Pohled na nemoc z hlediska křesťanské víry

Nemoc jako popření Boha, či jako Boží přání...

Postoj k nemoci je u jednotlivých lidí, ať věřících nebo nevěřících, velmi rozličný. Pro některé je nemoc a smrt posledním vrcholným argumentem pro jejich odmítání Boha. („Kdyby byl Bůh, tak by náš malý bratříček neumřel!“) Pro jiné lidi je utrpení a nemoc skutečností, o které si myslí, že se Bohu líbí, a že je tedy třeba utrpení doporučovat a glorifikovat. Proto utrpení bližních všelijak ideologizují a vychvalují to, co sami ve svých životech nenesou. Někdy dokonce považují touhu po uzdravení za něco podezřelého a ostýchají se Boha o ně prosit. A konečně jsou takoví, kteří trvající nemoc považují za defekt víry a tvrdí, že je-li naše víra dostatečná, Bůh uzdraví každou nemoc. Pokusme se tedy v této spleti různých postojů k nemoci a utrpení poněkud orientovat.

Jak se k nemoci staví Ježíš

Pohled do evangelií ukazuje, že Ježíš se staví k nemoci jednoznačně jako její odpůrce a nikomu nedoporučuje, aby v nemoci dobrovolně setrvával. Přesto nám celé dějiny křesťanství ukazují nemoc, bolest a smrt jako trvalé průvodce lidských, a tedy i křesťanských životů, přes všechna podivuhodná a mimořádná uzdravení. Katechismus katolické církve o tom mluví velmi vyváženě:

Nemoc a utrpení vždy patřily k nejvážnějším problémům, které podrobují lidský život zkoušce. V nemoci člověk zakouší vlastní bezmocnost, vlastní meze a svou ohroženost. Každá nemoc nám může dát zahlédnout smrt.(KKC 1500)

Nemoc může vést k úzkosti, k uzavření se do sebe, někdy dokonce k zoufalství a vzpouře proti Bohu. Může však také napomáhat člověku k větší zralosti, pomoci mu rozlišit v jeho životě, co není podstatné, aby se zaměřil na to, co je důležité. Velmi často nemoc vyvolává hledání Boha a návrat k němu.(KKC 1501)

Nemoc - zátěž a zkouška víry

Nemoc znamená pro člověka nepochybně velkou fyzickou, ale hlavně psychickou zátěž. A mnohdy představuje pro věřícího také velkou zkoušku víry, tím větší, čím je stav beznadějnější nebo příchod bezmoci rychlejší. Tato zkouška víry není žádnou hanbou, není zpravidla lehce překonatelná a vyžaduje trpělivost doprovázejícího i doprovázeného. Může to být cesta k velké zralosti víry, ale také nemusí. V utrpení lze i víru ztratit. Podobně je zkoušena i víra těch, kdo jsou svědky utrpení svých blízkých. Nicméně nemoc a utrpení jsou určitou výzvou k obrácení od absolutizace pomíjivých hodnot k uznání toho, co je trvalé a nač se lze i v ohrožení života spolehnout. Cesta k tomuto obrácení ale nemusí být ani rychlá, ani krátká.

Nemoc je z křesťanského pohledu nepřítel

Shrňme stručně:  Nemoc je z křesťanského pohledu nepřítel, který má svůj kořen v hříchu lidí (ne jen a ne vždy v hříchu nemocného jedince!), a s tímto nepřítelem je nutno bojovat. V běhu lidského života může být nemoc také výzvou k obrácení, prostředkem k lidskému zrání a nástrojem spásy. To ovšem nic nemění na skutečnosti, že je třeba proti ní bojovat a že je třeba nemocným v tomto boji pomáhat.

Bolest a nemoc jako trest?

S náboženskou oblastí bývá často spojena snaha o interpretaci bolesti nebo životního nezdaru, za nějž jsou nemoc a její důsledky považovány. Bolest a nemoc jsou v tomto pohledu chápány některými jako trest, jinými jako výzva a někdy také jako šance. Tam, kde je Bůh chápán jako tvrdá soudící autorita, může být bolest velmi snadno interpretována jako trest. Dotyčný člověk si potom klade otázku, zač tento trest dostává, případně jak by mohl vinu odčinit, aby byl trest zrušen. V těchto případech se zpravidla předpokládá, že Bůh nebo božstvo jedná podobně jako přísný a mstivý člověk. Příznivější je situace, je-li bolest a nemoc pochopena jako výzva k prohloubení života z víry nebo k hledání cest k pozitivním změnám ve vlastním životě. Ještě příznivější a také náročnější je situace, kdy je nemoc a bolest přijata a pochopena také jako šance – buď k dovršení života, nebo k důležitým změnám v uspořádání života, ke kterým se nemocný rozhoduje.

Víra člověku umožňuje smysluplný výhled i za hranice smrti

Může se také stát, že náboženská a existenciální oblast života se navzájem míjejí. Náboženství buď zůstává jako hezká vzpomínka na dobu před nástupem nemoci, nebo se v bolesti a nemoci stává nepotřebnou rekvizitou, kterou je možno odložit. Tato situace ovšem nemusí být definitivní a může být etapou přechodu k získání nového pohledu na víru a celou náboženskou oblast. Pro nemocného může být také velkým povzbuzením, jestliže si po delším čase snášení bolesti a nemoci uvědomí, že jeho svět víry trvá i při změnách, které v životě nastaly. Pro fáze nemoci, které se již blíží smrti, je důležité, že náboženská víra člověku zpravidla umožňuje smysluplný výhled i za hranice smrti. Někdy ovšem nemocný bojuje o to, aby se mu tato naděje nerozplynula nebo přímo neztratila.