Jak to asi prožíval svatý Josef... (povídka)

Josef se dozvídá, že Marie je těhotná

Kleofáš - bratr Marie se jednou navečer objevil u Josefa. Jakmile ho Josef spatřil, hned věděl, že budoucí švagr přišel s nepříjemnou zprávou a že mu bude zatěžko ji sdělit. Velký muž byl rozhněvaný, zamračený, ale také v rozpacích.

Josef se snažil zachovat klid, ale srdce mu neklidně tlouklo. On sám byl od včerejška jako na trní. Zaslechl totiž nějaké ženy, které se mezi sebou bavili o Marii, která se prý již vrátila od Alžběty. Ale proč mu to nikdo neřekl? Až teď přišel Kleofáš, který si odkašlával, škrábal se ve vousech a mračil se. Josef si byl jist, že to, proč přišel, se týká Marie a že to je něco stejně nemilého jako to pochechtávání žen na ulici, které slyšel předchozího dne.

Kleofáš si ovinul vousy kolem prstu a netrpělivě škubl rukou. Stále si odkašlával. Nakonec řekl: „Nebylo dobré, že jsi s Marií tehdy k Alžbětě nešel...,“ „Jak jsem s ní mohl jít? Vždyť přece odešla, a ani mi o tom neřekla“, odpověděl Josef. Kleofáš ho neposlouchal. Drmolil si svoje:„To nebylo dobré." Josef stiskl rty, které se mu začínaly chvět, a řekl: „Přece jsi sám říkal, že musí uplynout obvyklá doba zasnoubení."„Ano, to je pravda,“ připustil Kleofáš. „To je pravda... Ale nemyslel jsem si... nevím...,“ zajíkl se. A nečekaně vybuchl:

„Ona je těhotná!“

„Marie?!“ vykřikl Josef a v tom výkřiku bylo ohromení.

To vyřčení muselo být pro Kleofáše nejtěžší. Teď už mluvil plynně, až překotně, a jeho hněv rostl se slovy.„Špatně ses zachoval! Marie je jako moje dítě. Staral jsem se o ni. A ty...! Měls to říct! Mohli jsme zkrátit dobu zasnoubení! Kdybys to jen řekl... Ale tak, jak jsi to udělal...! Jak to vypadá?! Toho jsem se nenadál! Myslel jsem, že ti mohu věřit! Co řeknou lidi... Byla pod naší střechou! Zklamal jsem se v tobě!"

„Ale já...,“ začal – a ztichl. To, co ho ohromilo, se proměnilo v proud bolesti, který vyvěral ze samého dna jeho bytosti. Silně zkousl rty, až do krve. Nechtěl, aby samy promluvily. Co mohl říci? Nemohl obvinit ji... Kdyby ji obvinil... V Judsku by to znamenalo rozsudek smrti. Tady v Nazaretě nevěrné ženy nekamenovali. Ale pohrdání, jaké by dívku stihlo, by bylo stejně vražedné jako vržené kamení. Instinktivně si přitiskl ruku na srdce, které splašeně tlouklo. Svěsil hlavu jako provinilec.

Jak se to mohlo stát?

Kleofáš ještě neskončil: „Spáchal jsi na nás velkou křivdu! My se stydíme. Jak se teď ukážeme mezi lidmi? Co řeknou, když už všichni vidí, jak to je? Jí jsi také ublížil. Myslel jsem si, že jsi čestný. Důvěřoval jsem ti. Nezakazoval jsem vám, abyste se setkávali. Myslel jsem si, že jsi zbožný, že znáš předpisy."

Před očima zalitýma slzami se Josefovi zjevil obraz Miriam. Nikdy by nemohl něčemu takovému uvěřit. A nikdy, nikdy, uvědomil si, něčemu takovému neuvěří... Navzdory skutečnosti, navzdory lidskému výsměchu – nemohl. Jak se mohlo stát něco, co se stát nemohlo! Od první chvíle, kdy se setkali, si byl jist, že on sám by mohl spáchat i nejhorší zločin, ale ona že nic takového neudělá nikdy. Celý svět mohl zklamat – ale ona by nezklamala! A jak ji lépe poznával, rostla v něm tato jistota stále víc. Ale může snad tvrdit, že skutečnost není skutečností?

A přesto věděl, že ji z toho neviní. Nikdy by nebyl schopen obvinit ji. Nedokázal by tak postupovat: zachránit sebe na její úkor. Ať si všichni myslí, že vinen je on. Že zklamal důvěru jejích pěstounů. Že zneužil její lásky.

Horečnatý spánek a Josefův sen...

Kleofáš odešel. Ještě silněji přitiskl obličej ke kolenům. Slzy mu přestaly téci, jenom vzlyky mu svíraly hrdlo. Obrátil se na záda, ležel na louce před svým malým domkem. Když pootevřel víčka, viděl, že obloha je šedá. Její modř překryly tmavé stíny večera. Ani nezpozoroval, že již přichází noc. Přišel spánek – horečný, divoký a neklidný.