Poselství Jana Pavla II. ke světovému dni nemocných 2002

POSELSTVÍ PAPEŽE JANA PAVLA II. KE SVĚTOVÉMU DNI NEMOCNÝCH
11. ÚNORA 2002

VYDAL SEKRETARIÁT ČESKÉ BISKUPSKÉ KONFERENCE PRAHA 2002
(PRO VNITŘNÍ POTŘEBU)


1. Před několika lety byl 11. únor – den, v němž si církev připomíná zjevení Panny Marie v Lurdech – zvolen k oslavě význačné události: Světového dne nemocných. V roce 2002 jej oslavíme podesáté, tentokrát na slavném mariánském poutním místě, které se nachází ve Vailankanny v jižní Indii. Je zasvěceno Panně Marii – Uzdravení nemocných a bývá označováno za „Lurdy Východu“ (Anděl Páně, 31. července 1988). Miliony lidí přesvědčené o neustálé pomoci Matky Boží přicházejí v hluboké důvěře a oddanosti se svými prosbami na toto poutní místo na břehu Bengálského zálivu, situované v pokojném prostředí obklopeném palmami. Vailankanny přitahuje nejen křesťanské poutníky, ale také věřící jiných náboženství, zejména hinduisty, kteří v Panně Marii – Uzdravení nemocných spatřují starostlivou a soucitnou Matku trpícího lidstva. V zemi s dávnými a hlubokými náboženskými kořeny jakou je Indie, se toto poutní místo zasvěcené Matce Boží stalo místem setkání věřících různých náboženství a výjimečným příkladem jejich vzájem-ného souladu a obohacení.

Oslava Světového dne nemocných bude zahájena chvílí intenzivní modlitby za ty, kdo trpí a jsou nemocní. Vyjádříme tak trpícím svou solidaritu, jež vychází z vědomí tajemné povahy bolesti a její úlohy v láskyplném Božím plánu s každým člověkem. Oslava bude pokračovat důležitou úvahou a studií, které se budou zabývat křesťanskou odpovědí na lidské utrpení, jež jako by každým dnem narůstalo, v neposlední řadě skrze katastrofy způsobené člověkem a ukvapeným rozhodováním jedinců i společností. Úvaha přehodnotí roli a úlohu křesťanských zdravotnických struktur, nemocnic a jejich personálu, zdůrazní a potvrdí autentické křesťanské hodnoty, kterými by struktury měly být prodchnuty. Téma letošní úvahy – následování Ježíše, božského Divo-tvůrce, který k lidem přišel, „aby měli život a aby ho měli v hojnosti“ (Jan 10,10), vyžaduje jednoznačný postoj ve prospěch kultury života a plné nasazení v obraně života od jeho početí až po přirozenou smrt.



2. Je správné hledat nové a účinné způsoby sloužící ke zmírnění utrpení. Utrpení však přesto nadále zůstává základní skutečností lidského života. V určitém smyslu je stejně hluboké jako je hluboký člověk, dotýká se jeho vlastní podstaty (srov. Salvifici doloris, 3). Lékařské výzkumy a péče nedokáží utrpení zcela vysvětlit ani vymýtit. O jeho hloubce a různých podobách je zapotřebí uvažovat z hlediska přesahujícího pouhý fyzický aspekt. Mnohá náboženství se od dob svého vzniku snaží odpovědět na otázku o smyslu bolesti a uznávají nutnost prokazovat trpícím soucit a dobro. Z tohoto důvodu stála náboženská přesvědčení u zrodu léčebných praktik zaměřených na ošetřování a uzdravování nemocných a dějiny jednotlivých náboženství svědčí o tom, že organizované formy zdravotnické péče existovaly již v dávných dobách.

Církev uznává, že jiné než křesťanské výklady utrpení obsahují mnoho významných a ušlechtilých prvků; její chápání velkého lidského tajemství je však jedinečné. Abychom poznali zásadní a celkový význam utrpení, „musíme pohledět na zjevení Boží lásky, posledního pramene smyslu všech věcí, které existují“ (tamtéž, 13). Odpověď na otázku o smyslu utrpení „dal člověku Bůh skrze kříž Ježíše Krista“ (tamtéž). Utrpení, důsledek prvotního hříchu, nabývá nového významu a stává se účastí na spasitelském plánu Ježíše Krista (srov. Katechismus katolické církve, 1521). Utrpením na kříži přemohl Kristus zlo a umož-ňuje i nám, abychom nad ním zvítězili. Naše utrpení nabývá významu a hodnoty tehdy, spojíme-li je s utrpením Ježíšovým. Kristus, jako Bůh a člověk, vzal na sebe všechna utrpení lidstva a samo lidské utrpení v něm nabývá vykupitelského významu. V tomto spojení lidství a božství zjevuje utrpení dobro a překonává zlo. Vyjadřuji hluboký soucit se všemi, kdo zakoušejí bolest, a vroucně se modlím, aby se pro ně oslava Světového dne nemocných stala blahodárným okamžikem, který může v jejich životě odkrýt nové významné horizonty.

Víra nás učí hledat nejvyšší význam utrpení v Kristově umučení, smrti a zmrtvýchvstání. Křesťanská odpověď na bolest a utrpení není nikdy charakterizována pasivitou. Nejvyšší projev křesťanské lásky nacházíme v Ježíšově životě a skutcích. On „všude procházel a proka-zoval dobrodiní“ (Sk 10,38). Církev, pobízena touto láskou, vychází vstříc nemocným a trpícím a nabízí jim útěchu a naději. Nejedná se o pouhé prokazování dobročinnosti, protože důvodem je soucit a hor-livost vedoucí ke starostlivé a velkomyslné službě. Z toho také vyplývá velkomyslné darování se ostatním, zejména těm, kdo trpí (srov. Salvifici doloris, 29). Evangelní podobenství o milosrdném Samaritánovi výstiž-ně hovoří o nejšlechetnějších citech a jednání člověka, který se setkává s někým, kdo je v nouzi a trpí. Milosrdný Samaritán je ten, kdo se zastaví, aby se o trpící postaral.




3. Myslím na ten veliký počet mužů a žen působících po celém světě v oblasti zdravotnictví jako ředitelé zdravotnických center, kaplani, lékaři, vědečtí pracovníci, zdravotní sestry, lékárníci, ošetřující perso-nál a dobrovolníci. Jak jsem připomněl ve své posynodní exhortaci Ecclesia in Asia, byl jsem při návštěvách církevních společenství v různých částech světa často dojat mimořádným křesťanským svěde-ctvím mnoha skupin zdravotních pracovníků, zejména v oblasti péče o postižené éčitelně nemocné, stejně jako úsilím těch, kdo bojují proti šíření nových nemocí, jako je AIDS (srov. č. 36). Slavením Svě-tového dne nemocných vyjadřuje církev svou vděčnost a oceňuje nezišt-nou službu mnoha kněží, řeholníků a laiků, kteří působí ve zdravotnické péči, velkodušně se věnují nemocným, trpícím a umírajícím a čerpají sílu a inspiraci z víry v Ježíše Krista a z evangelní postavy milosrdného Samaritána. Příkaz, který Pán vyslovil při poslední večeři: „To čiňte na mou památku“, se vztahuje nejen na lámání chleba, ale poukazuje také na to, že Kristus za nás vydal své tělo a prolil svou krev (srov. Lk 22,19––20); jinými slovy daroval sám sebe druhým. Zvláště významným projevem tohoto sebedarování je služba nemocným a trpícím. Proto ten, kdo se jí věnuje, bude vždy v eucharistii nacházet nevyčerpatelný pramen síly a podnět ke stále nové velkodušnosti.




4. Církev je v přístupu k nemocným a trpícím vedena jednoznačným a celistvým pohledem na člověka, který byl „stvořen k Božímu obrazu a obdařen důstojností a nezcizitelnými lidskými právy“ (Ecclesia in Asia, 33). V důsledku toho církev trvá na principu, že ne vše, co je technicky proveditelné, je přípustné z hlediska morálky. Nový a obrov-ský pokrok, schopnosti lékařské vědy pro nás všechny znamenají velkou odpovědnost vzhledem k daru života, který nám Bůh poskytuje a který je neustále darem; v každé fázi a za každé situace. Je třeba, abychom byli bdělí a nedopustili jakékoli narušování či utlačování života. „Jsme... ochránci života, nikoli jeho vlastníky... Od okamžiku početí je v lidském životě přítomno stvořitelské Boží dílo a navždy v něm trvá zvláštní pouto se Stvořitelem, který je pramenem života i jeho jediným cílem“ (Ecclesia in Asia, 35).

Křesťanské zdravotnické instituce, pevně zakotvené v milosrdné lásce, pokračují v Ježíšově poslání péče o slabé a nemocné. Jsem si jist, že coby místa utvrzení a zabezpečení kultury života, budou nadále splňovat očekávání, jež do nich každý trpící příslušník lidského pokolení vkládá. Prosím Pannu Marii, Uzdravení nemocných, aby nadále posky-tovala svou láskyplnou ochranu těm, kdo jsou zraněni na těle i na duchu, a aby prosila za ty, kdo o ně pečují. Kéž dokážeme s její pomocí spojit své utrpení s utrpením jejího Syna, na cestě ke spáse, jež nás čeká v Otcově domě.



Castel Gandolfo 6. srpna 2001

Johannes Paulus PP II.




Převzato se svolením ze serveru TS ČBK