedokázali ani nadchnout. To už není vůbec žádný život, to je úplné osamění, úplné a bezvýchodné. Ne samota, v níž je někdo zastrčen, avšak přesto touží po lásce a ví, že by se našel někdo, kdo by ho měl rád a on k němu jen nemůže. Toto je totální stav bez lásky. To je to, co by člověk nikdy nechtěl.

Nyní si představte, že by smrt byla vstupem do takovéto izolace. To pochopí každý člověk, že smrtí ztrácí kontakt se všemi lidmi, s nimiž až dosud žil, že není nikdo, kdo by byl schopen milovat i v takové mezní situaci lidské existence. Představíte-li si okamžik smrti, všechny projevy lidské lásky vám přestávají jaksi docházet. Můžete si to představit jako usínání. Usínám a přestávám vědět o tom, že mě má někdo rád a i můj cit se v té chvíli ztrácí... A teď by se člověk propadl do nějakého úplného snu. My přece nemůžeme tvrdit, že tím, že přestane fungovat tělo, zmizí i vědomí mého já, nikdo z nás tam nebyl.

To by tedy byla skutečná, absolutní smrt! Tedy něco, co absolutně protiřečí lásce, která volá po růstu, trvání, nepřerušení. A toto je přerušení všech lidských vazeb a vztahů.

Teď se vrátíme do života.

Člověk žije a vstupuje tak do vztahu s druhými. Máme kolem sebe řadu lidí, které máme rádi a kteří mají rádi nás. A teď se tedy ptejme, zda tento stav lásky není něčím omezen? Starozákonní Šalamounova Velepíseň lásky říká, že láska je sice silná jako smrt, ale ne silnější. Láska je opravdu fantastický, silný cit, který může zachvátit naprosto celého člověka, ale smrtí je přetržen. Nemůže růst neomezeně, ačkoli právě po neomezenosti touží už proto, že buď já, nebo ten druhý, dříve nebo později zemřeme. I když já budu milovat člověka, který zde není, je to bez odezvy. Ať budu kohokoliv z lidí milovat sebevíc, vím, že smrtí budu od této lásky odtržen. Avšak v člověku je touha tuto hranici překročit. Tak to člověk vyjadřuje třeba na smutečních oznámeních, že ten mrtvý žije v srdcích druhých. Vidíme ale, že je to jen náhražka, že to není pravda, že žije... Ano, živí na něho vzpomínají, a ta vzpomínka je třeba velmi silná, ale nanejvýš může dojít právě k té vzpomínce a dál se to už nemůže nijak rozvinout, nemá to možnost dalšího růstu.

Lidé přesto chtějí přežít. Jedním z takových základních směrů přežití jsou děti, které jsou tak často chápány. Je to někdo, kdo ponese dál naše jméno, někdo, v kom ten jeho rodič prakticky přežívá. Proto u všech starých národů byla bezdětnost chápána jako prokletí, jako vymazání toho dotyčného ze země. Jeho rod zhyne. V tomto smyslu se obracejí proti nepřátelům i žalmy.

Další moment, v němž chce člověk přežít, je to, co po sobě zanechá. Dům, pomník na hřbitově, zkrátka něco viditelného: „Já tu nebudu, tak tu aspoň bude napsáno, že jsem to postavil já!“ Jistě, ta památka zde nějak zůstane, ale zase to není živý člověk. Ať se tedy ve svém vztahu obrátíme ke komukoliv z lidí, nemůže tento vztah překonat hranici smrti. Mohl by ji překonat jen vztah, který by smrtí nezanikl. Láska k někomu, kdo není ohraničen smrtí. Jestliže tedy dotyčný posluchač došel tak daleko, že vnímá Boha jako někoho, kdo existuje mimo hranice času a smrti, pak vidí, že je to někdo, kdo by nás mohl milovat a koho bychom mohli milovat my i za touto hranicí.

Vzpomeneme-li si, že láska je něco, co základním způsobem patří k životu a že vlastně úplný nedostatek lásky je smrt a peklo, pak uvidíme, že existuje-li tato láska za hranicí smrti, existuje tam i život. Existuje-li tedy někdo, kdo by mě miloval i ve smrti a dokonce i po ní, kdo by mě miloval živě, pak bych já pro něho mohl být jak ve smrti, tak po ní živý a mohl bych ho milovat i po smrti.

Tento základní vztah by mohl zůstat, ale přesto to není důkaz vzkříšení, to lze jen konstatovat. Ale je to jedna z přístupových cest, jak k tomu člověka přivést a pak mu říci: „Věříš-li, že Bůh tě má takto rád, pak můžeš věřit i tomu, že smrt není naprostým koncem. Bůh měl naprosto rád svého Syna a Kristus také miloval svého Otce zcela bezvýhradně. Proto, jak říká Písmo: „Nedopustíš, aby se tvůj Svatý rozpadl v prach.“

Vztah absolutní lásky, kdy oba, Bůh a jeho Syn, existují i za hranicí smrti, musí znamenat život, ale nejen život ve smyslu nejvyšším, život čiré lásky. My nemůžeme říci nic o tom, jak se tento život projevuje navenek, v jakém prostředí se uskutečňuje, s tím nemáme žádnou zkušenost. Víme jen, že je v něm láska dovedena až k dokonalosti. Písmo o tom mluví v Janově Apokalypse:
„A viděl jsem nové nebe a novou zemi, neboť první nebe a první země pominuly a moře již vůbec nebylo. A viděl jsem od Boha z nebe sestupovat svaté město, nový Jeruzalém, krásný jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha,“ (Zj 21, 1 - 2).

To je ten životní prostor, v němž se má odehrávat život na hranici smrti, život vzkříšený Bohem, v něm se bude odehrávat naše společenství s Kristem.

Z tohoto hlediska se dá i tak trochu pochopit spása i zavržení. Je-li ve mně láska k Bohu a láska k lidem, pak mohu kvůli Kristu vstoupit do tohoto životního prostředí, do životního vztahu nekonečné lásky s Bohem. Jestliže ve mně ale schopnost lásky odumřela, jestliže jsem člověk skrz na skrz zlý, pak vůbec nejsem schopen života absolutní lásky s Bohem a nejsem tedy schopen být vzkříšen k životu. Pak pro mne nezbývá již nic jiného, než druhá smrt. Bez této lásky není možný život!

Jsem-li však člověkem plným lásky, alespoň k bližním, jak to říká podobenství o posledním soudu, kde král rozdělí ovce po pravici a kozly po levici a těm po pravici říká: „Pojďte, požehnaní mého Otce... Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne... ‚Pane, kdy jsme tě viděli?‘ Cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili,“ (Mt 25, 31 - 40), mohu se ztotožňovat s Kristem, neboť miluji-li toho hladového, žíznivého, neoblečeného, pak je to akt čiré lásky. On nemá, čím by mi odplatil a není to tudíž výměnný obchod. Přivede-li člověk v sobě lásku k určité velikosti, nemůže tato láska zahynout smrtí, je schopna být proměněna v plnou lásku k Bohu. A je-li nadto v něm láska k Bohu, láska ke Kristu, o to je jasnější, že ji smrt nemůže přetrhnout. Z tohoto hlediska můžeme snáze pochopit soud ne jako odvetné opatření, ale jako zkonstatování stavu, v němž se nalézáme, a milostiplné pozdvižení výš, neboť naše láska k Bohu není nikdy úplná, prostupující celou naši bytost. Ke vzkříšení nám tedy vždy kus schopností chybí a vykoupení je dokončení, pozdvižení tam, kam bychom se sami nikdy nedostali. Pozdvižení do stavu, kdy láska mezi mnou a Bohem může být i z mé strany úplná.

Vrátíme-li se znovu k textu o cestě do Emaus, z něhož jsme dnes vyšli, můžeme si ještě něco důležitého doplnit. Dále tam čteme:
„Když už byli blízko vesnice, do které šli, on jako by chtěl jít dál. Oni však ho začali přemlouvat: ‚Zůstaň s námi, vždyť už je k večeru a den se schyluje.‘ Vešel tedy a zůstal s nimi. Když byl spolu s nimi u stolu, vzal chléb, vzdal díky, lámal a rozdával jim. Tu se jim otevřely oči a poznali ho; ale on zmizel jejich zrakům. Řekli si spolu: ‚Což nám srdce nehořelo, když s námi na cestě mluvil a otvíral nám Písma?‘ A v tu hodinu vstali a vrátili se do Jeruzaléma; nalezli jedenáct učedníků a jejich druhy pohromadě. Ti jim řekli: ‚Pán byl opravdu vzkříšen a zjevil se Šimonovi.‘ Oni pak vypravovali, co se jim stalo na cestě a jak se jim dal poznat, když lámal chléb,“ (L 24, 28 - 35).

***

Další texty k tématu "Vzkříšení" naleznete zde.

Ef 2,19-22;

Komentář k Jan 20,24-29: Naše víra může být posílena Tomášovou chutí přesvědčit se. Mohu přemýšlet: je víra záležitostí rozumu, vidění, nebo spíš lásky a chuti uvěřit?