12. Úvaha XI - Kristovo narození a křesťanské chápání Vánoc

z knihy Cesta k víře , vydal(o): Pastorační středisko sv. Vojtěcha Praha

Máme za sebou několik úvah o Kristu, kdy jsme se snažili pochopit i jeho božství i jeho lidství a zejména to, co on pro nás znamená. Dnešní úvahu bych rád uvedl do souvislosti s vánočními svátky. Protože je máme každý v podvědomí a protože moc záleží na tom, aby je člověk pochopil skutečně křesťansky, neboť vánoce, svátky svým způsobem křesťanské jsou často prožívány i křesťany nekřesťansky, což je dost známá věc.

Nám hlavně půjde o pochopení celého faktu Kristova narození, jak o něm vypráví evangelium, abychom viděli vánoce ve světle v jakém opravdu existují, v jakém jsou míněny. Aby pro nás Kristovo narození bylo ve skutečnosti tím, čím opravdu je a chce být.

Nechci odsouvat stranou to milé a lidsky hřejivé, co na vánocích i celé skutečnosti narození dítěte je. Byl bych ale velice rád, abychom nezůstali jen u toho.

Když vezmeme evangelia - jedno po druhém - vidíme značné rozdíly v tom , jak se zabývají narozením Páně: Matouš celkem obšírně i když se z toho přesná a podrobná rekonstrukce udělat nedá, ale o okolnostech Kristova narození říká dost. Marek - vůbec nic, Lukáš zase dost obšírná pasáž, ale jiná než u Matouše. /Bylo by pěkné to srovnat, ale to by trvalo moc dlouho, nakonec by si to člověk mohl a měl udělat sám. Přečtěte si začátek Matouše a Lukáše a podívejte se, jaký je v tom rozdíl./ Když pak vezmete čtvrté evangelium Janovo, také tam o vlastním Kristově narození, jak skutečně vypadalo, nic není.

Pokud jde o Pavlovy listy, najdete vlastně jen v Galaťanech onu známou větu "Když se však naplnil stanovený čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy, podrobeného zákonu, aby vykoupil ty, kteří jsou zákonu podrobeni, tak abychom byli přijati za syny." /Gal 4, 4 - 5/. V téhle větě je řečeno všechno podstatné. Je tam řečeno, že Bůh poslal svého Syna, že se narodil z ženy, jako každý jiný člověk a přišel tedy na svět jako každý jiný člověk a také je tam, proč přišel na svět. /Aby nás vykoupil, abychom byli přijati za syny Boží/. Takže vše podstatné v téhle větě je. A to by nám mohlo být jakýmsi klíčem k pochopení Matoušovy i Lukášovy zvěsti o narození Páně. Řada lidí - a to i křesťanů - se dívá na Krista asi takto: vezmeme evangelium nebo je slyšíme v kostele, jak anděl zvěstoval Marii, že se jí narodí dítě, které bude Synem Božím. Pak ale slyšíme, že se dítě narodilo za výjimečných okolností a na základě zaslíbení. Narodilo se pod přímou akcí Boží a všechno bylo takové zvláštní a jaksi běžné praxi se vymykající - tak to musí být Syn Boží, který až vyroste, bude z něj dospělý muž - a to je potom Pán Ježíš, který zemřel a vstal z mrtvých.

Takhle to je, když se bere evangelium po pořádku.

Ale mělo by být jasné, že křesťanská víra nevznikala takhle od začátku. Vznikla od setkání s živým mužem Ježíšem Kristem, jak jsme o tom zde mluvili: lidé byli Kristem zaujati, byli strženi, začali nějak víc a hlouběji chápat, co tento muž říká a nakonec došli k přesvědčení, že ten, který zemřel a vstal z mrtvých, že tento vzkříšený je tím, koho čekali a kdo je pro ně absolutní záchranou. Nejstarší křesťanská vyznání víry jsou: "Ježíš trpěl - zemřel - vstal z mrtvých". To je nejstručnější vyznání víry v Krista. A když byla víra v Krista prožívána, mohla teprve přijít na přetřes otázka, jak tento Ježíš přišel na svět, jak to vypadalo na začátku jeho života. A jak to vypadalo s celým průběhem života až do té doby než kázal. A na tyto otázky bylo evangelisty odpovídáno, ale ne tak, abychom dostali podrobnou zprávu, která by uspokojila naši zvědavost. To tam nenajdeme.

Jak Matoušův, tak Lukášův text má mnohem hlubší smysl. Navazují na Starý zákon. Bez jeho dobré znalosti se těm textům dá těžko porozumět. Navazují na něj a ukazují, jak je Ježíš od samého začátku naplněním nadějí Izraele. Je tím, o kom nejen mluvili proroci, ale na koho celý národ čeká. Je zaslíbeným Mesiášem.

Jejich posluchačům to bylo zřejmé, ti si nekladli otázku, jak vypadala hvězda, která stála nad Betlémem, zda mohla být vidět, proč se zastavila... takové otázky klademe my a jsou to otázky špatně položené.

Šlo jim o to, zda Ježíš z Nazareta je skutečně tím, na něhož čeká Starý Zákon. A tady mají odpověď - je to on. A potom ještě u Lukáše otázka, je-li Ježíš z Nazareta tím velkým mužem, na kterého čekají světové dějiny. Je-li to ten, který se vyrovná pohanským bohům. A tady je odpověď - je to ten, který je hluboce předčí, protože je plně Boží, je Boží Syn.

Chceme-li dobře porozumět textům o narození Páně, je třeba se na ně dívat z perspektivy věřícího člověka, který přijal Krista jako Vykupitele a který ví, v čem je nejhlubší význam jeho života. Pak jim budeme rozumět dobře. Konec konců, chcete-li dospělému člověku přiblížit Krista, tak samozřejmě - aspoň doufám - nezačnete od narození. Je to sice po pořádku správně, protože tak to jde s člověkem od dětství k dospělosti, ale dospělý člověk může být těžko zaujat dítětem. Myslím v tom smyslu, aby to změnilo jeho život.

Pro člověka, který přichází trochu zdaleka, může vyprávění o Ježíšově dětství znít jako hezká pohádka. Jestliže se někdo setká s dospělým Kristem, jestli mu ukážeme Krista jako toho, kdo odpovídá na jeho nejhlubší a nejzávažnější životní otázky, pak má možnost ho přijmout. Pak může pochopit, že v Ježíši z Nazareta potkává člověka, který je mu schopen otevřít budoucnost a který je schopen jeho přítomnosti dát smysl.

Když tohle člověk pozná, získá i možnost dívat se na události Ježíšova dětství. Nebude je historizovat, nebude v nich hledat novinářský popis událostí, ale vidí v něm zvěst o Kristu, čili řeč o tom, kým je Kristus pro nás. Kým je ten, kdo byl poslán Bohem. A pak bude mít pro něj porozumění. Pak si nebude dělat starosti s tím, jak ti pastýři mohli vidět anděla, a jak ti andělé vypadali a jestli mohli být viděni a zda mohou vypadat tak nebo onak... Tohle všechno jsou otázky falešně položené, protože ta nejhlubší otázka, ze které není možno nikdy slevit je: Kdo je Kristus, kdo je Kristus pro mne, co pro mne celý jeho životní čin znamená. Jakmile se takto ptám, ptám se dobře a mohu také dostávat dobré odpovědi.

Po tomhle nemáme dojít k závěru, že postavíme jesličky za dveře, vůbec ne. Ale měli bychom se na ně dobře podívat. To znamená, že by nám v žádném případě neměla uniknout - ani trošičku - základní skutečnost: že Bůh tak miloval svět, že vydal svého Syna.(srov. Jan 3,16) A že tento Syn k nám přišel tak, abychom ho mohli přijmout - tedy jako člověk. Tohle by nám z našeho pohledu nemělo nikdy uniknout. Také se vyhneme všelijakému nepříjemnému a nasládlému povídání, když se o Pánu Ježíši začne mluvit jako o Ježíškovi... teď je to dítě, které je veliké. Mně se zdá být divné, že někdo mluví celý rok o Pánu Ježíši jako o Pánu Ježíši a najednou na vánoce mluví jen o Ježíšovi, děťátku.A ještě to sladce opentlí. Pán Ježíš přeci zůstává Pánem Ježíšem i o vánocích. Z toho by se nemělo nic slevovat. Dítě v Betlémě si zaslouží naši svrchovanou pozornost proto, že je tím, který za nás zemřel a vstal z mrtvých.

Znovu se vracím k té původní větě listu Galaťanům:
"Když se však naplnil stanovený čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy, podrobeného zákonu, aby vykoupil ty, kteří jsou zákonu podrobeni, tak abychom byli přijati za syny." /Gal 4, 4 - 5/.

Zkuste si tu větu vzít jednou jako náplň celých vánoc. Někam si ji napište, abyste ji neztratili a měli ji stále před očima. A znovu a znovu si ji čtěte, abyste se dobrali její hloubky. A snažte se dívat na vánoce pod zorným úhlem téhle jediné velice střízlivé věty, která v sobě tak nesmírně mnoho obsahuje.

A jak dál? Je přeci zřejmé, že povídáním o tom, jak lze mluvit s druhými o Boží existenci a o Ježíši - pravém Bohu a pravém člověku, neskončíme. A je také možné, že ani nezačneme. Protože nejproduktivnější rozhovor je vždy o tom, co zajímá toho, s kým mluvíme. A to se samozřejmě u jednotlivých lidí liší. Jenže - jak už bylo řečeno - v životě není možné mluvit o věcech v jakémkoliv pořadí. Na některé otázky prostě nelze dát odpověď proto, poněvadž tazatel nezná řadu věcí, které jim předcházejí. Některá témata, která netvoří "kmen víry" musí být odsunuta na dobu, až bude tento kmen vybudován. Typickou otázkou, kterou nelze dost dobře a hlavně užitečně zodpovědět hledajícímu, je otázka po utrpení, nemocích a po existenci zla. Není to jistě téma, které je možné zcela odmítnout. Ale je třeba popravdě uvést, že Bůh nám vyčerpávající odpověď na utrpení nevinných nedává (viz kniha Job), ale že celá křesťanská zvěst ukazuje, jak projít i utrpením k cíli života. A tento celek je třeba poznat. A konečně řada lidí potřebuje vyřídit problémy, které se možná zdají být nicotné nebo zbytečné, ale jim prostě stojí v cestě. Mohou to být věci, které se týkají lidských vztahů, vzpomínek, mnohdy jsou to prostě předsudky, které překážejí. Je tedy s nimi třeba pohnout.

V každém případě je nutné, aby v prvé fázi přibližování se ke křesťanství, což je vlastně prekatechumenát, se dostávaly do pozadí otázky liturgické praxe, zamotané příběhy z dějin a příliš specielní problémy a v popředí aby byl Ježíšův život, jako vidění světa a člověka a prvé pokusy o navázání kontaktu s Bohem, tedy prvé pokusy o modlitbu.

To všechno ovšem nemá být podáváno jako historie, jako minulost nebo jako teoretická nauka, ale naopak: toto všechno musí a má být uváděno do souvislosti s životem toho, kdo víru hledá, a s otázkami, které přináší denní život, jak osobní tak společenský. Jinak řečeno, křesťanská víra má být podávána autenticky, tedy jako něco, co je odpovědí na otázky dneška jako něco, co léčí rány minulosti (osobní i sociální) a co směřuje do budoucnosti. Bude-li takto podávaná víra vycházet z biblické zvěsti a bude-li uvádět toho, kdo hledá, k porozumění Písmu a k lásce k němu, bude mu tak říkajíc dávat do ruky nejen hotové výrobky, ale i užitečné nástroje. A to je dobrá služba.

A nakonec věc takřka samozřejmá: každý rozhovor o víře má být nesen modlitbou, která rozhovoru předchází a která po něm následuje: nejdřív u toho, kdo rozhovor vede, později i u toho, kdo víru hledá. Modlitba je pak jedním z míst, kde hledáme vhodná témata a kde se znovu a znovu otevíráme Božímu působení. Protože jen On je dárcem víry, ne my. Naštěstí.