07. Úvaha VI - Poznejme Ježíše, chceme-li poznat Boha

Co zažíváme teď, je do veliké míry formováno tím, co se odehrálo v našem životě dříve...

z knihy Cesta k víře , vydal(o): Pastorační středisko sv. Vojtěcha Praha

Samozřejmě, že pro člověka je vždycky nejdůležitější přítomnost. Ale to neznamená, že by minulost na nás neměla vliv, a že by nás nijak nezasahovala. Někdy nás zasahuje víc, než si to vůbec uvědomujeme. Celá naše víra není formována jen tím, co čteme, myslíme, zažíváme teď, ale je do veliké míry formována tím, co nám bylo řečeno dříve, co jsme dříve zažili, četli, co do nás bylo v dětství nebo v mládí vloženo.

Někdy to člověk rozpozná, ale velice často to nerozpozná. Ale přesto, že to nerozpoznáme, tak to v nás působí. A velká část obtíží víry pramení právě z toho, co je v člověku nějak upevněno, zakořeněno v dětství, co si ani neuvědomuje a co není docela přesné.

Je známo, že se člověk může k Bohu přiblížit z mnoha stran a různými způsoby. Nechtěl bych nikomu vnucovat jeden způsob jako jediný možný, protože on vůbec jediný univerzální způsob neexistuje. Každý z nás ví, že jsou různé věci, které nás zasahují, které se nás dotýkají. Pro každého z nás to byly jiné věci, které hrály rozhodující roli v naší víře.

Není proto možné vzít jeden jediný způsob a dát ho jako jediný návod. Jedna z přístupových cest je taková filozofická, kdy se usilovným a ukázněným myšlením hledá Bůh jako nejvyšší bytí, které není ničím zapříčiněno. Tohle je cesta pro někoho velmi schůdná, ale pokud zůstane na ní, je to k víře velmi málo. Vědět o Bohu jenom, že to byla prvotní příčina, že je to základ všeho a dost - tak to je málo.

Jiná přístupová cesta k Bohu je přes Starý zákon, ani byste nevěřili v kolika lidech je upevněna, aniž si to uvědomují. To, co vnímáme ve Starém zákoně o Bohu: že je to někdo, kdo věčně zasahuje do dění světa, kdo je velice vyvýšen nad celý svět, kdo je pánem všeho, kdo trestá a kdo je takovým - řekl bych až nevraživým a suverénním vládcem. Je velmi nebezpečné v tomhle zůstávat. Svědectví SZ je velice správné, ryzí, jenomže starozákonní lidé žili v bezprostřední zkušenosti života s Bohem. Národ - Izrael - si uvědomoval jako celek, kdo je to Bůh, kdo je Bůh pro ně. Žili s ním. To znamenalo, že Bůh byl pro ně někým živým, někým, s kým se stále počítá. A tak všechny starozákonní výpovědi patří do okruhu samozřejmého života s Bohem. Pro dnešního člověka není život s Bohem už tak samozřejmý. Jsou lidé, kteří si o Bohu myslí, že je to někdo vymyšlený, někdo, kdo nepatří do jejich životního okruhu. A jakmile se jim ukazuje Bůh starozákonní, nemohou ho pochopit a přijmout, protože je to pro ně někdo úplně cizí, jehož jednání proto nerozumějí.

Člověk může přijmout jen takového Boha, který k němu přistupuje v jeho životě. Pro Izrael to bylo samozřejmé, protože to byl Bůh, který s nimi žil v souvislosti a spojitosti celých dějin. A tak ho poznávali postupně - a když řekli "všemohoucí", věděli, co to přesně znamená. Věděli, že jde o Boha, na kterém mohou postavit celý svůj život.

Nepředstavovali si ho jako někoho, kdo může všechno, co oni nemohou. Takhle to bývá někdy u nás. Když se řekne všemohoucí Bůh, tak si myslíme, že je to kouzelný dědeček z pohádky, který mávnutím proutku zařídí všechno, co jinak nejde. Tohle ale není Bůh, o kterém mluví Starý zákon. Bůh Starého zákona chce spásu svého lidu a je schopen dovést svůj lid tam, kde je to pro něj nejlepší. To je v zásadě něco jiného, než mávnutím kouzelným proutkem. Jenomže pro nás ani toto nemůže stačit. Člověk musí jít ještě dále: ani Bůh, kterého nám podává filozofie, ani Bůh Starého zákona nebude pro nás Bohem dostatečně živým.

Bůh je nekonečně veliký a člověk není schopen jenom vlastním přemýšlením k němu dojít tak, aby ho poznal jako Otce, tak, aby mu porozuměl. Je třeba se tedy obrátit na Ježíše. V Janově evangeliu čteme:
"Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda se stala skrze Ježíše Krista. Boha nikdy nikdo neviděl; Jednorozený Syn, který je v náručí Otcově, nám o něm řekl." (Jan 1, 17 - 18)

Ježíš Kristus je ten, v kom je možno teprve plně poznat, kdo je živý Bůh. Je to samozřejmě skoro banální, dalo by se říci, že to každý křesťan musí vědět. Ale prosím vás, přemýšlejte sami, do jaké míry stojí vaše víra v Boha na Kristu, do jaké míry znáte Boha takového, jaký se projevil v Ježíši Kristu. To je něco jiného, než Bůh katechismových definic.

Bůh živý v Ježíši Kristu je někdo člověku daleko bližší než nekonečný Duch. Bůh, který se projevil v Ježíši Kristu, je někdo jiný, než neosobní prvotní příčina všeho. A konečně Bůh, který se projevil v Ježíši Kristu je ten, u koho můžeme pochopit, co znamená soud i milosrdenství, trest i milost.

Tento klíč k poznání Boha je skutečně nezbytný. Dokud nepochopíme Krista, jako pro člověka nejpřiměřenější vysvětlení Boha, budeme zřejmě tápat.

Protože, je-li pro nás Bůh jen kdosi vyvýšený nad světem, pak se z problémů a otázek nevymotáme. Ale jakmile pochopíme Boha jako toho, kdo mezi nás v Ježíši Kristu přišel, kdo se podílí na osudu lidstva, začneme se rozporů pomalu zbavovat. Znovu opakuji: nemůžeme poznat Boha a přitom vynechat Ježíše Krista, protože v Kristu bylo nejplněji řečeno, kdo je Bůh. Jak bychom to mohli obejít? A tak kdykoliv se člověk v praktickém životě setká s těmito problémy s otázkami, jak to, že je Bůh takový nebo onaký, tak si zkuste popřemýšlet, jakou odpovědí je Ježíš Kristus na tyto otázky.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Autor: Aleš Opatrný

Témata: minulost | Víra

Ef 2,19-22;

Komentář k Jan 20,24-29: Naše víra může být posílena Tomášovou chutí přesvědčit se. Mohu přemýšlet: je víra záležitostí rozumu, vidění, nebo spíš lásky a chuti uvěřit?