Pohled na utrpení a nemoc. Chiara Lubichová

PŘEDMLUVA
V důvěrných rozhovorech s členy Hnutí fokoláre a při jiných příležitostech odpověděla Chiara Lubichová na některé otázky týkající se utrpení. Objevují se zde otázky po smyslu bolesti, které byly vyvolány jak nejběžnějšími událostmi každodenního života, tak i skutečností smrti, otázky, jež v duši člověka vždy vyvolávají určité znepokojení.
Mnoho otázek položili ti, kteří se při svém úsilí o duchovní pokrok střetli s prvními obtížemi, se selháním, zklamáním, zkrátka s tím vším, co způsobuje bolest a co se zdá být překážkou na cestě k dokonalosti.
Nelze tu očekávat systematický výklad nějaké duchovní doktríny, nýbrž spíše jde o praktické rady a cenné návody podobající se jednoduchým a srozumitelným dopravním značkám, které mohou posloužit tomu, kdo se vydal na tuto "cestu lásky".




VÝZNAM UTRPENÍ
V životě se často stává, že trpíme: zklamání ze strany přítele, fyzická bolest, apatie z každodenní rutiny. Při setkání se smrtí se někteří utěšují myšlenkou na "onen svět"; jiní, jsou-li nemocní, říkají, že je třeba nemoc přijmout.
Mohla bys mi říci, jak prožíváš bolest ty? Existuje nějaký její význam a smysl?
*
Objevila jsem, stejně jako mnozí jiní, význam Ježíšovy bolesti.
Ptáte se po smyslu utrpení, po tom "proč"?
Ježíš mohl najít tisíce způsobů, jak nás spasit, jak nás vykoupit, a zvolil si bolest. Z toho je třeba vyvodit, že bolest je cosi velice vzácného.
Jak se tedy s bolestí vyrovnávám? Když bolest přichází, snažím se jí nevyhýbat, neodmítat ji, ale přijmout ji; i když pokud jde například o nemoc, učiním potřebná opatření.
Je velmi důležité bolest přijmout, "obejmout" ji a vidět v ní tvář Ježíše ukřižovaného a opuštěného.
Život je totiž cesta, a my - i pokud tomu nevěříme - směřujeme k věčnému životu, k podivuhodnému, nádhernému životu, pro nějž je zde tento život zkouškou.
Je třeba vydat se na tuto "svatou cestu"2), jít po ní. Avšak zatímco nás radosti na této naší cestě nebrzdí, mohou se vyskytnout překážky, které blokují, a to jsou bolesti.
Je tedy moudré milovat spolu s životními radostmi, což je snadné, i bolest. Ještě moudřejší je milovat bolest více než radosti.
Velice to pomáhá.


UTRPENÍ NELZE MILOVAT
Co mám dělat, když se setkám s utrpením, a jak jej mám přijímat?
*
Nelze milovat utrpení samo o sobě, protože utrpení je ne-bytí: nemoc je ne-zdraví; bolest a úzkost je ne-radost. Bolest je vždy něco záporného.
Určitě bychom však měli milovat Ježíše ukřižovaného a opuštěného, který je přítomen v každém utrpení a v každém trpícím člověku.
O sv. Kateřině Sienské čteme, že když byla ještě mladá, konala mnoho skutků lásky. Jednou však potkala chudého, který ji o něco žádal a ona byla nucena mu odpovědět: "Nemám nic." Pak si uvědomila, že má na krku řetízek. Sňala jej a dala mu ho.
V noci se jí zjevil Ježíš a v ruce držel nádherný křížek, celý pokrytý diamanty a perlami. Řekl jí: "Poznáváš ten křížek?"
"Ne," odpověděla.
"To je ten, který jsi mi dala včera - včera v tom chudákovi" dodal Ježíš.
Ježíš se tedy ukryl v onom chudém tak, jako se skrývá v hladovějícím, žíznícím, nahém... A je nejen v bratru, ale i v nás; jsme-li například nemocní, Ježíš je přítomen. A to, co nám prokazují za těchto okolností druzí, prokazují Ježíšovi.
Jak se tedy máme zachovat, když se setkáme s nějakou bolestí? Sestupme do hlubin srdce a řekněme: "Ježíši, chci tě následovat i na kříži, i v tvé opuštěnosti, a nyní k tomu mám příležitost. Nabízím ti tu bolest. Jsem šťastný, že ti tu bolest mohu darovat". A pak pokračujme v projevování lásky našim bratřím, nebo v konání jakékoli jiné Boží vůle.
Pokud jde o duchovní bolesti, ty většinou pominou, a my se můžeme znovu vydat po životní cestě s pokojem a radostí.

STRES
Také do života naší komunity občas vchází stres. Jak překonat tuto obtíž?
*
Je to otázka, kterou mi položil člověk zasvěcený Bohu.
Také pokud jde o stres, je třeba uvádět do praxe to, co neustále opakuji od okamžiku, kdy jsem začala povzbuzovat k tomu, abychom si zvolili jako životní ideál pouze Ježíše opuštěného a řekli mu: "Ty jsi, Pane, mé jediné dobro, proto jsem si zvolila tebe
a ne nikoho jiného. Chci tedy tebe. Pokud mi dáš radosti, abych nabrala síly a mohla pak snadněji přijímat bolest, jen ať přicházejí. Ale já jsem si zvolila bolest, protože v ní jsi ty."
Také stres je utrpením.
Samozřejmě je třeba učinit vše pro to, abychom se těmto bolestným případům vyhnuli, ale pokud se přesto dostaví: "Ty jsi, Pane, mé jediné dobro".
A to neplatí jenom pro zasvěcené lidi, ale i pro všechny křesťany, protože Ježíš říká všem: "Kdo chce jít za mnou..., vezmi svůj kříž..." (srv. Mt 16, 24).

MALOMYSLNOST
Mám dojem, že Ježíš se v mém nitru nemůže
cítit příliš dobře, protože po pádech někdy zmalomyslním.
*
Také Ježíš na kříži vypadal, jako by v opuštěnosti téměř zmalomyslněl.
Obejmi tedy v této své bolesti jeho, opuštěného.
Ať se již bolest ukáže v jakékoli formě, byť i sebestrašnější, víme, že Ježíš vzal bolest na sebe, byl
ukřižován a na vrcholu této bolesti zakusil opuštěnost od Boha, on, který byl Bůh.
Před mnoha lety nás láska podnítila k tomu, abychom si jako životní ideál zvolili jeho a chtěli trpět
s ním a jako on.
Zakusili jsme však - opakuji to často, protože je to důležité, - že Bůh, jediná láska, se nenechává překonat ve velkorysosti a často ve své božské
alchymii proměňuje naši bolest v lásku. A skutečně - jakmile s radostí přijmeme jakoukoli bolest, která se objeví (protože se mu chceme podobat) a pak se snažíme, abychom v následujícím okamžiku dobře žili Boží vůli - bolest vystřídá láska.
Čistá láska, tedy radostné přijetí bolesti, proměňuje bolest v lásku, zbožšťuje ji, abychom tak řekli. Jakýmsi způsobem v nás probíhá zbožštění, které Ježíš učinil z bolesti.
Musíme přijímat i nadále s láskou Ježíše ve všech malých nebo velkých bolestech, které Bůh dopouští. Tak je třeba jednat i v pocitu malomyslnosti, který nás může zaskočit.


ROZPOR?
Člověk byl stvořen k tomu, aby byl šťastný a hledal štěstí. Přeje si je a dychtí po něm, ale obtížně je nalézá. Každé ráno se zasvěcuji Ježíši opuštěnému
a pouze jeho zásluhou nacházím pokoj, světlo a štěstí.
Mohla bys nám říci něco o této skutečnosti, která se jeví jako paradoxní?
*
Zdá se být rozporuplná, ale není.
Víme, že v každé bolesti bychom měli vidět tvář Ježíše opuštěného. Je to možné, protože když jsme například nepochopeni, vidíme v něm "nepochopeného"; když se nám přihodí něco nepředvídaného, vidíme i jeho v "nepředvídané situaci"; cítíme-li svůj nezdar, vidíme v něm toho, kdo také prožil "nezdar".
Ježíš opuštěný je přítomen v každé bolesti; proto je třeba jej obejmout a říci mu z celého srdce: "Jsi to ty. Chci tě. Darovala jsem se tobě."
V následujícím okamžiku je pak zapotřebí milovat bližního nebo Boží vůli, ať je jakákoli.
A uvidíš, že bolest zmizí. Někdy tě překvapí, když najednou cítíš, že bolest úplně odešla, že už tu není a že jsi v pokoji a můžeš svobodně žít a milovat.
Faktem je, že v křesťanské spiritualitě jako je ta naše, která je postavena na Ježíšově utrpení, je Ježíš ukřižovaný a opuštěný niterně spjat s Duchem svatým. Když pak říkáme i my (tak jako Ježíš), že nadešla chvíle utrpení a že ji tedy chceme, protože je tváří Ježíše opuštěného, a přijímáme ji tak, jako Ježíš přijal bolest, i my zakoušíme Ducha svatého. To krásné, svobodné a láskyplné, co pociťujeme v našem srdci, je účinek Ducha svatého.
Není v tom žádný rozpor, když v Ježíši opuštěném nalézáme pokoj a radost. Je to naopak logické vzhledem k Ježíšovu utrpení a k tajemství spásy.

---

Ch. Lubichová
PROČ JSI MĚ OPUSTIL?
Pohled na utrpení ve spiritualitě jednoty

Knihu vydalo nakladatelství Nové město, Praha
http://novemesto.focolare.cz