Pýcha předchází pád - nebezpečná nákaza

Proč je pýcha tak nebezpečná?
Protože nechce vidět pravdu.
____________________

A. J. Cronin vypráví ze svého života, když působil jako mladý lékař ve Skotsku:

Začátkem května propukla v té oblasti velmi zhoubná forma epidemie spály. Napadala hlavně vesnické děti a nechtěla obvyklým způsobem odeznít, naopak se šířila. Míjely dny a přes veškeré naše úsilí následoval případ za případem. Ztrácel jsem trpělivost a říkal jsem si, že se té věci musím dostat na kloub, že určitě existuje nějaká zvláštní příčina, proč se nemoc šíří, a já jsem se zapřísahal, že ji najdu.

Všechny případy, které jsem ošetřoval, měly jedno společné, a to dodávky mléka od farmáře Shawheada. Neměl jsem samozřejmě žádný důkaz, jen podezření, ale to mi stačilo, abych začal jednat. Když jsem jel příští úterý dopoledne kolem Shawheadovy farmy, zašel jsem tam.

Byl to hezký dvůr s bíle natřenými budovami, na kterých začínaly vyrážet plané růže. Kam oko dohlédlo, všechno bylo roztomilé a čisté, dvůr byl v pořádku, hospodářská stavení solidní a okolní pole pečlivě obdělaná. Žádný div, že na něj byl Shawhead tak pyšný. Byl to těžký, drsný muž kolem padesátky. Celý jeho život se soustředil na dva zájmy: na farmu, kterou zdědil po předcích a na mladou ženu Jean, s níž se nedávno oženil a kterou, navzdory své tvrdosti, prostě zbožňoval.

Když jsem zaklepal na zelené dveře, otevřela mi sama Jean a na mou otázku zavrtěla s úsměvem hlavou.

„Ne,“ odpověděla, „muž není doma. Jel s několika telaty na trh. Nevrátí se dřív než odpoledne.“
Byla to opravdu hezká mladá žena. Nebylo jí víc než třiadvacet, budila zdání nevinnosti a zároveň čilosti.
„Tak Shawhead není doma,“ poznamenal jsem, abych získal čas.
„Není,“ odpověděla, „ale vrátí se ve čtyři. Chcete jít dál, nebo mu mám něco vyřídit?“

Váhal jsem. „Víte, paní Shawheadová, přicházím kvůli takové nepříjemné záležitosti. Tahle epidemie spály... Šíří se, rozumíte, zjistil jsem u všech svých pacientů... nu, abych to zkrátil - všichni brali mléko od Shawheada. Chci být úplně upřímný. Chtěl jsem se zeptat, jestli bych se směl podívat... jestli náhodou příčina nemůže být tady.“

Ačkoliv jsem mluvil přátelsky, její výraz se úplně změnil. Zachmuřila se, pohodila hlavou. „Spála!“ zvolala rozhořčeně. „A to vyslovujete jedním dechem s naším dobrým mlékem! Opravdu, pane doktore, jestli jste přijel kvůli tomuhle, pak si raději promluvte s mým mužem.“ A beze slova mi přibouchla dveře před nosem.

Odpoledne jsem se zase rozjel k Shawheadově farmě a znovu jsem zaklepal na jasně zelené dveře. Nikdo však nepřicházel. Šel jsem tedy do dvora, kolem stodoly, abych našel Shawheada.

Když jsem vcházel do chléva, hnal právě čeledín krávy dovnitř, aby je podojil. Opřel jsem se o dveře a pozoroval krásná hladká zvířata, jak tiše odfukují a pokojně se stavějí na svá místa ve stáji. Pak jsem se díval, jak čeledín David bere trojnožku, sedá i k první krávě, opírá se tváří o její bok a začíná dojit.

Mé oči spočívaly na Davidovi jako přimrazené. David byl totiž bledý a vypadal hodně unaveně. Krk měl omotaný kusem červeného flanelu.
Opatrně jsem přistoupil blíž a pozdravil ho.
„To jste vy, pane doktore!“ řekl. „Netušil jsem, že jste tady. Chcete sklenici mléka?“

Ani jsem se neusmál a zavrtěl odmítavě hlavou. „Dnes si nedám žádné mléko, Davide.“ Pak jsem jen tak mimochodem ukázal na červený flanel: „Co máte s krkem?“
David přestal dojit a rozpačitě se usmál:
„Ale už nic, vůbec nic. Před několika týdny mě bolelo v krku a od té doby jsem trochu unavený. Ale to nic není - nic to není.“

„Bolelo vás v krku,“ opakoval jsem.
Pak jsem si najednou všiml jeho rukou a ulekl jsem se.
Už jsem nemusel nic hledat. Davidovy ruce, které pilně dojily, mluvily samy za sebe. Z obou rukou se loupala kůže.
Byl jsem si jistý, že David mléko nakazil.

Ticho ve chlévě náhle přerušil silný hlas.
„Tak vy jste tedy tady? Slídíte kolem a mícháte se věcí, do kterých vám nic není?“
Byl to sám Shawhead, celý rudý vzteky. Za ním stála jeho žena, která se na mě vyčítavě dívala. Byl to trapný okamžik, ale teď už jsem nemohl uhnout.

„Promiňte, Shawheade, nejsem tady dobrovolně, ale z čiré nutnosti.“ Ukázal jsem na čeledína. „David měl spálu, pravděpodobně nějaký lehčí případ, ale přesto stačil natropit plno škody.“ Snažil jsem se mluvit co nejmírněji. „Zdá se, že budete muset asi na dva týdny svou mlékárnu zavřít.“

„Cože?“ zařval Shawhead, napůl užasle, napůl rozhořčeně. „Zavřít mlékárnu! Nezbláznil jste se?“

„Buďte rozumný,“ zapřísahal jsem ho. „Není to vaše vina. Ale je pravda, že infekce pochází odtud.“
„Infekce! Jak se opovažujete, člověče? My jsme tady všichni úplně čistí!“
„Ano, ale David...“
„David je čistý jako ostatní,“ křičel Shawhead. „Trochu ho bolelo v krku, ale jinak nic. Už je mu líp. Líp, slyšíte! Je to šílenství tvrdit, že kvůli tomu musíme zavřít.“
„Říkám vám,“ trval jsem na svém se vší trpělivostí, které jsem byl schopen, „že měl spálu. Loupe se po celém těle. Nakazil tím vaše mléko.“

Shawheadovi naběhly žíly na spáncích. Nemohl se udržet. „Dost! Už nechci nic slyšet. To je nápad! Moje skvělé mléko nakažené! Je to čisté, dobré mléko, a vždycky bylo. Nevíte, že je sami pijeme?“ S hlubokým rozhořčením popadl naběračku a ponořil ji do mléka. Pak ji vzdorovitě zvedl do výše, do poloviny vypil a zbytek nabídl Jean. „Tak!“ Odhodil prázdnou naběračku. „To vám ukáže. A jestli se opovážíte ještě ceknout, budete toho litovat.“

Nastalo ticho. Chápal jsem sedlákovu zraněnou pýchu, ale musel jsem konat svou povinnost. Beze slova jsem odešel.
Prosil jsem hygienickou stanici, aby celou záležitost přezkoumala. Ale příslušný doktor nepospíchal. Nechtěl si to rozházet s bohatým Shawheadem.

Několik dní nato jsem zádumčivě seděl v ordinaci, když vešel můj kolega dr. Cameron se zvláštním výrazem ve tváři.
„Už jste to slyšel?“ Zeptal se tichým, zdrženlivým hlasem.

„Dostala to i ona. Shawheadova žena. Akutní spála.“
Okamžik údivu. Pak jsem si vzpomněl na Shawheadovo vzdorovité gesto, se kterým podával své ženě naběračku s mlékem.
„Říká se, že Shawhead je celý pryč úzkostí a starostí,“ řekl ještě dr. Cameron.
Brzy se ukázalo, že Jean Shawheadová je vážně nemocná. Teplota rychle stoupala a ležela v deliriu. V neděli se proslechlo, že umírá. K večeru vešla Janeta, naše hospodyně, do obývacího pokoje. Pochmurně řekla: „Je konec. Zemřela.“

Za šest týdnů jsem potkal Shawheada poprvé od našeho setkání ve chlévě. Sedlák, zestárlý a ztrátou zlomený, se vracel ze hřbitova, který ležel na svahu za vesnickým kostelem. Rozpačitě jsem zůstal stát uprostřed cesty a Shawhead se téměř mechanicky zastavil také. Naše oči se setkaly a každý četl ve tváři toho druhého vědomí, že se to nemuselo stát, hrozné vědomí, že tu jeho žena mohla být po jeho boku, čilá a živá, a ne studená v úzkém hrobě.

Z bledých Shawheadových rtů se vydralo zaúpění, pomalu mi podal ruku a dlouze a bolestně mi ji stiskl.

Se svolením zpracováno podle knihy:
Pierre Lefevre, Příběhy psané životem,
kterou vydalo nakladatelství Portál.
Redakčně upraveno.