Ekumena se Samařany

Porozumění rozdílům mezi náboženskými tradicemi bylo patrně vždy nesnadné a ani dnes tomu není jinak. Kolikrát jsme již slyšeli otázku: Jaké jsou vlastně rozdíly mezi jednotlivými křesťanskými tradicemi nebo mezi různými náboženskými vyznáními? Jestliže jsou náboženské rozdíly problém, je rovněž pravda, že ani klást otázky týkající se těchto rozdílů nemusí být vždy příjemné. Ježíš naznačuje, že řešení problému se musí hledat jinde, v jiné rovině, než na kterém místě uctívat Boha. („Věř mi, ženo, že přichází hodina, kdy nebudete ctít Otce ani na této hoře, ani v Jeruzalémě.“ J 4,21)

            Ke správnému porozumění těmto a následujícím slovům si musíme uvědomit, že Ježíš používá slovo „ctít“ v mnohem širším a hlubším smyslu než samařská žena z Janova evangelia. Ta je používá v souvislosti s náboženskou povinností chodit na svatá místa, přinášet oběti a modlit se k božstvu. Ve svých otázkách nad tím, kam jít a co dělat, tak zůstává v praktické rovině. Ježíš však má na mysli obecný postoj člověka k Bohu, spočívající v konkrétní náplni a způsobu života. To podstatné není konat, ale dostávat. Jelikož Bůh (označený v tomto verši slovem Otec) stojí nade všemi prameny života, znamená to především poznat Dárce a přijmout Dar. Na řadu se tak nyní opět dostává otázka lidské aktivity, teprve v této fázi příběhu je však konečně zasazena do správného kontextu: je zde představena jako odpověď člověka na Boží dar. To je to, co má Ježíš na mysli slovy uctívat Boha – proměnit celý svůj život na odpověď Tomu, který nás naplňuje dobrými věcmi. V této souvislosti by také nemělo být opomenuto, že oslovení „žena“ používané Ježíšem, je výrazem úcty a vztahuje se k faktu, že Ježíšova slova nejsou adresována pouze jednotlivci, ale celému lidstvu považovanému za Božího partnera.

            Říci, že tudy vede cesta přesahující náboženské rozdíly lidstva, ještě neznamená, že všechny cesty jsou si rovny. Ježíš je Židem nejen proto, že se tak náhodou narodil, ale proto, že to dávno bylo v Božím plánu, a on si tuto skutečnost plně uvědomuje. Historii izraelského národa považuje za prozřetelnostní přípravu na svůj příchod a za postupné zjevování autentické Boží tváře. Zároveň neříká, že ostatní národy – zde Samařané – jdou zcela špatnou cestou. Pouze naznačuje, že ačkoliv uctívají stejnou Skutečnost jako Židé, nemají o ní stejné povědomí. Tímto způsobem nás Ježíš varuje před zjednodušeným pohledem na náboženské dějiny. Existují rozdíly mezi tradicemi, které je potřeba vzít v úvahu. Přestože Bůh je skutečně Bohem všech, nejedná s každým člověkem či s každým národem stejně.

            Ježíš je nejen tím dlouho očekávaným Mesiášem – skrze něj totiž na svět sestoupila ta největší Studnice života.

Příběh končí velkou závěrečnou oslavou, které se účastní všichni společně: Ježíš, žena, učedníci i lidé z města. Prosili ho, aby u nich zůstal. Samařané k sobě zvou své dlouholeté nepřátele – židovského rabína a jeho učedníky! Jedná se o velké znamení smíření a společenství, jehož rozměr si lépe představíme, pokud si na místě Židů a Samařanů představíme znesvářené skupiny z naší současnosti či nedávné minulosti, například na Blízkém východě, na Balkáně, v Africe či Severním Irsku. Na začátku příběhu přišli Židé, Ježíšovi učedníci, do města, aby koupili něco k jídlu. Jejich vztah se Samařany byl výhradně obchodní, založený na jednostranném zájmu a zisku. Nyní jsou hosty Samařanů a původní „obchodní“ vztah se proměnil ve velkorysé sdílení. To je jediné možné vyústění daného příběhu, protože Ježíš přišel dát živou vodu zadarmo každému, kdo po ní touží. Závěrečná scéna našeho příběhu nám nabízí pozoruhodný obraz této církve jako místa nejhlubší vzájemnosti a sdílení, jako zárodek nového lidství a zpřítomnění nebeského království na zemi. Ježíš tedy nabízí živou vodu celému lidstvu, které tato voda promění v lid uctívající Otce v duchu a pravdě. Ježíš Kristus svým učením, a především pak obětí svého života, zprostředkovává celkové poznání Boha a jeho záměrů, které vedou k plnosti života. Tato skutečnost však není výlučným vlastnictvím jednoho národa. Pramen smíření, který skrze Krista vstoupil do dějin lidstva, je skutečně pro všechny, a navzdory tomuto širokému záběru je také osobní: vstupuje totiž do srdce každého, kdo k Ježíšovi přichází s otevřeným srdcem.

Žena mu řekla: „Pane, vidím, že jsi prorok. Naši předkové uctívali Boha na této hoře, ale vy říkáte, že místo, na němž má být Bůh uctíván, je v Jeruzalémě!“ Ježíš jí odpoví: „Věř mi, ženo, že přichází hodina, kdy nebudete ctít Otce ani na této hoře, ani v Jeruzalémě.“ Vy uctíváte, co neznáte; my uctíváme, co známe, neboť spása je ze Židů. Ale přichází hodina, ano již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili. Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, mají tak činit v Duchu a pravdě.“ Žena mu řekla: „Vím, že přichází Mesiáš, zvaný Kristus. Ten až přijde, oznámí nám všecko.“ Ježíš jí řekl: „Já jsem to – ten, který k tobě mluví.“ Mnoho Samařanů z onoho města v něho uvěřilo pro slovo té ženy, která svědčila: „Všecko mi řekl, co jsem dělala.“ Když k němu ti Samařané přišli, prosili ho, aby u nich zůstal. I zůstal tam dva dny. A ještě mnohem víc jich uvěřilo pro jeho slovo. Oné ženě pak říkali: „Teď už věříme ne pro to, cos nám ty o něm řekla; sami jsme ho slyšeli a víme, že toto je opravdu Spasitel světa.“

(Jan 4,19-26, 39-42)

Se svolením zpracováno podle knihy:
bratr John z Taizé, Setkání  U  STUDNY , 
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství
www.kna.cz, www.ikarmel.cz
Redakčně upraveno