01. Úvod

z knihy Cesta k víře , vydal(o): Pastorační středisko sv. Vojtěcha Praha

Snad každý z nás má ve svém okolí někoho příbuzného nebo známého člověka, na kterém mu záleží, kterého by rád přivedl k víře. Je to přání úctyhodné a dobré, ale jak víme, není vždy splnitelné. Mnozí tedy hledají nějaký šikovný způsob, nějakou kouzelnou formulku nebo zaručeně úspěšný postup, jak toho dosáhnout, aby ten nebo ta, na kterém mi záleží, konečně uvěřil.

Jenže jak pomoci do vlaku člověku, který se chce jít právě napít piva do restaurace ? Čili, jak pomoci k víře někomu, kdo uvěřit (zatím) nechce? To opravdu nejde! Je třeba rozlišovat situace: stane se, že někdo se na cestu víry vydá a chce se dostat dál nebo k jádru věci - tomu můžeme pomoct. Jindy je to tak, že dotyčný člověk o víru zájem nemá, my ale máme zájem o to, aby uvěřil. Tomu, komu ale chceme k víře pomoci my, v této situaci vlastně pomoci nelze. Není totiž k čemu: pomáhat někomu na cestu, po níž nechce, není možné. Spíše je třeba tedy pomoci tomu, kdo o jeho uvěření usiluje, a to k trpělivosti a k naději. Protože bez trpělivosti bude víru vnucovat, a to nikdy nikoho nenadchne, spíše naopak - zablokuje. A bez naděje prohlásí dotyčného za ztracený případ, opustí ho nebo se za něho přestane (případně nezačne) modlit. A to je samozřejmě škoda. A konečně je možný i třetí případ, že někdo nemá o víře ponětí do té míry, že se k rozhodování o uvěření či neuvěření ani nedostal. Takovému člověku potom mnohdy můžeme ukázat v základních obrysech, co že to vlastně křesťanská víra je a můžeme možná odbourat i některé předsudky, které má. V žádném případě ale nesmíme zapomenout, že víra je křehká rostlina, která roste na poli důvěry a je něčím, co se rodí mezi člověkem a Bohem - nikdy ne jen mezi námi a tím, kdo se má k víře přiblížit. Proto my sami někdy nemůžeme být pravými původci víry druhého, ale jen svědky, pomocníky, jakýmisi "porodními bábami" vznikající víry.

Je možné, že se někomu budou zdát tato slova přehnaná. Že bude mít dojem, že přeci jen evangelizace, hlásání víry je něco, co vyžaduje aktivitu. Samozřejmě, že to tak je. Pokud někdo je skutečně Ježíšově zvěsti otevřen a pokud hledá odpověď na své - možná jen zcela počáteční - otázky víry, je třeba mu dát odpověď; je třeba mu na jeho cestě hledání a poznávání pomoci.

Otázka, zcela oprávněná však je - k čemu mu máme vlastně pomoci. Ta otázka není jen akademická a není zbytečná. Protože ten, kdo víru hledá, nemusí vědět, co jsou otázky základní a které otázky mají být zodpovězeny až později. A ten, kdo víru zná a žije a chce hledajícímu a tázajícímu se pomoci, nemusí mít vždy pojem o tom, co je třeba přiblížit v prvé řadě a co později. A hlavně je v nebezpečí, že se bude snažit tázajícímu se odpovědět na všechno najednou, nebo že se bude snažit ho v krátkém čase dostat tam, kde je sám. Obě snahy jsou pochopitelné, ale ve svých důsledcích nešťastné. Křesťanská víra se podobá stromu, který nejenže nemůže rodit hned ovoce, ale který se sice skládá z kmene, větví, listí a případně květů, ale toto všechno nejenže nemůže být jedno bez druhého, ale nemůže to také růst v libovolném pořadí. A tak teď je třeba, aby začal vyrůstat kmen, z něhož rostou větve, listy, květy - na nakonec se objeví i ovoce. Tento postup nejde změnit i kdybychom ovoce potřebovali sebevíc....

Chceme-li pomoci k růstu křesťanské víry, je třeba, aby rostl na kmeni. Dá se říci, že tímto kmenem bude především to, co je od nejstarších dob souhrnem, základem křestní víry, tedy to, co známe jako apoštolské vyznání víry. A i v tomto vyznání víry nemohou jít věci napřeskáčku. Nelze asi mluvit o vzkříšení, nevíme-li toho mnoho o Ježíši Kristu. A těžko mluvit o odpuštění hříchů, jestliže nevíme, je-li Ježíš jen člověk nebo je-li jen Bůh, nebo je-li to jinak.

Následující stránky tedy chtějí být pomocí pro ty, kdo se snaží pomáhat svým bližním ve stavění "stromu víry" a to hlavně v jeho základních částech. Nejsou určeny jako četba pro nevěřící a hledající, ale jsou určeny jako četba právě pro věřící. A to proto, aby jim umožnily lépe si uvědomit a formulovat ty věci, které věřící člověk často považuje za známé, ale které - jak zjistí v rozhovoru s tázajícím se - zase tak jasné a známé sám nemá. A hlavně - mají pomoci k tomu, aby se věřící člověk, který vede rozhovor s hledajícím, nezapletl do houště a sítě podrobných otázek, pro které by se pak nedostal k vysvětlení věcí podstatných. V některých partiích jsou pak určitým návrhem, inspirací pro to, jak v rozhovoru vést k vysvětlení složitých věcí. Zdůrazňuji ale, že jde o inspiraci, ne o přímý návod k jednání. Je totiž známo, že každý rozhovor o víře je zcela originální, protože ho vede zcela originální člověk, i když se řada témat opakuje. A proto je také nutné reagovat tak, jak to právě rozhovor umožňuje a vyžaduje a jak nás Duch Boží vede. Je to podobně jako s lékařem, který má k dispozici dobře nastudované léčebné postupy, vyzkoušené léky, ale vždy zcela jedinečného pacienta, který nemá možná jednu nemoc, ale má jich více a podle toho tedy musí lékař použít vhodně to, co zná.

Následující stránky jsou přepisem kázání. Je to na nich znát. Přesto se domnívám, že to má svůj dobrý smysl: promluvy byly v mnohém vedeny jako rozhovory a právě pro rozhovory o víře je celá práce určena. Kromě toho mnohdy neurovnaný styl zapsaných promluv ztěžuje to, co se dělat nemá: totiž prosté kopírování, předčítání toho, co napsali jiní. K rozhovoru totiž člověk může být poučen a připraven, ale vždy ho má vést jako jedinečnou událost a vždy v něm může rozpoznat jedinečnou šanci.