Sekce: Knihovna

(2.) Smrt a vzkříšení Páně

Chceme-li porozumět utrpení v našem vlastním životě, chceme-li získat křesťanský pohled na utrpení, pak není možné dívat se jen na ukřižování, bez návaznosti vzkříšení. Chceme-li porozumět celkově svému životu, pak tam musí být obojí.

z knihy Úvahy o utrpení a vzkříšení Páně (AO)

A nyní se podívejme na to, o čem se mluví v křížové cestě. Právě o tom, co Marek vyjádřil ve „třech řádcích“ - od odsouzení až po uložení do hrobu. To je opravdu jen malý kousek evangelia. O poslední večeři není v křížové cestě nic, a přitom o ní je toho v evangeliu daleko víc. A co mi nejvíc vadí? V křížové cestě chybí vzkříšení! Po koncilu se mluvilo o tom, že bude přepracována tak, aby se v ní došlo až ke vzkříšení, ale už jsem o tom několik let neslyšel vůbec nic. Čím dál, tím víc zjišťuji, že je neúnosné modlit se křížovou cestu, skončit u uložení Ježíše do hrobu a o dalším mlčet. Křesťanský pohled na Kristovu smrt se nedá oddělit od vzkříšení. Přesně tak, jako se vzkříšení nedá oddělit od předcházejícího utrpení. Nenechte se zmýlit tím, že v liturgii máme toto všechno rozděleno do tří dnů. Obojí - vzkříšení i utrpení, tvoří jeden naprosto neoddělitelný celek. Pokud byste měli v ruce bohoslužebné texty, našli byste v nich, že si již na Velký pátek připomínáme vzkříšení a o neděli Zmrtvýchvstání naopak Kristovu smrt. Vždyť velikonoce se původně slavily jen jednou jedinou slavností, jedinou bohoslužbou v jediné noci.

Smrt a vzkříšení člověk nemůže od sebe oddělit. Zapamatujte si to dobře, neboť je to velmi důležité pro naši osobní zbožnost. Člověk, který se dívá na utrpení Páně a nevidí přitom i jeho vzkříšení, ten tomu křesťansky nerozumí. Samotné utrpení Páně nás může pohnout k jedné věci, a to k obrácení. Neboť podívá-li se člověk na trpícího Krista, nemůže zůstat lhostejný, mávnout rukou a jít pryč. Je-li alespoň trochu citlivý, vidí, že na to musí nějak odpovědět. Je osloven velkou událostí, která po něm něco osobně chce, vyžaduje jeho reakci... Pokud se ovšem dá mluvit o Kristově utrpení samostatně. Ještě si zde můžeme vedle sebe položit smrt na kříži a hřích. Na celé té Kristově smrti je vidět, co to vlastně hřích je.

Chceme-li však porozumět utrpení v našem vlastním životě, chceme-li získat křesťanský pohled na utrpení, pak není možné dívat se jen na ukřižování, bez návaznosti vzkříšení. Chceme-li porozumět celkově svému životu, pak tam musí být obojí.

Nyní se zastavím u jedné věci, kterou bychom měli společně promyslet. Říkal jsem, že chceme-li porozumět správně Kristovu utrpení v rámci evangelia, nelze číst pouze text o bezprostředním umučení, o odsouzení k smrti na kříži, ale že je třeba dobře se dívat i na jiná místa evangelia. Ta jsou především předpovědí Kristova utrpení.

Snad nikoho z vás nepohorším, když zcela jasně řeknu, že tyto předpovědi jsou výpovědi Kristovy, ale sestylizované až po jeho umučení a vzkříšení. Evangelia nevznikala tak, že by Pán Ježíš tenkrát zcela přesně předpověděl své utrpení, evangelista si to zapamatoval a po vzkříšení to přesně tak napsal. Evangelisté shrnuli to, co věděli. Jednak znali různé Kristovy narážky na fakt blížícího se utrpení a jednak vše pochopili až v plné souvislosti se vzkříšením. Evangelista tedy všechno, co věděl, všechny ty různé útržky dal dohromady tak, že z nich bylo patrno směřování k ukřižování, ale současně vrhly na ukřižování nové, hlubší světlo. Lépe se pak porozumělo tomu, co se odehrálo na Velký pátek.

U Marka máme tyto předpovědi, jimž je třeba věnovat pozornost, tři - v osmé, deváté a čtrnácté kapitole:
„Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží a zákoníků, být zabit...“ (Mk 8, 31).
„Syn člověka je vydáván (var.: má být vydán) do rukou lidí a zabijí ho…“ (Mk 9, 31).

A nakonec je to ještě zostřeno: „Syn člověka je vydáván do rukou hříšníků...“ (Mk 14, 41).

Jestliže bychom zůstali pouze u jednoduchého přístupu k novému zákonu, pak bychom si řekli: „Pán Ježíš tady prorokuje, že bude trpět, tak tedy prorokoval správně a měl pravdu - tečka.“ To je sice hezké, ale moc jsme se toho nedozvěděli. Spíš je potřeba přemýšlet o tom, co tato slova všechno znamenají.

„Syn člověka je vydáván (má být vydán)...“ - to je první věc, kterou člověk neznalý Nového zákona přehlédne. „Je vydáván (má být vydán)...“ - pasívum, pasivní tvar, znamenající, že se v textu mluví o Bohu. Dobře si to zapamatujte, je to sice maličkost, ale hodně pomůže k pochopení Nového zákona. Pasivní tvar je zde použit proto, že svět byl stále více ovlivňován židovstvím a Židé nikdy nevyslovili Boží jméno přímo. Například říkali „šimají“ (nebesa), různě je opisovali. A zde je k opisu použito pasívum - místo aby řekli: „Bůh vydá svého Syna do rukou hříšníků,“ tak řekli: „Syn člověka je vydáván...“

Tím jsme se dostali k první věci, nad kterou nám může zůstat „rozum stát“. Ježíše poslal Bůh - o tom mluví Nový zákon zcela jasně, a tento Bůh svého jednorozeného Syna - Pomazaného, vydá... a ještě k tomu do rukou hříšníků! To je přece věc, nad níž je nutno se pozastavit snad ještě víc, než nad drastickou hrůzou ukřižování. Proč ho Bůh vydává?

A dále: „Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží a zákoníků, být zabit...“ - to znamená, že Syn člověka bude zavržen od těch, k nimž byl poslán v prvé řadě. Tak, Bůh ho pošle a pak ho vydá hříšníkům. Pošle ho k lidem, jimž je zaslíbena spása, a oni ho nepřijmou, přímo ho zavrhnou a zřeknou se ho.

Toto je zcela typická situace skutečně trpícího člověka. Lidské utrpení vždycky znamená, že člověk je Bohem vydán do moci nějakého zla - ať už je to zlo způsobené lidmi, nebo nemocí, to v tomto případě jedno. Člověk je vydán, není zachráněn. Není zachráněn tak, jak my si rádi Boží ochranu představujeme. Není okolo něho postavena zeď, za níž se mu nemůže nic stát. Ne, on je vydán. Zlo se ho zmocnilo. A další věc je, že jsou to lidé, kdo mu škodí - to je druhá, velmi typická stránka lidského utrpení (i když ne zcela pravidelná). Jsou to lidé, vůči nimž já mám nějaké povinnosti, pouta, úkoly a ti se najednou obrátí proti mně.

A teď přistupujeme k velmi důležité věci. Kdyby byl Nový zákon pohádkou, pak by toto všechno, jako každá správná pohádka, mávnutím kouzelného proutku vyřešil. Nepřátelé by byli zničeni a ten, kdo byl ponižován, by byl před jejich očima a před očima celého světa vyzdvižen a oslaven. A všechno by šlo „našup“ a bez bolesti. Tak takto by si to představoval člověk, tak vypadají pohádky, které jsou ale pouhou projekcí našich přání.

Nový zákon ale není obrazem našich přání, a proto vše bere ten nejtvrdší a nejšpatnější konec - ÚPLNÝ KONEC! Ježíš umírá jako člověk naprosto opuštěný Bohem. Nechci zde tvrdit, že Ježíš byl doopravdy Bohem opuštěn, ale jeho situace byla situací člověka, jehož Bůh nijak nechránil. Z kříže ho nikdo nesňal dříve, než zemřel. Zemřel jako člověk, jehož nepřátelé dohnali až tam, kde ho chtěli mít. Chtěli ho zničit, umlčet a to se jim, bereme-li v úvahu pouze ukřižování, dokonale podařilo. Dopadlo to tedy nejhůř, jak to vůbec dopadnout mohlo. Žádná zázračná pomoc se nekonala!

Toto je pro nás věc zcela banální, známe ji z vyprávění, ale přesto si ji člověk musí naprosto přisvojit a do hloubky své bytosti přijmout. Pokud to neudělá, čekají ho velká zklamání a bude se cítit Bohem zcela nespravedlivě odmítnut, odsouzen, zavržen, nechráněn.

***

Další texty k tématu "Smrt" naleznete zde , k tématu "Vzkříšení" naleznete zde.