Problémy světa (Otto Hermann Pesch)

Může se rozdělená církev znovu sjednotit?

Dnes se ještě nemůže katolická a evangelická církev znovu spojit, protože sebe samé a sebe navzájem jinak vidí a hodnotí. Zatím tedy nemůže z obou vzniknout jedna církev. Kdyby se teď o spojení pokoušely, bylo by to nehodnověrné. Natolik jednotné ve víře tyto církve ještě nejsou.

Dialog mezi církvemi

Zjištění, že katolická a evangelická církev nejsou ještě schopny se znovu sjednotit, odpovídá daným skutečnostem. Toto zjištění však není tak skličující, jak by se snad mohlo zdát. Skutečnost, že se obě církve ještě nemohou znovu sjednotit, neznamená, že by jejich vzájemný vztah byl stejný, jako byl v minulých staletích. Minuly doby, kdy mezi oběma církvemi panovala pouze nedůvěra, nesouhlas, urážky, ba nenávist a kdy církve proto spolu nekomunikovaly. Dialog mezi církvemi učinil v tomto století, především po druhé světové válce, velký pokrok. Teologové obou církví se intenzivně zabývali starými spornými otázkami a zjistili, že v mnoha případech docházelo k nedorozumění a že se často přehánělo, jen aby nikdo nemusel ustoupit druhému. Činnost teologů obou církví nalezla na Druhém vatikánském koncilu právě tak jako na důležitých církevních shromážděních evangelické církve velké uznání, jaké by bylo nemyslitelné ještě před padesáti léty. Mluví-li dnes katoličtí a evangeličtí teologové o základních otázkách víry, můžeme často jen stěží určit, kdo je katolík a kdo evangelický teolog. Druhý vatikánský koncil nazývá evangelické křesťany „církví“, zatímco dřív se vždy mluvilo poněkud přezíravě o „náboženských společenstvích“. Diskutuje se otevřeně dokonce i o vzájemném uznání církevních úřadů, a tím i o vzájemné účasti na přijímání eucharistie, večeři Páně.

Odpovědné osobnosti ovšem zároveň oprávněně varují před přílišným spěchem, který existující věroučné rozdíly prostě přeskakuje. Dnes ochladl i další žhavý problém, totiž postoj k uzavírání manželství mezi lidmi různého náboženského vyznání. Dosud bylo obvykle označováno velmi nepěkným výrazem „smíšené manželství“. Obě církve podstatně změnily své předpisy o uzavírání manželství mezi lidmi různého náboženského vyznání a uznávají dnes důrazně, že se snoubenci, kteří uzavírají takové manželství, mohou rozhodnout osobně podle svého svědomí - dříve by církevní úřady vyslovily přísný zákaz, hrozily by trestem nebo by přinejmenším naléhavě varovaly. Nechceme tím ovšem tvrdit, že v manželstvích lidí různého náboženského vyznání už neexistují žádné problémy. (145-46)

Nevyřešené sporné otázky

Navzdory všemu pokroku zůstávají ještě nevyřešené otázky. Evangelické církve například nikdy neuznají úřad papeže tak, jak ho chápe katolická církev, i kdyby papež vykonával svůj úřad sebevíc „lidsky“ a sympaticky. Evangelické církve nikdy nepřevezmou a neuznají mimo křest a svátost oltářní ty svátosti, které katolická církev uznává, a nikdy nebudou svátost oltářní chápat tak, jak ji vidí katolíci, totiž jako zpřítomnění Kristovy oběti. Evangeličtí křesťané nebudou spolu s katolíky uctívat matku Páně a svaté. Nebude přitom rozhodující, že katolická církev důrazně zachovává odstup od jistého přehánění lidové zbožnosti. Evangelíci nikdy neuznají, že složený řeholní slib může zrušit pouze církev. Neuznají také, že by se církev měla tak důrazně starat o manželství, jak se to děje v katolické církvi. Katolická církev naopak nemůže sdílet názory, které mají na všechny tyto a mnohé jiné otázky evangeličtí křesťané.

Vzájemné obohacování

Skutečnost, že dosud nedošlo ke sjednocení obou církví, svědčí o jejich poctivosti a upřímnosti. Můžeme dokonce říci, že v určitém smyslu jde o užitečnou a dobrou váhavost. Existují totiž nejen sporné otázky mezi církvemi, nýbrž i rozdíly ve způsobu zbožnosti a v církevním životě. Tyto rozdíly samy o sobě nebyly a nejsou důvodem pro rozdělení církví. Historický vývoj však vedl k tomu, že některé prvky jsou životné jen v katolické církvi, kdežto jiné jsou životné jen u evangelíků, ačkoli souhrn těchto prvků je velmi cenný pro víru - v každém případě je tento souhrn veskrze křesťanský.

U evangelických křesťanů můžeme například uvést jejich potěšení z četby Písma svatého, předčítání žalmů a zpěvu četných krásných písní, které my katolíci neznáme. Dále jejich hluboké přesvědčení o tom, že jsme všichni hříšníci, kteří musí doufat v Boží slitování a nemohou od sebe příliš mnoho očekávat - a na druhé straně jejich velkou vnitřní volnost, s níž přistupují k řešení problémů tohoto světa, často odvážněji než my katolíci. Na katolické straně můžeme uvést větší potěšení ze společných bohoslužeb, z liturgie a svátostí, dále četné tradiční formy modliteb, které jsou u nás stále živé a které umožňují každému vybrat si podle svého rozhodnutí, velkou a radostnou otevřenost světu, která se neleká převzít do bohoslužeb všechno krásné, co na zemi existuje, i když to křesťanská víra „nevynalezla“, jako jsou svíčky, barvy, obrazy, libé vůně (kadidlo!), voda - a která neváhá dát si všechno od Boha požehnat, všechno to, z čeho se skládá lidský život, od pole až po auto. Víra v obou církvích má vlastní styl, který není snadné popsat, který však ihned pocítíme, poslechneme-li si například rozhlasový přenos kázání při evangelické bohoslužbě a pak při katolické mši a pokoušíme-li se obojí porovnat. (147-8)

Je pravda, že mnohé z toho, co jsme uvedli, si církve vzájemně mezi sebou „vyměnily“ a převzaly. Přesto nadále zůstává mnoho hodnotného omezeno na jednu či druhou církev. Kdo může zaručit, že při opětném spojení církví neodumřou mnohé z těchto osobitostí jen proto, aby nebyla zatížena jednota? Pokud není za všech okolností jisté, že bohatství křesťanského života, zachovávané oběma církvemi, nepřejde beze ztrát do znovu spojené církve, je lépe, budou-li církve chránit a prohlubovat vlastní živoucí dědictví. Pro víru je napínavé soutěžení živé zbožnosti v církvích větší pobídkou než jednota, která by byla vykoupena za cenu ochuzení.

Spolupráce

O to víc je důležité, aby katoličtí a evangeličtí křesťané spolupracovali tam, kde společně žijí, to znamená především v obcích, kde často stojí evangelický kostel vedle katolického. Nejdůležitější je důkladné vzájemné poznání. To znamená hovořit společně o víře i o jejích odlišnostech - a zvláště o tom, jak ve víře žít, jak se modlit, jak nábožensky vychovávat děti. Jděte klidně také jednou na evangelické bohoslužby a porovnejte je s katolickými, abyste zjistili, co je jiné, co je lepší, co je méně krásné. Podněcujte své duchovní ke společným podnikům, kde jen je to možné - mohou to být přednášky, diskuse, ale i farní slavnosti, večírky pro důchodce nebo přátelské besedy. Je třeba společně podnikat to, co se společně podnikat dá, například předmanželské porady, výchovná pomoc, sociální služby, péče o cizí dělníky a o lidi, kteří se nedovedou ve světě uplatnit. Dá se zorganizovat rozumná vzájemná podpora při vyučování náboženství - proč by nemohl evangelický učitel náboženství informovat katolické žáky o evangelické církvi a naopak. Dají se pořádat dobře připravené společné bohoslužby slova. A jedna zásada by měla být naprosto zřejmá, že totiž v zaměstnání už nesmí hrát žádnou roli, zda je někdo katolík nebo evangelík. (149-50)

(Otto Hermann Pesch: Základní otázky katolické víry, Vyšehrad, Praha 1997, 145-50)