Stydím se za to, když jsem nemlčel

Nemocní lidé nepotřebují poučování, vysvětlování…

Co od duchovních staří lidé v nemocnicích potřebují, co jim chybí?

To je pořád stejné. Člověk v nemoci, ať už doma nebo v nemocnici jakéhokoliv typu, potřebuje prostě člověka. Tedy toho, kdo o něho projeví zájem, kdo ho vyslechne, kdo ho neopustí, komu si může postěžovat, komu může sdělit své vzpomínky, kdo mu řekne vlídné slovo. A někteří (zdaleka ne všichni!) potřebují také rozhovor o víře, modlitbu, svátosti. V neposlední řadě také někteří potřebují pomoc v kontaktu se světem, ze kterého jsou nemocí dočasně nebo natrvalo vytrženi. Stále a znovu opakuji: všichni lidé, obtížení nemocí, bolestí případně špatnou prognózou vývoje nemoci, potřebují být slyšeni, hlazeni (slovy, někdy i fyzickým dotykem). Nepotřebují být poučováni, nepotřebují vysvětlování, jak je jejich utrpení důležité a je-li jimi Pán Bůh v jejich těžké situaci obviňován, nepotřebuje být námi bráněn. Protože jejich stížnosti a invektivy jsou vlastně z největší části voláním osamělého a ustrašeného člověka o pomoc a lidskou a někdy i Boží blízkost. 

Nejlepší řečí je mlčení v lásce

Byly někdy chvíle, kdy jste nevěděl, co říct?

Samozřejmě, byly a jsou. Ale ty mne s přibývajícími zkušenostmi přestávaly trápit. Pochopil jsem, že je řada situací, kdy nejlepší řečí je mlčení v lásce. Nebo kdy blízkost a porozumění vyjádříme spíš očima než slovy. 

Tedy nestydím se za chvíle, kdy jsem nevěděl, co říci, byť to mnohdy bylo nepříjemné. Stydím se i teď za situace, kdy jsem zejména jako mladý a nezkušený nemlčel a mluvil tak, že jsem poučoval, vysvětloval, opravoval – možná věcně správně, ale s ohledem na trpícího zcela nevhodně. Snad už to mám ve svém věku za sebou – ale kdo ví? 

Nemoc a bolest klade člověku otázky, na které dříve „neměl čas“

Někteří kaplani mi říkali, že v nemocnicích jsou najednou lidé vytrženi ze svého prostředí, zastaví se a setkají s vlastními omezeními. A někdy jsou pak vnímavější k duchovním věcem. Jaká je vaše zkušenost?

Někteří ano, ale každý trochu jinak. Vážná nemoc člověka vytrhne z obvyklého běhu života, hospitalizace změní radikálně prostředí života i možnosti kontaktů s druhými. Nemoc a bolest klade člověku otázky, které jednak souvisejí s nemocí a ohrožením života a které tu byly už dávno, ale relativně zdravý člověk na ně „neměl čas“. Tedy spíš neměl chuť je řešit, nebo je považoval za zbytečné. A teď má času někdy až moc a některé otázky jsou nepříjemně aktuální. V té situaci lidé reagují různě. Někdo se snaží ty otázky vytěsnit. Někdo je bagatelizuje. Jiný se uzavře. Někdo se ve vzpomínkách dostane do své minulosti, ve které žil víru. Jiný o ní nechce ani slyšet. Někdo stojí o vážný hovor. Jsou také lidé, kteří se přimknou k té třeba nejbizarnější nabídce tělesných, duševních nebo zdánlivě duchovních postupů, které jim někdo nabízí v situaci, kdy jim medicína nemůže nabídnout uzdravení. Tohle všechno se v průběhu času může u člověka měnit. Navíc, ohledně toho, co se považuje za „duchovní“, panuje dnes velmi různé chápání. Jen menší či malá část lidí vidí „duchovní“ v tom, co je skutečně z Ducha Božího. Jiní považují za duchovní to, co jako křesťané spíš považujeme za pověru nebo magii.

V setkání s nemocným se máme snažit pochopit, jak on věci vidí a prožívá. A ptát se sami sebe, k čemu z toho, co je pro něho důležité, se můžeme jako křesťané připojit, a tak mu pomoci, aby se mu to stávalo větší oporou. Nemáme ho zkoušet z náboženství, ale citlivě přistupovat k tomu, oč se nemocný opírá, i kdyby to byl nesmysl. Jsou to někdy těžké situace, když vám onkologický pacient, který se už nezvedne z postele, vypráví, jak se těší na zimu na lyže. Říkám tomu „strategie přežití“, kterou si nemocný zvolil a kterou nemusíme potvrzovat, lhát nemáme, ale kterou nemáme ani vyvracet. S vědomím, že stejně nikdy dopodrobna nevíme, jak to má druhý člověk uvnitř sebe sama všechno srovnáno.

Duchovní služba - předvoj pohřební služby?

Posloužit nemocným může v podstatě kdokoliv, v náplni práce to mají ale především nemocniční kaplani. Fungují podle vás dobře? Naplňují to, o čem jste teď mluvil?

Jak kde. Vím o některých nemocnicích, kde spirituální čili duchovní péče je zajištěna a funguje velmi dobře. Pak vím o jiných, kde je tato služba sice formálně ustavena, ale reálně funguje, mírně řečeno, velmi skromně.

K tomu, aby duchovní péče dobře fungovala, je třeba souhra několika okolností. V prvé řadě záleží na otevřenosti vedení zdravotnického zařízení k této péči. Čili, zda tuto péči považuje za nutnou a jaké na ni vyčlení prostředky. Dále jde o stupeň jakési osvěty u lékařů a ostatního zdravotnického personálu, aby věděli, že duchovní péče nespočívá jen v ochotě zavolat umírajícímu člověku kněze. A v zásadě o tutéž osvětu jde mezi křesťany, kteří navíc mnohdy považují službu duchovního u vážně nemocného za předvoj pohřební služby. Potom tuto pomoc svému příbuznému odmítají, dokud nemocný vnímá. Raději by počkali, až bude v agónii. 

Co pomáhá k tomu, aby fungovala?

Je dobré, když je organizovaná tak, aby nešlo jen o návštěvu kněze u svého farníka nebo o službu svátostnou, ať už ji poskytuje vlastní farář nebo nemocniční kaplan. U mnoha lidí jde o službu toho, kdo má u nemocných důvěru a je ochoten vnímat nejen jejich víru, někdy i velmi zvláštní nebo žádnou, ale i jejich úzkosti, starosti a bolesti. Tedy zejména jejich potřebu mluvit i s někým jiným než s tím, kdo má na starosti léčbu a ošetřování. Duchovní péče má být tedy chápána jako součást celkové péče, poskytované lidem explicitně věřícím i ostatním, pokud o ni mají zájem. A zde jsme u posledního a zásadního požadavku pro souhru potřebných okolností. Nemocniční kaplan má být člověk, který je schopen být v dobrém kontaktu s člověkem jakékoliv víry nebo bez víry. Má mu umět pomáhat tak, aby nemocný mohl prožít svou nemoc i umírání na lidsky důstojné úrovni a v rámci své víry. Je to v podstatě postoj, ke kterému dospěla moderní světice Matka Tereza.

Daří se kaplany vzdělávat a dobře připravovat?

Zde se dosáhlo během posledních zhruba deseti let v celé ekumeně výrazného pokroku. Kaplani mají mít vystudovanou teologii a mají absolvovat také poměrně náročný speciální kurz nemocničního kaplanství. Jeho součástí je rovněž praxe i supervize. Pokud se tedy stanovené podmínky dodrží, je příprava dobrá. Samozřejmě, že je nutná také lidská zralost a potřebné Boží obdarování. Na to ovšem už žádný kurz nemůže být. Ale před ustanovením do pozice nemocničního kaplana by se i tyto věci měly prověřit. Což se dělá, pokud vím, někde lépe a jinde hůře, jako ostatně i jiné věci. 

Nemocniční kaplan musí umět snášet neúspěch, nevděk a bezmoc

Jaké konkrétní vlastnosti by tihle kaplani a kaplanky měli mít?

Nestrojenou lidskost, chápavost, milosrdenství. Ekumenickou otevřenost. Smysl pro doprovázení, což je něco jiného než vychovávání či poroučení. Také značnou frustrační toleranci, aby je neúspěch či nevděk neurazil a aby také snesli svou bezmoc tváří v tvář tělesnému nebo duševnímu či duchovnímu utrpení pacienta. Jedna z nejchoulostivějších věcí je podle mého schopnost být hluboce zakotven ve vlastní víře jako zásadní hodnotě, a přitom víru před pacientem ani „neschovávat“, ani mu ji nevnucovat. Tedy být ochotným, hluboce křesťanským průvodcem a doprovázejícím na cestě nemoci či umírání, a nebýt při tom „křesťanským aktivistou“, který by nejraději všechny obracel, a to třeba i vidlemi. Zde pomáhá držet se jednoduché, ale důležité zásady, že jeho úkolem je naplnit duchovní potřeby nemocného, nikoliv své vlastní. A že jediným spasitelem dle křesťanské víry je Pán Ježíš, ne kaplan nebo někdo jiný.

A je něco, co by mít neměli? 

Mít plán či představu, jak předělají ty, kterým mají sloužit. Také by neměli pomáhat proto, aby se sami dočkali úspěchu, uznání a vděčnosti. Což je ostatně zásadní podmínka u všech pomáhajících profesí.