Sekce: Knihovna

Aleš Opatrný

06. Úvaha V - Bůh a všední život

z knihy Cesta k víře , vydal(o): Pastorační středisko sv. Vojtěcha Praha

Teď bychom měli pokračovat dál v našich úvahách, v nichž jsme mluvili o jakýchsi přístupových cestách k Bohu, o tom, jak se k Bohu přiblížit: a mluvili jsme posledně o víře, co víra vlastně v křesťanském smyslu je.

Když se podíváme na svět kolem nás, pak můžeme dobře zjistit, že křesťanská víra ze světa ustupuje. Nejenom z našeho bezprostředního okolí, ale týká se to daleko větších území na světě. Třeba v Německu vystupuje z katolické církve kolem 100 tisíc lidí ročně. Evangelické církve jsou na tom podobně, jen číslo je vyšší, protože je tam většinovou církví. Neznamená to nějakou enormní zkaženost.

Znamená to, že lidé, kteří prakticky nevěří, to dají zcela jasně najevo a vystoupí z církve.

Sami máte zkušenost, že víra nepatří k běžnému životnímu obzoru u nás, zvláště pak u lidí mladších. Když ji objevíme, divíme se tomu, jako čemusi zvláštnímu. Může tedy vzniknout otázka, zda víra není zbytečná a zda není jen zbytečnou životní komplikací. Nechci to malovat v zvlášť černých barvách, chci jen otevřeně říci, co lidi napadá a co může napadnout každého z nás, zvláště nás, kteří jsme mladší. U člověka, který se přehoupnul přes vyšší věkovou hranici to už nepřichází v úvahu. Tehdy už nic podstatného nemění. Ale sám znám tyhle otázky od sebe.

Jakmile mladý člověk zjistí, že věřících křesťanů je kolem něho strašně málo, vlastně skoro žádní, může si opravdu postavit otázku: jestli víra není náhodou... zbytečná. Pokud nás tohle opravdu napadne, pak je dobře, postavit si ji docela pravdivě a syrově a ne ji jenom tak "šoupnout pod stůl", abych ji jako neviděl. To se totiž všechno vymstí.

Pro toho, komu je víra jen souborem zásad, zákonů a předpisů, pro toho, kdo se cítí křesťanstvím, které zdědil po předcích omezován a utlačován, pro toho je víra přítěží a je pro něj zbytečnou životní komplikací.

Když si uvědomíte, že někdo - a takových lidí je hodně - necítí, co mu vlastně víra přináší, necítí žádný přínos, ale ví moc dobře, co nesmí a co musí, pak ji samozřejmě cítí jako přítěž. Je pro něj něčím, čeho by se rád zbavil. A jakmile se cítí dost pevný v kramflecích, tak se jí skutečně zbaví, protože kdo by se nechtěl zbavit břemene?
Nemá smysl břemeno k člověku přivazovat a říkat mu "musíš, musíš, musíš, jinak to s tebou dopadne špatně!" Jediná možnost je ukázat mu, co vírou získává a co je mu dáváno. (Ovšem aby mohl člověk něco takového druhému sdělit, musí to sám vidět a žít). Komu toto není ukázáno, a má trochu odvahy, tak se jha zbaví. Prostě ten soubor zákazů a příkazů odloží. Cítí se osvobozen, zda se ovšem cítí bohatší ve svém životě, to je otázka. Ale jedno je jisté: neodložil křesťanskou víru, ale něco zdeformovaného, co na něj bylo přišito a o čem si jen myslel, že je křesťanstvím.

To je věc, která se stává dost často a není to jen omyl toho, kdo odloží takovou zdeformovanou víru a myslí si, že tím se vypořádal s křesťanstvím. Osobně se domnívám, že je to jakýsi "trest" za hříchy minulých dob, a sice za ty chyby církve, kdy se určitá proudění snažila oddělit křesťana od světa. Myslím ty proudy, které neviděly Boha jasně uprostřed světa, které ho za každou cenu chtěly dát mimo tento svět někam dál.

Jakmile totiž člověk - křesťan, ztratí otevřenost pro skutečnost, jakmile tu skutečnost, která ho obklopuje, která na něho naráží, začne od sebe někam odstrkávat a není schopen své životní situace řešit z pozice křesťanství, pak je určitě v nějakém sporu či rozporu a reaguje na něj například tím, že emigruje do nějaké zbožné ulity a tam se zahnízdí, tam si udělá svůj svět a v něm žije.

Je tady ještě jedna věc, která k tomhle trochu nabádá: je přirozené, že se křesťané, při pohledu na život církve drží vzorů světců, a nechají se jimi inspirovat. Existuje řada světců, kteří prožili život v ústraní a kteří v tom ústraní udělali intenzivní zkušenost s Bohem. Z toho vznikne nesprávný závěr, jako by se hluboký zážitek Boha a přiblížení k němu mohlo uskutečnit jen v tichu a osamění, jen někde mimo tento svět, mimo to nepříjemné, co nás obklopuje. A tak se Bůh hledá mimo svět, tam se s ním chce člověk setkat - a ono se to potom třeba nepodaří. Nebo mladý člověk, který se chce se svou vírou nějak vyrovnat, který si říká, já bych měl z tohoto světa vnitřně emigrovat? Vždyť do něho patřím! A tady mi někdo říká, že mohu Boha potkat jen mimo tento svět.
Tak se může s vírou rozejít.

To jsou opravdu věci, které se ve skutečnosti dějí. Dá se říci, že víře více ublíží špatně pochopená víra křesťana, než mohutná ateistická přednáška. My sami můžeme nadělat moc škody a člověk si musí dát veliký pozor. Přitom, kdybychom se na světce podívali pořádně, pak bychom viděli, že právě velcí mystikové nežili mimo tento svět.

Kateřina Sienská - měla hluboké zážitky Boha, byla jednou z hlavních postav mystiky - a přitom dokázala velice aktivně zasahovat do dějin církve, do konkrétního světa, ve kterém žila. Podobně třeba sv. Jan od Kříže, reformátor karmelitánského řádu. To byl člověk, který byl po hlubokých zážitcích Boha velice činný. A k těmto hlubokým zážitkům byl přiveden velkými životními komplikacemi. Sv. František z Assisi: hluboký zážitek Boha a přitom naprostý kontakt s realitou a se skutečností. A takhle bychom mohli jít po světcích dál.

Když se podíváme na Písmo, v něm už vůbec nevidíme víru oddělenou od světa, víru lokalizovanou do klášterní samoty, víru, která je k dosažení jen mimo dění tohoto světa. Starý zákon velice často plasticky líčí, jak je Bůh uprostřed svého lidu. Vždyť pro celý Izrael nebyl Bůh bytostí světu vzdálenou, někým, koho by bylo možno najít v mimořádných zážitcích a nebo ve velikém tichu. Jahve - to byl Bůh, který šel s nimi, který s nimi jednal v jejich denním životě, v celé historii. To byl Bůh, který mu byl blízko. Říká se: "Nebyl národ, jemuž by byl Bůh tak blízko, jako byl blízko Izraeli". Oni pochopili, že s tímto Bohem se dá jít všedním životem.

Nejhlubší zkušeností bylo vyvedení z Egypta. Když si vezmete celý Exodus, stále se mluví o tom, jak Hospodin jedná se svým lidem na té nepříjemné a klopotné pouti. Jak se oni s ním i "handrkují", ale pořád je tu vztah a kontakt, i v obyčejném životě, bez úniku do nadsvětného tajemna. Vybral jsem k tomu jeden žalm, který tuhle skutečnost vyjadřuje:
Pak přišel Izrael do Egypta,
v zemi Chámově byl Jákob hostem.
Hospodin velice rozplodil svůj lid,
dopřál mu, aby zdatností předčil protivníky,
jejichž srdce změnil, takže začali jeho lid nenávidět
a záludně jednat s jeho služebníky.
Poslal k nim Mojžíše, svého služebníka,
s Áronem, jehož si zvolil.
Jeho znamení jim předváděli,
zázraky v Chámově zemi.
Seslal temnotu a zatmělo se,
a nikdo se neodvážil vzepřít jeho slovu.
Jejich vody proměnil v krev,
ryby nechal leknout.
V zemi se jim vyrojila žabí havěť,
nalezla i do královských komnat.
Rozkázal a přiletěly mouchy
a na celé jejich území komáři.
Přívaly dešťů jim změnil v krupobití,
ohnivými plameny bil jejich zemi.
Potloukl jim vinice a fíkovníky,
v jejich území polámal stromy.
Rozkázal a snesly se kobylky,
nesčetné roje žravého hmyzu.
Sežraly jim vše, co v zemi rostlo,
sežraly jim plody polí.
Všechno prvorozené jim v zemi pobil,
každou prvotinu jejich plodné síly.
Ale své vyvedl se stříbrem a zlatem,
nikdo z jejich kmenů neklopýtl.
Egypt se radoval, že už táhnou,
neboť strach z nich na něj padl.
Jako závěs rozestíral oblak,
ohněm svítíval jim v noci.
Žádali a přihnal jim křepelky,
chlebem nebeským je sytil.
Otevřel skálu a vody tekly proudem,
valily se jako řeka vyprahlými kraji.
Neboť pamatoval na své svaté slovo
a na Abrahama, svého služebníka.
Vyvedl svůj lid - a veselili se,
svoje vyvolené - a plesali.
Daroval jim země pronárodů,
výsledek námahy národů obdrželi,
aby dbali na jeho nařízení
a zachovávali jeho zákony.
Haleluja.
Žl (104) 105, 23 - 45

Jestliže je Bůh viděn jako jednající ve světě, potom má člověk možnost být s ním v bezprostředním kontaktu uprostřed normálního života. Je ovšem potřeba, vidět ho jako Boha jednajícího a vidět tohle jeho jednání správně. Existuje jedno slovo, které nám nadělá mnohé těžkosti. A to je "všemohoucí Bůh". My jsme někdy tohoto pojmu - spíše filozofického než biblického - tak plni, že nám dělá velké potíže. Bůh je všemohoucí - a na světě se děje zlo. Tak buď všemohoucí není, nebo mu to je jedno. To je typické krátké spojení v myšlení, se kterým se tak často setkáváme. Není to Bůh, jak o něm mluví Starý zákon a ne takový Bůh, jak o něm mluví evangelium. Ve Starém zákoně je Bůh ten, kdo je uprostřed svého lidu, kdo spolu s ním jedná, kdo jedná v jeho jménu, kdo mu pomáhá, ale kdo respektuje dějinný řád ve světě, kdo neruší lidské dějiny, ale kdo je v nich přítomen. Tohle je velice důležité, aby člověk pochopil, že Bůh je osobně přítomen v mých soukromých osobních dějinách i v dějinách celého světa. Je tam přítomen, mohu se tam s ním setkat, mohu mu porozumět - na jedné straně a na druhé straně mohu tomuto světu a těmto lidským dějinám porozumět jedině tenkrát, když budu počítat s jednajícím Bohem. Bůh je pro nás opravdu klíčem ke skutečnosti, k bezprostřední skutečnosti, kterou denně zakoušíme. Jestliže takhle pochopíme Boha, pak nám nebude vzdálený. A pak u nás nebude existovat rozpor mezi životem náboženským a životem světským, který se dnes často vyskytuje a který je velkým nedorozuměním.

Kdybych vás ničím z toho, co jsem tady dost zpřeházeně říkal, nepřesvědčil, mohu říci jednu věc, proti které se nedá nic namítat: Bůh se stal člověkem, v Ježíši Kristu k nám přišel na lidské úrovni. V něm se stal lidským účastníkem našich dějin. Kdo hledá Krista, nemůže ho hledat mimo tento svět. Vzkříšený Kristus je po pravici Otcově, ale je to ten, kdo byl a kdo je činný v lidských dějinách.

Vtělení není něco okrajového, je to ústřední záležitost. Ústřední klíč k pochopení světa. Od té doby, kdy se Bůh stal člověkem, není možné hledat Boha mimo svět. A tak není možné stavět proti sobě situaci ve které žijeme a Boha. Klást mimo sebe Boha a svět. A z toho důvodu nemůže být víra zbytečnou životní komplikací, protože skutečná křesťanská víra není něco, co bylo přidáno k životu, ale je to cosi, co se týká lidského života přímo v jeho centru. Je to uvnitř života - není to tam jen tak přidáno.

Je to jinými slovy - hlubší pohled na život, pohled z perspektivy Boží a přitom je to pohled člověka. Jestliže mám takovouhle víru, pak nebudu Boha směšovat se světem, protože svět a Bůh, stvoření a Stvořitel jsou dvě rozdílné věci, ale nebudeme si zase Boha od světa zcela oddělovat, protože ani to by nebylo pravdivé.

Bůh je opravdu nejhlubší odpovědí na otázky lidské existence. A tou základní a první odpovědí je Bůh v Ježíši Kristu. Proto se pokusíme v dalších úvahách vidět Krista jako tuto základní odpověď na lidské tázání, jako odpověď na náš konkrétní život, protože Bůh je v něm s námi.

A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. (Jan 1, 14)

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• 01. Úvod
• 02. Úvaha I - Rozvíjet předpoklady pro víru
• 03. Úvaha II - Vycházejme z osobní zkušenosti
• 04. Úvaha III - On o mně ví
• 05. Úvaha IV - křesťanská víra je něco jiného, než jen o Bohu vědět
• 07. Úvaha VI - Poznejme Ježíše, chceme-li poznat Boha
• 08. Úvaha VII - Postupné objevování Krista
• 09. Úvaha VIII - Přibližme se Kristu plněním Boží vůle
• 10. Úvaha IX - Kristův život jako Čin
• 11. Úvaha X - Poznat Boží cesty
• 12. Úvaha XI - Kristovo narození a křesťanské chápání Vánoc