Měsíce jsem nevěděl, zda nezemřu (papež František)

Zakusil jsem, co je to krajní mez, bolest a samota

Když jsem se v jedenadvaceti letech nakazil vážnou nemocí, poprvé jsem zakusil, co je to krajní mez, bolest a samota. Změnilo mi to životní souřadnice. Dlouhé měsíce jsem nevěděl, kdo jsem, zda zemřu anebo budu žít. Ani lékaři nevěděli, zda to zvládnu. Vzpomínám, že jsem jednoho dne objal svou matku a prosil ji, aby mi řekla, jestli umírám. V té době jsem navštěvoval druhý ročník diecézního semináře v Buenos Aires. Pamatuji si přesné datum – bylo to 13. srpna 1957. Do nemocnice mne odvezl prefekt semináře, který si všiml, že nemám běžnou chřipku, léčitelnou aspirinem. Nejprve mi odsáli půldruhého litru tekutiny z jedné plíce a pak jsem dlouze zápasil ve stavu mezi životem a smrtí. V listopadu mi operativně odstranili horní lalok pravé plíce. Ze zkušenosti proto vím, jak se cítí nemocní s koronavirem, kteří bojují o dech za pomoci ventilátoru.

Život mi zachránila zdravotní sestra

Z těch dnů si uchovávám zvláštní vzpomínky na dvě zdravotní sestry. První z nich, vrchní sálová sestra, byla dominikánská řeholnice, která před vysláním do Buenos Aires vyučovala v Athénách. Teprve později jsem pochopil, že právě ona po jednom lékařském vyšetření nařídila sestřičkám, aby mi zdvojnásobily dávky předepsaných léků – na základě penicilinu a streptomycinu – protože vzhledem ke své praktické zkušenosti pochopila, že umírám. Sestra Cornelia Caraglio mi tak zachránila život. Díky svému každodennímu kontaktu s nemocnými poznala možná lépe než lékař, co pacienti potřebují, a měla odvahu tuto zkušenost uplatnit. Druhá sestra, Michaela, učinila totéž, když mi bolest působila pravá muka. Potají mi podávala mimořádné dávky tišících prostředků, a to mimo běžný čas roznášky léků. Ačkoli jsou obě dvě – Cornelia i Michaela – již v nebi, zůstávám jejich trvalým dlužníkem. Bojovaly za mne až do konce, dokud jsem se nezotavil. Naučily mne, co znamená užívat znalosti a dokázat je překročit, když je to výjimečně nezbytné.

Prázdná slova návštěv
mě naučila s nemocnými spíše mlčet

Z této zkušenosti jsem se naučil ještě něčemu jinému: nakolik je důležité vystříhat se laciné útěchy. Návštěvy, které za mnou chodily, ujišťovaly, že brzy mi bude dobře a už mne nebude nic bolet. Byly to hlouposti, prázdná slova, vyřčená v dobrém úmyslu, ale nikdy nezasáhla srdce. Naopak člověk, který se mne nejniterněji dotkl svým mlčením, byla jedna z žen, které poznamenaly můj život: sestra María Dolores Tortolo, učitelka katechismu, která mne připravila na první svaté přijímání. Přišla se na mne podívat, vzala mne za ruku, políbila mne a drahnou chvíli setrvala v tichu. Pak mi řekla: “Napodobuješ Ježíše”. Nebylo třeba, aby dodávala cokoli jiného. Její přítomnost a mlčení mne obdařily hlubokou útěchou. Po tomto zážitku jsem se rozhodl, že při návštěvách nemocných budu mluvit co možná nejméně. Vystačím si s tím, že je vezmu za ruku…